USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobkyně: E. K., narozená xxx bytem R. V., Rostovkaya oblast, Ruská federace zastoupená advokátem J. V. sídlem O., Praha proti žalovanému: E. H., narozený xxx bytem N., Praha o určení vlastnického práva, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. července 2024, č. j. 40 C 62/2024-26, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o tom,                že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhá určení, že pozemek parc. č. xxx, jehož součástí je budova č.p. xxx, a pozemek parc. č. xxx, vše v k. ú. H., obec Praha, náleží do společného jmění manželů žalobkyně a A. K., narozeného               xxx, bytem V., V., Ruská federace. 3. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že za předmět řízení označil majetkové vztahy manželů, přičemž žalobkyně i její manžel mají společné bydliště na území Ruské federace a fakticky se také na území Ruské federace zdržují (č. l. 24 spisu). Z tohoto důvodu není v uvedené věci podle prvostupňového soudu dána pravomoc soudů České republiky, již naopak mají mít orgány Ruské federace s tím, že rozhodným právem budou právní předpisy Ruské federace. Soud prvého stupně v této souvislosti odkázal na ustanovení Čl. 25 odst. 1 a 5 Smlouvy a mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, publikované pod č. 95/1983 Sb. (dále jen „Smlouva“). Ačkoliv je žalovaným třetí osoba, budou předmětem řízení majetkové vztahy manželů                 a nikoliv pouze vlastnické právo k nemovitosti ve smyslu ustanovení Čl. 37 odst. 1 Smlouvy, neboť projednávaná věc je sporem o majetkové vztahy manželů k nemovité věci na území České republiky. Ustanovení Čl. 25 odst. 1 a 5 Smlouvy je nutné považovat za legem specialem k ustanovení Čl. 37. Nákladový výrok II. svého usnesení odůvodnil soud prvního stupně odkazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 4. Proti tomuto usnesení podala odvolání žalobkyně, jež se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky nesouhlasí. Dle žalobkyně se ustanovení Čl. 25 odst. 1 Smlouvy užije pouze a výlučně při posuzování vztahů                        (ať již osobních či majetkových) mezi manžely. Ve zde projednávaném případě je ovšem předmětem posouzení majetkový vztah nikoli mezi manžely navzájem, ale mezi jedním z manželů ve vztahu ke třetí osobě, tedy k žalovanému, který je státním občanem České republiky a který se i na území České republiky skutečně a trvale zdržuje. Žalovaný není ve svazku manželském se žalobkyní, pročež v projednávaném případě nelze přistoupit k aplikaci ustanovení Čl. 25 odst. 1, odst. 5 Smlouvy, nýbrž je třeba aplikovat ustanovení                Čl. 37. Závěrem žalobkyně dodala, že mezi Českou republikou a Ruskou federací v současnosti ani není zajištěná materiální vzájemnost ve smyslu ustanovení                                   § 15 odst. 1 písm. f) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), která je nezbytným předpokladem pro uznání                   a výkon cizozemského rozhodnutí. I kdyby tedy ruské soudy o návrhu žalobkyně rozhodly                 a vyhověly jí, takové rozhodnutí nebude podléhat uznání v České republice. Žalobkyně proto odvolacímu soudu navrhla, aby usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. 5. Žalovanému nebylo odvolání doručováno, a ten se k němu proto nevyjadřoval. 6. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadené rozhodnutí i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. 7. Soud prvého stupně se v této věci správně zabýval nejprve otázkou své pravomoci (mezinárodní příslušnosti), přičemž s ohledem na ustanovení Čl. 73 bod 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Brusel I bis“), dovodil aplikační přednost Smlouvy. Její jednotlivá ustanovení však poté na tuto věc neaplikoval zcela správně. 8. Odvolací soud ve stručnosti konstatuje, že ačkoli soud prvého stupně jinak správně poukázal na aplikační přednost ustanovení Čl. 25 před ustanovením Čl. 37 Smlouvy v řízeních o majetkových vztazích manželů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2024,                           sp. zn. IV. ÚS 2800/23, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6067/2016), v projednávané věci tato potenciální kolize uvedených ustanovení nenastává,                         neboť předmětem řízení zde není právní poměr plynoucí z manželského majetkového práva. Jak plyne ze žalobního návrhu, žalobkyně se zde nedomáhá vzájemné úpravy poměrů mezi ní a jejím manželem, spor tedy není mezi manžely o rozsah jejich společného jmění (manželského majetkového společenství), nýbrž jde o spor žalobkyně se třetí osobou, vůči níž žalobkyně požaduje určit, že vlastníkem žalobou specifikovaných nemovitých věcí nacházejících se na území České republiky, není tato třetí osoba, nýbrž že tyto nemovité věci náležejí do společného jmění žalobkyně a jejího manžela. Že tu nejde o spor plynoucí z majetkových vztahů mezi manžely, je pak podtrženo koneckonců i tím, že manžel žalobkyně není účastníkem tohoto řízení (není žalobcem spolu se žalobkyní, ale ani žalovaným). Z uvedených důvodů tedy je namístě aplikovat nikoli ustanovení Čl. 25 odst. 1, 5 Smlouvy, nýbrž vskutku právě ustanovení Čl. 37 Smlouvy, podle něhož je dána pravomoc orgánů té smluvní strany, na jejímž území se nachází nemovitost, která je předmětem řízení. V této nyní řešené věci je proto dána pravomoc k rozhodnutí soudům České republiky. 9. Odvolací soud tedy podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadené rozhodnutí změnil tak, že se řízení nezastavuje. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Praha 29. října 2024 Mgr. Pavel Freibert v. r. předseda senátu