č. j. 21 A 6/2024‑ 30   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Kočkou-Amortem ve věci žalobce: X., narozený dne X. t. č. v X. proti žalované:   Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2024, č. j.: KRPA-414776-32/ČJ-2023- 000022-ZSV takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2024, č. j.: KRPA-414776-32/ČJ-2023-000022-ZSV, jímž byla podle ustanovení § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „z.p.c.“), prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění stanovená rozhodnutím žalované ze dne 19. 12. 2023, č. j. KRPA-414776-15/ČJ-2023-000022-ZSV, o 90 dnů. II. Obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť žalovaná vycházela z nesprávně a nedostatečně zjištěného stavu věci, napadené rozhodnutí je v rozporu s obsahem správního spisu. Žalovaná podle žalobce pochybila, když nezdůvodnila proporcionalitu zásahu do žalobcova života a nevysvětlila, proč se uchýlila k jeho zajištění. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost rovněž ve vztahu k délce zajištění, kterou nadto považuje za zcela nepřiměřenou. 3. Žalobce nepopřel, že neopustil území České republiky v době mu k tomu určené, ale rovněž nikdy nespáchal žádný trestný čin, ani si nepočínal jinak protiprávně, a tak vyjádřil nesouhlas s tím, že by porušoval právní předpisy České republiky opakovaně. Pobýval zde již X., většinu času na základě povolení k trvalému pobytu a po celou dobu pobytu na území vedl spořádaný život, nepředstavoval pro zdejší společnost žádné nebezpečí. 4. Žalobce pokračoval ve své žalobní argumentaci námitkou, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromých a rodinných vazeb. Uvedl, že několik let žil v České republice v manželském svazku a narodily se mu zde dvě děti, které v současnosti žijí se svými matkami. Žalobce tedy v České republice má rodinné vazby, hovoří plynně česky a natolik se sžil s českou kulturou, že Českou republiku považuje za svůj domov. Naopak k zemi jeho původu ho nadále již nic neváže. Vytržení ze svobodného života v České republice způsobí žalobci značnou újmu, neboť jiný život již nezná, a nebude se moct stýkat se svými potomky, známými a kamarády. Žalobce má za to, že újmu, která mu bude zajištěním způsobena, nemůže vyvážit veřejný zájem na dodržování právních předpisů. 5. Žalobce namítal, že je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť žalobcovo protiprávní jednání nedosahovalo takové intenzity, která by odůvodňovala využití institutu zajištění. Žalobce má za to, že mělo v jeho případě být uloženo některé ze zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území podle § 123b z.p.c. S možností uložení zvláštních opatření se žalovaná podle žalobce vypořádala nedostatečně a nesprávně, v rozporu se správním spisem. Když žalovaná v napadeném rozhodnutí uvádí, že žalobce je nedohledatelný, nemá nahlášenou pobytovou adresu, a proto nelze uložit zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) z.p.c., jedná se podle žalobce o absurdní závěr. Touto logikou by žádná osoba, které bylo uloženo správní vyhoštění, nedosáhla na uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) z.p.c. Pro žalobce by nebyl problém nahlásit adresu, na které by se mohl zdržovat, či opatřit si od svých blízkých finanční prostředky ke složení finanční záruky. 6. Žalobce citoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, podle něhož má ministerstvo povinnost nezajistit žadatele o mezinárodní ochranu, pokud lze účelu dosáhnout mírnějšími prostředky, a při rozhodování o vyloučení zvláštního opatření se musí zvážit poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s řízením o vyhoštění, cizincovo dosavadní chování spolu s respektováním veřejnosprávních povinností stanovených Českou republikou či jinými státy Evropské unie. Žalovaná nevysvětlila, proč usoudila, že jsou zvláštní opatření neúčelná či nerealizovatelná. 7. Doba trvání zajištění byla stanovena v rozporu se zákonem, neboť nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli. Správní orgán má povinnost důkladně posoudit skutečnosti odůvodňující zajištění, ale v napadeném rozhodnutí absentují úvahy o závěru, zda žalobce naplňuje skutkovou podstatu jednoho z důvodů zajištění. Žalovaná porušila § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s.ř.“), čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 8. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl zrušit napadené rozhodnutí a bez zbytečného odkladu ukončit zajištění. 9. Spolu se žalobou se žalobce domáhal přiznání odkladného účinku žalobě. III. Vyjádření žalované 10.                      Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že v daném případě shledala naplnění všech podmínek § 124 odst. 3 zp.c. 11.                      Žalovaná shrnula dosavadní průběh řízení a popsala okolnosti, které ji vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce do protokolu o výslechu účastníka správního řízení, č. j. KRPA-414776-9/ČJ-2023-000022, jednoznačně uvedl, že v České republice není žádná osoba, kvůli níž by ukončení jeho pobytu bylo nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života. Dcera žije v X., žalobce je s ní v kontaktu. Se svým synem a jeho matkou není v kontaktu již několik let, přičemž žalobce není zapsán v rodném listu jako otec tohoto tvrzeného syna. Žalovaná u žalobce shledala důvodnou obavu, že se žalobce bude vyhýbat výkonu správního vyhoštění, pramenící z jeho dosavadního chování, pročež nepřistoupila k uložení mírnějších opatření. Žalovaná dále uvedla, že žalobce v době svého zajištění jednoznačně pobýval na území České republiky neoprávněně, podle vlastních slov nemá finance na pobyt ani na vycestování, nikde nepracuje a peníze mu posílají příbuzní z X. V České republice nemá žalobce žádnou adresu pobytu, žije zde jako bezdomovec. K délce prodloužení zajištění žalovaná uvedla, že již byly podniknuty kroky k ověření totožnosti žalobce a vydání náhradního cestovního dokladu, musí však vyčkat reakce dožadovaného státu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. IV. Obsah správního spisu 12.                      Dne 18. 12. 2023 hlídka Policie České republiky provedla kontrolu v provozovně v ulici Prokopova na Praze 3, kde se nacházel žalobce, který u sebe neměl žádný doklad totožnosti. Žalobce při kontrole nedisponoval platným cestovním dokladem a nebyl žádným způsobem schopen doložit oprávněnost svého pobytu. Lustrací bylo zjištěno, že žalobce je veden v evidenci nežádoucích osob. Z toho důvodu byl zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Z obsahu správního spisu bylo dále zjištěno, že dne X. bylo pod č. j. KRPA-281337-57/ČJ-2014-000022 žalobci vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění. Tímto rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba zákazu vstupu na území členských států Evropské unie v délce 5 let, doba k vycestování byla stanovena do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Žalobce podal dne 25. 7. 2014 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Proti negativnímu rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, která byla v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Az 40/2016-30 odmítnuta usnesením, které nabylo právní moci dne 20. 2. 2017. Dne 2. 2. 2018 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Řízení o této žádosti bylo zastaveno rozhodnutím č. j. OAM-185/ZA-ZA11-ZA05-2018, které nabylo právní moci dne 11. 4. 2018. Dne 5. 3. 2021 byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců na dobu 90 dnů. Po propuštění byl žalobci vydán výjezdní příkaz. 13.                      Dne 19. 12. 2023 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění. Do protokolu o výslechu účastníka správního řízení sepsaného téhož dne žalobce uvedl, že na území přicestoval již v roce X. a od té doby se zde nacházel nepřetržitě. Rozhodnutí o správním vyhoštění z roku X. nerespektoval, z území České republiky nikdy nevycestoval, protože se obával zabití v zemi původu, a pobýval nadále na území neoprávněně, přičemž jeho neoprávněný pobyt byl odhalen až činností policie. Ke své rodinné situaci žalobce uvedl, že je svobodný, má dvě děti. Dcera žije v X., je s ní v kontaktu. Druhé dítě je syn, u něhož žalobce není zapsán jako otec v rodném listě. Syn žije v České republice se svou matkou, bývalou manželkou žalobce, s žalobcem se nestýká, neudržují spolu žádný kontakt. Žalobce do protokolu dále uvedl, že nemá finanční prostředky na pobyt a vycestování, nepracuje, peníze mu posílají příbuzní z X., je bezdomovec. V České republice nemá žalobce žádné pohledávky, nepáchal trestnou činnost. Součástí správního spisu je i závazné stanovisko MV ČR, OAMP ev. č. ZS56887, z něhož plyne závěr, že vycestování žalobce do státu Guinea-Bissau je možné. 14.                      Dne 28. 12. 2023 vydala žalovaná rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a bodu 9 z.p.c., č. j. KRPA-414776-13/ČJ-2023-000022-ZSV, které nabylo právní moci dne 9. 1. 2024. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena na 5 let. Žalobci byla současně stanovena doba k vycestování v délce 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. 15.                      Dne 19. 12. 2023 bylo pod č. j. KRPA-414776-15/ČJ-2023-000022-ZSV žalobci vydáno rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) z.p.c., přičemž doba jeho zajištění byla stanovena na 60 dnů ode dne omezení osobní svobody. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že u žalobce byly dány důvody pro zajištění za účelem správního vyhoštění, neboť zde je nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná nejprve hodnotila podmínky uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b, přičemž se věnovala všem formám těchto opatření podle písm. a) až d). Žalobce si byl vědom svého neoprávněného pobytu a protiprávního jednání, před hlídkou policie se snažil skrýt za barem podniku, v němž byl kontrolován. Žalobcův neoprávněný pobyt byl odhalen vlastní činností policie, žalobce sám nevyvinul žádnou snahu situaci řešit, z čehož bylo pro žalovanou patrné, že by svůj neoprávněný pobyt nadále prodlužoval. Žalovaná neshledala účelným uložení některých ze zvláštních opatření dle § 123b odst. 1 z.p.c. Doba zajištění byla stanovena na 60 dnů od omezení osobní svobody, a to s ohledem na předpokládanou složitost přípravy výkonu správního vyhoštění. Žalobce nedisponuje cestovním dokladem, bude proto třeba vystavit doklad náhradní. Musí proto dojít k ověření totožnosti žalobce, bude učiněn dotaz na Interpol a zastupitelský úřad státu původu žalobce. Teprve poté lze vyžádat nový doklad. K tomuto účelu bude s žalobcem sepsána žádost o zjištění totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu v příslušné jazykové mutaci, která bude zaslána Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „ŘSCP“). Tento orgán na základě podané žádosti vyhotoví dožádání, které zašle se všemi potřebnými podklady (fotografie a žádost o ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu) na zastupitelský úřad dotčené země. Poté bude třeba vyčkat reakce daného státu. Obvykle se doba vydání náhradního cestovního dokladu pohybuje u třetích zemí od 30 dnů. Tato doba se odvíjí od informací, které sdělil žalobce. Při stanovení doby zajištění bylo rovněž přihlédnuto k době nutné pro zabezpečení přepravních dokladů, kdy ŘSCP obstarává letenku a zajišťuje průvoz, je nutné zajistit policejní eskortu a komunikovat s domovským státem žalobce o jeho vzetí zpět, což může rovněž trvat okolo 30 dnů. V žalobcově případě neexistuje překážka ve vycestování. 16.                      Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, č. j. 2 A 2/2024-23, byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí o zajištění ze dne 19. 12. 2023, neboť soud ve shodě s žalovanou shledal, že v případě žalobce byly splněny zákonné podmínky pro zajištění dle § 124 odst. 1 písm. b) z.p.c. 17. Napadeným rozhodnutím ze dne 12. 2. 2024 byla o 90 dnů prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění stanovená rozhodnutím žalované ze dne 19. 12. 2023. Žalovaná nejprve popsala okolnosti žalobcova zajištění a následný průběh správního řízení. Vzhledem ke zprávě ŘSCP ze dne 12. 2. 2024, podle níž Velvyslanectví Guinea-Bissau v Lisabonu dosud nereagovalo na žádost Velvyslanectví České republiky tamtéž stran ověření totožnosti žalobce, nebylo dosud možné realizovat výkon správního vyhoštění. Dále se žalovaná věnovala možnosti uložení zvláštních opatření ve smyslu § 123b písm. a), b), c), d) z.p.c., avšak neshledala důvod pro aplikaci žádného z nich. Žalovaná k prodloužení lhůty trvání zajištění poznamenala, že musí vyčkat reakce země původu, přičemž doba vydání náhradního cestovního dokladu bývá různá a nelze ji dopředu přesně určit. Po vystavení náhradního cestovního dokladu bude neprodleně přistoupeno k zajištění realizace správního vyhoštění. V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze 18.                      Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání dle § 172 odst. 5 z.p.c. 19.                      Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), přičemž přihlížel i k případným nezákonnostem nad rámec žalobních bodů v souladu se závěry rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 20.                      Podle § 123b odst. 1 z.p.c. zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly. 21.                      Podle § 124 odst. 3 z.p.c. policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. 22.                      Zvláštní opatření za účelem vycestování představují alternativní řešení s cílem minimalizace omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51). Užití těchto mírnějších opatření předpokládá, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při jejich realizaci, bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí a že neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Možnost aplikace tohoto opatření nutně závisí také na důvodu zajištění. Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon vycestování cizince (§ 123b odst. 4 věta druhá z.p.c.); toto ohrožení bude různé v typově odlišných případech důvodů zajištění. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že uložení zvláštního opatření nepostačuje, je povinen svůj závěr přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Možností uložení některého ze zvláštních opatření se žalovaná zabývala na s. 5 a 6 napadeného rozhodnutí, přičemž dospěla k závěru, že by takový postup nebyl účelný, a to zejména s ohledem na žalobcovo předchozí jednání, které demonstruje jeho postoj k právnímu řádu České republiky. Žalobce neměl snahu vycestovat z České republiky, sám uvedl, že nedisponuje dostatečnou finanční hotovostí ke složení finanční záruky, ani se na území nenachází osoba, která by za něj mohla záruku složit, do doby vydání rozhodnutí nebyla žádná záruka nabídnuta. Žalobce nectil zákony České republiky, nerespektoval povinnosti mu uložené, je bez finančních prostředků a bez známého bydliště v České republice, nedostavil se na policii k řešení své situace ze své vůle, ale jeho neoprávněný pobyt byl zjištěn nahodilou kontrolou policie. Žalobce sám nemá snahu svou situaci řešit, nemá žádné místo, kde by se mohl zdržovat za účelem kontrol, neboť žije na ulici. Na základě toho žalovaná dovodila, že nelze očekávat, že by žalobce řádně plnil povinnosti mu uložené. Soud přisvědčil závěru žalované, že za této situace by uložení zvláštních opatření podle § 123b z.p.c. nesplnilo kýžený účel, trvá důvodná obava, že by uložením toliko zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění. Soud k tomu doplňuje, že v daném případě se nejedná o porušení zásady proporcionality nebo zásady minimalizace zásahů do osobní svobody cizince. Nejde totiž o standardní situaci, kdy postačuje vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, na jehož základě cizinec z území vycestuje (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51), což lze dovodit ze žalobcova jednání v minulosti a z jeho pobytové historie. Žalobce svým předchozím chováním oslabil svou důvěryhodnost, a tak nelze očekávat, že by poskytoval správním orgánům potřebnou součinnost, natož pak že z území České republiky vycestuje dobrovolně. K naplnění účelu správního vyhoštění žalobce je v daném případě nutné využít institutu prodloužení zajištění. Námitka žalobce, že v daném případě nebyly dány důvody pro prodloužení jeho zajištění a že mělo být přistoupeno k uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování, není důvodná. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani žalobcovo tvrzení o jeho trestní bezúhonnosti. Své právní závěry žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnila a uvedla, proč přistoupila k zajištění žalobce za účelem jeho správního vyhoštění a proč nebylo užito mírnějšího opatření. Soud v postupu žalované neshledal žádné pochybení, které by mělo za následek nezákonnost nebo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Také námitky žalobce označující napadené rozhodnutí za nezákonné, nepřezkoumatelné a nemající oporu ve správním spisu tudíž nejsou důvodné. 23.                      Žalobcově námitce, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, nelze přisvědčit. Žalovaná v napadeném rozhodnutí řádně zhodnotila soukromé a rodinné poměry žalobce a přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí na jeho osobní sféru. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že žalobce na území České republiky nesdílí společnou domácnost s žádnou osobou. Žalobce je rozvedený, má dvě děti. Jeho dcera žije v X., žalobce s ní udržuje kontakt na dálku. Žalobce rovněž tvrdí, že má syna, u něhož však není zapsán v rodném listu. Syn žije v České republice se svou matkou. Žalobce se s nimi však několik let neviděl a neudržuje s nimi žádný kontakt. Žalobce v České republice o nikoho nepečuje, nežijí zde žádní jeho příbuzní ani rodinní příslušníci, nemá tu vůči žádné osobě vyživovací povinnost, jak sám také uvedl, nemá zde žádný majetek, žádné dluhy ani pohledávky. Ve vztahu k závažnosti ohrožení zájmů společnosti tak podle žalované nepředstavuje napadené rozhodnutí nepřiměřený zásah do osobní sféry žalobce. Soud se s právním názorem žalované ztotožňuje a její odůvodnění shledává dostatečným a logickým. 24.                      Soud se dále zabýval námitkou, že doba trvání prodloužení zajištění byla v žalobcově případě stanovena v rozporu se zákonem, a i v tomto případě dospěl k závěru, že námitka není důvodná. Z rozsudku NSS ze dne 19. 10. 2011, č. j.: 1 As 93/2011 – 79, plyne, že hlavním kritériem pro stanovení doby trvání zajištění je předpokládaná složitost přípravy výkonu správního vyhoštění (§ 124 odst. 3 z.p.c.), proto musí být v odůvodnění rozhodnutí o zajištění, resp. o jeho prodloužení, uveden výčet předpokládaných úkonů potřebných k realizaci vyhoštění s uvedením odhadu jejich časové náročnosti. V citovaném rozsudku NSS uvedl: „Správní orgán musí v odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu).“ Žalovaná dostála shora předestřeným judikaturním požadavkům. Uvedla, že dne 10. 1. 2024 byly cestou Ministerstva zahraničních věcí a Velvyslanectví České republiky v Lisabonu zaslány na Velvyslanectví Guinea-Bissau v Lisabonu dokumenty týkající se ověření totožnosti žalobce. ŘSCP však dosud neobdrželo odpověď, teprve po ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu bude realizováno správní vyhoštění žalobce do země původu. Bude však nutné zajistit pro doprovázející policisty víza potřebná ke vstupu na území státu Guinea-Bissau, letenky, ubytování a zajištění převzetí žalobce policejními orgány země původu. Žalovaná tedy dosud nemohla realizovat správní vyhoštění, jelikož žalobce nedisponuje platným cestovním dokladem. Podle žalované sice aktuálně nelze přesně určit časový interval pro realizaci vyhoštění, nicméně ověření totožnosti žalobce a vystavení náhradního cestovního dokladu v době prodloužení zajištění je možné, přičemž doba prodloužení trvání zajištění o 90 dnů se jeví přiměřenou (i vzhledem k dosavadní nečinnosti velvyslanectví domovského státu žalobce). V tomto ohledu nelze žalované nic vytknout, odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k délce prodloužení zajištění je podrobné a přezkoumatelné. Žalovaná tak dostála požadavkům kladeným na odůvodnění délky prodloužení zajištění cizince, když uvedla naplánované kroky pro realizaci správního vyhoštění v souladu se závěry soudní rozhodovací praxe. Soud se neztotožňuje s námitkou, že by rozhodnutí žalované bylo netransparentní, podle soudu je z něj naopak jednoznačně zřejmé, proč bylo přistoupeno k prodloužení zajištění, a to o 90 dnů. Takto stanovená délka prodloužení zajištění odpovídá § 125 odst. 1 z.p.c. a soud ji neshledal nikterak nepřiměřenou výše uvedeným okolnostem případu. 25.                      Lze souhlasit s názorem žalobce, že je vyloučeno paušalizované rozhodnutí ve věcech skupin zajišťovaných cizinců. Nelze však přisvědčit námitce, že napadené rozhodnutí je příkladem takového přístupu. Důvodem pro zajištění žalobce je naplnění účelu správního vyhoštění. Žalovaná přitom na základě konkrétních skutkových okolností (nikoliv paušalizovaně, jak namítá žalobce) uzavřela, že u žalobce existuje reálné riziko maření rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť již v minulosti nerespektoval uložené správní vyhoštění a nevycestoval z území České republiky ve lhůtě stanovené v pravomocném rozhodnutí. 26.                      Žalovaná postupovala v souladu se zákonem, proporcionálně, transparentně a v souladu se zásadou individualizace. Napadené rozhodnutí reflektuje veřejný zájem a odpovídá okolnostem daného případu, přičemž stanovená doba prodloužení zajištění není nijak excesivní ani nepřiměřená. Na napadené rozhodnutí nelze pohlížet jako na rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaná v napadeném rozhodnutí rovněž uvedla, jaké konkrétní kroky směřující k realizaci správního vyhoštění žalobce budou provedeny ve vymezeném časovém rámci. 27.                      S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který má oporu ve spisu. Žalovaná se dostatečně, srozumitelně a přezkoumatelně vypořádala s naplněním podmínek pro prodloužení zajištění žalobce a své závěry v napadeném rozhodnutí řádně a přezkoumatelně odůvodnila. Ve shodě s žalovanou má soud za to, že v případě žalobce byly splněny zákonné podmínky pro prodloužení zajištění dle § 124 odst. 3 z.p.c. 28.                      O návrhu na odkladný účinek žalobě rozhodováno nebylo, neboť bylo v krátké lhůtě rozhodnuto o věci samé. 29.                      Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. 30.                      O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalované náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 11. března 2024 JUDr. Václav Kočka-Amort, v. r. samosoudce     Shodu s prvopisem potvrzuje K. T.