USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Lucie Bičákové ve věci žalobkyně: N., a. s., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupená advokátkou Š. M. sídlem B., Praha proti žalované: E. K., narozená dne xxx bytem D., Ž., Slovensko zastoupená opatrovníkem advokátem L. F. sídlem Ř., Praha o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. dubna 2024, č. j. 70 C 592/2020 – 113 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení zastavil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se žalobkyni vrací část soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o povoleném debetu, uzavřené mezi společností R., a.s. a žalovanou, když banka svou pohledávku postoupila společnosti I., a. s. a ta ji postoupila žalobkyni. Soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 8. 7. 2022, č. j. 70 C 592/2020-43, řízení zastavil, odvolací soud svým rozhodnutím ze dne 1. 12. 2022, č. j. 39 Co 359/2022-56, jeho rozhodnutí zrušil. V intencích zrušovacího usnesení se mu poučení dle čl. 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis žalované doručit nepodařilo, žalovaná se k věci nevyjádřila. Za této situace se zabýval znovu svou mezinárodní příslušností, když žalovaná je občankou Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku. Uvedl, že v daném případě jde o spotřebitelskou smlouvu, příslušným je podle čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis soud, v jehož obvodu má spotřebitel bydliště. Ke dni zahájení řízení 13. 3. 2020 žalovaná bydliště v České republice neměla. Dále poukázal na to, že ve věci vedené u něho pod sp. zn. 70 C 594/2020-43, potvrzené usnesením odvolacího soudu č. j. 39 Co 189/2022-53, bylo řízení zastaveno pro ne pravomoc soudů České republiky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 144/2020. Soud prvního stupně proto usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání nesouhlasila s tím, jak soud prvního stupně použil rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 144/2020. Z rozsudku Evropského soudního dvora ve věcech C-585/08, C-144/09, vyplývá, že pouhá skutečnost, že podnikatel uzavřel smlouvu s osobou, jenž má bydliště v jiném členském státě neznamená, že se podnikatel na stát bydliště klienta zaměřuje. Je nezbytné zkoumat projevy vůle, ze kterých vyplývá, že podnikatel hodlá poskytovat služby v jiném členském státě, než má sídlo. Mezi tyto projevy vůle patří použití jiného jména domény právního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo (například sk), nebo použití takových neutrálních jmen domén, jako je com nebo eu, popis cesty do místa poskytování služeb s počátkem v jednom či více členských státech, uvedení mezinárodní klientely apod. Nic podobného na stránkách předchůdkyně žalobkyně nebylo uvedeno. R., a.s. se na Slovensko nezaměřovala. Pokud na Slovensku působí banka, která má v názvu R., jedná se o jinou osobu. Článek 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis tak na věc nedopadá a příslušnost se řídí článkem 7 odst. 1 písm. b) téhož nařízení, tj. místem kde služba byla poskytnuta, přičemž sídlo předchůdkyně žalobkyně bylo na Praze. Údaj o tom, že žalovaná má bydliště na Slovensku, nezpochybňovala, naopak uvedla, že žalovaná uskutečnila 68 výběrů z bankomatu v České republice, 54 na Slovensku. 4. Žalovaná prostřednictvím opatrovníka uvedla, že nezpochybňuje pravomoc rozhodnutí věci českými soudy, v této souvislosti žádala ponechat napadené usnesení v platnosti. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že obsahuje náležitosti, vyžadované ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. V posuzovaném případě soud prvního stupně správně vyšel ze zjištění, že žalobou, podanou dne 12. 3. 2020, se žalobkyně po žalované domáhá plnění ze smlouvy ze dne 7. 5. 2018 o poskytování bankovních služeb a povolení debetu, tedy úvěrového rámce, který nebyl vázán na koupi konkrétních movitých věcí. Protože smlouva byla uzavřena mezi bankou a fyzickou osobou, která nebyla označena jako podnikatel (tj. identifikačním číslem a sídlem), správně se zabýval tím, zda jde o spotřebitelskou věc ve smyslu nařízení Brusel I bis. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ne každá spotřebitelská věc dle českých právních předpisů je spotřebitelskou věcí také podle nařízení Brusel I bis. Oddíl 4 uvedeného nařízení, týkající se příslušnosti u spotřebitelských smluv, dopadá jen na věci, které lze podřadit pod článek 17. 7. Odvolací soud také souhlasí se soudem prvního stupně, že na věc nedopadá článek 17 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis, neboť žalobkyně nepožaduje plnění ze smlouvy o koupi movitých věcí na splátky, ani z půjčky či jiného úvěrového obchodu určeného na koupi takových movitých věcí. Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, zda na věc dopadá článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Pokud soud prvního stupně odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 823/2020, nelze z něho bez dalšího vycházet, neboť tam byla situace jiná. Lišila se v tom, že F., a.s., měla na Slovensku zřízenu pobočku, která měla zažádáno o příslušné povolení k poskytování spotřebitelských úvěrů, které ale dosud nebylo vydáno, proto spotřebitele odkázala na mateřskou firmu v České republice, která smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřela. V daném případě ale taková situace není, R., a.s. na Slovensku pobočku nemá. 8. Nesprávný je závěr soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně se zaměřuje na Slovensko. Z toho, že mateřská společnost R. se zaměřuje na střední a východní Evropu, tedy i Českou a Slovenskou republiku, nelze dovodit, že se česká R. a.s. zaměřuje na Slovensko. Česká R. a.s. na Slovensku žádnou pobočku či odštěpný závod nemá, na Slovensku podniká R. prostřednictvím jiného subjektu R., pobočka zahraničnej banky, IČO xxx. Na Slovensko se tedy nezaměřovala R., a.s. Z toho, že R. na Slovensku podniká prostřednictvím jiné osoby naopak plyne, že R., a.s. má mateřskou společností vymezen k podnikání český trh. 9. Jak správně uvedla žalobkyně s odkazem na přiléhavou judikaturu SDEU, musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu. K posouzení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti. V posuzovaném případě žádné takové indicie nejsou, neboť smlouva byla uzavřena v českém jazyce, v České republice (akceptována předchůdkyní žalobkyně v Olomouci), hlavní měnou účtu byla česká koruna, pokud bylo uvedeno telefonní číslo, banka uváděla číslo xxx, web: xxx. Jen z toho, že smlouva byla uzavřena se slovenským občanem s bydlištěm na Slovensku nelze zaměřování se banky na Slovensko dovodit. Je tak třeba souhlasit se žalobkyní, že předpoklady pro aplikaci článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis nebyly splněny. Oddíl 4 nařízení Brusel I bis, upravující příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv, proto na věc nedopadá a místní a mezinárodní příslušnost podle článku 18 odst. 2 uvedeného nařízení nelze posuzovat. 10. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 11. V posuzovaném případě nejde o žádný z případů výlučné příslušnosti, jak jsou vyjmenovány v článku 24 nařízení Brusel I bis. Není pravdou, že by se žalovaná k věci nevyjádřila. Usnesením ze dne 28. března 2022, č. j. 70 C 592/2020-33, soud prvního stupně žalované ustanovil opatrovníka a ten se podáním, datovaným dnem „13. 5. 2020“ (doručeným 13. 5. 2022) k věci vyjádřil, když na výzvu soudu uvedl, že nevznáší námitku věcné a místní nepříslušnosti soudu, nevznesl námitku podjatosti, namítal, že žalobkyně neprokázala, že se žalovaná seznámila s podmínkami vydání karty, zejména že ji seznámila se smluvním úrokem ve výši 23,99 %, který je značně vysoký, dále vznesl námitku promlčení a nesouhlasil s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná se prostřednictvím svého opatrovníka řízení účastnila, neboť podala písemné vyjádření k věci, námitku nepříslušnosti soudu nevznesla. Soud prvního stupně již proto nemohl svou příslušnost zkoumat (viz též článek 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis), neboť jeho příslušnost byla založena podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 12. Navíc lze uvést, že i kdyby příslušnost nebyla založena podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis, svědčila by příslušnost českým soudům podle článku 7 odst. 1 písm. a), b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, neboť v době zahájení řízení měla žalovaná bydliště ve Slovenské republice a služby (úvěr) byl poskytnut R., a.s. v České republice, když banka má sídlo v Praze 4 (viz např. rozhodnutí SDEU ve věci C 249/16, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Nd 186/2018). 13. Odvolací soud proto z uvedených důvodů napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Tím byly zrušeny i závislé výroky o náhradě nákladů řízení a vrácení části soudního poplatku. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 21. srpna 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu