čj. 11 A 36/2025-11   USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobkyně:   Ing. V. P.    bytem X proti žalovanému:  Úřad městské části Praha 8 sídlem Zenklova 1/35, 180 00  Praha 8 o žalobě „na poskytnutí informace podle zákona 106/1999 Sb.“  takto: I. Žaloba se odmítá. II. Věc se postupuje Magistrátu hlavního města Prahy. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce požádal žalovaného dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (informační zákon), aby mu poskytl kopii posledního technického osvědčení radaru, který zaznamenal rychlost žalobcovy jízdy 14. 4. 2024. 2. Žalovaný žalobci odpověděl, že městská část není provozovatelem ani vlastníkem měřičů rychlosti, proto nedisponuje ani žádnou dokumentací k nim a nemůže ji žalobci poskytnout. Žalobci doporučil, aby se obrátil na vlastníka či provozovatele měřiče. 3. Žalobce na odpověď reagoval dopisem. Uvedl, že požadovaná informace je informací doprovodnou, která úzce souvisí s objednanou službou – měřením rychlosti. Žalovaný si ji dle žalobce měl vyžádat u subdodavatele. Závěrem žalobce uvedl, že pokud informaci neobdrží do 3. 3. 2025, podá správní žalobu, kterou se bude domáhat splnění povinnosti informaci poskytnout. 4. To žalobce následně skutečně učinil a podal nyní projednávanou žalobu, kterou žádá, aby soud uložil žalovanému, aby opatřil a předal žalobci kopii technického osvědčení radaru a uhradil mu náklady řízení. 5. V žalobě uvedl, že mu žalovaný uložil pokutu za rychlou jízdu na základě měření radaru. Žalobce považuje svoji rychlou jízdu za neprokázanou, a proto požádal o poskytnutí technické dokumentace. Žalobce je přesvědčen, že není podstatné, kdo je vlastníkem radaru, neboť na věc je třeba aplikovat zásady občanského práva o dodávce. V žalobcově případě jde o dodávku „služby dozoru nad dodržováním rychlosti na pozemních komunikacích prostřednictvím stacionárních radarů“. Tuto službu vykonává státní správa prostřednictvím místní samosprávy a náklady na ni jsou částečně účtovány přestupcům formou pokut. Samosprávy službu provozují „na základě subdodávky služby zápůjčky vlastníkem tohoto technického zařízení, přičemž vlastník těchto zařízení se dále sám jejich servisováním rovněž nezabývá a odebírá tyto technické služby od dalšího subdodavatele“. 6. Žalovaný jakožto finální dodavatel je odpovědný za kvalitu dodávky. Žalobce jako odběratel služby může kvalitu reklamovat u kteréhokoliv článku subdodavatelského řetězce. Žalobce se rozhodl pro žalovaného, protože ten má povinnost poskytovat informace dle informačního zákona. Tento zákon přitom nevylučuje požadovanou informaci z okruhu poskytnutelných informací. 7. Soud dospěl k závěru, že žaloba není přípustná. 8. Správní soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům osob způsobem a za podmínek stanovených zákonem č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním (s. ř. s.), případně zvláštními zákony (§ 2 s. ř. s.). 9. Žalobce sice svoji žalobu neoznačil konkrétně jako některý z žalobních typů, nicméně do úvahy připadá některý z tří hlavních – žaloba proti rozhodnutí (§ 65 a násl. s. ř. s.), žaloba proti nečinnosti (§ 79 a násl. s. ř. s.) a žaloba na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 a násl. s. ř. s.). Mezi žalobami existuje vztah subsidiarity, který „vnáší do soudního řádu správního logické a systematické uspořádání“ (bod 35 nálezu Ústavního soudu ze 14. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 2383/19). Princip subsidiarity se zdůrazňuje při posuzování přípustnosti žaloby [rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) z 21. 12. 2016, čj. 8 As 80/2016-36, bod 22 a 23]. Rozšířený senát shrnul význam subsidiarity tak, že „nesmí totiž existovat žádné jiné správní řízení ani žádný jiný moment, kdy osoba v minulosti mohla nebo teprve v budoucnu bude moci chránit své subjektivní hmotné právo v rámci veřejné správy nebo žalobou před správním soudem“ (bod 85 rozsudku z 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS). 10. Žalobce se podanou žalobou domáhá toho, aby soud uložil žalovanému povinnost mu poskytnout požadovanou informaci. Tento požadavek odpovídá oprávnění správního soudu dle § 16 odst. 6 věta druhá informačního zákona (nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout ve lhůtě, která nesmí být delší než 15 dní ode dne doručení rozsudku povinnému subjektu). Soud může informačního příkazu využít v rámci žaloby proti rozhodnutí. Zkoumal proto, zda lze takto posuzovat žalobcovu žalobu. 11. Žalobce s žalobou předložil odpověď žalovaného ze 7. 2. 2025, čj. MCP8 069613/2025, SZ MCP8 067417/2025/2 (viz výše bod 2). V ní žalovaný uvedl, že žalobci informace nemůže poskytnout, neboť je nemá, protože „není provozovatelem ani vlastníkem měřičů rychlosti (radarů)“ a „neprovádí měření rychlosti“. 12. Odpověď žalovaného svým obsahem odpovídá sdělení o odložení věci dle § 14 odst. 5 písm. c) informačního zákona (povinný subjekt posoudí žádost a v případě, že požadované informace se nevztahují k jeho působnosti, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do 7 dnů ode dne doručení žádosti žadateli). Informace, které se nevztahují k působnosti povinného subjektu, jsou totiž typicky ty, které nemá objektivně k dispozici a ani je mít nemá (rozsudek NSS ze 7. 5. 2009, čj. 1 As 29/2009-59). 13. Žalovaný tedy žalobcovu žádost sdělením ze 7. 2. 2025 materiálně odložil, ač na tuto úpravu výslovně neodkázal. Odložení věci dle § 14 odst. 5 písm. c) je jedním ze způsobů věcného vyřízení žádosti. Jde proto o rozhodnutí, proti kterému lze podat stížnost podle § 16a odst. 3 písm. a) informačního zákona (rozsudek NSS z 11. 6. 2020, čj. 1 As 189/2020-40, bod 34). 14. Ve správním soudnictví se lze zpravidla domáhat ochrany až po vyčerpání řádných opravných prostředků (§ 5 s. ř. s.). Pokud žalobce napadá rozhodnutí, aniž by vyčerpal řádné opravné prostředky, je jeho žaloba nepřípustná [§ 68 písm. a) s. ř. s.]. Takovým opravným prostředkem je právě výše zmíněná stížnost, kterou měl žalobce před podáním žaloby povinnost vyčerpat (rozsudek NSS z 6. 9. 2024, čj. 5 As 310/2023-38, bod 14 až 16 a bod 20). 15. Žalobcova žaloba je z uvedených důvodů nepřípustná, neboť před jejím podáním nevyčerpal opravné prostředky. Toto pochybení je však pochopitelné, neboť žalovaná ho o možnosti podat stížnost nepoučila. Na takové pochybení správního orgánu pamatuje § 46 odst. 5 s. ř. s., dle kterého podal-li navrhovatel návrh proto, že se řídil nesprávným poučením správního orgánu o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, soud z tohoto důvodu tento návrh odmítne a věc postoupí k vyřízení opravného prostředku správnímu orgánu k tomu příslušnému. Byl-li návrh podán včas u soudu, platí, že opravný prostředek byl podán včas. 16. Žalobcův návrh přitom odpovídá nárokům kladeným na stížnost dle § 16a informačního zákona. Žalobce nesouhlasí s postupem žalovaného při odložení jeho žádosti a požaduje, aby žalovanému bylo přikázáno mu informaci poskytnout. Taková argumentace odpovídá stížní argumentaci dle § 16a a nadřízený orgán má též při vyřizování stížnosti pravomoc uložit povinnému subjektu povinnost informaci poskytnout [§ 16a odst. 6 písm. b) informačního zákona]. 17. Soud proto v souladu s § 46 odst. 5 s. ř. s. žalobu odmítl výrokem I. a výrokem II. postoupil věc příslušnému správnímu orgánu. Tím je v žalobcově věci Magistrát hl. m. Prahy, neboť o stížnosti rozhoduje nadřízený orgán (§ 16a odst. 4 informačního zákona), kterým je právě magistrát [§ 178 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve spojení s § 81 odst. 3 písm. a) zákona o hlavním městě Praze]. 18. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 60 odst. 3 věta první s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. 19. Pro úplnost soud dodává, že žalobcovu žalobu nebylo možno posoudit ani jako žalobu na ochranu proti nečinnosti ani jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Soud již výše vysvětlil, že vztah mezi žalobami je vztahem subsidiarity, přičemž odložení žalobcovy žádosti je jeden ze způsobů rozhodnutí ve věci samé (usnesení rozšířeného senátu NSS z 20. 11. 2018, čj. 5 As 18/2017-40, č. 3847/2019 Sb. NSS, bod 57, a již citovaný rozsudek čj. 1 As 189/2020-40, bod 29). Žalobce tedy má (po vyčerpání opravných prostředků) k dispozici žalobu na ochranu proti rozhodnutí. O zásah proto nejde (§ 85 s. ř. s.) a o nečinnost ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s. také ne. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   Praha 10. června 2025     Mgr. Marek Bedřich v. r. předseda senátu     Shodu s prvopisem potvrzuje X.