USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: T., a.s., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupená advokátkou Š. M. sídlem B., Praha proti žalovanému: P. G., narozený xxx bytem D., T., Slovenská republika o 299 793,82 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 24 C 174/2023-48 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil, výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III žalobkyni vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 992 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně společnost R., a.s. s žalovaným dne 8. 10. 2021 uzavřela smlouvu o půjčce na kliknutí, která je svým obsahem smlouvou o úvěru. Žalovaný nedostál svým povinnostem, půjčku přestal splácet. Původní věřitelka pohledávku postoupila na společnost I., a.s. a ta ji postoupila žalobkyni. Soud prvního stupně uvedl, že jde o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je občanem Slovenské republiky, zabýval se proto svou mezinárodní příslušností, kterou posuzoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis). Za klíčový považoval závěr, zda jde o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, když uvedl, že čl. 17 odst. 1 písm. a), b) uvedeného nařízení na věc nedopadají. Uvedl, že smlouva byla uzavřena, žalovaný byl v postavení spotřebitele, neboť smlouvu neuzavíral v souvislosti s podnikatelskou činností, původní věřitelka vystupovala v pozici profesionála, podnikatele. Smlouva byla uzavřena v České republice, kde měl žalovaný bydliště, neboť podle sdělení společnosti K., a.s., byl u ní od 1. 9. 2018 do 30. 11. 2021 zaměstnán na pozici xxx, místo výkonu práce R. Nelze předpokládat, že by 3 roky dojížděl do místa výkonu práce téměř 500 km, platby kartou prováděl většinou v R. Na tom nemohlo nic změnit ani to, že v rámci kontraktačního procesu uváděl adresu v Praze. Uzavřel, že všechny podmínky čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis byly splněny. Na těchto závěrech nemohlo nic změnit ani to, že nyní má žalovaný bydliště na Slovensku a že Česká správa sociálního zabezpečení, Ředitelství služby cizinecké policie a Ministerstvo vnitra uvedly, že žádný druh pobytu žalovaného v České republice neevidují. Příslušným soudem k projednání a rozhodnutí věci je podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis soud určený podle bydliště žalovaného, tedy slovenský soud. Uvedl, že příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis nebyla založena, neboť žalovanému zaslal žalobu i s výzvou, aby se k příslušnosti soudu vyjádřil, žalovaný na výzvu nijak nereagoval. Řízení proto podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasila s tím, že by podmínky pro použití ust. § 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis byly splněny, neboť R., a.s. se na jiný stát než Českou republiku nezaměřovala. Zdůraznila, že je třeba rozlišovat mezi jednotlivými dceřinými společnostmi. Pokud na Slovensku působí banka pod názvem R., nejedná se o banku, která s žalovaným uzavřela smlouvu. Odkázala na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-585/08, C-144/09, podle něhož pouhá skutečnost, že podnikatel uzavřel smlouvu s osobou, jenž má bydliště v jiném členském státě, neznamená, že se podnikatel na stát bydliště klienta zaměřuje. Tento závěr nemůže zvrátit ani to, že internetová stránka podnikatele je dostupná ze státu klienta. Je třeba zkoumat projev vůle, ze kterého vyplývá, že podnikatel hodlá poskytovat služby v jiném členském státě, než má sídlo. Protože se R., a.s. na Slovensko nezaměřovala, lze aplikovat článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a příslušným soudem je soud místa poskytnutí úvěru, když sídlo předchůdkyně žalobkyně se nachází v Praze. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Soud prvního stupně správně dovodil, že v dané věci jde o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaným je občan Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku. Správně také dospěl k závěru, že vzhledem k § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, je třeba na posouzení příslušnosti soudu použít přímo použitelné předpisy Evropské unie, v daném případě správně dovodil, že na posuzovanou věc dopadá nařízení Brusel I bis. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že příslušnost soudu prvního stupně nebyla založena podle článku 26 nařízení Brusel I bis, tedy tím, že se žalovaný řízení účastnil, aniž by namítl nepříslušnost soudu prvního stupně, neboť ač žalovanému bylo doručeno usnesením ze dne 19. 5. 2023, č. j. 24 C 174/2023-14 s poučením o možnosti založit příslušnost soudu podle čl. 26 nařízení Brusel I bis, případně namítat nepříslušnost soudu, na usnesení dodnes nijak nereagoval a řízení se neúčastnil. Soud prvního stupně proto mohl zkoumat svou příslušnost dle čl. 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Tyto skutečnosti ani žalobkyně v podaném odvolání nezpochybňuje. 7. Spornou otázkou bylo, zda jde o spotřebitelskou věc ve smyslu článku 17 nařízení Brusel I bis. Není přitom sporu o to, že o spotřebitelskou věc ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis nejde, neboť úvěr byl poskytnut bez uvedení účelu, nešlo tedy o koupi movitých věcí na splátky ani o půjčku k financování koupě takových movitých věcí. 8. V úvahu tak připadá pouze článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, podle něhož: Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Z uvedeného ustanovení pod písmenem c) vyplývá, že musí být splněny zároveň dvě podmínky. Za prvé je nezbytné, a) aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště nebo b) aby se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát zaměřovala, za druhé, aby smlouva spadala do rozsahu těchto činností. 9. V posuzovaném případě soud prvního stupně dovodil, že R., a.s. měla sídlo a žalovaný v době uzavření smlouvy bydliště na území České republiky, tedy že byla splněna podmínka uvedená v předchozím odstavci pod číslem 1 písm. a). Žalovaná v odvolání namítá, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že se R., a.s. zaměřovala na Slovensko, tedy že nebyla splněna podmínka uvedená v předchozím odstavci pod číslem 1 písm. b). Přitom tím, že se R., a.s. zaměřovala na Slovensko, se soud prvního stupně mohl zabývat až v případě zjištění, že žalovaný v době uzavření smlouvy neměl bydliště v České republice. Z uvedeného vyplývá, že odvolací argumentace žalobkyně se míjí s argumentací soudu prvního stupně, na níž své rozhodnutí založil, a z tohoto pohledu je odvolání nedůvodné. 10. Protože odvolací soud není vázán důvody uvedenými v odvolání (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se správností závěru soudu prvního stupně, že v době uzavření smlouvy měl žalovaný bydliště v České republice. Soud prvního stupně vyšel z toho, že podle sdělení zaměstnavatele byl žalovaný zaměstnán u firmy K., a.s., od 1. 9. 2018 do 30. 11. 2021, s místem výkonu práce R., smlouvu uzavřel 8. 10. 2021, že platby z účtu prováděl především v R., lze doplnit, že u R., a.s. měl na základě smlouvy z 24. 6. 2020 veden i běžný účet, jehož hlavní měnou byla Kč, stejně tak půjčka byla poskytnuta v Kč. Pokud soud prvního stupně zjistil, že žalovaný nebyl v České republice hlášen k trvalému či přechodnému pobytu, správně dovodil, že tato skutečnost nemá žádnou vypovídací hodnotu, neboť je-li žalovaný členem jiného státu Evropské unie, nemá povinnost se k takovému pobytu hlásit. S ohledem na to, že v České republice žalovaný pracoval přes tři roky, žalovaný se sám ke svému bydlišti nevyjádřil a ani žalobkyně neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že žalovaný v době uzavření smlouvy v České republice nebydlel, lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště v České republice. Protože i další předpoklady pro použití článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis byly splněny, jak vysvětlil již soud prvního stupně (tyto závěry žalobkyně nezpochybňovala), souhlasí odvolací soud s tím, že jde o spotřebitelskou věc ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a podle článku 18 odst. 2 téhož nařízení je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu měl žalovaný ke dni zahájení řízení své bydliště. 11. Z článku 62 nařízení Brusel I bis vyplývá, že otázku bydliště soud posuzuje podle práva státu, kde se bydliště osoby nachází. V daném případě žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný má bydliště na Slovensku na v záhlaví uvedené adrese. Zásilku zaslanou na tuto adresu pošta vrátila 30. 6. 2023 soudu prvního stupně s tím, že si ji žalovaný v úložné době nevyžádal. Následně soud prvního stupně doručoval zásilky žalovanému prostřednictvím Okresního soudu T., první zásilka byla doručena 22. 8. 2023 s potvrzením o přijetí (č.l. 46 – potvrzení nebylo připojeno), zásilku s napadeným usnesením, zaslanou žalovanému na slovenskou adresu, poště vrátila 4. 12. 2023 zpět s tím, že si ji adresát nevyzvedl, písemnost byla následně s odvoláním doručována prostřednictvím Okresního soudu T. a byla doručena fikcí (č.l. 67). Zásilka zaslaná žalovanému na adresu P., Praha, se vrátila 28. 8. 2023 odesílajícímu soudu s tím, že adresát na ni nemá poštovní schránku. Za situace, kdy u žalovaného v České republice není známa žádná adresa bydliště, ani jeho zaměstnavatele, kdy Česká správa sociálního zabezpečení sdělila, že neeviduje pojistný vztah, žalovaný není evidován jako osoba samostatně výdělečně činná, kdy jeho pracovní poměr v České republice skončil 30. 11. 2021, přičemž následně převzal zásilku na své slovenské adrese, lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že na základě uvedených skutečností nelze dovodit, že by žalovaný ke dni zahájení řízení 24. 4. 2023 měl bydliště v České republice, naopak uvedené svědčí o tom, že se vrátil na Slovensko. 12. Jestliže nelze dojít k závěru, že by měl žalovaný ke dni zahájení řízení bydliště v České republice, nelze ani dovodit pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, za této situace soud prvního stupně správně řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, zastavil. Protože soud prvního stupně správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení a vrácení části soudního poplatku (tyto výroky žalobkyně konkrétní námitkou ani nezpochybnila), odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 13. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 3. června 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu