USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobců: a) M. Č., narozený dne xxx bytem H., S., Slovenská republika b) H. O., narozená dne xxx bytem Š., S., Slovenská republika c) M. Č., narozená dne xxx bytem H., S., Slovenská republika d) P. O., narozený dne xxx bytem Š., S., Slovenská republika e) J. Č., narozená dne xxx bytem H., S., Slovenská republika f) K. Č., narozená dne xxx bytem H., S., Slovenská republika g) P. O., narozená dne xxx bytem Š., S., Slovenská republika h) D. O., narozená dne xxx bytem Š., S., Slovenská republika všichni zastoupeni advokátkou S. M. sídlem Z., M. proti žalovaným: 1. G., a.s., IČO xxx sídlem S., Praha 2. S. sídlem B., B., Slovenská republika o 360 000 € s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. března 2024, č. j. 31 C 161/2023 – 56, a doplňujícímu usnesení ze dne 10. dubna 2024, č. j. 31 C 161/2023 - 62 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně z 19. 3. 2024 se ve výroku II potvrzuje. II. Usnesení soudu prvního stupně z 19. 3. 2024 ve výroku III a doplňující usnesení se mění tak, že žalobci jsou povinni zaplatit každé žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením ze dne 19. 3. 2024 soud prvního stupně výrokem I zrušil jednání, nařízené na 3. 4. 2024, výrokem II zastavil řízení o náhradu nemajetkové újmy ve výši 360 000 €, výrokem III žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným na nákladech řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám 1. žalované. 2. Usnesením ze dne 10. 4. 2024 doplnil výrok o nákladech řízení tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným dalších 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám 1. žalované. 3. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 29. 8. 2023, se žalobci po žalovaných domáhají náhrady nemajetkové újmy ve výši 360 000 € s tím, že při dopravní nehodě dne xxx byl usmrcen M. Č., narozený xxx, což bylo pro žalobce jako nejbližší rodinu zesnulého velmi stresující a žádali satisfakci. Soud prvního stupně zjistil, že totožnou žalobu podali žalobci k Okresnímu soudu v Senici na Slovensku, tamní soud vyzval žalované usnesením k vyjádření k žalobě. Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, kde vysvětlil, kdy se jedná o totožné řízení a rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 5599/2015, kde vysvětlil, který ze dvou soudů sídlících v různých státech Evropské unie má řízení zastavit. Protože zjistil, že u Okresního soudu Senica bylo řízení zahájeno dne 31. 7. 2023 a je vedeno pod sp. zn. SI-21C/17/2023 a dříve zahájené řízení brání dle § 83 odst. 1 o. s. ř. tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení, řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Uvedl, že skutečnost, že slovenský soud doručil žalovaným žalobu a vyzval je k vyjádření k věci samé postačuje k závěru, že tamní soud se považuje za příslušný k rozhodnutí věci i ve smyslu čl. 29 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), dále odkázal na ust. § 167 odst. 1 zákona č. 160/2015 Z. z. (civilný sporový poriadok). Další šetření v tomto směru považoval za nadbytečné. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč. 4. V doplňujícím usnesení uvedl, že žalovaným náleží 600 Kč za vyjádření z 30. 10. 2023 a 14. 11. 2023, proto jim ještě přiznal 300 Kč. 5. Proti oběma usnesením podali žalobci odvolání, kterými se domáhali zrušení výroku II a III usnesení z 19. 3. 2024 a doplňujícího usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání citovali bod 22 preambule nařízení Brusel I bis a dále jeho článek 14 a 29 odst. 1 a 2. Podle nich měl soud řízení přerušit, vykonat šetření a až následně se mohl prohlásit za nepříslušný ve prospěch slovenského soudu. 6. Odvolání proti doplňujícímu usnesení odůvodnili tím, že výrok o náhradě nákladů řízení je závislý na výroku o věci samé, proti němuž podali odvolání. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobami oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci podali k soudu prvního stupně dne 30. 8. 2023 žalobu, kterou se po žalovaných domáhají žalobci a) až d) po 55 000 €, žalobci e) až h) po 35 000 € jako nemajetkové újmy, která jim vznikla v souvislosti s úmrtím M. P., nar. xxx, který v důsledku dopravní nehody ze dne xxx dne xxx zemřel, pojišťovna viníka nehody jim odmítla plnit. Dne 1. 8. 2023 byla stejná žaloba, datovaná dnem 31. 7. 2023, podána u Okresního soudu Senica s tím, že příslušnost je dána podle § 19 písm. b) zákona č. 160/2015 Z. z., tedy podle místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, je vedena pod sp. zn. 21 C/17/2023. Okresní soud Senice usnesením ze dne 11. 8. 2023, pod číslem SI-21C/17/2023 vyzval žalované k vyjádření se k věci. První žalovaná podáním ze dne 1. 9. 2023 vyjádření podala, výslovně uvedla, že nevznáší námitku věcné ani místní nepříslušnosti soudu, námitku podjatosti soudce, nesouhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání, dále vznášela námitku promlčení, vyjadřovala se k důvodnosti nároku, námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti slovenského soudu nevznesla. Rovněž 2. žalovaná podala podáním ze dne 30. 8. 2023 vyjádření k věci obdobného obsahu. 9. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že věc je třeba posuzovat podle nařízení Brusel I bis, neboť s ohledem na 2. žalovanou jde o věc s mezinárodním prvkem, přičemž Česká republika i Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie. Pokud jde o příslušnost ve věcech pojištění, je upravena v článku 10 a následující nařízení Brusel I bis, přičemž pojistitel může být žalován v členském státě, kde má sídlo (článek 11 odst. 1 písm. a/), žalovat lze i podle místa, kde nastala škodná událost (článek 12). Příslušnost podle oddílu 3 ve věcech pojištění se uplatní tehdy, pokud nebyla založena podle článku 26 nařízení Brusel I bis, podle něhož se stane příslušným i soud, který příslušným není, pokud se žalovaný řízení účastní, aniž by vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu, u něhož byla žaloba podána. Z uvedeného vyplývá, že místní příslušnost svědčí jak soudům České republiky, tak soudům Slovenské republiky. 10. V daném případě žalobci podali stejnou žalobu proti stejným žalovaným jak v České republice, tak ve Slovenské republice. Tuto situaci řeší článek 29 nařízení Brusel I bis v odstavcích 1, 2 a 3 tak, že soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, řízení přeruší do doby, dokud se neurčí jako příslušný ten soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první. Jakmile je určen jako místně příslušný soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu. V rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 5599/2015 pak Nejvyšší soud ČR dovodil, že článek 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis (v nařízení Rady (ES) 44/2001 čl. 27 odst. 2, který obsahoval stejnou úpravu) nepožaduje, aby soud vyslovil nedostatek své příslušnosti samostatným rozhodnutím, úpravu ponechává na vnitrostátním právu. V poměrech české právní úpravy je překážka litispendence nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a soud musí řízení podle ust. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastavit. Nejvyšší soud ČR dále v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 638/2019 poukázal na to, že k otázce, kdy je určen příslušný soud ve smyslu čl. 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis, se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie ve věci C-1/13, kde uvedl, že k tomu, aby příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první, byla určena, stačí, jestliže soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemá výlučnou příslušnost na základě uvedeného nařízení, a aby se soud, který řízení zahájil jako první, neprohlásil bez návrhu za nepříslušný a aby žádný z účastníků řízení nepříslušnost nenamítl před okamžikem nebo do okamžiku zaujetí stanoviska, které je podle jeho vnitrostátního procesního práva považováno za první obranu. Za příslušný se tak považuje první soud, jehož příslušnost již nemůže být zpochybněna. 11. V daném případě nejde o žádný z případů výlučné příslušnosti, jak jsou vyjmenovány v článku 24 nařízení Brusel I bis. Řízení v této věci bylo v České republice zahájeno 30. 8. 2023, u slovenského soudu dne 1. 8. 2023, tedy dříve. Slovenský soud zaslal žalobu žalovaným k vyjádření, 1. žalovaná se k žalobě vyjádřila, nedostatek mezinárodní příslušnosti slovenského soudu nenamítla. Druhá žalovaná má sídlo na Slovensku. S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že překážka litispendence je dána, neboť na Slovensku probíhá stejné řízení mezi stejnými účastníky. Důvod pro přerušení řízení zde již nebyl, neboť 1. žalovaná doložila, že příslušnost slovenských soudů ve svém písemném vyjádření k věci akceptovala a nyní již námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti důvodně vznést nemůže. Soud prvního stupně proto správně postupoval podle ust. § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. a správně řízení pro nedostatek jedné z podmínek řízení, které nelze dodatečně odstranit, zastavil, neboť řízení před ním bylo zahájeno později. Odvolací soud proto napadené usnesení ve výroku II jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 12. K odvolání lze ještě uvést, že bod 22 preambule nařízení Brusel I bis st týká dohod o výlučné volbě soudu, článek 14 nařízení upravuje příslušnost v případě, kdy žaluje pojistitel. Z uvedeného plyne, že tato ustanovení na věc nedopadají, neboť příslušnost v dotčených věcech nevychází z dohody a žalujícím není pojistitel. 13. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně správně rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a správně žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu účelně vynaložených nákladů, neboť tím, že podali opětovně stejnou žalobu, zastavení řízení zavinili. Každá žalovaná ve věci podala vyjádření, za které jí dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. náleží vždy 300 Kč. Nebyl ale důvod, aby žalobci tuto částku platili k rukám 1. žalované, která není advokátkou druhé žalované, k tomu viz § 149 o. s. ř. Odvolací soud proto napadené usnesení ve výroku III a doplňující usnesení změnil tak, jak se podává z výroku II tohoto usnesení. 14. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšným žalovaným v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 13. prosince 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu