USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: xxx a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátkou proti žalovanému: R. T., narozený dne xxx bytem xxx, xxx, Slovensko o zaplacení 32 495,71 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. září 2023, č. j. 24 C 203/2022 – 53, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil, výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III žalobkyni vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 625 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 30. 9. 2022, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že mezi společností a.s., IČO xxx (dále též jen banka) a žalovaným byla dne xxx uzavřena smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb a dne xxx smlouva o povoleném debetu, obsahově jde o smlouvu o úvěru. Žalovaný nedostál svým smluvním povinnostem, dostal se do prodlení, dluží žalovanou částku s příslušenstvím. Původní věřitelka nárok postoupila společnosti xxx a.s. a ta jej postoupila žalobkyni. 3. Soud prvního stupně se s ohledem na bydliště žalovaného na Slovensku zabýval svou mezinárodní příslušností. Vyšel z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále nařízení Brusel I bis). Citoval články 7 odst. 1, 17 odst. 1 písm. c), 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Uvedl, že z článku 7, na který odkazovala žalobkyně, tedy z místa, kde služby xxx a.s., sídlící na Praze, byly žalovanému poskytnuty, nelze vycházet. Příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis nebyla založena, neboť ač žalovanému doručil žalobu s poučením o možnosti založit příslušnost soudu prvního stupně, žalovaný na výzvu k vyjádření nereagoval a zůstal nečinný. Protože šlo o smlouvu uzavřenou mezi bankou a spotřebitelem s bydlištěm na Slovensku, zabýval se tím, zda lze dovodit, že se banka ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis na Slovensko zaměřovala, když zároveň dospěl k závěru, že článek 17 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I bis na věc nedopadají. Uvedl, že žalovaný ve smlouvě uvedl bydliště na Slovensku, telefonní číslo se slovenskou předvolbou, e-mail se slovenskou doménou a že je daňovým rezidentem Slovenska. Z uvedeného dovodil, že se banka na Slovensko zaměřovala. Navíc bylo ve smlouvě sjednáno, že účet může být veden v eurech. Poukázal i na to, že majoritní akcionář banky xxx se prezentuje tak, že se zaměřuje na střední a východní Evropu prostřednictvím dceřiných společností, tedy i na Slovensko. Dospěl proto k závěru, že podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis je příslušným soud státu, v němž má žalovaný bydliště, proto řízení pro nedostatek pravomoci českých soudů podle ust. § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., když žalovanému žádné náklady nevznikly a o vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 4. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítala, že soud prvního stupně na věc nesprávně aplikoval článek 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť příslušnost se řídí článkem 7 odst. 1 téhož nařízení. Uvedla, že podle výkladu soudu prvního stupně by se zaměřovala na jiný stát kdykoli, když smlouvu uzavře s osobou s bydlištěm v jiném státě. Takový výklad považovala za nesprávný, neboť banka nemůže odmítnout uzavřít smlouvu s ohledem na bydliště spotřebitele, jednalo by se o diskriminaci. K tomu odkázala na rozhodnutí SDEU ve věcech C-585/08, C-144/09), z nichž vyplývá, že soudy musí zkoumat projev vůle příslušné banky a v daném případě z ničeho nelze dovodit, že by se banka zaměřovala právě na Slovensko. Dále uvedla, že je třeba rozlišovat mezi mateřskou společností a jednotlivými dceřinými společnostmi. Na Slovensku podniká odlišná právnická osoba s vlastní subjektivitou. Uzavřela, že banka se na slovenský trh nezaměřovala a příslušnost se tak řídí článkem 7 nařízení Brusel I bis, tedy sídlem banky, která služby poskytla. 5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že napadené usnesení je třeba změnit. 7. V posuzovaném případě soud prvního stupně správně vyšel ze zjištění, že žalobou, podanou dne 30. 9. 2022, se žalobkyně po žalovaném domáhá plnění ze smlouvy ze dne xxx o poskytování bankovních služeb a povolení debetu, tedy úvěrového rámce, který nebyl vázán na koupi konkrétních movitých věcí. Protože smlouva byla uzavřena mezi bankou a fyzickou osobou, která nebyla označena jako podnikatel (tj. identifikačním číslem a sídlem), správně se zabýval tím, zda jde o spotřebitelskou věc ve smyslu nařízení Brusel I bis. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ne každá spotřebitelská věc dle českých právních předpisů je spotřebitelskou věcí také podle nařízení Brusel I bis. Oddíl 4 uvedeného nařízení, týkající se příslušnosti u spotřebitelských smluv, dopadá jen na věci, které lze podřadit pod článek 17. 8. V předchozím zrušovacím usnesení ze dne 6. 4. 2023, č. j. 39 Co 91/2023-46, odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že žalovanému nezaslal žalobu a nepoučil ho o tom, že může založit příslušnost soudu prvního stupně tím, že se bude řízení účastnit, neboť nařízení Brusel I bis v článku 26 založení příslušnosti soudu daného státu tímto způsobem preferuje. Toto pochybení soud prvního stupně řádně napravil, neboť žalobu žalovanému s příslušným poučením, obsaženým v usnesení ze dne 6. 6. 2023, č. j. 24 C 203/2022-49, zaslal. Žalovaný, ač mu příslušné listiny proti podpisu byly dne 19. 6. 2023 doručeny, zůstala pasivní, k věci se nijak nevyjádřil, soud prvního stupně proto správně dovodil, že příslušnost tím, že se žalovaný řízení účastní, založena nebyla. 9. Odvolací soud také souhlasí se soudem prvního stupně, že na věc nedopadá článek 17 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis, neboť žalobkyně nepožaduje plnění ze smlouvy o koupi movitých věcí na splátky, ani z půjčky či jiného úvěrového obchodu určeného na koupi takových movitých věcí. Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, zda na věc dopadá článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Pokud soud prvního stupně odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 823/2020, nelze z něho bez dalšího vycházet, neboť tam byla situace jiná. Lišila se v tom, že xxx, a.s., měla na Slovensku zřízenu pobočku, která měla zažádáno o příslušné povolení k poskytování spotřebitelských úvěrů, které ale dosud nebylo vydáno, proto spotřebitele odkázala na mateřskou firmu v České republice, která smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřela. V daném případě ale taková situace není, xxx a.s. na Slovensku pobočku nemá. 10. V této souvislosti je třeba uvést, že nesprávný je závěr soudu prvního stupně, který dovodil, že z toho, že společnost xxx se zaměřuje na střední a východní Evropu, tedy i Českou a Slovenskou republiku, lze dovodit, že se česká xxx a.s. zaměřuje na Slovensko. Česká xxx a.s. na Slovensku žádnou pobočku či odštěpný závod nemá, na Slovensku podniká xxx prostřednictvím jiného subjektu xxx, pobočka zahraničnej banky, IČO xxx. Na Slovensko se tedy nezaměřovala xxx a.s. Z toho, že xxx na Slovensku podniká prostřednictvím jiné osoby naopak plyne, že xxx a.s. má mateřskou společností vymezen k podnikání český trh. 11. Jak správně uvedla žalobkyně s odkazem na přiléhavou judikaturu SDEU, musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu. K posouzení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti. V posuzovaném případě žádné takové indicie nejsou, neboť smlouva byla uzavřena v českém jazyce, v České republice (v Olomouci), hlavní měnou účtu byla česká koruna, pokud bylo uvedeno telefonní číslo s předvolbou, šlo o telefonní číslo žalovaného, banka uváděla číslo xxx, web: xxx. Jestliže jen z toho, že smlouva byla uzavřena se slovenským občanem s bydlištěm na Slovensku nelze zaměřování se banky na Slovensko dovodit, je třeba souhlasit se žalobkyní, že předpoklady pro aplikaci článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis nebyly splněny. Oddíl 4 nařízení Brusel I bis, upravující příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv, proto na věc nedopadá a místní a mezinárodní příslušnost podle článku 18 odst. 2 uvedeného nařízení nelze posuzovat. 12. Žalobkyně tak měla na výběr, zda podá žalobu u soudu státu, jemuž bude svědčit obecná mezinárodní příslušnost plynoucí z čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis (opět podle bydliště žalovaného), nebo zda podá žalobu u soudu podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, tj. u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, přičemž v případě poskytování služeb jde o místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Protože v posuzovaném případě byly služby žalovanému poskytnuty českou bankou na území České republiky, kde má banka sídlo, jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné soudy České republiky. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Tím byly zrušeny i závislé výroky o náhradě nákladů řízení a vrácení části soudního poplatku. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 7. února 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu