USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: xxx xxx xxx, IČO: xxx sídlem xxx, xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalovanému: xxx E. S., narozený xxx bytem xxx, xxx, Slovenská republika o 62 219,12 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. července 2024, č. j. 10 C 141/2024 – 41 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje. II. Ve výroku II se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se vyslovuje místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6; po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 jako soudu místně příslušnému. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů, vznesenou podáním žalovaného ze dne 10. 6. 2024 a výrokem II rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5. 2. V odůvodnění uvedl, že podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s tím, že poskytla žalovanému úvěr, který nesplatil. Při prvním úkonu žalovaný v podání ze dne 10. 6. 2024 vznesl námitku nedostatku pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout s tím, že od roku 2016 nebydlí v České republice, ale na Slovensku. Vycházel z článku 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis), podle něhož smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 3. Žalobkyně poukázala na to, že soudy České republiky jsou příslušné podle čl. 5 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále nařízení Brusel I), podle něhož je příslušný soud, kde služba byla poskytnuta. Úvěr byl poskytnut pobočkou na adrese xxx, Praha. 4. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v Praze, žalovaný je fyzickou osobou bydlící na Slovensku, což doložil potvrzením o pobytu a pracovní smlouvou, ze smlouvy o úvěru zjistil, že byl poskytnut bez uvedení účelu, částka byla připsána na účet žalovaného, který žalobkyně vedla. Konstatoval, že na řízení zahájená po 10. 1. 2015 podle čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I bis dopadá právě toto nařízení, protože řízení bylo zahájeno 20. 11. 2023, postupoval podle něho. Následně citoval články 1, 7, 26 nařízení Brusel I bis a uvedl, že úvěr je služba spočívající v předání peněžních prostředků úvěrovou institucí úvěrovanému za úplatu, kterou úvěrovaný platí v zásadě ve formě úroků, smlouva o úvěru je tak kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb. K poskytnutí služby došlo na území České republiky, kde byly služby ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis poskytnuty. V případě poskytnutí úvěru úvěrovou institucí byla služba poskytnuta v místě, kde má tato instituce sídlo, není-li dohodnuto jinak, k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nc 186/2018. Žalobkyně má sídlo v Praze 5. Dospěl proto k závěru, že příslušné jsou soudy České republiky. Článek 18 se neuplatní, neboť úvěr byl žalobkyní poskytnut bez uvedení účelu. 5. K místní příslušnosti uvedl, že je příslušný soud s nejužší vazbou k místu plnění, kterým je obecně sídlo žalobkyně, k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-19/09. Žalobkyně nedoložila místo plnění v Praze. 6. S ohledem na uvedené námitku nedostatku mezinárodní pravomoci zamítl a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 5. 7. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a zastavení řízení. V odvolání citoval čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis a uvedl, že byla splněna podmínka, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem, dále bylo zapotřebí, aby šlo o některý z případů uvedených pod písm. a) až c). Soud prvního stupně podle něho neodůvodnil, proč smlouvu nepovažoval za úvěrovou smlouvu splatnou ve splátkách, když úvěr měl být splacen v 60. měsíčních splátkách a není mu tak zřejmé, proč soud nepovažoval úvěr za splatný ve splátkách. Soud prvního stupně také nevysvětlil, proč vycházel z toho, že žalobkyně na Slovensku nepodniká a na tento stát se nezaměřuje. Zdůraznil, že smlouva byla uzavřena elektronicky na dálku. Trval na tom, že žalobkyně obchoduje a podniká na Slovensku. Podle něho se žalovaná na Slovensko zaměřovala. Zdůrazňoval, že smlouvu uzavřel jako spotřebitel. Za nesrozumitelný a neurčitý považoval závěr, že články 17, 18 nařízení Brusel I bis se neuplatní. Věc sama by podle něho vzhledem k nařízení č. 593/2008 měla být posuzována podle slovenského práva. Ve věci C-190/11 byla řešena jiná situace. 8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozhodnutí), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastníkem řízení), že má obsahové náležitosti, vyžadované ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 9. Z obsahu spisu vyplývá, že podle žaloby, podané k soudu dne 20. 11. 2023, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že s žalovaným dne xxx uzavřela smlouvu o úvěru, kterou se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách po 2 236 Kč. Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že je zde žalovaný označen jako fyzická osoba rodným číslem (není uvedeno IČO), poskytnut byl úvěr ve výši 103 000 Kč, peněžní prostředky měly být převedeny na účet žalovaného xxx, úvěr byl splatný v 60. měsíčních splátkách po 2 236 Kč, které byla banka oprávněna inkasovat z účtu pro splácení č. xxx, účel poskytnutí úvěru ve smlouvě není uveden, žádost o úvěr žalovaný podepsal elektronicky. 10. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že věc je třeba posuzovat podle nařízení Brusel I bis, nikoli podle nařízení Brusel I. Jak správně uvedl soud prvního stupně, z článku 66 odstavec 1 nařízení Brusel I bis se podává, že přepracované znění nařízení se použije na řízení, která byla zahájena po 10. 1. 2015. Protože řízení bylo zahájeno 20. 11. 2023, soud prvního stupně věc správně posuzoval podle nařízení Brusel I bis. 11. Podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, jímž začíná oddíl 2 kapitoly II, osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c)nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 12. Podle článku 17 odstavec 1 nařízení Brusel I bis, jímž začíná oddíl 4 kapitoly II, ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a)jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 13. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 14. Z citovaného článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis vyplývá, že ve věcech spotřebitelských smluv se příslušnost určuje podle tohoto oddílu. Ve vztahu k oddílu 2, v němž je obsažen citovaný článek 7 upravující zvláštní příslušnost, to znamená, že pokud se příslušnost určuje podle oddílu 4, oddíl 2 se neuplatní. 15. S ohledem na uvedené se soud prvního stupně zabýval správně otázkou, zda jde o spotřebitelskou věc ve smyslu nařízení Brusel I bis. Je třeba zdůraznit, že vymezení spotřebitelských smluv v nařízení Brusel I bis je rozdílné od úpravy v národním právu České republiky a Slovenské republiky. Právní úprava spotřebitelských smluv dopadá jen na případy, které lze podřadit pod článek 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Při posouzení této otázky nebylo sporu, že žalobkyně při uzavření úvěrové smlouvy vystupovala jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný vystupoval jako fyzická nepodnikající osoba. Z výše uvedeného vyplývá, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, nešlo tedy o případ uvedený v článku 17 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, neboť mezi účastníky nebyla uzavřena kupní smlouva ohledně koupě movité věci, kde splatnost ceny byla sjednána ve splátkách. Nejde ani o případ uvedený v článku 17 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. Toto ustanovení dopadá jen na smlouvy o úvěru, splatné ve splátkách, určené k financování koupě movité věci. V daném případě byl ale úvěr poskytnut bez uvedení účelu, nebyl tedy poskytnut na koupi konkrétní movité věci (např. na koupi automobilu, pračky, televize apod.). Článek 17 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis tak na věc nedopadá. 16. Žalovaný dále tvrdil, že žalobkyně provozuje podnikatelskou činnost na Slovensku. S tímto tvrzením odvolací soud nesouhlasí. xxx xxx xxx, a.s., byla založena v roce xxx a v té době, kdy trval společný stát, působila na území dnešní České i Slovenské republiky. K 1. 1. 1993 došlo ke vzniku dvou samostatných států. Žalobkyně působila na Slovensku do konce roku 2007, k 1. 1. 2008 vznikl nový samostatný subjekt xxx xxx xxx a.s., IČO xxx, se sídlem xxx, xxx, která převzala závazky pobočky xxx xxx xxx a.s., akcionářem je xxx. Stejného jediného akcionáře má podle zápisu v obchodním rejstříku ze dne 12. 6. 2007 také žalobkyně. Z uvedeného tedy plyne, že v době uzavření úvěrové smlouvy xxx žalobkyně na Slovensku nepodnikala, působil tam samostatný subjekt obdobného názvu spadající do skupiny xxx. Žalobkyně tedy na území Slovenské republiky sama podnikatelskou činnost neprovozuje. 17. Žalovaný dále tvrdil, že se žalobkyně na Slovenskou republiku zaměřuje. Podle judikatury Soudního dvora (převzaté též Nejvyšším soudem) musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků. Pojem zaměřování se vztahuje, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele (srov. rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09). 18. V posuzovaném případě nic nenasvědčuje tomu, že by se žalobkyně na Slovensko zaměřovala. Žalovaný sám žádné skutečnosti neuvedl. Z výše uvedených zjištění vyplývá, že do roku 2016 žil v České republice a že zde měl u žalobkyně zřízen běžný účet, z něhož měl úvěr splácet. Jestliže vlastník žalobkyně ve Slovenské republice podniká prostřednictvím jiného samostatného subjektu, nebyl zde ani důvod, aby se žalobkyně na Slovensko zaměřovala. Z obsahu spisu pak žádné skutečnosti, které by podporovaly tvrzení žalovaného, neplynou. 19. Z výše uvedeného vyplývá, že také odvolací soud dospěl k závěru, že věc nelze podřadit pod některý z případů uvedených v článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, proto oddíl 4, konkrétně článek 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis upravující příslušnost podle bydliště spotřebitele nelze použít. 20. Protože se oddíl 4 neuplatní, lze použít článek 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, podle něhož je příslušný soud místa, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C-249/16 dovodil, že smlouva o úvěru musí být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb a v témže rozhodnutí dovodil, že v těchto případech je místem, kde služby byly poskytnuty, sídlo instituce, která úvěr poskytla, nebylo-li dohodnuto jinak, a to i pro účely místní příslušnosti soudu. V posuzovaném případě byl splněn předpoklad, že žalovaný má bydliště v jiném státě Evropské unie, v daném případě na Slovensku. Úvěr byl poskytnut žalobkyní, která má sídlo v České republice v Praze 5. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně správně dovodil, že soudům České republiky svědčí mezinárodní příslušnost (pravomoc) k projednání a rozhodnutí věci. Odvolací soud proto napadené usnesení ve výroku I, kterým byla zamítnuta námitka nedostatku pravomoci českých soudů, vznesená žalovaným, jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 21. České soudy v řízení postupují podle českých procesních předpisů (§ 8 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Pokud soud prvního stupně posuzoval svou místní příslušnost, měl postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Z ust. § 105 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že před zahájením jednání ve věci samé může soud zkoumat svou místní příslušnost. Z ust. § 105 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že dojde-li soud k závěru, že není místně příslušný, vysloví, že není příslušný a postoupí věc místně příslušnému soudu. 22. V daném případě již bylo vysvětleno, že podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, které má přednost před občanským soudním řádem (viz § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), je místně příslušným soudem Obvodní soud pro Prahu 5, v jehož obvodu sídlí žalobkyně, tj. banka, která žalovanému úvěr poskytla. Soud prvního stupně měl proto postupovat podle ust. § 105 odst. 2 o. s. ř. a vyslovit, že není místně příslušný a poté rozhodnout o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5 jako soudu místně příslušnému. Protože výrok jeho rozhodnutí uvedené právní úpravě neodpovídá, ač obsahově bylo o postoupení věci rozhodnuto správně, odvolací soud postupoval podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, aby i formálně odpovídalo zákonné úpravě. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 21. listopadu 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu