USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Miloslavy Štorkové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobce: P. B., narozený xxx bytem xxx, xxx Praha - xxx zastoupený advokátem proti žalovanému: M. G., narozený xxx bytem xxx, xxx, Slovenská republika zastoupený advokátem o 200 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. dubna 2024, č. j. 59 C 422/2023-73 takto:Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů, vznesenou žalovaným. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou dne 26. 10. 2023, se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne xxx. Žalovaný v podání z 23. 1. 2024 vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů s tím, že ujednání v článku 8.4. smlouvy o zápůjčce je neurčité a že podle článku 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále nařízení Brusel I bis) je příslušný Městský soud v Košicích, v jehož obvodu má žalovaný bydliště. S ohledem na vznesenou námitku a bydliště žalovaného se soud prvního stupně zabýval svou mezinárodní příslušností. Dospěl k závěru, že strany sporu nemohly uzavřít dohodu o volbě soudu podle článku 25 nařízení, neboť podle ust. § 89a o. s. ř. dohodu o místní příslušnosti mohou uzavřít jen podnikatelé při své podnikatelské činnosti, což nebylo splněno. Přesto nesouhlasil s žalovaným, že by české soudy nebyly příslušné k projednání a rozhodnutí věci. Poukázal na článek 7 nařízení Brusel I bis, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, v případě poskytování služeb je místem plnění místo, kde služby byly nebo měly být poskytnuty. Uvedl, že smlouva o úvěru je považována za smlouvu o poskytování služeb a v případě zápůjčky není důvod dovozovat něco jiného. Na rozdíl od úvěru je zápůjčka reálným kontraktem, za místo poskytnutí služby je třeba považovat místo, kde bylo dlužníku umožněno nakládat se zapůjčenými finančními prostředky. Podle smlouvy minimálně částka 100 000 Kč byla poskytnuta v xxx při podpisu smlouvy, žalovanému tak bylo umožněno nakládat s finančními prostředky na území České republiky. Námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů proto zamítl. Dále uvedl, že o námitce nedostatku místní příslušnosti rozhodne po šetření, kde bylo dlužníku umožněno nakládat se zapůjčenými finančními prostředky, případně věc předloží Nejvyššímu soudu k určení místně příslušného soudu. 3. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změny a určení mezinárodní nepříslušnosti českých soudů. V odvolání nesouhlasil se závěrem, že podle smlouvy částka 100 000 Kč byla poskytnuta v xxx při podpisu smlouvy. Podle něho takový závěr ze smlouvy nevyplývá. Zápůjčka měla být poskytnuta ve třech hotovostních platbách, vznik závazkového vztahu je sporný, místo, kde měly být peněžní prostředky poskytnuty, nelze určit, podle něho se tak příslušnost řídí článkem 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis a mezinárodní příslušnost svědčí slovenským soudům. 4. Žalobce navrhl potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že k předání částky 100 000 Kč došlo v xxx, což plyne z čl. 4.1. písm. c) smlouvy. Poukázal na to, že ve smlouvě je uvedeno, že byla podepsána v xxx, čemuž odpovídá i to, že podpisy byly ověřeny advokátkou sídlící v xxx. Uvedl, že půjčka byla poskytnuta v českých korunách, nikoli v eurech. Založil screen z mobilní aplikace banky žalobce, ze kterého vyplývá, že částka 50 000 Kč byla poskytnuta bezhotovostním převodem na bankovní účet dne 5. 10. 2022, jak bylo sjednáno v čl. 4.1. písm. b) smlouvy, na účet žalovaného č. xxx, tedy na účet xxx a.s., která je českou bankou. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že návrh byl podán k soudu dne 26. 10. 2023, žalobce po žalovaném požaduje zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím s tím, že mu na základě smlouvy z 12. 10. 2022 tuto částku zapůjčil. Příslušnost soudu prvního stupně dovozoval z článku 8.4. smlouvy. K návrhu smlouvu připojil. Předmětem smlouvy podle článku 1 byla zápůjčka částky 200 000 Kč žalobcem, bytem xxx, Slovensko, fakticky xxx, Praha, žalovanému, bytem xxx, xxx. V článku 4.1. pod písmeny a), b) a c) bylo uvedeno, že částka 50 000 Kč byla předána 7. 9. 2022, částka 50 000 Kč měla být zaslána žalovanému bezhotovostním převodem, částka 100 000 Kč byla předána při podpisu smlouvy. V článku 8.4. bylo sjednáno, že smlouva se řídí právem České republiky. V případě sporu je místně příslušným soudem Obvodní soud pro Prahu 10. Na smlouvě je vyznačeno, že byla podepsána xxx v xxx. Ke smlouvě je připojeno prohlášení o pravosti podpisu na listině nesepsané advokátem, v němž dne xxx xxx M. V., advokátka, sídlem Praha, xxx, prohlásila, že před ní byla smlouva oběma účastníky podepsána. V podání ze dne 9. 5. 2024 z č. l. 76 spisu žalobce prohlásil, že částka 50 000 Kč byla žalovanému předána 7. 9. 2022 v místě bydliště žalobce xxx, Praha, k čemuž navrhl svůj výslech, částka 50 000 Kč byla zaplacena bezhotovostním převodem na účet žalovaného dne 5. 10. 2022, k čemuž předložil potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady xxx a.s. z téhož dne, kde je ve zprávě pro příjemce uvedeno půjčka 100 000 Kč, 7. 9. v hotovosti 50 000 teď převodem, prosím o vrácení do 5. 10. 2023, šlo o platbu z účtu žalobce xxx na účet příjemce xxx. Žalovaný ve vyjádření k žalobě z 23. 1. 2024 popřel, že by částku 200 000 Kč převzal a vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti, dohodu z článku 8.4. smlouvy považoval za neplatnou. 7. Česká republika i Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie, soud prvního stupně proto vzhledem k předmětu sporu svou mezinárodní příslušnost správně posuzoval podle nařízení Brusel I bis, které je použitelné od 10. 1. 2015. Žalovaný při prvním úkonu vznesl námitku nepříslušnosti soudů České republiky, příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis tím, že se žalovaný řízení účastní, aniž by vznesl námitku nepříslušnosti, tak nebyla založena. Nejde ani o žádný z případů výlučné příslušnosti, jak jsou vymezeny v článku 24 nařízení Brusel I bis. Nařízení dále v článku 4 stanoví, že obecná příslušnost svědčí soudu státu, v němž má žalovaný své bydliště. Podle článku 7 může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, žalována v jiném členském státě, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, v případě poskytnutí služeb je místo plnění na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Podle článku 25 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná a dohoda musí být uzavřena písemně nebo ústně s písemným potvrzením. 8. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci nemohli uzavřít platnou dohodu o příslušnosti soudů České republiky, dospěl ale k závěru, že příslušnost českých soudů je dána podle článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. S tím, že jsou splněny předpoklady příslušnosti dle článku 7 nařízení Brusel I bis odvolací soud souhlasí. V posuzovaném případě má žalovaný bydliště na Slovensku, bylo doloženo, že mezi účastníky byla uzavřena písemná smlouva o zápůjčce, žalobce se po žalovaném dožaduje plnění z této smlouvy. Žalobce tak žalovanému podle dosavadních zjištění poskytl službu a místně příslušným soudem je soud, kde bylo žalovanému umožněno nakládat s peněžními prostředky (obdobně Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 26. 7. 2019, č. j. 30 Nd 186/2018). Ve smlouvě o zápůjčce ze dne xxx žalovaný svým podpisem na smlouvě, uzavřené v xxx, kde také došlo před advokátkou k podpisu smlouvy, potvrdil, že při podpisu smlouvy převzal část zápůjčky ve výši 100 000 Kč. Odvolací soud proto nemá pochyb o tom, že minimálně k předání uvedené částky došlo v xxx, tudíž mezinárodní příslušnost podle uvedeného článku 7 svědčí českým soudům, jak správně dovodil i soud prvního stupně. 9. Odvolací soud ale nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který dospěl k tomu, že z dohody uvedené v článku 8.4. smlouvy nelze vycházet. Účastníci si sjednali: „Tato smlouva se řídí právem České republiky. Toto ustanovení o určení rozhodného práva se rovněž řídí právním řádem České republiky. V případě sporu je místně příslušným soudem Obvodní soud pro Prahu 10.“ Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 24. 2. 2026, č. j. 30 Cdo 1860/2015, dospěl k závěru, že není-li z ujednání o příslušnosti soudu ve věci s cizím prvkem jednoznačně patrno, že strany hodlaly sjednat toliko místní příslušnost určitého soudu, je třeba takové ujednání považovat za dohodu o volbě mezinárodní příslušnosti soudu či soudů určitého státu (blíže bod 17 odůvodnění uvedeného rozhodnutí). Jestliže si tedy strany sporu sjednaly, že v případě sporu je místně příslušným soudem Obvodní soud pro Prahu 10, obsahuje taková dohoda dohodu o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) Českých soudů a dohodu o místně příslušném soudu. Z ničeho neplyne, že by se účastníci chtěli dohodnout jen na místní příslušnosti, naopak z konceptu ujednání i místa uzavření smlouvy je zřejmé, že se chtěli dohodnout na tom, že se věc bude řídit českým právem a spory budou rozhodovat české soudy. Jestliže právní úprava od 1. 1. 2014 v ust. § 89a o. s. ř. umožňuje uzavřít dohodu o místní příslušnosti soudu jen mezi podnikateli při podnikatelské činnosti a z obsahu smlouvy nevyplývá, že by tento požadavek byl splněn (nejsou např. uvedena IČO ale data narození účastníků) a nic takového netvrdí ani žalobce, lze souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že dohodu o místní příslušnosti soudu pro rozpor s ust. § 89a o. s. ř. nelze použít. Z uvedeného ale nelze dovodit, že by byla neplatná i dohoda o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů. Neplatnost nelze dovodit z toho, že nelze použít dohodu o místní příslušnosti. Místní příslušnost lze určit podle příslušných právních předpisů. Pro úplnost je třeba uvést, že nebylo sjednáno, že místně příslušným soudem je soud zapůjčitele, tj. Obvodní soud pro Prahu 10, z čehož s ohledem na bydliště zapůjčitele v Praze dovozoval žalovaný v podání z 23. 1. 2024 neurčitost ujednání (viz citace ujednání výše). Navíc se uvedené opět týká dohody o místní příslušnosti českých soudů. 10. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že mezinárodní příslušnost českých soudů je dána již na základě písemného ujednání účastníků podle čl. 25 nařízení Brusel I bis. Protože napadené usnesení je ve výroku věcně správné, odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 14. srpna 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu