USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: P. spol. s r.o., IČO xxx sídlem V., Praha zastoupené advokátem T. M. sídlem V., Praha proti žalované: J., s.r.o., IČO xxx sídlem K., K., Slovenská republika zastoupená advokátem O. D. sídlem S., Praha o zaplacení 25 731,60 € s příslušenstvím, k odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. prosince 2023, č. j. 21 C 126/2023-54 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku místní nepříslušnosti soudu vznesenou žalovanou v podání ze dne 9. 10. 2023. 2. V odůvodnění uvedl, že podanou žalobou se žalobkyně domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že dne 16. 1. 2023 s žalovanou uzavřela kupní smlouvu, na základě níž jí prodala vozidlo, žalovaná se ve smlouvě zavázala, že vlastnické právo k vozidlu po dobu šesti měsíců od nabytí vlastnického práva a současně před celkovým nájezdem 6 000 km nepřevede, pro účely kontroly plnění této povinnosti se zavázala dodržení tohoto závazku žalobkyně prokázat, v případě porušení této povinnosti se zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 10 % z kupní ceny vozidla. Jelikož žalovaná splnění povinnosti neprokázala, požaduje žalobkyně zaplacení smluvní pokuty. V podání ze dne 9. 10. 2023 žalovaná namítla nedostatek místní příslušnosti soudu prvního stupně. Soud prvního stupně uvedl, že Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, podle § 2 zákona č. 91/2019 Sb., o mezinárodním právu soukromém, proto vyšel z přímo použitelného nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále nařízení Brusel I bis). Uvedl, že ve smlouvě, v čl. 7.10.1., si strany sporu sjednaly příslušnost soudů České republiky podle článku 25 nařízení Brusel I bis. Námitku místní nepříslušnosti uplatnila žalovaná při prvním úkonu, tedy včas. Místně příslušný je soud místa, kde mělo dojít k peněžitému plnění žalovanou, tedy kde má žalobkyně sídlo (§ 1955 odst. 1 o. z., čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Brusel I bis). Námitku místní nepříslušnosti proto s odkazem na ust. § 105 odst. 4 o. s. ř. zamítl. 3. Proti tomuto usnesení podala žalovaná nejprve blanketní, později doplněné, odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pochybení soudu prvního stupně spatřovala v tom, že navzdory jejímu tvrzení, že smlouvu z 16. 1. 2023 neuzavřela, a žalobkyni tak nemohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty, přes námitku pravosti a pravdivosti kupní smlouvy a tím i existence čl. 7.10.1. kupní smlouvy o pravomoci soudů České republiky, dospěl soud prvního stupně k závěru o nedůvodnosti námitky místní nepříslušnosti. Stejně tak za nesprávný závěr považovala ten o místní příslušnosti soudu prvního stupně podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, neboť vznesla námitku, že nárok na smluvní pokutu neexistuje. Prorogační doložku a doložku o mezinárodní příslušnosti soudu považovala za neurčitou. Absentuje předmět, k čemu by měl být takový soud příslušný a absentuje konkrétní určení soudu. 4. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. V posuzovaném případě jde o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaná je slovenskou právnickou osobou. Soud prvního stupně se proto správně zabýval tím, zda je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci. Pokud by zde byl nedostatek pravomoci, nebyl by v České republice ani místně příslušný soud k projednání a rozhodnutí věci. 7. Ve spise je na č.l. 14 a následující založena kupní smlouva, datovaná dnem 16. 1. 2023, podle jejíhož záhlaví byla prodávající žalobkyně, kupující žalovaná, na konci je smlouva podepsána a k podpisu jsou připojena razítka firem. V bodě 7.10.1. je uvedeno, že tato smlouva podléhá právu České republiky, zejména se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Příslušný je soud na území České republiky. Žalovaná již v podání z 9. 10. 2023 z č.l. 33 (na které odkázala v podání z 24. 11. 2023 z č. l. 47), namítala, že smlouvu neuzavřela a navrhla zpracování znaleckého posudku na ověření pravosti podpisu jednatele a navrhla jeho výslech. 8. Požadavky na rozsah dokazování v rámci přezkumu mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I již posuzoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, v němž uzavřel, že rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I (bod 60). Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku. I když tedy platí, že v případě, kdy jsou žalobcova tvrzení zpochybněna žalovaným, není vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, povinen provádět dokazování ve stadiu určování příslušnosti, je třeba upřesnit, že cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti, na němž je nařízení Brusel I založeno, i náležitý respekt pro autonomii soudce při výkonu jeho funkce vyžadují, aby soud, jemuž byla věc předložena, měl možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného (body 63 a 64). 9. Závěr soudu o tom, že je tu takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, takže řízení musí být zastaveno (a o žalobou uplatněném nároku nebude tudíž rozhodnuto), musí být založen na spolehlivém zjištění skutečností, z nichž takový závěr vyplývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1401/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 939/2011, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2966/2011, a ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3383/2011). Pokud by tento předpoklad nebyl splněn, došlo by rozhodnutím soudu o zastavení řízení k odepření spravedlnosti. 10. Uvedené závěry jsou použitelné i pro nařízení Brusel I bis, jímž bylo nařízení Brusel I novelizováno, neboť právní úprava se v dotčených článcích v zásadě nezměnila. 11. V posuzovaném případě je situace taková, že žaloba vychází z kupní smlouvy ze dne 16. 1. 2023, kterou do spisu založila, žalovaná namítá, že ji neuzavřela, k tomu důkazy nedokládá, jen je navrhuje. Za této situace nelze (zatím) přisvědčit žalované, že smlouvu neuzavřela. Tato otázka bude předmětem dokazování ve věci samé. Jak ale bylo uvedeno výše, z rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-375/13 vyplývá, že v rámci přezkumu příslušnosti soudu není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou rozhodné jak pro příslušnost, tak pro věc samu. Protože nyní nelze uzavřít, že žalovaná smlouvu neuzavřela, je třeba při posouzení příslušnosti ze smlouvy vycházet, tedy i z ujednání z čl. 7.10.1., že příslušný je soud na území České republiky. Toto ujednání nepovažuje odvolací soud za neurčité, neboť z uvedeného článku je zřejmé, že si v něm účastníci sjednali, že případné spory ze smlouvy bude řešit místně příslušný soud podle práva České republiky. Jde tak o písemné ujednání o pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů ve smyslu článku 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Důvod pro zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti zde proto nebyl. 12. Prorogační doložku, tedy dohodu o místní příslušnosti konkrétního soudu, ve smyslu ust. § 89a o. s. ř. účastníci neuzavřeli, neboť ve smlouvě nebyl označen konkrétní soud, který by měl spory účastníků projednávat a rozhodovat. Nelze proto dojít k závěru, že ujednání o mezinárodní příslušnosti je zároveň dohodou o místní příslušnosti. Nařízení Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní příslušnost, ale v některých případech i příslušnost místní, která má přednost před úpravou národní. Tak je tomu i v článku 7 odst. 1 písm. a), b) první a druhá odrážka, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Podle smlouvy si kupující vozidlo měla převzít v pobočce žalobkyně v Praze 5, smluvní pokutu se kupující zavázala zaplatit žalobkyni, místem plnění je tedy Praha 5, kde má žalovaná své sídlo. Odvolací soud proto souhlasí se žalobkyní, že místem plnění byla Praha 5, v důsledku čehož je podle uvedeného článku nařízení Brusel I bis místně příslušným Obvodní soud pro Prahu 5. 13. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení je ve výroku věcně správné, proto ho podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 3. června 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu