USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: I., a.s., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupená advokátem P. M. sídlem B., Praha proti žalovanému: M. R., narozený dne xxx bytem P., Ž., Slovenská republika o 36 986,02 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. března 2023, č. j. 68 C 884/2020-49, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil, výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III rozhodl, že se žalobkyni po právní moci usnesení vrací zaplacená část soudního poplatku ve výši 850 Kč a žalobkyni vyzval ke sdělení čísla účtu, na který má být soudní poplatek vrácen. 2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně po žalovaném domáhá (návrhem, podaným 19. 5. 2020) s tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 27. 2. 2022 převzala pohledávku společnosti R., a.s. vůči žalovanému ze smlouvy o rychlé půjčce číslo xxx. Žalovaný je občan Slovenské republiky s bydlištěm na území Slovenska, žaloba mu byla doručena, nijak na ni nereagoval. Soud prvního stupně za této situace zkoumal, zda mu svědčí pravomoc o věci rozhodnout. Uvedl, že žalovaný je občanem Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku, v České republice neměl žádný druh pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, pouze byl hlášen k ubytování od 28. 8. 2019 do 29. 8. 2019 na adrese Praha, V. Na adrese H., F. si žalovaný nepřebírá poštu. Soud prvního stupně uvedl, že pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky je třeba posuzovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis). Ze smlouvy nevyplývá, že by byla uzavřena v souvislosti s profesionální či podnikatelskou činností žalovaného, naopak takové určení bylo ve smlouvě výslovně vyloučeno v článku III., bod 2. Smlouva byla uzavřena s žalovaným jako spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. V době uzavření smlouvy měl žalovaný bydliště v České republice, mezinárodní prvek se objevil později. Soud prvního stupně dovodil, že v tomto případě je třeba použít článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, který plní funkci ochrany spotřebitele jako slabší strany. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis tak lze podat žalobu jen u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště, tedy na Slovensku. Příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis nebyla založena, neboť žalovaný, kterému byla do vlastních rukou doručena žaloba, se řízení neúčastnil. Řízení proto podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítala nesprávné skutkové zjištění soudu prvního stupně ohledně bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy. Uvedla, že z korespondenční adresy v České republice uvedené ve smlouvě nelze dovodit, že zde žalovaný bydlel, poukázala na další zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaný neměl v České republice povolen žádný druh pobytu a že adresa trvalého pobytu byla na Slovensku. Nesouhlasila proto s tím, že lze aplikovat článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Dále uvedla, že se R.,a.s. na Slovensko nijak nezaměřovala. Příslušnost lze proto dovodit z článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, kdy v případě úvěru je místem poskytnutí služby sídlo poskytovatele úvěru, které se nacházelo v Praze. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Podle čl. 17 bod 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 7. Posuzovaný vztah nelze podřadit pod ust. čl. 17 odst. 1 písm. a) ani písm. b) nařízení Brusel I bis, protože předmětem smlouvy nebyla koupě movitých věcí na splátky ani financování takové koupě (půjčka byla poskytnuta bez určení účelu – čl. III. bod 1. smlouvy), do úvahy přichází použití čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Soud prvního stupně vyšel při jeho aplikaci z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C 296/20, kdy uvedený soud dovodil, že článek 15 odst. 1 písm. c) Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané dne 30. října 2007, jejíž uzavření bylo schváleno jménem Evropského Společenství rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008, musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení určuje příslušnost v případě, kdy profesionál nebo podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě vázaném touto úmluvou a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy, a to z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného státu vázaného uvedenou úmluvou. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že při splnění předpokladů lze toto rozhodnutí použít i na výklad článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, neboť obě právní úpravy jsou obdobné. 8. S ohledem na uvedené tak je rozhodné, kde měl žalovaný v době uzavření smlouvy své bydliště. Pokud by měl bydliště v České republice, jak dovodil soud prvního stupně, kde v době uzavření smlouvy měla sídlo i banka, a následně své bydliště žalovaný přenesl na Slovensko, na věc by dopadal článek 17 písm. c) nařízení Brusel I bis a mezinárodní příslušnost by se řídila bydlištěm žalovaného v době zahájení řízení před soudem. V opačném případě (jehož se dovolává žalobkyně) by o spotřebitelskou věc ve smyslu nařízení (i s ohledem na níže uvedené) nešlo a podle článku 7 odstavec 1, písm. a), b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis by byl příslušným soud, kde služba byla poskytnuta, tedy příslušnými by byly soudy České republiky, v níž měla a má banka sídlo. 9. Závěr o tom, že žalovaný má bydliště v České republice, soud prvního stupně dovodil z návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce z 11. 3. 2016. Zde je uvedeno, že žalovaný má trvalé bydliště na adrese P., Ž., doručovací adresa H., F., kde je zaměstnán od ledna 2015 ve xxx. Z uvedeného nelze závěr o tom, že žalovaný měl bydliště v době uzavření smlouvy v České republice, dovodit. Sám žalovaný nic takového ve smlouvě neuvedl a zároveň z ní vyplývá, že ve F. byl pouze zaměstnán, adresu bydliště uváděl na Slovensku. Tomu, že v České republice nebydlel, nasvědčují i další údaje zjištěné soudem prvního stupně, tedy zpráva Ředitelství služby cizinecké policie z 20. 8. 2020, podle níž v České republice neměl žalovaný evidován přechodný nebo trvalý pobyt, podle sdělení pošty z č.l. x číslo popisné x v ulici H. ve F. není (č.l. 21), naopak podle Registru obyvatel Slovenské republiky byl od 4. 5. 2020 hlášen k trvalému pobytu na adrese L., B. (č.l. 28), doručit se mu podařilo 11. 11. 2022 na adrese P., Ž., kde také jednu zásilku dne 16. 10. 2023 proti podpisu převzal (č.l. 77). Navíc odvolací soud zjistil, že s žalovaným u Městského soudu Bratislava I pod sp. zn. 310dK/112/2021 na základě návrhu ze dne 14. 10. 2021 byl na žalovaného usnesením ze dne 27. 10. 2021 prohlášen konkurz, výrokem VI. byl také zbaven všech dluhů. Za této situace odvolací soud souhlasí se žalobkyní, že žalovaný měl v době zahájení řízení bydliště na Slovensku, neboť pro opačný závěr žádný důkaz nesvědčí. 10. Odvolací soud také souhlasí se žalovanou, že nelze dovodit, že by se R., a.s. na Slovensko nějak zaměřovala. Podle judikatury Soudního dvora (převzaté též Nejvyšším soudem) musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků. Pojem zaměřování se vztahuje, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele (srov. již výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09). V posuzovaném případě se označená banka zaměřovala jen na Českou republiku, opak nebyl zjištěn. 11. S ohledem na uvedené nelze dovodit, že by na věc dopadal článek 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, proto ani nelze dovodit, že by se mezinárodní příslušnost řídila článkem 18 odst. 2 téhož nařízení, podle něhož mezinárodní příslušnost svědčí soudům státu, v němž má spotřebitel bydliště. 12. Protože nejde o spotřebitelskou věc podle nařízení Brusel I bis a žalovaný měl v době zahájení řízení bydliště na Slovensku, mohla si žalobkyně zvolit, zda podá žalobu na Slovensku podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, tedy podle bydliště žalovaného, nebo podle článku 7 odst. 1 písm. b) téhož nařízení u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, přičemž v případě poskytování služeb jde o místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Protože půjčka byla poskytnuta žalovanému R., a.s., se sídlem H., Praha, kontaktním místem O., třída K., O., jsou podle uvedeného článku příslušné k projednání a rozhodnutí věci soudy České republiky. 13. Vzhledem k uvedenému odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Touto změnou byly odstraněny i závislé výroky o náhradě nákladů řízení a vrácení části soudního poplatku. 14. Návrhu na postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 odvolací soud nemohl vyhovět, neboť v rámci odvolacího řízení může přezkoumávat správnost závěrů soudu prvního stupně jen z pohledu toho, co řešil ve výroku svého rozhodnutí, tedy otázku mezinárodní (nikoli místní) příslušnosti, nemůže rozhodovat o návrzích, o kterých v prvním stupni rozhoduje soud prvního stupně. Odvolací soud proto k tomuto návrhu jako v odvolacím řízení nepřípustnému nepřihlížel (§ 41 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 23. ledna 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu