USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: xxx xxx, a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalované: V. P., narozená xxx bytem xxx, xxx o 16 742,68 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. července 2024, č. j. 28 C 42/2024-40, takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil, výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III žalobkyni vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 23. 11. 2023, se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb a z titulu smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu, když smlouvu s žalovanou uzavřela xxx a.s., která pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. V žalobě uvedla, že má žalovaná bydliště v Praha, xxx. Ve smlouvě žalovaná uvedla adresu trvalého pobytu xxx, xxx, Slovensko. V návrhu smlouvy o povoleném debetu uvedla v doprovodných informacích adresu xxx, Praha, číslo mobilního telefonu se slovenskou předvolbou a e-mailovou adresu. Zesplatnění bylo zasláno na adresu xxx, xxx. Žalovaná není evidována v evidenci obyvatel České republiky a není evidována v evidencích cizineckého informačního systému. Ministerstvo vnitra Slovenské republiky sdělilo, že žalovaná je hlášena k trvalému pobytu od 7. 7. 2023 na adrese xxx, xxx. Na všechny známé adresy se soud prvního stupně pokusil žalované doručit písemnosti soudu, ty se vrátily jako nedoručené. Na Slovensko se soud prvního stupně pokusil doručovat i poučení dle článku 26 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále nařízení Brusel I bis), zásilka se vrátila ze slovenské adresy s tím, že žalovaná je neznámá. Žalobkyně za této situace navrhla ustanovit žalované opatrovníka. 3. Následně soud prvního stupně citoval článek 17 odst. 1 písm. c), 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis a § 104 odst. 1 o. s. ř. Uvedl, že pro použití článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis musí být splněny tři podmínky. Zaprvé je nezbytné, aby profesionál vykonával svou činnost v členském státě spotřebitele nebo se na tento stát zaměřoval, za druhé smlouva musí spadat do rozsahu těchto činností a za třetí smlouva musí být skutečně uzavřena. Smlouva byla uzavřena s žalovanou, která je státní příslušnicí Slovenska, uzavírala ji jako spotřebitel, trvalé bydliště měla a má na Slovensku, o čemž předchůdkyně žalobkyně věděla. Uzavřel, že předchůdkyně žalobkyně se tak zaměřovala na Slovensko a uvedl i to, že banka, která úvěr poskytla, má na Slovensku celou řadu poboček a svou činnost tak na Slovensku poskytuje. Podmínky dle čl. 17 odst. 1 písm. c) tak byly naplněny a příslušnost se řídí bydlištěm žalované, které je na Slovensku. Ustanovení opatrovníka považoval s odkazem na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-327/10 za nadbytečné. Protože žalovaná příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis nezaložila, řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a o vrácení části soudního poplatku podle § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. 4. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se v řízení pokračuje. V odvolání namítala, že příslušnost českých soudů je dána podle článku 7 odst. 1, písm. b), druhá odrážka nařízení Brusel I bis, neboť úvěr byl poskytnut v České republice bez uvedení účelu, právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně neprovozují profesionální nebo podnikatelskou činnost na území jiného státu, k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/, d/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Z výše uvedených zjištění soudu prvního stupně se podává, že žalovaná v České republice bydliště v době uzavření smlouvy ani v době zahájení řízení neměla, je občankou Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku. Poučení z č.l. 33 podle článku 26 nařízení Brusel I bis soud prvního stupně žalované zasílal na adresu xxx, xxx, zásilka se vrátila zpět s tím, že adresát je neznámý. Soud prvního stupně následně doručoval žalované prostřednictvím slovenského soudu, podle referátu z č.l. 42 p.v., 44 a formuláře A z č. l. 45 p.v. doručoval pouze napadené usnesení. 7. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis 1 není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 8. Podle odstavce 2 ve věcech uvedených v oddílech 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odstavce 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. 9. Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sp. zn. 29 Nd 130/2016 dovodil, že nařízení Brusel I bis v článku 26 odst. 1 upravuje nejen mezinárodní příslušnost (pravomoc), ale také místní příslušnost soudu, u kterého byla žaloba podána. Vyjádří-li se žalovaný k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením namítl nedostatek příslušnosti dotčeného soudu, pak - nejde-li o některý z případů výlučné příslušnosti vypočtených v článku 24 nařízení Brusel I. bis - se nejpozději k tomuto okamžiku stane dotčený soud (mezinárodně i místně) příslušným. 10. V usnesení sp. zn. 29 Nd 330/2007 Nejvyšší soud ČR vysvětlil, že s ohledem na tuto úpravu je třeba před tím, než soud začne zkoumat svou příslušnost, umožnit žalovanému založit mezinárodní a místní příslušnost soudu podle článku 26 nařízení Brusel I bis (ve jmenovaném rozhodnutí odkazováno na čl. 24 nařízení Brusel I, které ale obsahovalo úpravu obdobnou, proto je rozhodnutí stále použitelné). 11. V posuzovaném případě nejde o žádný z případů výlučné mezinárodní příslušnosti, jak jsou vyjmenovány v článku 24 nařízení Brusel I bis. Soud prvního stupně měl proto nejprve doručit žalobu, případně i s poučením (čl. 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis), žalované a umožnit jí založit příslušnost soudu prvního stupně podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Již proto, že soud prvního stupně tímto způsobem nepostupoval, když poučení z č.l. 33 se žalobou nebylo žalované doručeno, musel odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit. 12. K doručování je třeba uvést, že je upraveno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2020/1784, doručování prostřednictvím poštovních služeb v článku 18 (ve spojení s čl. 12 odst. 6). Nařízení neupravuje žádný náhradní způsob doručení či doručení fikcí. Vzhledem k tomu je třeba za doručenou písemnost považovat jen takovou, kterou adresát proti podpisu převezme (ve vztahu k předchozí úpravě se stejnou právní úpravou viz též rozhodnutí Krajského soudu České Budějovice sp. zn. 5 Co 1000/2012, rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 301/2011, která lze vyhledat např. v ASPI). Žalobu a poučení, doručované prostřednictvím pošty, které si žalovaná proti podpisu nepřevzala, proto nelze považovat za doručené žalované. Prostřednictvím slovenského soudu již tyto listiny soud prvního stupně nedoručoval. 13. Soud prvního stupně dále uvedl, že jde o spotřebitelskou věc, neboť předmět sporu lze podřadit pod čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, když banka, která úvěr poskytla, má celou řadu poboček na Slovensku. Za situace, kde žalobkyně tuto skutečnost popírá, soud prvního stupně žádnou konkrétní pobočku neoznačil a odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti není známo, že by xxx a.s., IČO xxx, která úvěr poskytla, měla na Slovensku svou pobočku, je závěr soudu prvního stupně odvolacím soudem nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jakou konkrétní pobočku měl na mysli. 14. Soud prvního stupně dále uvedl, že xxx a.s., která s žalovanou smlouvu uzavřela, se zaměřovala na Slovensko, což dovozoval z toho, že při uzavření smlouvy věděla, že žalovaná je slovenskou státní příslušnicí s bydlištěm na Slovensku. V rozhodnutí sp. zn. 25 Co 80/2023, na které soud prvního stupně odkazoval, zdejší soud vysvětlil, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie, převzaté též Nejvyšším soudem ČR, musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jenom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlištěm v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků. Pojem se vztahuje k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování se činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele (rozhodnutí SDEU ve věcech C-585/08, C-144/09). V posuzovaném případě soud prvního stupně žádný projev vůle banky, z něhož by vyplývalo, že se zaměřovala na občany Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku, neuvedl. Jen z toho, že smlouva byla uzavřena s občankou Slovenské republiky s trvalým pobytem na Slovensku na pobočce v Praze 10 nelze dovodit, že by se banka na Slovensko zaměřovala, zvláště když na Slovensku má mateřská společnost xxx svou pobočku (xxx xxx xxx, pobočka zahraničnej banky, IČO xxx). 15. S ohledem na uvedené je v této části usnesení soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. 16. Vycházeje z výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně doručí žalobu s poučením podle článku 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis žalované. Nebude-li příslušnost založena podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis, znovu zváží, zda je soudem příslušným. Pokud dojde k závěru, že tomu tak není, znovu řízení pro nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) zastaví a v odůvodnění svého rozhodnutí důvody vysvětlí. V opačném případě o věci samé rozhodne. V novém rozhodnutí také znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení a budou-li pro to předpoklady, též o vrácení části zaplaceného soudního poplatku. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 11. prosince 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu