U S N E S E N Í Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: J. Z., nar. X.                                  bytem X.   proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů  sídlem Pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7   o žalobě na ochraně proti nečinnosti žalovaného, která spočívá v nevydání rozhodnutí či v nezahájení řízení o podnětu žalobce ze dne 30.6.2025 takto:   I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: 1. Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhá odstranění nečinnosti žalovaného. Ta má dle žalobních tvrzení spočívat v tom, že žalovaný neodpověděl ve smyslu ust. § 42 správního řádu žalobci na dotaz, jak bylo naloženo s jeho podnětem ze dne 30.6.2025. 2. Vyčerpání opravných prostředků žalobce soudu doložil důkazem přiloženým k žalobce, jímž je Dopis předsedovi žalovaného ze dne 11.8.2025, doručenému 13.8.2025, kterým vyzývá předsedu Úřadu o sjednání nápravy a odstranění nečinnosti žalované, kterou spatřuje žalobce ve skutečnosti, že mu žalovaný neodpověděl na podnět ze dne 30.6.2025. 3. Žádost ze dne 30.6. 2025, nazývá žalobce podnětem; z žalobního tvrzení vyplývá, že obsahem tohoto podnětu mělo být upozornění „o protiprávních jednáních bývalého zaměstnavatele, který se opakovaně, vědomě, úmyslně dopouštěl a stále dopouští protiprávního jednání, když zcela cizím entitám třetím osobám sděluje informace o osobě žalobce, a to jak osobní údaje, díky nimž je možno jeho osobu identifikovat, tak i zcela nepravdivé údaje, a to bez souhlasu.“ 4. Žalovaný dle tvrzení žalobce nesdělil žalobci, zda zahájil správní řízení. Proto se žalobce obrátil na žalovaného s podnětem k učinění opatření proti nečinnosti. Sám žalovaný však zůstává nečinný, a do data podání žaloby žalobce nebyl vyrozuměn ze strany žalovaného a contrario jeho povinnosti stanovené ustanovením § 42 správního řádu. 5. Jak již vyložil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2024, pod sp. zn. IV. ÚS 2463/24, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/2019-39 (tzv. rozsudek ve věc „ŽAVES“) vymezil podmínky, za nichž je možno se bránit proti faktické nečinnosti správního orgánu, konkrétně v situaci proti správnímu orgánu, který nezahájí řízení z moci úřední. Rozšířený senát vycházel z toho, že u řízení zahajovaného z moci úřední je v sázce ochrana objektivního práva, dotčena zásadně nejsou žádná hmotná subjektivní práva osoby, která se z nějakého důvodu snaží aktivovat dohledové činnosti veřejné správy. Soudní řád správní je naopak „obrannou“ normou, která chrání veřejná subjektivní práva (§ 2 s. ř. s.). Není normou „kontrolní“, která by umožňovala komukoli iniciovat prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví kontrolu jakéhokoli úkonu veřejné správy. Soudní řád správní má zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv a soud přezkoumává pouze tu činnost veřejné správy, která zasáhne do veřejných subjektivních práv. 6. Podle rozšířeného senátu zůstává pravidlem, že uplatnění podnětu, ve kterém podatel vyzývá správní úřad k uplatnění úřední povinnosti (úřední moci) žádné veřejné subjektivní právo nezakládá. To proto, že obecně tu není veřejné subjektivní právo na to, aby správní orgán zahájil z moci úřední nějaké řízení. Podnětem není zahájeno správní řízení, není zde tedy nezákonná nečinnost správního orgánu. Rozšířený senát konstatoval, že při uplatňování podnětů ve smyslu § 42 správního řádu, jež je jinak pouze neformální postup, na základě kterého může, ale nemusí být správní řízení zahájeno, běžná osoba, která podá podnět, tímto podnětem chrání objektivní právo, a podnětem tedy přispívá k ochraně zákonnosti. Od těchto osob je však třeba odlišit osoby, které podnětem v prvé řadě chrání svá subjektivní hmotná práva. Rozšířený senát tedy vyložil, že v takovém případě jedinou možností, jak mohou správní soudy poskytnout osobě dotčené na veřejných hmotných subjektivních právech ochranu, je tudíž žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (§ 82 násl. s. ř. s.). 7. Jelikož se požadovaného výsledku – odstranění faktické nečinnosti žalovaného – tedy nelze úspěšně dosáhnout v řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, ale žalobou na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v jeho faktické nečinnosti z moci úřední, soud zpravidla žalobce o tomto svém názoru podle § 36 odst. 1 s. ř. s. poučí a vyzve jej, aby změnil žalobu a její navrhované výroky (srov. § 87 odst. 2 s. ř. s.) v souladu s tímto právním názorem. Soud však musí zdůraznil, že nezbytnou součástí takové žaloby jsou zejména dostatečně konkrétní tvrzení o tom, jak namítaná nečinnost žalovaného zasáhla jeho (tj. žalobce) veřejná subjektivní práva. Vzhledem k tomu, že žalobce zásah spatřuje v jednání bývalého zaměstnavatele, který „cizím entitám třetím osobám sděluje informace o osobě žalobce, a to jak osobní údaje, díky nimž je možno jeho osobu identifikovat, tak i zcela nepravdivé údaje, a to bez souhlasu“ žalobce. Z textu tvrzeného zásahu však vyplývá, že jde zcela obecné a nekonkrétní tvrzení zásahu, proto soud žalobce již o úpravu žaloby nevyzýval, když pro obecnost a neurčitost popsaného zásahu nelze dovodit ani připustitelnost možného zásahu. 8. Jelikož chybí neodstranitelná podmínka řízení spočívající v myslitelném tvrzení nezákonného zásahu, soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. odst. 115 rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/2019-39). Soud dodává, že na věc nemá žádný vliv to, že se žalobce ochrany domáhá tzv. nečinnostní žalobou. I pokud by totiž žalobce nakonec žalobní typ změnil na procesní vyústění věci by to z vyložených důvodů nemělo žádný vliv. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl městský soud podle § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   Praha 30. září 2025     JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r. předsedkyně senátu