USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: xxx xxx, a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalovanému: P. M., narozený xxx bytem xxx, xxx, Slovenská republika o 300 773,33 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. září 2024, č. j. 59 C 53/2024 – 78 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů vznesenou žalovaným, výrokem II vyslovil svou místní nepříslušnost a výrokem III postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4. 2. V odůvodnění uvedl, že dne 31. 1. 2024 podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky z titulu „smlouvy“ o úvěru. Žalovaný v podání, došlém 18. 6. 2024, vznesl námitku mezinárodní nepříslušnosti soudu prvního stupně, kterou odůvodnil tím, že žije na Slovensku a nedisponuje finančními prostředky na cestu do xxx. Na další výzvu soudu ohledně bydliště uvedl, že neví, kde v letech 2016 – 2022 bydlel. Žalobkyně s námitkou nesouhlasila, pravomoc českých soudů dovozovala z článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále Brusel I bis). Zdůraznila, že šlo o poskytnuté půjčky bez uvedení účelu. Soud prvního stupně uvedl, že článek 25 nařízení Brusel I bis stranám umožňuje, aby se na příslušnosti soudu dohodli. V článku 17 všeobecných obchodních podmínek si strany ujednaly, že se právní vztahy budou řídit právním řádem České republiky a že k rozhodnutí jsou příslušné soudy České republiky. Příslušnost soudu proto byla založena tímto ujednáním. 3. Dále soud prvního stupně uvedl, že i kdyby šlo o doložku neplatnou, byla by dána příslušnost podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis, neboť smlouva byla uzavřena bez uvedení účelu. S odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-249/16 uvedl, že místem plnění je sídlo úvěrové instituce, kterou byla xxx a.s., se sídlem v Praze. Údaj ze žaloby o bydlišti žalovaného v Praze nebyl potvrzen, tam uvedená adresa neexistuje. 4. S ohledem na uvedené soud prvního stupně námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti zamítl, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4. 5. Proti tomuto usnesení, proti všem jeho výrokům, podal žalovaný odvolání, ve kterém trval na tom, že soudy České republiky nejsou příslušné. Uvedl, že je slabší strana, že nemohl docílit změn ve formuláři, že bydlí na Slovensku a finanční situace mu neumožňuje účastnit se jednání v xxx. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozhodnutí), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastníkem řízení), že má obsahové náležitosti, vyžadované ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. 7. Z podané žaloby vyplývá, že žalobkyně se po žalovaném domáhala plnění ze smlouvy o úvěru ze dne xxx, podle níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 55 000 Kč bez uvedení účelu, splatný v měsíčních splátkách, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky, kde bylo uvedeno, že k řešení sporů jsou příslušné české soudy. Dále požadovala plnění ze smlouvy i rychlé půjčce ze dne xxx na částku 213 000 Kč, poskytnuté bez uvedení účelu, splatné v měsíčních splátkách, v této smlouvě ujednání o mezinárodní příslušnosti není uvedeno, odkazuje na všeobecné obchodní podmínky (dále VOP), které nebyly založeny (založené VOP jsou účinné od 1. 9. 2021). Nakonec žádala o plnění z kreditní karty s úvěrovým limitem dle smlouvy z xxx, úvěr nebyl účelově vázán a měl být splácen v měsíčních splátkách, ve smlouvě ani v produktových podmínkách ujednání o mezinárodní příslušnosti není uvedeno. 8. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že vzhledem k předmětu sporu je třeba mezinárodní příslušnost soudu posuzovat podle nařízení Brusel I bis, proti tomuto závěru neměl žádný z účastníků žádných námitek. 9. Odvolací soud dále souhlasí s nevyřčeným názorem soudu prvního stupně, že příslušnost nebyla založena podle článku 26 nařízení Brusel I bis tím, že by se žalovaný řízení účastnil, aniž by namítl nepříslušnost soudu, neboť žalovaný při prvním úkonu vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů. 10. Žalovaný poukazoval na to, že je slabší stranou a příslušnost by se měla řídit jeho bydlištěm, které je na Slovensku. Lze tak dovozovat, že se dovolával článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, podle něhož smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Toto ustanovení lze použít jen tehdy, jde-li o spotřebitelskou věc ve smyslu nařízení Brusel I bis, které je vymezuje v článku 17 odst. 1. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně (který ale uvedl jen to, že úvěr nebyl poskytnut jako účelový), že o takový případ nejde. Aby šlo o spotřebitelskou věc ve smyslu nařízení, muselo by se ve věci jednat o koupi movitých věcí na splátky nebo o půjčku návratnou ve splátkách nebo jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo o případ, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. O žádný z takových případů nešlo, neboť předmětem řízení není kupní smlouva, žádný z poskytnutých úvěrů nebyl poskytnut na nákup konkrétní věci (např. auto, pračku, televizi apod.). Z ničeho neplyne, a žalovaný to ani netvrdí, že by xxx a.s., IČO xxx, provozovala činnost na Slovensku nebo se na tento stát zaměřovala. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že jde o spotřebitelskou věc podle nařízení a použití článku 18 odst. 2 nařízení nepřipadá v úvahu. Použít nelze ani článek 19 nařízení Brusel I bis, který upravuje, za jakých podmínek lze uzavřít ve spotřebitelských věcech podle nařízení dohodu o mezinárodní příslušnosti soudů. 11. Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, zda je dána příslušnost soudů České republiky na základě dohody podle článku 25 nařízení Brusel I bis, podle něhož se strany budoucího sporu bez ohledu na bydliště stran mohou dohodnout na tom, jaký soud kterého státu k projednání a rozhodnutí sporu bude příslušný, a to písemně nebo ústně. V posuzovaném případě se účastníci smlouvy dohodli na tom, že příslušné budou soudy České republiky. Protože z obsahu spisu neplyne žádný důvod, pro který by tato dohoda měla být neplatná (právní předpisy České republiky uzavření dohody o mezinárodní příslušnosti soudu nezakazují), je závěr o příslušnosti českých soudů správný. Nelze ale přehlédnout, že tato dohoda o mezinárodní příslušnosti českých soudů byla obsažena jen ve všeobecných obchodních podmínkách vztahujících se ke smlouvě z xxx. Ohledně zbylých dvou smluv taková dohoda doložena nebyla a žalobkyně se jich ani nedovolávala. 12. Pokud se účastníci na mezinárodní příslušnosti soudu nedohodli, řídí se mezinárodní příslušnost článkem 4 nařízení Brusel I bis, podle něhož je příslušný soud, v jehož obvodu má žalovaný bydliště, žalobkyně se ale také mohla dovolávat zvláštní příslušnosti upravené v článku 7 nařízení Brusel I bis, podle jehož článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, přičemž v případě úvěru jde o místo, kde služby byly poskytnuty. Místem, kde služby měly být poskytnuty, se rozumí sídlo instituce, která úvěr poskytla (viz rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-247/16). Všechny předpoklady pro použití tohoto ustanovení byly splněny. Žalovaný nemá bydliště v České republice, ale na Slovensku, žalobkyně se jako právní nástupkyně domáhá plnění ze smluv o úvěru, které žalovanému poskytla xxx a.s. se sídlem v Praze. Podle tohoto článku tak jsou i ve zbylých dvou spojených věcech k projednání a rozhodnutí příslušné soudy České republiky. 13. Citovaný článek 7 upravuje nejen mezinárodní příslušnost, ale také místní příslušnost soudu, neboť uvádí, že (místně) příslušným je soud, kde služby byly poskytnuty. Protože k poskytnutí služeb došlo bankou, která má sídlo v Praze, soud prvního stupně správně podle ust. § 105 odst. 2 o. s. ř. vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4. 14. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha, dne 28. listopadu 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu