USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobce: J. S., narozený xxx bytem xxx, xxx zastoupený advokátem proti žalovanému: V. L., narozený xxx bytem xxx, xxx, Slovenská republika o 1 064 800 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. dubna 2023, č. j. 21 C 189/2022-57 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I zamítl námitku nedostatku pravomoci českého soudu a výrokem II zamítl námitku nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5. 2. V odůvodnění uvedl, že podanou žalobou se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že s žalovaným dne xxx uzavřel smlouvu o zápůjčce, na základě níž žalovanému poskytl peněžní prostředky na jeho účet vedený u společnosti xxx, a.s., které se žalovaný zavázal vrátit 24. 7. 2020, což dosud přes výzvu neučinil. Žalovaný vznesl námitku nedostatku pravomoci a místní příslušnosti českého soudu s tím, že v České republice nemá trvalé ani přechodné bydliště, ani se zde nezdržuje, nemá zde bankovní účet ani žádnou podnikatelskou činnost, ani se s žalobcem nedohodl, že se právní vztah bude řídit právem České republiky. Příslušným by měl být slovenský soud. Soud prvního stupně uvedl, že jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je občanem Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku, ke dni zahájení řízení neměl v České republice evidován pobyt. Uvedl, že pravomoc českých soudů je dána podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), jelikož k poskytnutí peněžních prostředků žalovanému došlo v České republice, k tomu odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále SDEU) ve věci C-249/16. Uvedl, že předpisy Evropské unie mají aplikační přednost před národním právem, k tomu odkázal na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věcech C-26/62, C-106/77, že nařízení Brusel I bis upravuje i místní příslušnost, v článku 7 odst. 1 tak, že pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, může být osoba žalovaná u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; v případě poskytování služeb se jedná o místo, kde služby byly nebo měly být poskytnuty. Místem plnění v případě poskytnutí prostředků na účet žalovaného u společnosti xxx, a.s., je sídlo této společnosti, zapsané v obchodním rejstříku, a to xxx, Praha. Toto místo je určující pro místní příslušnost soudu. Sídlo xxx, a.s., leží v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5. Poskytnutí prostředků na účet žalovaného u této banky bylo sjednáno ve smlouvě. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že mu svědčí pravomoc k projednání věci a je soudem místně příslušným. Pokud žalovaný namítal, že mu nebyly zaslány přílohy, uvedl, že soud nemá povinnost tyto přílohy automaticky rozesílat, je povinností účastníka seznámit se se spisem. Pokud namítal, že nebyl poučen o svých procesních právech, poukázal na to, že se poučení poskytuje při „řízení“ (správně při jednání). 3. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, ve kterém namítal, že jde o usnesení nezákonné a předčasné, vychází z nespolehlivě zjištěného skutkového stavu a bylo vydáno před jeho vyjádřením k žalobě, ke které se nemůže vyjádřit, neboť mu nebyly doručeny přílohy žaloby. Dovozoval zaujatost Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť rozhodnutí vyhovuje zástupci žalobce, který nechce jezdit do xxx ani na Slovensko. Odmítal, že by místo plnění bylo dohodnuté v České republice, podle něj je takové tvrzení účelové, aby byla dána pravomoc českých soudů. Odmítl, že by bylo plněno na účet xxx v Praze 5, na takový účet nic neplnil on ani žalobce. Podle něj žalobce překrucuje fakta a právo. Žalobce nedoložil listiny prokazující plnění na účet žalovaného. Pozastavoval se nad tím, že rozhodnutí soudu a vyjádření žalobce je z téhož dne 18. 4. 2023 a jsou identické, což svědčí o zaujatosti soudce. Nesouhlasil s aplikací rozhodnutí ve věci C-249/16, příslušnost se má řídit bydlištěm žalovaného, které je na Slovensku. V Praze xxx nikdy nebyl, nepodnikal, neuzavřel zde smluvní vztah, neplnil zde žádné povinnosti, neměl zde účet. Trval na všech námitkách uplatněných již dříve. Žádné dokumenty dosud neobdržel. Kladl si otázku, jak má vyhovět výzvě soudu prvního stupně k vyjádření se k žalobě, když nezná obsah příloh, což považuje za porušení svých procesních práv. Dále se vyjádřil k věci samé tak, že žalobce nepředložil důkaz, že mu peníze poskytl, neprokázal existenci právního vztahu, má pochybnosti o pravosti a úplnosti předložených listin. Dále žádal o zrušení jednání nařízeného na 18. 6. 2024. 4. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Souhlasil se soudem prvního stupně, že peníze poskytl žalovanému na jeho účet u xxx CZ se sídlem v Praze xxx, proto je soud prvního stupně podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis soudem příslušným. Zdůraznil, že měl na výběr, zda podá žalobu u soudu v místě bydliště žalovaného podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nebo v místě plnění dle čl. 7 odst. 1 písm. a) téhož nařízení. Pokud jde o rozhodné právo, podle něhož se smlouva posuzuje, odkázal na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I), podle něhož je rozhodné právo české, k tomu odkázal na čl. 4 odst. 2, dále uvedl, že smlouva byla uzavřena podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., což lze vykládat jako volbu práva účastníky. Tvrzení žalovaného, že zde nebyl, nebydlel, nepodnikal ani zde neměl žádný smluvní vztah není relevantní, když měl zřízen účet u xxx se sídlem v Praze, což dokládá samotná smlouva, na níž je jeho úředně ověřený podpis. Další námitky nejsou relevantní, námitka podjatosti není specifikována, povinnost doručovat žalovanému přílohy soud nemá. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. V posuzovaném případě jde o spor ze smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem s bydlištěm v České republice a žalovaným s bydlištěm ve Slovenské republice, čímž je dán mezinárodní prvek věci. Poměry s mezinárodním prvkem v České republice upravuje zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který v ustanovení § 2 zakotvuje aplikační přednost práva Evropské unie, v § 8 odst. 1 stanoví, že české soudy v řízení postupují podle českých procesních předpisů. Tímto procesním předpisem je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.). Česká republika i Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie, příslušnost soudu proto soud prvního stupně správně posuzoval podle nařízení Brusel I bis., které upravuje příslušnost soudů i v těchto věcech (viz článek 1 uvedeného nařízení). 7. Žalobce namítal, že rozhodnutí vydala podjatá soudkyně, což je odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., který, v případě jeho důvodnosti, by vedl ke zrušení rozhodnutí (§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Odvolací soud se proto zabýval nejprve důvodností této námitky. 8. Podle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle ust. § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. 9. Žalobce žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že rozhodující soudkyně má poměr k věci, k žalobci nebo jeho právnímu zástupci neuvádí a neplynou ani z obsahu spisu. Pokud žalovaný uvádí, že to, že řízení se koná v Praze xxx, vyhovuje zástupci žalobce, nesvědčí to o poměru soudkyně k věci, žalobci nebo jeho zástupci. Odkazuje-li žalovaný na to, že datum rozhodnutí a datum vyjádření žalobce je totožný 18. 4. 2023, z č.l. 58 p.v. spisu vyplývá, že spis s usnesením byl 19. 4. 2023 předán soudní kanceláři s pokynem, aby příslušné listiny včetně usnesení byly zaslány tlumočníkovi (žalovaný tvrdí, že českému jazyku nerozumí), vyjádření žalobce z 18. 4. 2023 bylo doručeno soudu prvního stupně 21. 4. 2023 (č.l. 64 spisu), rozhodující soudkyně ho proto v době rozhodování nemohla mít k dispozici. Navíc ani to, že by se s některými závěry účastníka ztotožnila a převzala je do svého rozhodnutí bez dalšího podjatost soudkyně nezakládá. Pokud žalovaný namítá, že mu nebyly zaslány přílohy, zjevně tím míní listinné důkazy. Jak již uvedl správně soud prvního stupně, občanský soudní řád soudu neukládá povinnost k zaslání těchto listin, jimiž soud provádí důkaz při jednání soudu způsobem uvedeným v § 129 o. s. ř. S ohledem na uvedené a proto, že postup soudce v řízení či to, že návrhu žalovaného nevyhověl, není důvodem pro závěr o podjatosti soudce, dospěl odvolací soud k závěru, že tato námitka je nedůvodná. 10. V posuzovaném případě příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis, tedy tím, že by se žalovaný řízení účastnil, aniž by namítal nepříslušnost soudu prvního stupně, založena nebyla, neboť při prvním úkonu v podání ze 17. 2. 2023 námitku nedostatku příslušnosti vznesl. Jak správně uvedl žalobce ve vyjádření k odvolání, příslušnost se za této situace řídí podle článku 4 odst. 1 místem bydliště žalovaného, při splnění podmínek uvedených v článku 7 nařízení Brusel I bis, mohl žalobce podat žalobu i u soudu příslušného podle tohoto ustanovení, tedy u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, měl být splněn. Obě ustanovení přitom upravují jak příslušnost mezinárodní (pravomoc), tak příslušnost místní. Volba příslušného soudu ze dvou možných je na žalobci, který žalobu podává. 11. Žalovaný ve vyjádření k věci samé uváděl, že má pochybnosti o pravosti a úplnosti listin a že nebyl předložen důkaz, který by prokazoval poskytnutí žalované částky. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že k posouzení splnění podmínek mezinárodní příslušnosti českých soudů ve smyslu nařízení Brusel I bis nemusí soud provádět dokazování (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5535/2015). SDEU v rozhodnutí ve věci C-375/13 dovodil, že povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se mohlo dotknout věci samé. Není tak namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku. Odvolací soud tak otázku příslušnosti, stejně jako soud prvního stupně, posuzoval na základě skutečností vyplývajících z listin, založených ve spise a dokazování neprováděl. 12. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal žalobu k soudu prvního stupně s tím, že v bodě I.1. se dovolával příslušnosti podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, tj. podle místa, kde závazek měl být splněn. Do spisu založil smlouvu o zápůjčce ze dne xxx, uzavřenou mezi účastníky, s podpisy legalizovanými xxx xxx xxx xxx, podle níž se žalobce zavázal poskytnout žalovanému bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet č. xxx, vedený u xxx CZ, a.s., zápůjčku ve výši 1 064 800 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do čtrnácti dnů od uzavření smlouvy včetně příslušenství. K podání z 23. 5. 2024 připojil žalobce výpis ze svého účtu, podle něhož 10. 7. 2020 odeslal na účet uvedený ve smlouvě částku 1 064 800 Kč, dále dokládal výpisy o platbách žalovaného na tento účet z účtu xxx. 13. Podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: 1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 14. SDEU již v rozhodnutí ve věci C-249/16 dovodil, že smlouva o úvěru musí být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb. Podle názoru odvolacího soudu není důvod, proč by tomu v případě smlouvy o zápůjčce mělo být jinak. Smlouva o zápůjčce je reálným kontraktem, místo poskytnutí služby je tak místo, ve kterém bylo dlužníku umožněno nakládat se zapůjčenými prostředky. Podle smlouvy a přiloženého dokladu byly peněžní prostředky poukázány na účet uvedený ve smlouvě u xxx, a.s., která má sídlo v Praze. Žalovaný nárok žalobce popírá, neuvádí, kde (na jaké pobočce) byl veden tento účet, případně kde peníze převzal. Z uvedeného vyplývá, že podle obsahu spisu žalobkyně plnila žalovanému na ve smlouvě označený účet vedený xxx, a.s., tedy nepochybně na území České republiky, a pokud žalovaný ani neuvádí jiné místo, je třeba za místo plnění považovat sídlo označené banky, které se nachází v Praze. V této souvislosti vzal odvolací soud v úvahu i to, že k převodům na bankovních účtech dochází virtuálně (nedochází k předání a převzetí bankovek či mincí), což podporuje závěr, že za této situace je třeba za místo plnění považovat sídlo příslušné banky, která transakci provedla. 15. S ohledem na uvedené je tak správný závěr soudu prvního stupně, že podle citovaného článku 7 nařízení Brusel I bis svědčí mezinárodní příslušnost českým soudům a že místně příslušným je soud prvního stupně. Odvolací soud proto napadené usnesení jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 5. června 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu