USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a JUDr. Lucie Bičákové ve věci žalobkyně: F., a.s., IČO xxx sídlem V., Praha zastoupená advokátem L. P. sídlem L., J. proti žalovaným: 1. A. M., narozený xxx bytem J., Bratislava, Slovenská republika 2. R. S., narozený xxx bytem W., Bratislava, Slovenská republika 3. L. B., narozená xxx bytem B., Bratislava, Slovenská republika o zaplacení 186 000 € s příslušenstvím, k odvolání žalovaných 1 a 2 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. února 2024, č. j. 12 C 155/2023-25 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky. 2. V odůvodnění uvedl, že podanou žalobou se žalobkyně po žalovaných domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že žalobkyně společnosti S., s.r.o., IČO xxx, sídlem J., Bratislava, poskytla smlouvou z 29. 1. 2018 úvěr, k němuž žalovaní přistoupili jako spoludlužníci, došlo k porušení smlouvy, žalobkyně dluh zesplatnila a žalovanými nebyl uhrazen. Po doručení žaloby všichni žalovaní vznesli námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky s tím, že smlouva byla uzavřena na území Slovenské republiky, kde má žalovaná své pobočky. Soud prvního stupně odkázal na § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož mají přednost přímo použitelné předpisy Evropské unie, proto svou příslušnost posuzoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 Sb., o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis), konkrétně podle článků 5 a 7, které citoval. Uvedl, že žalované nelze považovat za spotřebitele, neboť úvěr byl poskytnut žalobkyní společnosti S. s.r.o. jako podnikatelský, žalovaní 1 a 2 k němu přistoupili z pozice jednatelů a společníků, žalovaná 3 z pozice společníka společnosti. Věc se netýká ani pojištění ani pracovních smluv, nejde o výlučnou příslušnost podle článku 24 nařízení Brusel I bis, strany si příslušnost soudu nesjednaly a nelze ji dovodit ani z článku 26 odst. 1 téhož nařízení. Uvedl, že smlouva byla uzavřena podle českých právních předpisů, konkrétně podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalobkyní byla podepsána v Praze. Na základě smlouvy byly zřízeny české bankovní účty, jejichž prostřednictvím měl být úvěr splácen. Závazek tak měl být splněn v místě sídla žalobkyně a mezinárodní příslušnost je proto dána podle článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, čímž je dána i místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1, k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Nc 140/2023, 30 Cdo 3344/2019 i rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 1 Nc 2217/2023, 39 Co 78/2023 a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále SDEU) ve věci C 386/05. Dospěl tak k závěru, že je soudem mezinárodně i místně příslušným, proto námitku žalovaných zamítl. 3. Proti tomuto usnesení podali žalovaní 1 a 2 odvolání, kterým se domáhali jeho změny tak, aby odvolací soud řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů zastavil. Podle nich soud prvního stupně vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, když vycházel z toho, že byly zřízené české bankovní účty, prostřednictvím nichž měl být úvěr splacený a na základě toho dovodil, že závazek měl být splněn v místě sídla žalobkyně. Souhlasili s tím, že smlouvu o půjčce je možné kvalifikovat jako smlouvu o poskytnutí služeb, nesouhlasili s tím, že úvěr byl poskytnut v Praze. Citovali článek I smlouvy, podle něhož měl být po splnění podmínek poskytnut úvěr ve výši 372 000 € za účelem výstavby xxx v Bratislavě, úvěrový rámec měl být čerpán postupně na účty uvedené na daňových dokladech (fakturách) vystavených zhotoviteli, kteří budou realizovat výstavbu dětského centra dle smluv o dílo předložených dle příslušného ustanovení čl. IV, není-li stanoveno jinak. Při čerpání úvěrového rámce byl klient povinen spolu s daňovými doklady (fakturami), případně zálohovými fakturami předložit bance soupis prací provedených v souladu s účelem úvěru spolu s příslušnou fotodokumentací. Z uvedeného dovozovali, že finanční prostředky nebyly poskytnuty S., s.r.o. na účet v Praze, společnost s finančními prostředky na účtu reálně nikdy sama, bez souhlasu banky a splnění podmínek, nakládat nemohla. Úvěr byl poskytnut na účty dodavatelů S., s.r.o. Finanční prostředky čerpali zhotovitelé dětského centra v Bratislavě, zhotovitelé byly slovenské společnosti s účty na území Slovenské republiky, generálním dodavatelem byla společnost I., s.r.o., v době čerpání úvěru se sídlem v Bratislavě, a společnost D., s.r.o., rovněž se sídlem v Bratislavě. Nesouhlasili proto se závěrem, že plnění proběhlo v Praze a proto je založena příslušnost soudů České republiky. V případě potřeby navrhovali, aby si odvolací soud od žalobkyně vyžádal doklady o čerpání úvěru. 4. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Podle ní místo poskytnutí služeb bylo v České republice. K tomu odkázala na rozsudek SDEU ve věci C-249/16, kde uvedený soud dovodil, že je třeba mít za to, že smlouva o úvěru musí být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis a je tedy třeba mít za to, že s výjimkou případu, kdy je dohodnuto jinak, na který předkládající soud poukázal ve své otázce, je místem, kde byly poskytnuty služby ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis v případě poskytnutí úvěru úvěrovou institucí místo, kde má tato instituce sídlo. Souhlasila s tím, že na žalované nelze aplikovat ustanovení vztahující se ke spotřebitelům, neboť žalovaní vystupovali jako jednatelé a společníci úvěrového dlužníka. Zdůraznila, že smlouva o úvěru i smlouvy o přistoupení k dluhu byly uzavřeny podle českého práva, že podle smlouvy byl úvěrovému dlužníku zřízen český úvěrový účet, na kterém je evidována pohledávka žalobkyně a ze kterého byl úvěr čerpán, úvěrovému dlužníku byl zřízení i český běžný účet. Bylo sjednáno, že splátky a další úhrady budou prováděny formou inkasního příkazu z inkasního účtu. Úvěrový účet a inkasní účet jsou českými účty, jak je patrno z IBAN označení účtů. Ke splnění závazku mělo dojít v České republice. Českým soudům proto svědčí mezinárodní příslušnost a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 i příslušnost místní. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozhodnutí), osobami oprávněnými (§ 201 o. s. ř. – účastníky řízení), že splňuje náležitosti, vyžadované ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že zaplacení žalované částky se žalobkyně po žalovaných domáhá s tím, že společnosti S. s. r.o., se sídlem v Bratislavě, poskytla úvěr ve výši 372 000 € na výstavbu xxx v Bratislavě, který dlužník čerpal a dosud nesplatil, žalovaní následně přistoupili k dluhu jako spoludlužníci. Žalobkyně tvrdila, že úvěrovému dlužníku byl podle smlouvy zřízen úvěrový účet, ze kterého byl úvěr čerpán, dále byl zřízen běžný účet (inkasní účet), když na úvěrový účet nebylo možné vkládat peněžní prostředky hotovostním vkladem, pokud jde o bezhotovostní převody, byla žalobkyně zmocněna k převodu finančních prostředků na inkasní účet. Žalobkyně k žalobě připojila smlouvu o úvěru, z jejíhož článku I. bod 3. vyplývá i to, že bylo sjednáno, že úvěrový rámec bude čerpán po splnění podmínek dle článku IV smlouvy postupně na účty uvedené v daňových dokladech (fakturách) vystavený zhotoviteli, kteří budou realizovat výstavbu xxx dle smluv o dílo, žalobkyně se zavázala dlužníku zřídit úvěrový účet č. xxx, číslo IBAN: xxx a běžný účet č. xxx, číslo IBAN xxx. Za úvěrového dlužníka smlouvu podepsal A. M. jako jeho jednatel v Bratislavě, žalobkyně byla označena stejně jako v záhlaví tohoto usnesení a smlouvu podepsala v Praze. Žalobkyně připojila i smlouvy o přistoupení k dluhu všech žalovaných, dodatek 1, podepsaný všemi dlužníky, výpis z úvěrového účtu, kde jsou zachyceny odchozí a příchozí platby. 7. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 8. Podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: -v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, -v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 9. Nejprve je třeba uvést, že odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že vzhledem k předmětu sporu, kterým je plnění ze smlouvy o úvěru, nejde o žádný z případů výlučné příslušnosti, vyjmenovaných v článku 24 nařízení Brusel I bis, že příslušnost nebyla založena ani podle článku 26 nařízení Brusel I bis tím, že se žalovaní řízení před soudem prvního stupně aktivně účastnili, aniž namítali nepříslušnost soudu, neboť při prvním úkonu žalovaní vznesli námitku nepříslušnosti soudů České republiky. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že na věc nelze použít ustanovení o spotřebitelských smlouvách (čl. 17 a násl. nařízení Brusel I bis), neboť žalovaní byli jednatelé či společníci úvěrového dlužníka, kterému byl úvěr poskytnut v rámci podnikatelské činnosti bankou (obdobně viz rozhodnutí SDEU ve věci C-419/11), i s tím, že nejde o věc pracovní či pojištění. Tyto závěry odvolatelé ani nezpochybňovali. Otázkou tak bylo, zda se mezinárodní příslušnost soudů řídí citovaným článkem 4 nařízení Brusel I bis a příslušným je soud státu, v jehož obvodu mají žalovaní bydliště, tj. slovenské soudy, nebo soud, v jehož obvodu došlo k poskytnutí služeb, jak dovozovala žalobkyně, k čemuž podle ní došlo na území České republiky, s čímž se soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí ztotožnil. 10. Dále je třeba uvést, že článek 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis upravuje příslušnost obecnou, článek 7 nařízení Brusel I bis má povahu příslušnosti na výběr dané. V daném případě se žalobkyně této příslušnosti v žalobě dovolala. 11. Mezi účastníky nebylo sporu, že poskytnutí úvěru je službou. K témuž závěru dospěl i SDEU v rozhodnutí označeném žalobkyní ve věci C-249/16, Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1318/2011. Sporné nebylo ani to, že žalovaní mají bydliště na Slovensku. Bydliště žalovaného v jiném státě je přitom základním předpokladem pro použití čl. 7 nařízení Brusel I bis. 12. Spornou otázkou bylo, kde v případě sjednané smlouvy o úvěru bylo místo plnění. Touto otázkou se již zabýval SDEU v rozhodnutí ve věci C-249/16, kdy uvedl, že charakteristickým závazkem v rámci smlouvy o úvěru je samotné poskytnutí peněžních prostředků, zatímco závazek úvěrovaného vrátit uvedené peněžní prostředky je pouze důsledkem poskytnutí služby úvěrujícím. Je třeba mít za to, že s výjimkou případu, kdy je dohodnuto jinak, je místem, kde byly poskytnuty služby ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012, v případě poskytnutí úvěru úvěrovou institucí místo, kde má tato instituce sídlo. 13. V posuzovaném případě úvěr poskytovala žalobkyně, tedy banka se sídlem v Praze 1. Společnost S., s.r.o., měla sídlo v Bratislavě a smlouvu v Bratislavě podepsala, úvěr byl ale poskytnut prostřednictvím úvěrového účtu, vedeného žalobkyní v České republice, z tohoto účtu byly realizovány platby dodavatelům úvěrované společnosti. Za této situace, kdy si účastníci nesjednali jinak, je třeba za místo plnění ve světle uvedené judikatury považovat sídlo žalobkyně, které se nachází v Praze 1. 14. Jestliže se žalobkyně dovolala příslušnosti na výběr dané, jak je upravena v článku 7 odst. 1 písm. a), b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, a v řízení bylo zjištěno, že předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení byly splněny, neboť žalovaní mají bydliště na Slovensku, tedy v jiném státě Evropské unie, a místem plnění bylo sídlo žalobkyně v Praze 1, je dána příslušnost soudů České republiky a soud prvního stupně správně námitku mezinárodní nepříslušnosti soudů České republiky zamítl. Odvolací soud proto napadené usnesení jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 11. července 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu