USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a Mgr. Alice Žáčkové ve věci nezletilého: J. K., narozený xxx bytem B.,C., Spolková republika Německo zastoupený opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí sídlem Š., Brno syna otce: P. K., narozený xxx bytem J., Praha zastoupený advokátkou V. Š. sídlem N., Praha a matky E. A. D., narozená xxx bytem B., C., Spolková republika Německo zastoupená advokátem V. N. sídlem O., Praha o návrhu otce na úpravu poměrů k nezletilému, k odvolání otce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. května 2024, č. j. 31 Nc 4/2024-176, 31 P a Nc 9/2024, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně vyslovil svoji nepříslušnost k projednání návrhu otce na vydání předběžného opatření ze dne 7. 5. 2024 (výrok I.), řízení o něm zastavil (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že na ni žádný nemá právo z účastníků (výrok III.). 2. Rozhodl tak o návrhu, jímž se otec domáhal umožnění styku s nezletilým každý lichý týden od čtvrtka od 12:00 hodin do neděle 16:00 hodin a skrze „whatsappové“ spojení nebo jiné vhodné spojení za pomoci prostředku komunikace na dálku v úterý, ve čtvrtek a v sobotu vždy od 17:00 do 17:30 hodin. 3. Tento návrh byl otcem podán v řízení, v němž se svým návrhem ze dne 19. 2. 2024 domáhá úpravy poměrů k nezletilému, přičemž toto řízení bylo prozatím nepravomocně zastaveno usnesením ze dne 1. března 2024, č. j. 31 Nc 4/2024-16, 31 P a Nc 9/2024, a to pro nedostatek pravomoci českého soudu. 4. Soud prvního stupně dospěl i v odůvodnění nyní přezkoumávaného usnesení k závěru, že ve věci není dána pravomoc českých soudů. Nezakládá ji ani speciální úprava obsažená v ustanovení Čl. 15 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. 6. 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen „nařízení Brusel II ter“), neboť nezletilý se v době rozhodování soudu nenacházel v České republice, ani úprava obecná obsažená v ustanovení Čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter, neboť místo „obvyklého pobytu“ nezletilého ve smyslu uvedeného ustanovení se podle zjištění prvostupňového soudu nachází v Německu. Závěr o obvyklém pobytu nezletilého pak soud prvního stupně odůvodnil zejména tím, že již od 1. 5. 2023 nezletilý sdílel společnou domácnost s oběma rodiči v německém městě C., v době podání návrhu pak chodil v C. do mateřské školy a bydlí zde s matkou (tj. nezletilý žil již 12 měsíců mimo území České republiky). Nezletilý v C. dále navštěvuje „mimoškolkové“ aktivity (sportovní kroužek a kroužek německého jazyka pro děti), má zde dětského lékaře a stomatologa, od března 2024 se zde účastní nácviku motorických schopností psaní, bude v C. očkován atd. Nezletilý má podle prvostupňového soudu v C. také kamarády, a jeho sounáležitost ke C. je tak výrazně vyšší než k jakémukoliv jinému místu. V Německu bylo rovněž k žádosti matky vydáno rozhodnutí o zákazu vycestování nezletilého (rozhodnutí ze dne 1. 3. 2024 sp. zn. 54 F 41/24). Vzhledem k tomu, že ve věcech týkajících se nezletilého tak již bylo rozhodováno příslušným soudem, kterým je „xxx“, není žádoucí ani kolize vícero rozhodnutí různých soudů. Soud prvního stupně proto z uvedených důvodů řízení zastavil podle ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. 5. Proti tomuto usnesení podal včasné odvolání otec, jenž namítal, že nezletilý je v Německu matkou zadržován proti vůli otce, neboť matka svévolně změnila dohodu o dočasném pobytu rodiny (tedy i nezletilého) v Německu. Tuto dočasnost pak nevylučuje ani zapojení nezletilého do kolektivu německé školky, související závěr soudu prvního stupně proto nemá oporu v předložených důkazech. Nelze také přikládat žádnou váhu tomu, že se nezletilý nyní nachází v Německu již 12 měsíců. Lhůta jednoho roku pro tzv. návratovou žalobu dle nařízení „Brusel II” dosud neuplynula, a důsledky spojené s nepodáním žaloby ve vztahu k „přenesení obvyklého bydliště nezletilého” proti vůli rodiče tedy doposud nenastaly. Nezletilý je jinak ve společné péči obou rodičů, tedy matce nesvědčí právo výlučné péče a není oprávněna omezovat kontakty otce a syna. Přesto však byl nezletilý matkou odvezen dne 27. 2. 2024 z České republiky bez souhlasu otce. Rodina přitom v této době v Česku již opět žila, matka měla i naplánované ošetření u lékaře na xxx. Od února 2024 tedy nezletilý v Německu pobývá proti vůli otce. Z uvedených důvodů otec odvolacímu soudu navrhl, aby změnil napadené usnesení tak, že se nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 nevyslovuje a řízení se nezastavuje. 6. Matka naopak odvolacímu soudu navrhla napadené usnesení potvrdit. Zopakovala přitom svoji argumentaci užitou již ve vyjádření k odvolání otce proti usnesení o zastavení řízení ve věci samé (vedeno zdejším odvolacím soudem pod sp. zn. 19 Co 129/2024) a zdůraznila, že dohoda o pobytu rodiny a nezletilého v Německu nebyla nikdy dočasná. Pobývání v Česku bylo jen vstřícným krokem matky, aby v době „covidu“ a její rodičovské a mateřské dovolené měl otec, který pracoval v Česku, k synovi blíže. O úmyslech rodiny svědčí podle matky řada důkazů, zejména pak aktivita otce při hledání zaměstnání v C. 7. Kolizní opatrovník nezletilého k otcovu odvolání totožně jako v řízení sp. zn. 19 Co 129/2024 uvedl, že v tuto chvíli není schopen posoudit, ve kterém státě měl nezletilý v době zahájení řízení své obvyklé bydliště. Navrhl proto odvolacímu soudu napadené rozhodnutí zrušit a věc prvostupňovému soudu vrátit k dalšímu řízení. 8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené rozhodnutí podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. ve spojení s § 212 a § 212a o. s. ř., za použití § 28 z. ř. s., a aniž nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 9. Ve stručnosti je nutné konstatovat, že závěr soudu prvého stupně o nepříslušnosti českých soudů vést řízení ve věci a rozhodovat o ní je správný. Mezi rodiči nebylo sporu o tom, že nezletilý se aktuálně nachází v Německu, postup podle ustanovení Čl. 15 odst. 1 nařízení Brusel II ter tak v předmětném řízení není možná. Obecná příslušnost českých soudů ve smyslu ustanovení Čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter je pak ve věci rovněž vyloučena, přičemž v této souvislosti si odvolací soud dovoluje plně odkázat na odůvodnění svého usnesení ve věci sp. zn. 19 Co 129/2024. 10. Na závěrech již dříve vysloveným odvolacím soudem pak nemohly nic změnit ani shora uvedené otcovy odvolací námitky. Dobou, po níž se kterou nezletilý v Cottbusu momentálně nachází, se ratio decidendi odvolacího soudu ve prospěch matky vůbec nezabývá. Naopak, jak plyne z odkazovaného usnesení, tato skutečnost (délka pobytu nezletilého v Německu) nemá při určení „obvyklého pobytu“ nezletilého ve smyslu 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter větší význam a stěžejní v tomto ohledu byla především otázka zaměstnání obou rodičů, případně jeho změn a stěhování rodičů za prací. Výsledné určení mezinárodní nepříslušnosti českých soudů pak také nemá žádnou souvislost a nedopadá na rodičovská práva otce či matky. V této fázi soudního řízení je rozhodování pouze o tom, jaké soudy z hlediska pravomoci jednotlivých členských států Evropské unie mohou o těchto rodičovských právech rozhodovat. Jak již tedy odvolací soud opět uvedl v usnesení sp. zn. 19 Co 129/2024, práva otce na styk s nezletilým se tato zdejší rozhodnutí nijak přímo netýkají a otec má stále k dispozici všechny prostředky právní ochrany sloužící k umožnění jeho styku s nezletilým, pouze se jich bude muset domáhat prostřednictvím nikoli českého, ale německého soudního orgánu. Uváděl-li nakonec otec, že rodina v únoru roku 2024 opět trvale pobývala na území České republiky, nepodařilo se mu toto tvrzení nijak prokázat. Jedna kontrola matky u lékaře v České republice o trvalém pobytu celé rodiny v tuzemsku zjevně nesvědčí, a již vůbec nemůže narušit, odkazovanou argumentaci odvolacího soudu obsaženou v odůvodnění usnesení sp. zn. 19 Co 129/2024, jež stojí zejména na pracovněprávním počínání každého z rodičů a od něj odvislých okolnostech. 11. Odvolací soud tak mohl uzavřít, že zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) bylo za uvedených podmínek zcela namístě. Soud prvního stupně pak správně rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Napadené usnesení bylo proto v celém rozsahu jako věcně správné potvrzeno (§219 o. s. ř.). 12. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 23 z. ř. s. a právo na ni nepřiznal žádnému z účastníků. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Praha 18. června 2024 Mgr. Pavel Freibert v. r. předseda senátu