USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Holuba a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobkyně: B., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalované: T. G., narozená xxx naposledy trvale bytem v ČR U., Praha státní příslušnost Ruská federace o zaplacení částky 7 153,82 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. dubna 2025, č. j. 24 C 17/2025–48, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I.) a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II). 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 7 153,82 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2024 uzavřené mezi žalobkyní a společností M., a. s. (dříve pod obchodní firmou L., a. s.). Původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne 13. 9. 2011 Smlouvu o L. spořícím účtu, na základě, které byl žalované zřízen spořící účet, na kterém žalované v rozporu se smlouvou vznikl nepovolený debetní zůstatek, který žalovaná ani po výpovědi smlouvy a výzvě k zaplacení neuhradila, přestože jí to ukládal čl. 12.13 všeobecných obchodních podmínek, který tvořily nedílnou součástí smlouvy. 3. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná je občankou Ruské federace, že žalobkyně ji v žalobě označila adresou V., Praha, žalovaná však měla v ČR evidován trvalý pobyt jen od 16. 5. 2012 do 2. 6. 2014 na adrese U., Praha. Soud I. stupně marně pátral po pobytu žalované dotazy na Úřadu práce ČR, Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, který sdělil, že žalovaná měla povolena v ČR pobyt za účelem podnikání od 2. 6. 2010 do 1. 6. 2014, u ČSSZ a Ředitelství služby cizinecké policie. Zároveň se bez úspěchu snažil doručit žalované soudní písemnosti, jak na adresu uvedenou v žalobě, tak na adresu trvalého pobytu. Jako jedinou známou adresu zjistil adresu žalované P., R., Ruská federace. 4. S ohledem na uvedené okolnosti a skutečnost, že Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 95/1983 Sb.) se podle soudu I. stupně nevztahuje na problematiku občanskoprávních závazkových vztahů dovodil, že je třeba vycházet z čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I bis“). Poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) ze dne 20. 10. 2022, C-604/20, ROI Land Investments Ltd proti FD, z něhož vyplývá, že pokud nemá žalovaný bydliště v členském státě, uplatní se vnitrostátní pravidla pro určení státní příslušnosti, a podle kterého výčet výjimek uvedený v citovaném článku je taxativní. Projednávaná věc pak nespadá ani pod čl. 18 odst. 1, 21 odst. 2, 24 nebo 25 nařízení Brusel I bis. Článek 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis v čl. 6 citovaného nařízení zmíněný není, a proto se čl. 26 odst. 1 ve vztahu k žalované, jejíž bydliště není na území některého členského státu, neuplatní. Podle soudu I. stupně by tak bylo nehospodárné, aby žaloba a další soudní písemnosti byly žalované doručovány do Ruska. Soud I. stupně tak postupoval podle § 85 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že žalovaná nemá obecný soud na území ČR, ani zde nemá majetek (§ 86 odst. 2 o. s. ř.) a české soudy proto nemají pravomoc k projednání věci. Proto řízení pro nedostatek podmínek řízení zastavil dle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. 5. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. 146 odst. 2 věty první o. s. ř. 6. Proti usnesení soudu I. stupně podala žalobkyně včasné odvolání, v němž poukázala na skutečnost, že žalovaná uzavřela smlouvu jako spotřebitel, a proto měl soud I. stupně aplikovat články 17 a 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Poukázala také na skutečnost, že poslední známé bydliště žalované se nacházelo na území ČR a na rozhodnutí SDEU ze dne 17. 11. 2011 ve věci C-327/10, H. proti U. M. L., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 17 Co 90/2019-77, z nichž vyplývá, že za takových okolností je dána pravomoc českých soudů k projednání věci. Dále uvedla, že ve smlouvě uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně pak navíc bylo ujednáno, že k projednání sporů je příslušný Obvodní soud pro Prahu 5, pravomoc českých soudů by tak minimálně vyplývala z čl. 25 nařízení Brusel I bis. 7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žaloba byla podána proti žalobkyni označené adresou V., Praha. Z centrální evidence obyvatel soud I. stupně zjistil, že u žalované byla od 16. 5. 2022 do 2. 6. 2014 evidována adresa trvalého pobytu U., Praha. Výzvy ke sdělení aktuální adresy, doručované žalované na adresu U., Praha, a na adresu V., Praha, se soudu I. stupně vrátily jako nedoručené s poznámkou, že žalovaná nemá na uvedených adresách schránku. Soud I. stupně neúspěšně pátral po žalované prostřednictvím dotazů na ČSSZ, Úřadu práce ČR, cizinecké policii, Ministerstvu vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, kdy Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky sdělilo, že žalovaná měla v ČR povolený pobyt za účelem podnikání od 2. 6. 2010 do 1. 6. 2014 a její poslední známá adresa je U., Praha. Cizinecká policie pak sdělila, že žalovaná nemá na území ČR povolený žádný druh pobytu. Žalobkyně v průběhu řízení upozornila, že ve smlouvě ze dne 13. 9. 2011 uvedla žalovaná adresu P., R. 9. Závěr soudu I. stupně o tom, že Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 95/1983 Sb.) neupravuje mezinárodní příslušnost soudů v závazkových vztazích, a proto je třeba použít předpisy práva EU je správný a odvolací soud proto na něj pro stručnost odkazuje. 10. Z obsahu spisu je pak patrné, že žalovaná uzavřela smlouvu jako spotřebitelka, relevantní jsou tudíž následující ustanovení nařízení Brusel I bis. 11. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, dle písm. c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 12. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 13. Podle čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Podle čl. 62 odst. 2 nařízení Brusel I bis nemá-li strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl návrh podán, použije soud pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu. 14. Odvolací soud se nicméně neztotožňuje se závěry soudu I. stupně, že za daných skutkových okolností není dána pravomoc českých soudů k projednání věci s ohledem na rozsudek SDEU ze dne 20. 10. 2022, C-604/20, ROI Land Investments Ltd proti FD. V uvedeném rozhodnutí se SDEU vyjadřoval v pracovněprávním sporu k otázce, zda musí být čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis vykládán v tom smyslu, že výhrada týkající se použití čl. 21 odst. 2 tohoto nařízení (žaloba zaměstnance proti zaměstnavateli) vylučuje, aby soud členského státu vycházel z právní úpravy tohoto státu v oblasti soudní příslušnosti, i když je tato právní úprava pro zaměstnance příznivější a odpověděl na ni tak, že článek 6 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví, že nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a článků 24 a 25 téhož nařízení (viz body 37 a 38 uvedeného rozhodnutí). Dále uvedl v bodu 42 zmíněného rozhodnutí, že: „Pokud jde o vztah vnitrostátního práva a pravidel pro určení příslušnosti stanovených v nařízení č. 1215/2012, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení, je třeba poznamenat, že toto ustanovení v zásadě počítá s tím, že nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, uplatní se vnitrostátní pravidla pro určení příslušnosti. Použití výrazu „s výhradou“ ovšem vylučuje použití vnitrostátního práva v případech, jichž se týkají uvedená ustanovení. Jak uvedl generální advokát v bodě 83 svého stanoviska, jedná se o taxativní výčet výjimek ze zásady uplatnění vnitrostátních pravidel pro určení příslušnosti.“ 15. V projednávané věci jednak soud I. stupně nemá nijak spolehlivě zjištěno, že žalovaná nemá bydliště v některém členském státě EU, když jí doručoval pouze na adresy v ČR podle žaloby a původního trvalého pobytu a na žádnou jinou adresu soudní písemnosti žalované nedoručil. K takovému závěru by mohl dospět pouze za předpokladu, že by se mu podařilo například úspěšně doručit žalované soudní písemnosti na známou adresu v Rusku, která byla uvedena ve smlouvě. 16. Zároveň se ale jedná o spotřebitelský spor, kdy v případě spolehlivého závěru o neznámém bydlišti žalované, by bylo třeba pro posouzení mezinárodní příslušnost aplikovat čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis. 17. Závěry SDEU vyjádřené v rozsudku ze dne 20. 10. 2022, C-604/20, ROI Land Investments Ltd proti FD ohledně taxativního výčtu výjimek v čl. 6 nařízení Brusel I bis pak neznamenají překonání dosavadní judikatury SDEU ve spotřebitelských sporech u žalovaného s neznámým bydlištěm. Jak správně poukázala žalobkyně, v rozsudku ze dne 17. 11. 2011, ve věci C-327/10, H., a. s. proti U. M. L. SDEU uvedl, že: „Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládáno v tom smyslu, že předpokladem použití pravidel stanovených tímto nařízením je, že situace, o kterou jde ve sporu, kterým se zabývá soud členského státu, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti tohoto soudu. O takovou situaci se jedná v takovém případě, jaký nastal ve věci v původním řízení, kdy soud členského státu rozhoduje o žalobě proti státnímu příslušníkovi jiného členského státu, jehož bydliště není tomuto soudu známo. Nařízení č. 44/2001 musí být vykládáno v tom smyslu, že v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru s povinností informovat smluvního partnera o jakékoliv změně adresy, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 tohoto nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 téhož nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie; toto nařízení nebrání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva členského státu, které ve snaze zabránit situaci odepření spravedlnosti umožňuje vést řízení proti osobě, která se neúčastní řízení a jejíž pobyt není znám, pokud se soud, který se sporem zabývá, ujistí předtím, než o něm rozhodne, že proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného.“ Uvedené závěry pak lze jednoznačně aplikovat i na ust. čl. 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis. 18. V projednávané věci soud I. stupně zjistil, že žalovaná měla v České republice evidovaný pobyt od 2. 6. 2010 do 1. 6. 2014, za situace, kdy smlouva měla být uzavřena dne 13. 9. 2011, ale dosud nemá vůbec žádné průkazné indicie o tom, že žalovaná se nenachází na území některého členského státu EU. Pokud by tomu tak bylo, byla by ve smyslu rozsudku SDEU ze dne 30. 9. 2021, ve věci C-296/20, Commerzbank AG proti E. O. dána k projednání věci mezinárodní příslušnost takového státu (viz body 41–43 uvedeného rozhodnutí). Skutečnost, že se žalovaná nenachází na území některého členského státu by měl soud I. stupně spolehlivě zjištěnu jen za předpokladu, že by se mu podařilo úspěšně doručit žalované soudní písemnosti na její adresu v Rusku (případně v jiném nečlenském státě EU). K tomu však v průběhu daného řízení nedošlo a soud I. stupně se o to ani nepokusil. 19. Pokud by však soud I. stupně dospěl k závěru, že bydliště žalované je zcela neznámé, nemohl by s ohledem na závěry rozsudku SDEU ze dne 17. 11. 2011, ve věci C-327/10, H., a. s. proti U. M. L. řízení zastavit pro nedostatek pravomoci českých soudů k projednání věci, neboť by se jednalo o odepření spravedlnosti (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 17 Co 90/2019-77, na které poukázala žalobkyně). 20. S ohledem na uvedené se tak již nebylo potřeba v této fázi řízení zabývat ještě námitkou žalobkyně, že ve smlouvě mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo být sjednáno, že k projednání sporů ze smlouvy je příslušený Obvodní soud pro Prahu 5, případně platností takového ujednání, neboť v případě neznámého bydliště žalované, by stejně byla dána příslušnost českých soudů k projednání věci s ohledem na charakter sporu vedeného proti spotřebiteli. 21. Odvolací soud proto postupoval podle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 167 odst. 2 o. s. ř. a § 221a o. s. ř. a usnesení soudu I. stupně změnil způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. 22. O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť se nejedná o konečné rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 18. srpna 2025 JUDr. Michal Holub v. r. předseda senátu