USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba a ve věci žalobkyně: J., s.r.o., IČO xxx sídlem R., Praha zastoupená advokátem M. Ř. sídlem T., Praha proti žalované: R. zahraniční osoba registrovaná pod č. xxx sídlem K., B., Maďarsko o odepření uznání cizího rozhodnutí k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2025, č. j. 13 C 210/2024-19 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a řízení se zastavuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 327,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované M. R., advokátky. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl návrh, kterým se žalobkyně domáhala odepření uznání rozsudku Krajského soudu v Budapešti č. 18.G.40.564/2021/66-I a rozsudku odvolacího soudu v Budapešti č. 13.Gf.40.302/2023/8-II v České republice podle čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“) (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Soud I. stupně takto rozhodl o návrhu žalobkyně, kterým se domáhala odepření uznání shora uvedených rozhodnutí maďarských soudů vydaných v řízení o zaplacení 83 milionů HUF vedeném proti žalobkyni s odůvodněním, že jí nebyl doručen rozsudek odvolacího soudu a oba rozsudky jsou ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Rozpor s veřejným pořádkem České republiky spatřovala ve skutečnosti, že maďarské soudy v řízení vedeném žalovanou vůči žalobkyni přiznaly žalované nárok na zaplacení plného nájemného dle nájemní smlouvy uzavřené dne 6. 2. 2020 mezi žalovanou a dceřinou společností žalobkyně, a to i přesto, že pronajaté prostory nemohly být z důvodu pandemie Covid-19 po mnoho měsíců užívány a zároveň neodpovídaly smluveným podmínkám. Žalovaná se v řízení domáhala plnění po žalobkyni jako ručitelce za závazky její dceřiné společnosti, maďarské soudy však nevzaly v úvahu zásadní skutkové okolnosti a porušily tak základní zásady českého právního řádu, podle něhož je pronajímatel povinen přenechat nájemci věc způsobilou k ujednanému užívání a udržovat ji ve stavu umožňujícím řádné užívání (§ 2205 a § 2206 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoník). Výkon rozhodnutí, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit plnou výši nájemného je dle žalobkyně v rozporu s dobrými mravy a se zásadou rovnosti a spravedlnosti. Rozsudek maďarského odvolacího soudu jí navíc nebyl doručen dříve než dne 9. 9. 2024 prostřednictvím soudního exekutora, který vede exekuční řízení; do té doby žalobkyně o rozsudku nevěděla. 3. Z rozsudku Soudního dvora Hlavního města Budapešti ze dne 12. 10. 2023, č. j. 18.G.40.564/2021/66-I a rozsudku Metropolitního odvolacího soudu v Budapešti ze dne 20. 3. 2024, č. j. 13.Gf.40.302/2023/8-II soud I. stupně zjistil, že rozsudkem maďarského soudu I. stupně jí bylo uloženo zaplatit žalované 82 858 225 HUF s příslušenstvím z titulu závazku vyplývajícího z prohlášení o záruce mateřské společnosti ze dne 24. 2. 2020. Maďarský soud I. stupně i odvolací soud konstatovaly, že žalobkyně poskytla samostatný závazek podle čl. 6:431 odst. 1 maďarského občanského zákoníku, nikoli ručitelský závazek podle českého práva. Příslušnost maďarských soudů byla založena výslovnou dohodou stran. Soudy dále dovodily, že žalobkyně není oprávněna uplatnit námitky náležející nájemci, a její námitka započtení škody nebyla důvodná. Žalobkyně neprokázala vznik škody, její výši ani příčinnou souvislost s jednáním žalované. Výzva k plnění byla doručena a podmínky záručního prohlášení byly splněny. Odvolací soud dne 20. 3. 2024 rozhodnutí maďarského soudu I. stupně potvrdil a konstatoval, že žalovaná nejednala ve zlé víře. 4. S odkazem na čl. 45 odst. 1 a čl. 46, čl. 47 a čl. 52 Nařízení Brusel I bis a na ust. § 18 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) soud I. stupně dovodil, že návrh žalobkyně na odepření uznání a výkonu rozhodnutí není důvodný. Námitky žalobkyně směřují k věci samé (nevhodnost prostor, nemožnost užívání kvůli pandemii), jsou okolnostmi, které měla uplatnit v nalézacím řízení před maďarskými soudy. V řízení o uznání cizího rozhodnutí soud dle čl. 52 Nařízení Brusel I bis není oprávněn meritorně přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí. Žalobkyně netvrdila, že by jí byl v maďarském řízení odepřen přístup k soudu nebo možnost uplatnit obranu, a proto nebylo možné uznání odepřít z důvodu porušení zásad spravedlivého procesu. Námitka rozporu s veřejným pořádkem ČR nebyla důvodná, neboť výhrada veřejného pořádku se uplatní jen výjimečně, pouze pokud by uznání cizího rozhodnutí mělo zjevně narušit základní hodnoty českého právního řádu. V daném případě je výkon rozhodnutí – zaplacení pohledávky – zcela běžným a standardním právním důsledkem. Taková situace nenaplňuje podmínky výhrady veřejného pořádku. 5. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario s tím, že žalované, která byla ve věci úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly. 6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítla, že předmětná maďarská rozhodnutí jsou v rozporu s veřejným pořádkem, neboť nebylo zohledněno, že se jednalo o nájem v období pandemie Covid-19, že předmětné prostory neodpovídaly smlouvě, že je v rozporu s dobrými mravy, aby žalobce za těchto ochotností platil plné nájemné, že žalobce v rámci ručení nemohl vznést námitky proti žalovanému, že rozsudek maďarského odvolacího soudu nebyl žalobci řádně doručen, když byl doručen advokátovi, který dne 4. 4. 2024 odvolal žalobci plnou moc a žalobci rozsudek nikdy doručen nebyl, rozsudek tak není v právní moci, ani vykonatelný a žalobci ho doručil až český soudní exekutor bez elektronického podpisu, a proto je sporné, zda jde vůbec o platný rozsudek. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek odvolacím soudem změněn, tak, že by návrhu žalobce na odepření uznání předmětných maďarských rozhodnutí bylo vyhověno, nebo, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že námitka rozporu rozhodnutí maďarských soudů s veřejným pořádkem neobstojí, neboť tu lze uplatnit, jen když se jedná o zjevný rozpor s veřejným pořádkem, vymáhání peněžitého plnění je však standartním způsobem uspokojení pohledávky. Veškeré vznesené námitky mohla žalobkyně uplatnit před maďarskými soudy a ty se s nimi řádně vypořádaly. Údajná nesprávnost doručování maďarských rozsudků pak byla vyřešena již v rozhodnutí Městského soudu v Praze týkajícím se návrhu žalobkyně na odepření uznání předmětných rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 Co 427/2024. Závěrem navrhla, aby bylo napadeného rozhodnutí jako věcně správné potvrzeno. 8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu napadeného rozsudku. 9. Odvolací soud se nejprve zabýval skutečností, zda byly splněny podmínky pro vedení řízení o odepření uznání cizího rozhodnutí. 10. Z obsahu spisu vyplývá, že návrh na odepření uznání ze dne 3. 9. 2024 byl podán u soudu I. stupně dne 18. 9. 2024. 11. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 25 Co 427/2024-152, týkajícího se exekuční věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 2151/2024, v níž na straně oprávněné vystupovala žalovaná z tohoto řízení a na straně povinné žalobkyně z tohoto řízení, odvolací soud zjistil, že uvedeným rozhodnutím bylo potvrzeno zamítnutí návrhu povinné (tj. žalobkyně) na odepření výkonu totožného rozhodnutí, odepření jehož uznání se žalobkyně domáhá v tomto řízení. V uvedeném exekučním řízení, v níž stejní účastníci vystupovali pouze v opačném procesním postavení, se povinná (tj. žalobkyně) domáhala odepření výkonu rozhodnutí maďarských soudů pro rozpor s veřejným pořádkem ČR ve smyslu čl. 46 ve spojení s čl. 45 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis. Rozpor s veřejným pořádkem spatřovala ve skutečnosti, že (1) maďarské soudy nezohlednily, že povinná, resp. její dceřiná společnost nemohla oprávněnou pronajaté nebytové prostory v Budapešti užívat z externích důvodů (pandemie Covid-19) a z důvodů na straně oprávněné (nevyhovující stav prostor), (2) rozsudek maďarského odvolacího soudu nebyl povinné doručen a nemohl tak dosud nabýt právní moci a vykonatelnosti, v čemž povinná spatřovala i důvod pro zastavení probíhajícího exekučního řízení ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., (3) povinné nebylo doručeno osvědčení o soudním rozhodnutí a vykonatelnosti – formulář EU dle čl. 53 Nařízení Brusel I bis. Povinná byla zastoupena v řízení před maďarskými soudy advokátem, ale odvolala mu udělenou plnou moc dne 4. 4. 2024, doručení odvolacího rozhodnutí tomuto maďarskému advokátovi dne 7. 5. 2024 tak nemohlo mít žádné právní účinky. 12. Z informace o řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 po sp. zn. 49 EXE 2151/2021 odvolací soud zjistil, že uvedené exekuční řízení bylo zahájeno dne 6. 8. 2024, první rozhodnutí bylo vydáno dne 1. 9. 2024, řízení bylo pravomocně ukončeno dne 27. 1. 2025. 13. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 25 Co 427/2024, kterým bylo potvrzeno zamítnutí návrhu povinné (žalobkyně) na odepření výkonu totožných maďarských rozhodnutí, byl podán opravný prostředek a od 16. 4. 2025 je vedeno řízení o mimořádném opravném prostředku u Nejvyššího soudu. Exekuční spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 49 EXE 2151/2024 se tedy nyní nachází u Nejvyššího soudu. 14. Podle ust § 15 odst. 1 písm. c) ZMPS pokud v dalších ustanoveních tohoto zákona není stanoveno něco jiného, nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, jestliže o témže právním poměru bylo českým soudem vydáno pravomocné rozhodnutí nebo bylo-li v České republice již uznáno pravomocné rozhodnutí orgánu třetího státu. 15. Dle ust. § 16 odst. 1 ZMPS uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán veřejné moci k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci. 16. Dle ust. § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. 17. Dle ust. § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. 18. V usnesení ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020 Nejvyšší soud k ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZMPS uvedl, že dikce ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZMPS přímo neurčuje procesní postup soudního či jiného řízení. Jestliže však důvod, pro který „nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat“, spojuje s existencí jiného pravomocného rozhodnutí vydaného o „témže právním poměru“, definuje tím procesní institut překážky věci pravomocně rozhodnuté coby podmínku řízení, jejíž nedostatek má za následek zastavení řízení, nikoli zamítnutí návrhu (§ 159a odst. 4 ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř.). 19. V rozsudku ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 705/2021 pak Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že rozhodnutí o odepření uznání rozhodnutí tvoří překážku věci rozsouzené pro pozdější návrh na uznání rozhodnutí a rovněž brání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byl nařízen výkon rozhodnutí či pověřen exekutor k vedení exekuce. 20. Odvolací soud je v projednávané věci přesvědčen, že pokud rozhodnutí o odepření uznání brání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byl pověřen exekutor k vedení exekuce, z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté, musí stejný princip platit i obráceně, tzn., že pokud již dříve byla zahájeno exekuční řízení, na základě cizího exekučního titulu, k němuž exekuční soud přihlédl ve smyslu ust. § 16 odst. 1 ZMPS a pověřil soudní exekutora prováděním exekuce, byly účinky tohoto uznání na území České republiky již uznány tímto přihlédnutím, jinak by exekuční řízení nemohlo být vůbec vedeno. 21. Z logiky věci se tedy nelze domáhat v jiném separátním řízení odepření uznání předmětného cizího rozhodnutí podle čl. 45 odst. 1 Nařízení Brusel I bis za současného paralelního vedení exekučního řízení, neboť otázka uznání předmětného cizího rozhodnutí již byla vyřešena v rámci exekučního řízení při vydání usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora jejím provedením, která tvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro odepření uznání předmětného cizího rozhodnutí podle ust. § 159a odst. 4 o. s. ř. 22. Z důvodů shora uvedených postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. c) o. s ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o. s. ř., tj. pro překážku věci pravomocně rozsouzené, podle § 159a odst. 4 o. s. ř. řízení zastavil. 23. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 146 odst 2 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., a tyto byly přiznány plně úspěšné žalované. Z procesního hlediska zavinila zastavení řízení žalobkyně, protože podala žalobu, aniž by byly splněny podmínky řízení (překážka věci rozhodnuté). Před soudem I. stupně žalované žádné náklady řízení nevznikly. V odvolacím řízení pak byla žalovaná zastoupena advokátem a náklady žalované proto tvoří odměna stanovená dle § 9 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty 30 000 Kč, z níž činila odměna za jeden úkon právní služby, a to vyjádření k odvolání částku ve výši 2 300 Kč dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) a. t., k níž náleží jedna paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Další část náhrady nákladů řízení tvoří daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle ust. § 137 o. s. ř ve výši 577,50,20 Kč. Celkové náklady řízení žalovaného činí částku ve výši 3 327,50 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto usnesení v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné. Praha 24. června 2025 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu