ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: N., a.s., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupená advokátkou Š. M. sídlem B., Praha proti žalované: J. H., narozený xxx bytem P., P., Slovenská republika zastoupený advokátkou A. J. sídlem M., Praha o zaplacení 280 908,56 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. května 2023, č. j. 60 C 551/2021-95, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve věcném výroku I a akcesorických výrocích II a IV potvrzuje. II. Žalobkyni se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni v třídenní lhůtě od právní moci rozsudku částku 291 927,28 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 22,56 % ročně z částky 278 908,56 Kč ode dne 17. 12. 2019 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 278 908,56 Kč ode dne 17. 12. 2019 do zaplacení (výrok I). Výrokem II žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, výroky III a IV rozhodl o odměně právní zástupkyně žalovaného a nákladech státu. 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala předmětné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost R., a. s. (dále jen banka) a žalovaný uzavřeli dne 18. 2. 2016 smlouvu o vydání kreditní karty č. xxx, na jejímž základě se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše 300 000 Kč. Součástí smlouvy byly obchodní podmínky pro vydávání a používání všeobecných karet, všeobecné obchodní podmínky a ceník. Žalovaný úvěr čerpal dle svého uvážení, zavázal se jej splácet povinnou minimální splátkou 3,5 % měsíčně z čerpaných prostředků. Dále se zavázal hradit úroky ve výši 22,56 % ročně z čerpané a nesplacené jistiny. Současně se zavázal k hrazení poplatků a nákladů, spojených s vydáním a užíváním kreditní karty. Banka svoji povinnost splnila, vydala žalovanému kreditní kartu a poskytla úvěrový rámec. Žalovaný povinnost splácet úvěr neplnil, čímž porušoval své povinnosti. Banka proto v souladu se smlouvou prohlásila veškeré pohledávky za žalovaným za okamžitě splatné. Dlužná částka sestává jednak z nesplacené jistiny ve výši 278 908,56 Kč, dále kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 11 018,72 Kč a poplatků ve výši 2 000 Kč. Žalovaný ani do podání žaloby, ani poté nic neuhradil. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, uzavřenou se společností I., a. s., která byla věřitelem žalovaného na základě dřívější smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 1. 2020, uzavřené mezi touto společností a bankou. Žalovaný jednak vznesl námitku místní nepříslušnosti, dále tvrdil, že banka řádně před uzavřením smlouvy nezkoumala jeho úvěruschopnost. Zpochybňoval i výzvu k úhradě dluhu včetně doručení výzev k zaplacení a zesplatnění úvěru. Tvrdil i, že nedošlo k platnému postoupení pohledávky žalobkyni. Žalobkyně později doplnila, že se žalovaným komunikovala na adrese, kterou jí poskytla banka, jíž žalovaný uvedl adresu B., M. Změnu adresy nesdělil, ač se k tomu smluvně zavázal. K úvěruschopnosti uvedla, že vycházela z informací poskytnutých žalovaným a současně provedla vlastní šetření v interních a externích databázích. 3. Soud prvního stupně uvedl, že o námitce místní nepříslušnosti rozhodl v usnesení ze dne 11. 7. 2022, č. j. 60 C 551/2021-65. 4. Dále se zabýval pravomocí českých soudů, protože žalovaný je slovenským státním příslušníkem a jde o řízení s cizím prvkem. Dovodil ji z článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť závazek ze smlouvy měl být splněn, respektive služby byly poskytnuty na účet žalovaného, vedený u banky se sídlem v Praze 4. 5. Při svém rozhodování vycházel z toho, že byla uzavřena smlouva o vydání kreditní karty, na jejímž základě banka poskytla žalovanému úvěrový rámec až do výše 300 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnuté finanční prostředky minimální splátkou 3,5 % vyčerpané jistiny úvěru, nejméně 300 Kč, a dále úrok z vyčerpané a dosud nesplacené částky jistiny ve výši 22,56 %. Součástí smlouvy byly obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet, všeobecné obchodní podmínky a ceník. Banka zkoumala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného splácet úvěr, tedy jeho bonitu, prostřednictvím počítačového systému a dále nahlížela do registru dlužníků. Žalovaný dne 11. 3. 2016 podle protokolu o převzetí kreditní karty tuto kartu převzal. Za porušení smlouvy, spočívající v prodlení s úhradou peněžitého závazku vzniklého ze smlouvy, byla banka oprávněna od smlouvy odstoupit, jak vyplývá ze smlouvy spolu s podmínkami pro vydávání a používání kreditních karet. Žalovaný vyčerpal částku 291 927,28 Kč, jak vyplývá ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty. 6. Dále vycházel z následujících zjištění: - Z prohlášení o okamžité splatnosti včetně doručenky a podacího archu vzal za prokázané, že banka jako právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila dluh ve výši 291 927,28 Kč ke dni 25. 8. 2019 za okamžitě splatný, protože žalovaný se dostal do prodlení s úhradou, a vyzvala jej k úhradě dlužné částky. - Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13. 2. 2020 a ze dne 13. 1. 2020 včetně podacích archů a seznamu odeslaných oznámení a postoupení pohledávky vzal za prokázané, že žalobkyně žalovanému zaslala výzvu k plnění i oznámení o postoupení pohledávky smlouvou o postoupení pohledávek společnosti I., a.s. a později žalobkyni. 7. Soud prvního stupně uvedl, že další dokazování neprováděl, neboť získal dostatek skutkových zjištění, provedené důkazy hodnotil postupem dle § 132 o. s. ř. 8. Skutkově uzavřel, že banka jako právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřela smlouvu o kreditní kartě, banka mu poskytla úvěrový limit až do výše 300 000 Kč, který žalovaný čerpal, avšak řádně nesplácel. Banka proto v souladu se smluvními ujednáními úvěr zesplatnila. Pohledávka byla nejprve postoupena společnosti I., a.s. a následně žalobkyni. Ke dni 25. 8. 2019 činil dluh žalovaného celkovou částku 291 927,28 Kč. 9. K právnímu hodnocení soud prvního stupně nejprve uvedl, že rozhodné právo pro závazkový vztah určil podle nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, konkrétně článku 3 odst. 1, podle něhož se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Ze smluvních ujednání vyplývá, že účastníci zvolili rozhodným právem právo České republiky. 10. K věcné legitimaci soud prvního stupně uvedl, že původní věřitel – banka oznámila žalovanému, že pohledávku postoupila žalobkyni jako postupníkovi. Oznámení o postoupení pohledávky bylo v řízení řádně prokázáno. Aktivní legitimace žalobkyně je tak dána s odkazem na § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen o. z.). Ke změně adresy u žalovaného uvedl, že žalovanému bylo doručováno na adresu B., M., tedy na adresu, kterou žalovaný ve smlouvě označil jako adresu doručovací. Změnu adresy právní předchůdkyni žalobkyně neoznámil. Proto se žalující strana řídila údaji ujednanými ve smlouvě. 11. Dále soud prvního stupně postupoval dle § 2395, § 1970, § 1879, § 1880 odst. 1 o. z. ve spojení s § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a dále § 84 odst. 2, § 86 a § 87 odst. 1 tohoto zákona. Uzavřel, že banka jako právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli úvěrovou smlouvu ve smyslu § 2395 a násl. o. z. jako smlouvu spotřebitelskou. Smlouva byla platně uzavřena, neboť právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele posoudila řádně. Z okolností, za nichž jej poskytla, bylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen úvěr splácet, právní předchůdkyně žalobkyně nevycházela pouze z tvrzení poskytnutých žalovaným, ale i z detailního hodnocení žalovaného ve smyslu údajů z vlastní interní databáze. Proto mu poskytla úvěr, který byl čerpán v uvedené výši. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění žalobkyni tuto částku přiznal včetně nároku na zaplacení sjednaného úroku ve smyslu § 2395 o. z. Ten označil jako cenu za dočasně poskytnuté peněžní prostředky. Výši sjednaného úroku považoval s přihlédnutím k obvyklé výši úroku a úvěrům, poskytovaných bankami v daném období, za adekvátní. Protože žalovaný se řádným nesplněním dluhu dostal do prodlení, přiznal žalobkyni i úrok z prodlení z dlužné jistiny ve smyslu § 1968, § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobě tak zcela vyhověl. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 150 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť zohlednil aktuální zdravotní stav žalovaného, jemuž byla přiznána invalidita III. stupně, je po prodělané mozkové mrtvici a bez možnosti příjmu z pracovní činnosti. O odměně a náhradě hotových výdajů zástupkyni žalovaného rozhodl dle § 140 odst. 2 o. s. ř. O nákladech státu rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. 13. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný s návrhem na jeho změnu a zamítnutí žaloby. Jeho odvolání směřovalo pouze do vyhovujícího výroku I. Podle něj soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Skutkové závěry převzal ze žalobních tvrzení, není zřejmé, jak byla podložena. Zejména nesouhlasil s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. V tomto smyslu zdůraznil, že měla být zkoumána nejen ve vztahu k příjmům žalovaného, ale i s ohledem na jeho skutečné životní náklady. Samotná okolnost, že nebyl ke dni uzavření smlouvy evidován v registru dlužníků, o reálné schopnosti splácet dluh nic nevypovídá. Zjištění příjmů samo o sobě neobstojí, nejsou-li proti němu doloženy náklady. Navíc je podle něj sporné, zda částky úvěru vůbec čerpal. 14. K podanému odvolání žalobce se vyjádřila žalovaná s návrhem na potvrzení napadeného rozsudku. Poukázala na to, že právní předchůdce žalobkyně jako banka měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného. Z nich je zřejmé, že příjmy žalovaného byly i s ohledem na výši povinné měsíční minimální splátky 3,5 % z vyčerpané jistiny úvěru, nejméně 300 Kč, dostatečné. Výdajová stránka byla patrná z předložených výpisů z účtu žalovaného. K tomu, že úvěr čerpal právě žalovaný, žalobkyně uvedla, že smlouva byla podepsána žalovaným prostřednictvím mobilního elektronického klíče v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami, bodem 3.1, po přihlášení se do internetového bankovnictví zadáním klientského čísla, vygenerovaného jedenáctimístného kódu zaslaného prostřednictvím sms zprávy a následného zadání osobního čtyřmístného kódu – I-PIN. Žalovaný kliknutím požádal o povolení úvěru ve formě povoleného debetu, uzavření smlouvy potvrdil tak, že zadal autorizační jedenáctimístný kód, který mu byl zaslán formou sms zprávy na telefon xxx. Z tohoto čísla byl autorizační kód zaslán dne 18. 2. 2016 ve xxx hodin. Totožné telefonní číslo žalovaný uvedl ve smlouvě. Kreditní kartu žalovaný převzal na pobočce dne 11. 3. 2016, jak vyplývá z protokolu o převzetí kreditní karty. Odkázala na bod 4.5 všeobecných obchodních podmínek. Ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty jsou patrné čerpané částky z kreditní karty č. xxx. Číslo je shodné s převzatou kartou. 15. Odvolací soud při jednání dne 17. 1. 2024 postupem dle § 213 odst. 4 o. s. ř. dokazování doplnil o výpisy z účtu žalovaného za listopad a prosinec 2015 a leden 2016 a z nich vzal za prokázanou jak výši jeho příjmů, tak i výši jeho výdajů. 16. Při jednání odvolacího soudu žalovaný prostřednictvím svého zástupce uvedl, že trvají stále stejné okolnosti, kromě důchodu je bez příjmu. 17. Po doplnění dokazování odvolací soud postupem dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal správnost úvah soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že s nimi lze souhlasit. Banka jako právní předchůdce při poskytnutí úvěrového rámce, limitovaného částkou 300 000 Kč, vycházela nejen z příjmů žalovaného, ale i jeho výdajů, tak jak vyplývají z bankovních výpisů předcházejícím uzavření smlouvy, neobstojí tak odvolací námitka žalovaného, podle níž banka při uzavírání smlouvy neměla k dispozici výši jeho skutečných životních nákladů a řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost (§ 86, § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru). Ohledně námitky, že žalovaný úvěr nečerpal, odvolací soud plně odkazuje na vyjádření žalobkyně k podanému odvolání, v němž je mechanismus vydání karty přesně popsán. Za situace, kdy žalovaný ani netvrdil odcizení karty, je otázka, kdo úvěr čerpal, vyjasněna. Žalující strana přesně uvedla, kdy a jaké částky žalovaný z poskytnutého úvěru čerpal, což žalovaný ani nerozporoval. Doručení výzev k úhradě dluhu a oznámení o postoupení pohledávek žalovanému bylo prokázáno již před soudem prvního stupně. Ten také řádně posoudil otázku své mezinárodní příslušnosti a hmotného práva. 18. Ze všech těchto důvodů odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I o věci samé a výrocích akcesorických II a IV potvrdil. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl dle § 150, § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy nepříznivé poměry na straně žalovaného trvají a kdy soud prvního stupně podmínky žalovaného při uzavírání úvěru, tedy konkrétně příjmy a výdaje žalovaného, řádně nerozebral. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 17. ledna 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu