USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Holuba a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Miroslava Stoklasy Holuba ve věci žalobkyně: A., a.s., IČO xxx sídlem E., Praha proti žalovanému: Y. Ch., narozený xxx naposledy bytem v ČR K., Praha státní příslušnost: Ukrajinská republika o zaplacení částky 4 996,16 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. dubna 2025, č. j. 95 C 3/2025-45 takto: I. Usnesení soudu I. stupně se ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně rozhodl tak, že řízení zastavil (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že žalobkyni se zaplacený soudní poplatek nevrací (výrok III). 2. Rozhodnutí soud I. stupně odůvodnil tak, že žalobkyně se žalobou podanou dne 20. 12. 2024 domáhala na žalovaném zaplacení částky 4 996,16 Kč s příslušenstvím na základě Rámcové smlouvy č. 2180026 ze dne 21. 2. 2021 a jejího dodatku ze dne 21. 2. 2021, na základě, kterých byl žalovanému aktivován běžný účet a poskytnut kontokorent ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně žalovaného v žalobě označila trvalou adresou v Ukrajinské republice a kontaktní adresou v České republice a trvala na tom, že je dána pravomoc českých soudů k projednání věci podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Nařízení Brusel I bis“). Pro případ, že by ale soud dospěl k závěru, že není dána pravomoc českých soudů k projednání věci, požádala o vrácení soudního poplatku v plné výši s tím, že od počátku nebyly splněny podmínky řízení. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný měl povolen pobyt v České republice od 18. 3. 2021 do 10. 6. 2023 a přes rozsáhlé pátrání se jeho další pobyt v České republice nepodařilo zjistit. Na poslední známě adrese v České republice provedla prověrku Policie ČR, přičemž zjistila, že žalovaný zde byl ubytován do jara 2024 a pak se odstěhoval s tím, že se měl vrátit do Ukrajinské republiky. Žalovaný nemá v České republice evidovánu žádnou nemovitost. S odkazem na ust. § 103, § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a na ust. čl. 48 bodu 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinskou republikou o právní pomoci v občanských věcech ze dne 28. 5. 2001, vyhlášené Ministerstvem zahraničních věcí pod č. 123/2002 Sb. m. s., která má aplikační přednost před nařízením Brusel I bis, soud I. stupně řízení zastavil pro nedostatek pravomoci českých soudů věc projednat, neboť ke dni podání žaloby žalovaný neměl pobyt v České republice a neměl zde ani žádný majetek. 4. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 5. Výrok o nevrácení soudního poplatku odůvodnil tak, že nesdílí názor žalobkyně, že řízení ve věcech, v nichž není dána pravomoc soudu, bez dalšího nepodléhají poplatkové povinnosti dle zákona o soudních poplatcích s tím, že je třeba poukázat na funkce, které soudní poplatky v civilním soudním řízení plní, kdy vedle funkce motivační a regulační jde také o funkci fiskální, jejíž smysl spočívá v tom, že účastník se alespoň zčásti podílí na nákladech spojených s činností soudu (viz např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 25 Co 281/2020-818). Přihlédl proto k tomu, že v rámcové smlouvě č. 2180026, stejně jako v dodatku k ní, žalovaný uvedl jako svou adresu právě adresu v Ukrajinské republice a předložil povolení k pobytu s platností do 10. 6. 2021. Žalobkyně proto musela počítat s tím, že žalovaný se s velkou pravděpodobností vrátí zpět do Ukrajinské republiky a české soudy proto nebudou pravděpodobně mít pravomoc k projednání případných sporů ze smlouvy. 6. Proto soud I. stupně rozhodl dle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, že žalobkyni se soudní poplatek nevrací. 7. Pouze proti výroku III. o soudním poplatku napadeného rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítala, že žalobní návrh podala v domnění, že žalovaný se stále zdržuje na území České republiky, neboť žalovaný jí nenahlásil žádnou změnu adresy. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zastaveno podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci českých soudů, měl by být žalobkyni soudní poplatek vrácen podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, protože žaloba byla meritorně neprojednatelná. Dále poukázala žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 8 Co 1526/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 62 Co 175/2015 a sp. zn. 91 Co 419/2019. 8. Navrhla, aby odvolací soud výrok III napadeného rozhodnutí změnil tak, že žalobci bude po právní moci unesení vrácen soudní poplatek ve výši 400 Kč. 9. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř., aniž nařizoval ve věci ústní jednání podle ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 10. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že na soudním poplatku žalobkyně zaplatila částku 400 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který ale pro neznámý pobyt žalovaného nemohl být vydán. Poté, co byla soudem vyzvána, ať doplatí na soudním poplatku částku 600 Kč, žalobkyně sdělila, že má za to, že je dána pravomoc českých soudů k projednání věci, ale pro případ, že by soud dospěl závěru, že je na místě řízení zastavit pro nedostatek pravomoci českých soudů k projednání, požádala, aby jí byl již zaplacený soudní poplatek vrácen. Soud I. stupně poté provedl rozsáhlé pátrání po pobytu žalovaného dotazy na Úřadu práce ČR, ČSSZ, Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, u operátorů T., a. s., O., a. s. a V., a. s., Policie ČR, KŘP Hl. m. Prahy, OŘ Praha III, MOP Vysočany s výsledkem, že žalovaný měl pobyt v ČR od 18. 3. 2021 do 10. 6. 2023. Na poslední známě adrese v ČR provedla prověrku Policie ČR s tím, že žalovaný zde byl sice ubytován do jara 2024, ale poté se odstěhoval s tím, že se má vracet zpět na Ukrajinu. 11. Podle ust. § 10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. 12. Podle ust. § 10 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. 13. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně zcela správně posoudil, že v daném případě, nelze žalobkyni soudní poplatek vrátit dle ust. § 10 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 14. Odvolací soud nesouhlasí se žalobkyní, že se jedná o obdobnou situaci, jako ve věci, kterou posuzoval Městský soud v Praze pod sp. zn. 91 Co 419/2019. V uvedeném případě, stejně jako v případě sp. zn. 25 Co 281/2020, který zmínil v napadeném rozhodnutí soud I. stupně, se jednalo o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudů, kdy k projednání věci byl příslušený Energetický regulační úřad. Ve sporu projednávaném pod sp. zn. 25 Co 281/2020 se navíc jednalo o situaci, kdy v počátcích řízení byla situace ohledně pravomoci zcela nejednoznačná a vyřešil ji až zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 Co 175/2015, na kterou rovněž žalobkyně poukázala, se pak jednalo o nedostatek pravomoci z důvodu, že k projednání věci bylo místo soudu příslušné Generálního ředitelství cel. Jednalo se tedy o nedostatek pravomoci soudů z důvodu, že k projednání věci byl příslušný jiný státní orgán České republiky. Ve věci projednávané Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 Co 1526/2016 se pak jednalo o vrácení soudního poplatku za situace, kdy řízení bylo zastaveno, protože žaloba byla podána v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a) a § 140c zákona č. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, tedy v době, kdy proti žalované probíhalo insolvenční řízení a soud vydal nesprávně výzvu k zaplacení soudního poplatku. 15. V projednávané věci je však situace odlišná. Žalobkyně si už v počátku řízní musela být vědoma skutečnosti, že žalobu podává proti cizinci s ukrajinskou státní příslušností, se kterým ze své vůle uzavřela smluvní závazek, a to za situace, kdy jí žalovaný předložil potvrzení, že má v České republice povolen pobyt jen do 10. 6. 2021, přičemž smlouva a dodatek, na kterých žalobkyně postavila svůj nárok byly uzavřeny dne 21. 2. 2021. Tudíž, jak zcela správně uvedl již soud I. stupně, žalobkyně si musela být dobře vědoma skutečnosti, že potenciálně existuje riziko, že v době zahájení soudního řízení, tj. ke dni 20. 12. 2024, již faktické bydliště žalovaného nemusí být na území České republiky a nebude proto dána pravomoc českých soudů k projednání věci. Pokud by žalovaný měl faktické bydliště na území České republiky, žaloba by ale meritorně projednatelná byla. Skutečnost, že tomu tak není, zjistil právě až soud I. stupně v důsledku svojí pátrací činnosti po pobytu žalovaného, na což vynaložil nemalé náklady. Jeví se proto jako zcela na místě, aby se žalobkyně podílela alespoň částečně na úhradě těchto nákladů zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč. 16. Podle komentářové literatury: „Soudní poplatky mají tři základní funkce: fiskální (jejímž cílem je, aby ti, kdo služeb soudů využívají, přispěli k úhradě nákladů s činností soudů spojených), regulační (jejímž cílem je odradit od svévolných, šikanózních, malicherných a jiných bezdůvodných návrhů, které by soudy zbytečně zatěžovaly) a motivační (jež má působit tak, aby povinní dobrovolné plnili své povinnosti a účastníci právních vztahů řešili své spory mimosoudně). Poplatky ovšem nesmějí představovat překážku přístupu k soudu, která by bránila v uplatňování opodstatněných nároků (tzv. odepření spravedlnosti) (viz Waltr, R.: Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 145). 17. V daném případě žalobkyně využila služeb soudu spočívajících v pátrání po pobytu žalovaného, u nějž musel počítat s možností, že se již nebude v České republice ke dni podání žaloby nacházet. Je tak zcela na místě, aby přispěla k úhradě nákladů, které s tímto pátráním byly spojeny a nejedná se o situaci, kdy by za žádných okolností nemohla být pravomoc soudu k projednání dána, jako to bylo v případech, na které poukázala žalobkyně, neboť k projednání uvedených věcí byla dána pravomoc jiných státních orgánů. 18. S ohledem na uvedené proto soud I. stupně postupoval zcela správně, když rozhodl, že žalobkyni se soudní poplatek nevrací ve smyslu ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 19. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku III. podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, neboť žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř.). Praha 18. srpna 2025 JUDr. Michal Holub v. r. předseda senátu