USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: T. a.s. IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátkou proti žalovanému: P G., narozený xxx bytem xxxx, xxx. Slovenská republika o 50 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. prosince 2023, č. j. 24 C 184/2023-41 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil, výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III žalobkyni vrátil část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 500 Kč. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, doručenou 21. 4. 2023, se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že s žalovaným xxx uzavřela smlouvu o povoleném debetu, obsahově šlo o smlouvu o úvěru, z níž žalovanému vznikl dluh ve výši žalované částky. Původní věřitelka xxx a.s. pohledávku postoupila společnosti xxx a.s. a ta ji později postoupila žalobkyni. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, zabýval se proto tím, zda je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky k projednání věci, a to podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis), z něhož citoval články 7, 17 odst. 1 písm. c), 18 odst. 2 a 26 odst. 1. Žalobkyně dovozovala příslušnost z čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, tj. z toho, že úvěr poskytla banka se sídlem v Praze 4. Soud prvního stupně se zabýval tím, zda nejde o spotřebitelskou věc ve smyslu čl. 17 nařízení Brusel I bis, neboť v takovém případě by nebylo možné článek 7 uvedeného nařízení použít. Uvedl, že smlouva mezi účastníky byla uzavřena, čímž byla splněna první podmínka článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, že žalovaný vystupoval v pozici spotřebitele, když smlouvu uzavřel pro účel, který se netýkal jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, původní věřitelka vystupovala v pozici profesionála, podnikatele. Dále dovodil, že se původní věřitelka zaměřovala na Slovensko, kde měl žalovaný v době uzavření smlouvy, i nyní má, své bydliště. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že je rozhodné, zda podnikatel projevil vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi nimiž je i ten, v němž má spotřebitel své bydliště. Musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebitelem s bydlištěm v jiném státě. Rozhodné proto bylo, zda se banka poskytující úvěr zaměřovala na Slovensko. Uvedl, že banka věděla, že smlouvu o úvěru uzavírá s fyzickou osobou, která má slovenské státní občanství a trvalý pobyt a bydliště na Slovensku, v dokumentech žalovaný uvedl telefonní číslo se slovenskou předvolbou a e-mail se slovenskou doménou, účet mohl být veden i v eurech. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že původní věřitelka byla připravena uzavírat smlouvy o bankovních službách se spotřebiteli z jiného státu, což také učinila. Závěr je podpořen i tím, že na Slovensku se platí v eurech, v nichž běžný účet mohl být veden, dále tím, že xxx xxx xxx je majoritním akcionářem původní věřitelky xxx a.s., mateřská společnost se prezentuje tak, že se zaměřuje na region střední a východní Evropy, její dceřiné banky pokrývají 12 trhů, a to včetně Slovenska, přičemž nejenom, že je deklarováno zaměřování se mateřské společnosti původní věřitelky na střední a východní Evropu, ale původní věřitelka skutečně spotřebitelské smlouvy s cizími státními příslušníky uzavírá. Ke dni uzavření smlouvy se tedy původní věřitelka na Slovensko zaměřovala. Dále uvedl, že z potvrzení o příjmu ze dne 8. 3. 2021 a sdělení dřívějšího zaměstnavatele žalovaného xxx xxx, a.s., zjistil, že žalovaný byl od 1. 9. 2018 do 30. 11. 2021 zaměstnán u této společnosti s místem výkonu práce v R., že z mimořádného výpisu z účtu vyplývá, že se v tomto období žalovaný pohyboval v České republice, z čehož lze dovodit, že zde měl v tomto období bydliště. Ke dni 1. 1. 2022 však bydliště žalovaného v České republice nelze dovodit, proto je rozhodnutí odůvodněno tím, že se původní věřitelka na Slovensko zaměřovala. Uzavřel, že podmínky pro použití čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis byly splněny. Dále uvedl, že ze zpráv xxx xxx a Ministerstva xxx – odboru xxx xxx zjistil, že žalovaný v České republice neměl povolen žádný druh pobytu, jen byl od 16. 7. 2021 do 18. 7. 2021 přihlášen k ubytování v Praze, bydliště má hlášeno na adrese uvedené v záhlaví usnesení. Na ní sice zásilky soudu zaslané prostřednictvím pošty nepřevzal, bylo mu však doručeno prostřednictvím Okresního soudu Trenčín, stejně tak ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 24 C 174/2023. Jeho aktuální bydliště je tak shodné s adresou trvalého pobytu. Protože ke dni zahájení řízení měl žalovaný bydliště na Slovensku a jde o spotřebitelskou věc, dospěl k závěru, že podle článku 18 odst. 2 nařízení jsou příslušné slovenské soudy, čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis nelze použít. Uvedl i to, že příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis tím, že by se žalovaný řízení účastnil, nebyla založena. Žalovanému zaslal usnesení s výzvou, aby se k věci vyjádřil, usnesení s výzvou, aby se vyjádřil k místní příslušnosti soudu a sdělil, na jaké adrese měl ke dni zahájení řízení své bydliště, přičemž usnesení obsahovalo i poučení o možnosti založení příslušnosti podle čl. 26 nařízení Brusel I bis. Žalovaný na výzvy soudu nereagoval, řízení se aktivně neúčastnil, příslušnost podle tohoto článku nebyla založena. Soud prvního stupně proto řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení (pravomoci) zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. s tím, že žalobkyně zastavení řízení zavinila, žalovanému žádné náklady nevznikly. O vrácení části soudního poplatku po snížení o 1 000 Kč rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasila s tím, že žalovaný v době uzavření smlouvy neměl bydliště v České republice, nikoli s tím že by se xxx a.s. zaměřoval na Slovensko. Zdůraznila, že je třeba rozlišovat mezi jednotlivými dceřinými společnostmi. Nevyloučila, že na Slovensku působí banka s názvem xxx, nejde ale o banku, která uzavřela smlouvu se žalovaným. Pokud soud prvního stupně odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 823/2020, kde bylo uvedeno, že se podnikatel zaměřuje na určitý stát kdykoliv, kdy s osobami, jenž mají v tomto státě bydliště, kontrahuje, považovala tento závěr za nelogický. Odmítnutí uzavřít smlouvu by bylo v rozporu se zásadou volného pohybu služeb, podnikatel nemůže odmítnout klienta s ohledem na jeho bydliště v jiném členském státě. Dále poukázala na judikaturu Evropského soudního dvora ve věci C-585/08, C-144/09, kde je uvedeno, že pouhá skutečnost, že podnikatel uzavřel smlouvu s osobou, jenž má bydliště v jiném členském státě neznamená, že se podnikatel na stát bydliště klienta zaměřuje, závěr nemůže zvrátit ani pouhá skutečnost, že internetová stránka podnikatele je dostupná ze státu klienta. Je třeba zkoumat projev vůle podnikatele, ze kterého vyplývá, že hodlá poskytovat službu v jiném členském státě, než má sídlo. Mezi tyto projevy patří například použití jiného jména domény, než je doména členského státu, nebo použití neutrálních domén, popis cesty do místa poskytování služeb s počátkem v jednom či více členských státech, uvedení mezinárodní klientely. Žalobkyně zdůraznila, že nic takového na stránkách banky nebylo uvedeno. Uvedla, že ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v době uzavření smlouvy a podání žaloby k soudu měl žalovaný bydliště na Slovensku. Protože nejde o žádný z případů uvedených v článku 17 odst. 1, a místem poskytnutí služby je sídlo poskytovatele úvěru, jak vyplývá z rozhodnutí SDEU ve věci C-249/16, které se nachází v Praze, dovozovala, že soud prvního stupně je podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis soudem příslušným. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá plnění ze smlouvy o povoleném debetu ze dne 1. 1. 2022, kterou uzavřela xxx a.s., se sídlem v Praze, s žalovaným, na základě níž mohl vyčerpat 50 000 Kč, účel nebyl sjednán. Soud prvního stupně tak správně dovodil, že žalobkyně požaduje plnění ze smlouvy o úvěru. 7. Soud prvního stupně správně dovodil i to, že v dané věci jde o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je občan Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku. Správně také dospěl k závěru, že vzhledem k § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, je třeba na posouzení příslušnosti soudu použít přímo použitelné předpisy Evropské unie, v daném případě správně dovodil, že na posuzovanou věc dopadá nařízení Brusel I bis. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že příslušnost soudu prvního stupně nebyla založena podle článku 26 nařízení Brusel I bis, tedy tím, že se žalovaný řízení účastní, aniž by namítl nepříslušnost soudu prvního stupně, neboť ač byl žalovaný poučen o možnosti založit místní příslušnost soudu prvního stupně podle článku 26 nařízení Brusel I bis, případně namítat nepříslušnost soudu, a to v usnesení ze dne 19. 5. 2023, č. j. 24 C 184/2023 – 17, na výzvu soudu nijak nereagoval, řízení se nijak neúčastnil. Soud prvního stupně proto mohl zkoumat svou příslušnost dle čl. 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 8. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 9. Mezi účastníky nebylo sporu, že příslušná smlouva byla uzavřena, že smlouva nebyla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného, a naopak xxx a.s. smlouvu uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti. Protože šlo o smlouvu o úvěru bez uvedení účelu, netýkala se smlouva koupě movitých věcí na splátky, ani nešlo o úvěrový obchod určený k financování takových movitých věcí. V úvahu tak připadá pouze použití článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Ani žalobkyně nezpochybňovala závěr soudu prvního stupně, že žalovaný v době uzavření smlouvy 1. 1. 2022 bydliště v České republice neměl, nelze proto dojít k závěru, že by v době uzavření smlouvy měla banka sídlo a žalovaný bydliště v témže státě. Protože tento závěr nebyl zpochybněn, odkazuje odvolací soud v tomto bodě na odůvodnění soudu prvního stupně. Lze pak dodat, že pokud uváděl žalovaný ve smlouvě doručovací adresu v Praze (na níž podle sdělení pošty z č.l. 35 nemá ani poštovní schránku), ani tato skutečnost sama o sobě nesvědčí o tom, že by žalovaný v době uzavření smlouvy v České republice bydlel. Za této situace se soud prvního stupně mohl zabývat tím, zda se úvěrující banka zaměřovala na Slovensko, kde měl žalovaný bydliště. 10. V žalobkyní kritizovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 823/2020 Nejvyšší soud zdejšímu soudu vytkl, že se opomněl zabýval tím, zda se banka na Slovensko zaměřovala, „jinak řečeno, zda byla žalobkyně připravena uzavírat se spotřebiteli ze Slovenska smlouvy o kontokorentním úvěru“ (bod 29 odůvodnění). Tuto větu je třeba vykládat v souvislosti s bodem 27 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, kde je uvedeno, že v „R 2/2021 Nejvyšší soud dále poukázal na závěry judikatury Soudního dvora, podle kterých pro účely aplikovatelnosti č. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků. Pojem zaměřování ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I se vztahuje, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele (srov. již výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09).“ K těmto závěrům se přihlásil Nejvyšší soud aktuálně ve vztahu k nařízení Brusel I bis i v rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 3306/2023 z 21. 5. 2024, kde také uvedl, že jen z toho, že spotřebitel uvedl slovenskou adresu, nelze dovodit, že se banka na tento stát zaměřovala. 11. V posuzovaném případě soud prvního stupně uvedl, že smlouva byla uzavřena se slovenským občanem, který uvedl adresu bydliště na Slovensku, uvedl telefonní číslo se slovenskou předvolbou, e-mail se slovenskou doménou, že běžný účet byl veden v korunách i eurech. Tyto skutečnosti ve světle výše vyslovených názorů nesvědčí o tom, že se banka na Slovensko zaměřovala. Nejde o projev vůle banky oslovit zákazníky ze Slovenska. Jde o skutečnosti, které banka zjistila v rámci procesu uzavírání smlouvy. Projev vůle banky oslovit zákazníky ze Slovenska ve smyslu uvedeném v předchozím odstavci zde chybí. Jen z toho, že smlouva byla uzavřena s občanem Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku ho dovodit nelze. 12. Jak uvedl soud prvního stupně, zaměřování se na střední a východní Evropu deklaruje xxx xxx xxx xxx a.s. je ale samostatnou právnickou osobou, na Slovensku nemá svou pobočku. Na Slovensku působí xxx xxx xxx, pobočka zahraničnej banky, jedná se ale o pobočku xxx xxx xxx a.s. Uvedené tedy nesvědčí o tom, že by se na Slovensko zaměřovala xxx a.s., neboť tam působí mateřská společnost banky prostřednictvím své pobočky. 13. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že závěr soudu prvního stupně o tom, že se úvěrující banka na Slovensko zaměřovala, není správný. Ani článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis tak na věc nedopadá. 14. Protože věc nelze podřadit pod některý z případů uvedených v článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nejde o spotřebitelskou věc ve smyslu tohoto nařízení a příslušnost se podle tohoto oddílu neposuzuje, v důsledku čehož lze použít článek 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kdy služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Vzhledem k tomu, že v daném případě má žalovaný podle obsahu spisu bydliště na Slovensku, předmět sporu tvoří nároky ze smlouvy o úvěru a závazek měl být splněn v České republice, nelze nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) v této věci dovodit. Protože závazek měl být splněn v České republice, kde má xxx a.s. sídlo, jsou soudy České republiky příslušné k projednání a rozhodnutí věci. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. O závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a vrácení zaplaceného soudního poplatku nebylo třeba rozhodovat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4504/2018). Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 3. června 2024 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu