ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba ve věci žalobce: M. N., narozený xxx bytem B., Spolková republika Německo, státní příslušnost: Spolková republika Německo zastoupený advokátem M. D. sídlem U., Praha proti žalované: K. IČO xxx, sídlem P., Praha zastoupená advokátem A. M. sídlem U, Praha o 2 646 570 Kč a o 262 406,66 EUR s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. března 2025, č. j. 22 C 18/2017-1054, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku I co do částky 5 224,66 EUR s úrokem z prodlení z částky 5 224,66 EUR ve výši 8,05 % ročně od 25. 7. 2025 do zaplacení zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje. II. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku I mění tak, že žaloba se co do částky 1 036 860 Kč s úrokem z prodlení z částky 301 080 Kč od 14. 1. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně a co do částky 7 976,36 EUR s úrokem z prodlení z částky 7 976,36 EUR od 14. 1. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, zamítá, jinak se co do částky 1 609 710 Kč potvrzuje. III. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku I co do částky 249 205,64 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 254 430,30 EUR od 14. 1. 2017 do 24. 7. 2025 a z částky 249 205,64 EUR od 25. 7. 2025 do zaplacení a ve výrocích II, III a IV zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2 646 570 Kč a 262 406,66 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 301 080 Kč od 14. 1. 2017 do zaplacení a z částky 262 406,66 EUR od 14. 1. 2017 do zaplacení (výrok I). Žalované uložil také povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 885 205 Kč (výrok II), povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náklady řízení ve výši 15 413 Kč (výrok III) a povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 soudní poplatek ve výši 460 665 Kč (výrok IV). 2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 542 810 Kč a částky 262 529,16 EUR s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 301 080 Kč a z částky 262 529,16 EUR od 14. 1. 2017 do zaplacení. Tvrdil, že dne 14. 1. 2013 došlo na 172,507 km dálnice D1 k dopravní nehodě, při níž nákladní automobil M., reg. zn. xxx (dále také jen „nákladní automobil“), jehož majitelem i provozovatelem byla společnost H., IČO xxx, se sídlem P., K. a který řídil P. Č., narozený xxx, narazil do vozidla V., reg. značky xxx (dále také jen „vozidlo V.“), jehož majitelem a provozovatelem byla společnost projekt L., sídlem xxx, které stálo v odstavném pruhu dálnice z důvodu předchozí poruchy, neboť se dostatečně nevěnoval řízení Celá posádka Vozidla (E. G., D. G., U. L. a žalobce) zůstala ve vozidle vzhledem k noční době a extrémním mrazům. Žalobce utrpěl polytrauma (xxx), byl v pracovní neschopnosti od 14. 1. 2013 do 31. 5. 2015 a následně byl uznán plně invalidním. Protože provozovatel nákladního vozidla byl pojištěn u žalované, žalobce uplatnil nárok na pojistné plnění za škodu způsobenou nehodou. Žalovaná část škody uhradila, avšak snížila plnění o 30 % s odůvodněním, že žalobce spoluzavinil škodu tím, že neoznačil vozidlo výstražným trojúhelníkem a zůstal v něm sedět. Žalobce namítal, že povinnost označit vozidlo měla řidička U. L., vozidlo bylo viditelné díky světelným signalizacím a nehoda byla způsobena nepozorností řidiče nákladního automobilu. Setrvání ve vozidle podle něj nepředstavovalo takovou neopatrnost, aby odůvodňovalo podíl na škodě ve výši 30 %, přesto připustil vlastní spoluzavinění ve výši 10 %. 3. Žalobce v žalobě uplatnil několik dílčích nároků na náhradu škody, a to bolestné, jehož výše byla stanovena na 585 600 Kč, přičemž po zohlednění spoluzavinění ve výši 10 % požadoval částku 585 600 Kč, avšak žalovaná mu uhradila pouze 409 920 Kč (70 %), proto se domáhal doplatku ve výši 117 120 Kč. Dále požadoval náhradu nákladů na pořízení tříkolky (xxx) ve výši 500 EUR, která po zohlednění spoluzavinění ve výši 10 % představovala 450 EUR, z čehož žalovaná uhradila 350 EUR, žalobce se tak domáhal doplatku 100 EUR. Za zničené věci (laptop, kufr, oděv a obuv) ve výši 400 EUR činí nárok po zohlednění spoluzavinění ve výši 10 % 360 EUR, žalovaná uhradila žalobci 280 EUR, žalobce proto požadoval doplatek 80 EUR. Za poškozené brýle s náklady na opravu 175 EUR činil nárok po zohlednění spoluzavinění ve výši 10 % 157,50 EUR, které žalovaná dosud neuhradila. 4. Nejvyšší položku pak představoval nárok na přizpůsobení obydlí pro hendikepovanou osobu ve výši 410 851 EUR, který po odečtení plnění ze sociálního pojištění ve výši 128 150,67 EUR činil 282 700,33 EUR a při zohlednění spoluzavinění ve výši 10 % činil 254 430,30 EUR, které žalovaná žalobci neuhradila. Žalobce po nehodě musel upravit svůj čtyřpodlažní dům pro pohyb na invalidním vozíku a zvolil ze tří variant doporučených architektem (přístavba výtahu – 384 000 EUR, přestavba domu – 441 000 EUR, bezbariérová přístavba – 410 224,22 EUR) třetí variantu, která byla jen mírně dražší než první, ale bez rizika víceprací a negativ spojených s jinými řešeními (stěhování rodiny a stávajícího nájemce) Podle žalobce nelze náhradu škody posuzovat jen podle ceny, ale i podle dopadu na jeho život, a pokud zvolil racionální řešení bez extrémního nepoměru nákladů, má právo na plnou úhradu. Odmítl přístup žalované, která rozlišovala „bezbariérové“ a „ostatní“ náklady, protože tyto jsou vzájemně podmíněné (např. úprava koupelny vyžaduje i stavební práce). 5. Žalobce dále uplatnil nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku během pracovní neschopnosti od 25. 2. 2013 do 31. 5. 2015, kdy jeho měsíční hrubý příjem činil 2 774,29 EUR (celkem 75 464,69 EUR), zatímco nemocenské dávky dosáhly 36 657,88 EUR. Rozdíl 38 806,81 EUR představuje škodu, z níž po zohlednění spoluzavinění ve výši 10 % činí nárok 34 226,13 EUR, žalovaná však uhradila pouze 27 164,77 EUR, a žalobce se tak domáhal doplatku 7 761,36 EUR. 6. Posledním nárokem bylo odškodnění za ztížení společenského uplatnění (dále také jen „ZSU“), kdy základní částka byla stanovena na 989 800 Kč, žalobce však požadoval mimořádné zvýšení o 1,5násobek, tj. o 1 379 700 Kč, na celkových 2 299 500 Kč, s odůvodněním závažnosti zdravotních následků (ochrnutí dolní poloviny těla, trvalé omezení pohybu na vozíku, psychické dopady), průběhu léčby (dlouhodobé hospitalizace, opakované operace) a nevratného vlivu na jeho život. Po zohlednění spoluzavinění ve výši 10 % činí nárok 2 069 550 Kč, z čehož žalovaná uhradila pouze 643 860 Kč, žalobce se proto domáhal doplatku 1 425 690 Kč. 7. Podáním ze dne 4. 7. 2024 navrhl žalobce změnu žaloby tak, že požaduje od žalované ještě zvýšení ZSU o částku 2 069 550 Kč, a to s odkazem na § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále také jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.) s tím, že čtyřnásobek základní částky 919 800 Kč, tj. částka 4 599 000 Kč (zvýšení o 3 679 200 Kč), lépe odpovídá srovnatelným případům. Následně podáním ze dne 29. 10. 2024 vzal žalobu částečně zpět do částky 965 790 Kč zaplacené žalovanou na navýšení ZSU v průběhu řízení a částky 122,50 EUR zaplacené žalovanou na opravu brýlí, neboť žalovaná tyto částky žalobci uhradila. Usnesením ze dne 6. 2. 2025 tak soud I. stupně řízení v odpovídajícím rozsahu částečně zastavil a současně připustil změnu žaloby, takže žalobce se nadále domáhal na ZSU zaplacení ještě částky 2 069 550 Kč. Vzhledem k snížení celkové částky ZSU o 10 % na 4 139 100 Kč a tomu, že žalovaná uhradila žalobci na ZSU ještě 643 860 Kč (70 % základní částky 919 800 Kč) a později v průběhu řízení ještě 965 790 Kč jako navýšení ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., se tak žalobce nadále domáhal doplatku na ZSU ve výši 2 529 450 Kč. To odůvodnil tím, že nehoda zásadně změnila jeho život, kdy z plného zdraví přešel do plné invalidity, je odkázán na vozík, omezen v práci, sportu, společenských a kulturních aktivitách, intimním životě, trpí bolestmi, psychickými obtížemi a potřebuje stálou péči. Zdůraznil také, že tento, stejně jako jeho jiné jeho uplatněné nároky, nejsou promlčeny, protože soud může o zvýšení ZSU rozhodnout i bez návrhu a překročit částku, kterou žalobce uplatnil. Žalobce tak s ohledem na své spoluzavinění ve výši 10 % a skutečnost, že žalovaná uhradila jen 70 % nároků, navrhl, aby soud uložil žalované doplatit doplatek na bolestném ve výši 117 120 Kč, doplatek nákladů na tříkolku ve výši 100 EUR, doplatek na škodě na věcech ve výši 80 EUR, doplatek na opravu na brýlích ve výši 35 EUR, doplatek na ztrátě na výdělku ve výši 7 761,36 EUR, doplatek za ZSU ve výši 2 529 450 Kč a náklady na přizpůsobení obydlí ve výši 254 430 EUR. 8. Žalovaná potvrdila, že došlo k dopravní nehodě a že provozovatel nákladního vozidla měl u ní pojištěnu odpovědnost z provozu vozidla i výši dosud vyplacených částek na bolestném, ZSU, škodě na věcech, náhradě nákladů na tříkolku a ušlém výdělku. Žalovaná však trvala na tom, že žalobce spoluzavinil nehodu z 30 %, což odvozovala z několika okolností, a to neumístění výstražného trojúhelníku v dostatečné vzdálenosti za vozidlem, setrvání posádky ve vozidle po celou dobu čekání na odtah, neoznámení odstavení vozidla Policii ČR a sporného neosvětlení vozidla výstražnými světly v době nehody (dle výpovědi řidiče nákladního vozidla). Tyto skutečnosti podle žalované představovaly kumulované a závažné porušení obecné prevenční povinnosti i dopravních předpisů. Žalovaná dodala, že spoluzavinění by mohlo být posouzeno i vyšší měrou, až blížící se 50 %. Dále namítala, že žalobce nedoložil náklady na přizpůsobení obydlí a žalovaná proto nemohla posoudit účelnost jejich vynaložení. Žalovaná namítla také promlčení dodatečně rozšířeného nároku žalobce na mimořádné zvýšení ZSU uplatněného žalobcem až v roce 2024, protože podle ní ve vztahu k němu uplynula subjektivní promlčecí lhůta. Zdůraznila, že jde o jeden nárok, který by bylo možné měnit jen při zhoršení zdravotního stavu uznatelného podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., k čemuž však nedošlo. Odkázala na zásadu legitimního očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, podle níž soud nemůže překročit žalobcem uplatněný nárok. K nároku na přizpůsobení obydlí (254 430 EUR) uvedla, že platby provedené před 6. 1. 2015 jsou promlčeny a že tyto náklady nelze považovat za ušlý zisk, ale za zhodnocení majetku žalobce. Podle žalované by žalobce mohl uplatnit jen náklady na bezbariérové prvky, které však už byly uhrazeny německou sociální pojišťovnou žalobce. S ohledem na uvedené okolnosti tak navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. 9. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně ke skutkovým zjištěním obsaženým v bodech 26 – 38 napadeného rozhodnutí, z nichž vyplynulo, že dne 14. 1. 2013 kolem 2:10 hod. došlo na dálnici D1 v km xxx k dopravní nehodě, jejímiž účastníky bylo vozidlo V., reg. značky xxx, jehož majitelem a provozovatelem byla společnost projekt L., sídlem xxx a nákladního automobilu M., reg. zn. xxx, jehož majitelem i provozovatelem byla společnost H., IČO xxx, se sídlem P., K. V době nehody byla tma, teplota se pohybovala kolem - 5 stupňů Celsia, vozovka byla suchá. Žalobce předtím, než k nehodě došlo, cestoval ve vozidle V. řízeném U. L. spolu s E. G. a D. G. a přitom došlo k poruše vozidla V. (ztráta výkonu a bouchnutí na levé straně). Vozidlo Volkswagen proto zastavilo v odstavném pruhu dálnice D1 na km xxx. Žalobce se pokusil vozidlo rozjet, ale ujel jen asi 20 metrů a vozidlo zůstalo stát celé v odstavném pruhu, aniž zasahovalo do jízdního pruhu. Úsek dálnice byl rovný a přehledný, vozidlo bylo viditelné minimálně na 250 metrů, ve výhledu řidiči nákladního vozidla nebránila žádná překážka. U. L. rozsvítila obrysová i výstražná světla, vozidlo však nebylo označeno výstražným trojúhelníkem. D. G. zavolala odtahovou službu, která přislíbila příjezd asi za 45 minut. Všichni pasažéři vzhledem k noční době a zimnímu počasí zůstali ve vozidle. Vozidlo mělo platnou technickou kontrolu až do února 2017, ihned po projevu poruchy zastavilo, i přes sešlápnutí plynu zpomalovalo, po zastavení pak bylo nepojízdné, a to i po přepnutí na benzín. P nárazu ujelo asi 100 metrů. K nehodě došlo tak, že řidič nákladního vozidla nevěnoval plně pozornost řízení, přejel do odstavného pruhu a zezadu narazil do vozidla Volkswagen. V důsledku nehody žalobce utrpěl xxx. V příčinné souvislosti s nehodou byly poškozeny osobní věci žalobce, a to modré brýle značky B., laptop, kufr, kalhoty, bunda a boty a zároveň žalobci vznikla škoda představovaná bolestným ve výši 585 600 Kč, ZSU ve výši 919 800 Kč, škoda na osobních věcech ve výši 400 EUR, náklady na pořízení tříkolky ve výši 500 EUR a ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 38 806,61 EUR. Žalobce je ženatý, má dvě děti, před nehodou byl zdravý, sportovně aktivní, a pracoval jako jednatel projektu L., organizoval akce a často cestoval do Rumunska. Po nehodě je kompletně ochrnutý od sedmého hrudního obratle dolů, ztratil citlivost a motoriku, trpí inkontinencí, častými záněty močového měchýře, bolestmi zad, křečemi, otoky nohou, špatným prokrvením, omezenou pohyblivostí a vyžaduje pravidelné rehabilitace. Nemůže vykonávat sport ani běžné domácí práce, jeho společenský život je výrazně omezený (návštěvy rodiny, kostela, restaurací, kina), přišel o intimní život, musí žít v bezbariérově upraveném domě s vyššími náklady na topení. Pracuje jen na poloviční úvazek, převážně v kanceláři, cestuje výjimečně s asistencí, jeho pracovní výkon je asi 20 % původního rozsahu. Dne 2. 10. 2013 žalobce uhradil za opravu brýlí poškozených při nehodě částku ve výši 175 EUR, dne 11. 12. 2013 si žalobce pořídil tříkolku (H.) za cenu ve výši 500 EUR. 10. Po nehodě si žalobce přizpůsobil obydlí tak, aby se v něm mohl pohybovat na vozíku. Vybíral ze tří variant možné úpravy domu: a) přestavba domu se zachováním stávající dispozice a vybudováním výtahu (náklady ve výši cca 385 000 EUR), b) přestavba stávajícího domu se změnou stávající dispozice domu (náklady ve výši cca 441 000 EUR), c) přístavba domu o bezbariérovou jednopodlažní část (náklady ve výši cca 408 000 EUR). Žalobce realizoval variantu c) přístavby domu s celkovými náklady 410 224,22 EUR na doporučení architektonické kanceláře B. – W. Tuto variantu zvolil kvůli lepší bezbariérovosti (odpadá nutnost přesunů výtahem), absenci potřeby stěhování rodiny a hledání náhradního ubytování, zachování příjmů z pronájmu, snížení rizik spojených s rekonstrukcí staršího domu a provozními náklady či poruchami výtahu. Přístavbou vznikly nové místnosti: kuchyň, obývací pokoj, ložnice, koupelna a terapeutická místnost. Z částky 410 224,22 EUR uhradilo žalobci částku ve výši 128 150,67 EUR BGW, Oborové sdružení pro zdravotní a sociální zabezpečení. 11. Dne 18. 11. 2014 žalobce uplatnil u žalované nárok na pojistné plnění zahrnující ztrátu na výdělku, bolestné, ZSU, věcnou škodu, náklady na tříkolku a úpravu obydlí, žalovaná dne 9. 4. 2015 sdělila, že nároky řeší škodní zástupce v Německu, a 13. 1. 2017 oznámila ukončení šetření pojistné události. 12. Soud I. stupně posoudil věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) účinného v době, kdy k dopravního nehodě došlo, dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále také jen zákon č. 168/1999 Sb.“), dle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, účinné v době, kdy nehodě došlo (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“). 13. Soud I. stupně dovodil, že žalovaná je podle § 3 odst. 1, § 6 odst. 1 a 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. povinna uhradit žalobci škodu způsobenou provozem nákladního vozidla, včetně škody na věcech podle § 442 odst. 1 a 2 obč. zák., škody na zdraví, tj. bolestného a ZSU, podle § 444 odst. 1 obč. zák., nákladů na úpravu obydlí a pořízení tříkolky podle § 449 odst. 1 obč. zák.) a ztráty na výdělku podle § 445 a § 446 obč. zák.), a to ve vztahu částkám, které žalovaná žalobci dosud neuhradila. 14. Soud I. stupně pak uvedl, že náklady na přizpůsobení obydlí pro hendikepovanou osobu ve smyslu ust. § 449 odst. 1 obč. zák. jsou součástí nákladů léčení, protože jejich účelem je udržení stabilizovaného zdravotního stavu a zajištění základních životních úkonů poškozeného, přičemž tento výklad potvrzuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014) i nálezy Ústavního soudu (ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11 a ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12). Podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 je tak žalovaná povinna tyto náklady žalobci uhradit. 15. Ve vztahu k promlčení nároků soud I. stupně uvedl, že předmětem řízení je právo na pojistné plnění podle zákona č. 168/1999 Sb., které odpovídá povinnosti náhrady škody nebo nemajetkové újmy v penězích a které se promlčuje podle ust. § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, ze dne 18. 10. 2017). Běh lhůty promlčení uvedených nároků žalobce proto podle ust. § 8 zákona č. 37/2004 Sb. začal běžet nejdříve rok po pojistné události, tj. dne 14. 1. 2014 a uplynul nejdříve tři roky poté, tedy v souladu s ust. § 605 odst. 2 a § 607 o. z. až nejbližší následující pracovní den po 14. 1. 2017 (sobota), tedy až dne 16. 1. 2017 (pondělí). 16. Poté soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporné, že nehodu výlučně zavinil řidič nákladního vozidla P. Č. porušením povinností dle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (dále také jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), když se nevěnoval řízení, nesledoval situaci a vjel na krajnici. Sporné zůstalo pouze, zda se na vzniku škody podílel i žalobce, avšak soud I. stupně neshledal důvodným tvrzené spoluzavinění spočívající v neoznačení vozidla trojúhelníkem, neodstavení vozidla u čerpací stanice či nezajištění odtahu přes Policii ČR, neboť ač žalobce po zastavení nepojízdného vozidla v odstavném pruhu výstražný trojúhelník neumístil, jak ukládá § 29 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., a neoznámil překážku Policii ČR podle § 45 odst. 2 tohoto zákona, přičemž tyto povinnosti na něj dopadaly proto, že se po poruše pokusil vozidlo řídit a byl posledním řidičem, soud I. stupně uzavřel, že tato porušení nebyla v příčinné souvislosti se vznikem škody, jelikož vozidlo stálo na přehledném místě a bylo díky obrysovým a výstražným světlům viditelné na více než 250 metrů, tedy lépe než s trojúhelníkem. Ani případné oznámení Policii ČR by neurychlilo odtah, stejně tak nebylo možné dovodit spoluzavinění ze skutečnosti, že vozidlo nezastavilo na čerpací stanici před či za místem nehody, neboť náhlá porucha způsobila jeho nepojízdnost a znemožnila dojezd na jakoukoli čerpací stanici. Spoluzavinění pak nebylo možné dovodit ani z technického stavu vozidla, jelikož jeho technická kontrola z 19. 3. 2012 byla platná do února 2014 a nezjistila žádné relevantní závady. Soud I. stupně však přisvědčil žalované v tom, že se žalobce porušením prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák. na vzniku škody podílel tím, že po poruše zůstal sedět ve vozidle odstaveném v odstavném pruhu dálnice, ačkoli je obecně známo, že setrvávání či pohyb v odstavném pruhu je nebezpečné. Porušení této povinnosti mohlo být jednou z příčin vzniku škody a odpovědnost škůdce je vyloučena v rozsahu, v němž si škodu poškozený způsobil sám. Soud I. stupně tak uzavřel, že porušení povinností žalobcem bylo jednou z příčin vzniku škody, a proto podle § 441 odst. 1 obč. zák. nese žalobce spoluzavinění ve výši 10 %, přičemž odkázal na skutkově obdobný případ řešený v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3546/12. 17. Ve vztahu k bolestnému pak soud I. stupně uvedl, že účastníci učinili nespornou jeho výši 585 600 Kč, odpovídající základnímu bodovému ohodnocení zvýšenému o 100 % za mimořádně náročné léčení (4 880 bodů × 120 Kč), z čehož žalovaná před podáním žaloby uhradila 409 920 Kč (70 % částky podle jejího tvrzení o spoluzavinění žalobce ve výši 30 %), kdy žalobce požadoval doplacení částky odpovídající 90 % celkové výše bolestného, tedy 527 040 Kč. Po započtení již uhrazených 409 920 Kč, tak žaloba byla důvodná co do částky 117 120 Kč. 18. Ve vztahu k ZSU soud I. stupně uvedl, že účastníci učinili nespornou základní výši ZSU ve výši 919 800 Kč, stanovenou podle § 3 odst. 1 a § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. navýšením základního bodového ohodnocení o 50 % za zvlášť těžké následky na zdraví (7 665 bodů × 120 Kč), z níž žalovaná před zahájením řízení uhradila 643 860 Kč (70 % částky při jejím tvrzení o spoluzavinění žalobce ve výši 30 %). Sporné mezi účastníky bylo mimořádné zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., kdy žalobce nejprve požadoval zvýšení o 1,5násobek (o 1 379 700 Kč na 2 299 550 Kč), avšak po změně žaloby se domáhal zvýšení o čtyřnásobek (o 3 679 200 Kč na celkových 4 599 000 Kč). Žalovaná pak v průběhu řízení doplatila dalších 965 790 Kč, žalobce proto požadoval doplacení částky odpovídající 90 % z této výsledné sumy (4 139 100 Kč) a po započtení úhrad žalované v celkové výši 1 609 590 Kč částku ve výši 2 529 450 Kč. Soud I. při posouzení nároku postupoval podle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění Cpjn 203/2010 [R 50/2011 civ.] a dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro mimořádné zvýšení, neboť následky újmy na zdraví žalobce představují výjimečný případ, kdy žalobce utrpěl velmi závažné trvalé následky (mimo jiné ochrnutí dolní poloviny těla, další zdravotní komplikace a psychické dopady) a jeho možnosti uplatnění v životě i ve společnosti byly po nehodě zásadně omezeny či zcela ztraceny. Před nehodou byl žalobce ve x letech plně zdravý, pracovně, společensky i sportovně aktivní, kdežto po nehodě je převážně odkázán na pomoc druhých, omezen v rodinném životě, pracovně funguje pouze díky mimořádné vstřícnosti zaměstnavatele a nemůže vykonávat své dřívější aktivity či koníčky, takže se musel vzdát sportu, většiny domácích prací a je výrazně omezen i ve společenských činnostech. V rámci principu přiměřenosti porovnal soud I. stupně věc s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a uzavřel, že skutkové okolnosti tohoto případu se nejvíce blíží rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 Cdo 4097/2015 (odškodnění nemá přesáhnout 5 000 000 Kč u poškozeného ve věku 52 let, který byl před úrazem aktivní, nikoliv však na špičkové úrovni, a jehož následky jej staví na hranici ztráty soběstačnosti) a rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2195/2014 (odškodnění 4 959 000 Kč při amputaci obou dolních končetin u poškozeného ve věku 57 let), přičemž současně přihlédl i k judikatuře ve věcech s výrazně vyšším odškodněním, tj. ve věcech sp. zn. 25 Cdo 1491/2009 a sp. zn- 25 Cdo 2288/2011, kde však šlo o osoby ve věku 17 a 23 let s extrémně devastujícími následky (nevratné poškození páteře či kvadruplegie s trvalou upoutaností na lůžko). Na základě tohoto srovnání, věku žalobce v době úrazu a rozsahu jeho trvalých omezení soud I. stupně považoval za přiměřené odškodnění za ZSU ve výši 4 599 000 Kč, odpovídající pětinásobku základního bodového ohodnocení 919 800 Kč stanoveného dle § 3 odst. 1 a zvýšeného podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Vzhledem ke spoluzavinění žalobce ve výši 10 % podle § 441 odst. 1 obč. zák. tak náleželo žalobci ZSU ve výši 4 139 100 Kč, z nichž již bylo uhrazeno 1 609 590 Kč, proto byla žaloba důvodná na ZSU co do 2 529 450 Kč. 19. Ve vztahu k dalším dílčím nárokům soud I. stupně uvedl, že účastníci učinili nespornou výši škody představující náklady na pořízení tříkolky ve výši 500 EUR, přičemž žalovaná před podáním žaloby uhradila 350 EUR (70 % při jí tvrzeném spoluzavinění žalobce ve výši 30 %), a žalobce proto požadoval doplacení do 90 %, tedy 450 EUR, což odpovídá doplatku ve výši 100 EUR. Soud vzhledem ke spoluzavinění žalobce ve výši 10 % považoval za důvodný nárok ve výši 450 EUR, žaloba proto byla důvodná co do doplatku ve výši 100 EUR. Obdobně byla mezi účastníky nesporná výše škody na věcech poškozených při nehodě (laptop, kufr, kalhoty, bunda, boty) v částce 400 EUR, z níž žalovaná před podáním žaloby uhradila 280 EUR (70 %), a žalobce tak požadoval doplacení do 360 EUR (90 %), tj 80 EUR. S ohledem na spoluzavinění žalobce ve výši 10 % byl nárok důvodný co do částky výši 360 EUR, žaloba tak byla důvodná co do nezaplacené částky 80 EUR. Ve vztahu k poškozeným brýlím B., bylo prokázáno, že žalobce vynaložil na jejich opravu 175 EUR, žalovaná uhradila 122,50 EUR (70 %), žalobce tak požadoval doplacení do 157,50 EUR (90 %), tj. 35 EUR. Protože soud I. stupně shledal spoluzavinění žalobce v rozsahu 10 %, činil celkový nárok 157,50 EUR, žaloba tak byla důvodná co do nezaplacených 35 EUR. 20. Ve vztahu ke ztrátě na výdělku účastníci učinili nespornou výši ztráty na výdělku žalobce po dobu pracovní neschopnosti od 25. 2. 2013 do 31. 5. 2015 podle § 445 a § 446 obč. zák. ve výši 38 806,81 EUR, odpovídající rozdílu mezi ušlým výdělkem ve výši 75 464,69 EUR a vyplacenou nemocenskou ve výši 36 657,88 EUR. Žalovaná před podáním žaloby uhradila 27 164,77 EUR (70 % částky při jí tvrzeném spoluzavinění žalobce ve výši 30 %), zatímco žalobce požadoval doplacení do 90 %, tedy do 34 926,13 EUR, což představuje doplatek ve výši 7 761,36 EUR. Vzhledem k závěru o spoluzavinění žalobce ve výši 10 % měl žalobce nárok na částku 34 926,13 EUR, z níž po odečtení dosud uhrazených 27 164,77 EUR tak byla žalovaná povinna doplatit ještě 7 761,36 EUR. Soud I. stupně tak žalobě v této části vyhověl. 21. Ve vztahu k nákladům na přizpůsobení obydlí soud I. stupně konstatoval, že žalovaná rozdělila náklady, které žalobce vynaložil na úpravu svého domu pro potřeby hendikepované osoby podle § 449 odst. 1 obč. zák., na „bezbariérové“ a „ostatní“, aniž jakkoli zpochybnila účelnost či nezbytnost konkrétní přístavby bezbariérové části domu. Soud I. stupně proto nepovažoval za nutné provádět další dokazování znaleckým posudkem k posouzení navržených možností úpravy domu žalobce a jejich nákladů, neboť takové dělení považoval – stejně jako žalobce – za nelogické. Soud I. stupně výslovně přisvědčil argumentaci žalobce, že oba druhy nákladů jsou vzájemně podmíněné, neboť nelze obhájit postup, při němž by žalovaná uhradila náklady na úpravu domu pomocí výtahu (které sama označuje za „bezbariérové“), avšak odmítla hradit obdobné, jen mírně vyšší náklady na přístavbu bezbariérové části, včetně stavebních prvků (stěny, podlahy atd.), které žalovaná nesprávně klasifikuje jako tzv. „ostatní“. Soud I. stupně proto uzavřel, že veškeré náklady na přístavbu bezbariérové části domu jsou účelně vynaloženými náklady podle § 449 odst. 1 obč. zák., a to i přesto, že žalobce úpravy předem s žalovanou nekonzultoval a že realizace přístavby znamenala i určité „vnucené zhodnocení“ nemovitosti. Soud I. stupně tak vzal za prokázané, že celkové náklady činily 410 851 EUR, žalobci byl poskytnut příspěvek BGW, Oborového sdružení pro zdravotní a sociální zabezpečení ve výši 128 150,67 EUR, vzniklá škoda tak činila 282 700,33 EUR. S ohledem na spoluzavinění žalobce ve výši 10 %, tak byla žaloba důvodná co do částky 254 430,30 EUR. 22. Nakonec soud I. stupně uzavřel, že splatnost všech žalovaných nároků (kromě mimořádného navýšení ZSU) nastala po uplynutí tří měsíců a patnácti dnů od výzvy žalobce ze dne 18. 11. 2014, tedy po marném uplynutí lhůty, kterou měla žalovaná podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ukončit šetření pojistné události, ačkoli šetření ve skutečnosti ukončila až dne 13. 1. 2017. Protože se žalovaná nacházela v prodlení s peněžitým plněním již od roku 2015, vznikl žalobci nárok na úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud I. stupně tak žalobci přiznal i tento úrok z prodlení. 23. O náhradě nákladů řízení pak soud I. stupně rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce. 24. O náhradě nákladů státu představovaných tlumočným a svědečným rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. v neprospěch neúspěšné žalované. 25. Proti napadenému rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Především namítla, že soud se vůbec nevypořádal s její námitkou promlčení vztahující se k rozšíření žaloby o částku 2 069 550 Kč představující dodatečně uplatněné mimořádné navýšení ZSU. Uvedla, že žalobce tuto částku uplatnil až 4. 7. 2024, tedy téměř jedenáct let po škodní události a sedm let po podání původní žaloby, a podle jejího názoru byl takto vznesený nárok již zjevně promlčen uplynutím subjektivní promlčecí lhůty. Rozhodnutí soudu I. stupně je proto v této části nepřezkoumatelné. Zdůraznila rovněž, že neshledává jakýkoli prostor pro závěr o nemravnosti vznesené námitky promlčení, neboť žalovaná byla v legitimním očekávání, že žalobce, který byl zastoupen advokátem, uplatnil své nároky v rozsahu odpovídajícím znaleckým podkladům, a že dodatečné navýšení ZSU by připadalo v úvahu pouze v případě zhoršení zdravotního stavu poškozeného, k němuž však podle tvrzení samotného žalobce nedošlo. Žalovaná dále v odvolání setrvala na dlouhodobě uplatňovaných námitkách týkajících se nákladů na přizpůsobení obydlí, přičemž považovala přiznanou částku 254 430 EUR za neoprávněnou. Zdůraznila, že značná část těchto nákladů byla uplatněna až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák., konkrétně všechny platby za stavební práce uhrazené před 16. 1. 2015. Trvala na tom, že nelze podřadit tyto nároky pod zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť nejde o ušlý zisk ani o škodu na věci, nýbrž o náklady spojené s výstavbou zcela nové přístavby, jejímž vznikem došlo podle jejího názoru ke zhodnocení majetku žalobce, nikoliv ke vzniku škody. Dále namítala, že lze hradit pouze náklady výhradně související s bezbariérovými prvky, které již byly žalobci poskytnuty prostřednictvím BGW, Oborového sdružení pro zdravotní a sociální zabezpečení. Soud I. stupně také nevěnoval žádnou pozornost důkazům, které v této souvislosti předložila, a to stanoviskům architekta M. z let 2018 a 2024, z nichž vyplývá, že účelně vynaložené náklady byly již nahrazeny. Současně popřela tvrzení žalobce, že mu byla výstavba nové přístavby vnucena, a uvedla, že pokud by se na ni žalobce obrátil s dotazem na vhodný postup, doporučila by mu řešení méně nákladné. Nadto žalovaná zdůraznila, že ani věcně pasivně legitimována k úhradě takové „hypotetické majetkové škody“ není, pokud by žalobce tvrdil nemožnost užívání původního domu, mohl by takový nárok uplatnit pouze proti škůdci, nikoli proti jeho pojistiteli. Konečně žalovaná dodala, že po doplnění všech důkazů a po opětovné revizi architektem M. je ochotna uznat dodatečné odškodnění ve výši 5 224,66 EUR. Žalovaná nicméně také namítala, že soud I. stupně nesprávně posoudil míru spoluzavinění žalobce, když ji stanovil pouze na 10 %. Podle ní žalobce kumulativně porušil více povinností účastníka silničního provozu i prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák., neboť po odstavení vozidla nevyznačil překážku výstražným trojúhelníkem, neoznámil situaci Policii ČR, setrval v odstaveném vozidle spolu s posádkou po celou dobu čekání a podle žalované rovněž nebylo prokázáno, že vozidlo mělo v době nehody rozsvícena výstražná světla, přičemž poukázala na výpověď řidiče Č. z xxx, který tvrdil, že vozidlo bylo „zcela potmě“. Žalovaná odmítla tvrzení, že vozidlo bylo nepřetržitě osvětleno, a uvádí, že v řízení před soudem I. stupně učinila nesporným pouze to, že světla byla zapnuta před zastavením vozidla, nikoli bezprostředně před kolizí. Uvedla rovněž, že soud I. stupně nesprávně odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3546/12, které podle ní není přiléhavé, neboť šlo o věc posuzovanou podle polského práva a Ústavní soud zde neposuzoval míru spoluzavinění ve vztahu k pojišťovně, ale správnost závěrů obecných soudů vůči poškozené. Konečně žalovaná tvrdila, že správná míra spoluzavinění žalobce činí nejméně 30 %, a dokonce by mohla být blíže 50 %, neboť žalobce podle ní porušil základní povinnosti, jejichž smyslem je zabránění následné kolizi. Kdyby žalobce (nebo posádka) kontaktoval Policii ČR, ta by jej poučila, že má vozidlo okamžitě opustit a označit jej výstražným trojúhelníkem. Skutečnost, že žalobce zůstal uvnitř odstaveného vozidla, považuje žalovaná za závažné a přímé ohrožení života a zdraví, a tedy za relevantní příčinu následků. V této souvislosti žalovaná uvedla, že soudy obvykle stanovují podíl poškozeného výrazně vyšší tam, kde došlo ke kumulovanému porušení předpisů, jaké nastalo v této věci. Žalovaná dále namítla, že soud I. stupně nesprávně přiznal úrok z prodlení již od podání žaloby, ačkoli žalobce předložil podklady k nákladům na přístavbu až po šesti letech od zahájení řízení. Podle žalované proto nelze dovozovat prodlení na její straně, pokud žalobce sám v průběhu řízení nedoplnil nezbytné listiny. Žalovaná se rovněž domáhala změny výroku o náhradě nákladů řízení, neboť měla za to, že žaloba měla být v celém rozsahu zamítnuta a rozhodnutí o nákladech mělo odrážet procesní neúspěch žalobce. Připustila přitom i možnost aplikace § 150 o. s. ř., zejména s ohledem na pozdní rozšíření žaloby žalobcem po sedmi letech řízení. K dalším dílčím nárokům, zahrnujícím doplatek bolestného, doplatek nákladů na tříkolku, škody na věcech, brýlích a doplatek ztráty na výdělku, žalovaná uvedla, že tyto nároky jsou nedůvodné, neboť žalobci poskytla plnění v rozsahu 70 %, které odpovídá skutečné míře odpovědnosti viníka dopravní nehody. V závěru žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žaloba bude v rozsahu částek 2 646 570 Kč a 262 406,66 EUR s příslušenstvím zamítnuta, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 26. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně a uvedl, že odvolací námitky žalované nejsou důvodné. Předně připomněl, že skutková zjištění soudu I. stupně týkající se průběhu dopravní nehody odpovídají provedenému dokazování, přičemž soud správně uzavřel, že vozidlo, v němž žalobce cestoval, bylo odstaveno v přehledném úseku dálnice, stálo zcela v odstavném pruhu, bylo osvětleno obrysovými a výstražnými světly a bylo viditelné na značnou vzdálenost. Žalobce zdůraznil, že soud I. stupně správně vyhodnotil, že primární příčinou nehody bylo nevěnování se řízení ze strany řidiče nákladního vozidla. K námitce žalované směřující proti závěru o nepromlčení nároku na mimořádné zvýšení ZSU žalobce uvedl, že soud I. stupně se touto námitkou zabýval a odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3367/13 a sp. zn. III. ÚS 1796/16, z nichž plyne, že nárok na mimořádné zvýšení ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. není promlčen ani v části, v níž byl žalobcem dodatečně upřesněn či konkretizován. Žalobce zdůraznil, že podle uvedené judikatury může soud zvýšit odškodnění i bez návrhu a že samotná existence návrhu žalobce na mimořádné zvýšení již v původní žalobě je dostatečným podkladem pro to, aby bylo zvýšení přiznáno i nad výslovně žalovanou částku. Ve vztahu k námitkám žalované ohledně nákladů na přizpůsobení obydlí žalobce uvedl, že soud I. stupně účelnost těchto nákladů správně dovodil a přesvědčivě odůvodnil, proč je třeba považovat za škodu veškeré náklady vynaložené na přístavbu bezbariérové části domu, nikoli pouze část nákladů označených žalovanou za „bezbariérové“. Zdůraznil, že soud přesvědčivě vysvětlil vzájemnou podmíněnost nákladů „bezbariérových“ a „ostatních“ a správně uzavřel, že žalovanou prosazovaný přístup by vedl k neodůvodněnému odmítání nákladů nezbytných k realizaci řádného bezbariérového řešení. Žalobce dále uvedl, že soud I. stupně se vypořádal i s tvrzením žalované o údajně „vnucené“ variantě úpravy, když správně konstatoval, že bezbariérové úpravy byly žalobci „vnuceny“ nikoli přístupem žalované, ale samotnou změnou zdravotního stavu žalobce v důsledku dopravní nehody. Žalobce zdůraznil, že soud správně dospěl k závěru, že na jeho straně nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť stavební úpravy směřovaly výlučně k odstranění následků újmy na zdraví. K námitce promlčení části nákladů na přizpůsobení obydlí žalobce uvedl, že soud I. stupně správně aplikoval § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě ve znění účinném do 31. 12. 2013, a správně uzavřel, že žaloba byla podána v rámci běžící tříleté lhůty, a nárok proto promlčen není. Podle žalobce není žádný důvod pro aplikaci dvouleté subjektivní lhůty podle § 106 odst. 2 obč. zák., jak tvrdí žalovaná, neboť veškeré nároky jsou nároky na pojistné plnění, nikoli nároky na náhradu škody vůči škůdci. K námitkám směřujícím k závěru o míře spoluzavinění žalobce uvedl, že soud správně posoudil jeho spoluzavinění jako desetiprocentní. Zdůraznil, že soud I. stupně se jednotlivými žalovanou tvrzenými pochybeními zabýval a přesvědčivě vysvětlil, že žádné z nich — s výjimkou setrvání ve vozidle — nepředstavovalo příčinu vzniku škody. Vozidlo bylo osvětlené a dobře viditelné, což doložil i znalecký posudek, podle něhož byla v době střetu rozsvícena obrysová i směrová světla. Žalobce zdůraznil, že soud správně neshledal žádné spoluzavinění ve vztahu k technickému stavu vozidla ani k neoznačení vozidla trojúhelníkem či neoznámení situace Policii ČR. Jediné pochybení, které soud přičetl žalobci k tíži, byla volba setrvat v odstaveném vozidle, což soud jako projev nedbalosti vyhodnotil správně, avšak rovněž správně uzavřel, že míra spoluzavinění žalobce nemůže být vyšší. K otázce úroků z prodlení žalobce uvedl, že žalovaná vyplatila pouze velmi malou část nároků vztahujících se k nákladům na přizpůsobení obydlí, a to teprve po vydání rozsudku, a nelze proto dovozovat, že by řízení o tomto nároku vázlo na žalobcově procesní nečinnosti. Podle žalobce byla žalovaná v prodlení již od uplynutí zákonné lhůty pro šetření pojistné události a soud I. stupně proto správně přiznal žalobci úrok z prodlení. Závěrem žalobce uvedl, že rozsudek soudu I. stupně je ve všech závěrech věcně správný a navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. 27. Žalovaná ve své replice k vyjádření žalobce nad rámec svých původních argumentů uvedla, že po vydání rozsudku soudu I. stupně dobrovolně uhradila žalobci částku 5 224,66 EUR, která vyplývá z nového posouzení nákladů architektem M. M. po doplnění kompletní dokumentace, a že tato úhrada byla provedena dne 24. 7. 2025. K argumentaci žalobce, založené na pasážích rozsudku soudu I. stupně, žalovaná uvedla, že řada tvrzení žalobce, která soud převzal jako skutkový základ (zejména o jednotlivých variantách stavebních úprav a o jejich vedlejších důsledcích), nebyla nikdy prokazována ani podrobena znaleckému posouzení. Pokud žalobce u varianty přestavby stávajícího domu argumentoval ztrátou nájemného, nutností zajištění náhradního ubytování či jinými „kolaterálními“ náklady, musel by tyto skutečnosti prokázat, aby mohly být zohledněny. Žalovaná opětovně zdůraznila, že zvolením varianty výstavby nové přístavby žalobce vytvořil objekt, který má samostatnou tržní hodnotu a potenciální výnos, a pokud by náklady na jeho výstavbu byly hrazeny v plném rozsahu, došlo by podle žalované k nepřiměřenému bezdůvodnému obohacení žalobce na úkor pojistitele. Žalobci již byla poskytnuta plná náhrada vícenákladů přímo souvisejících s bezbariérovým užíváním a jakékoli další úhrady by překročily zákonný rámec náhrady nákladů léčení. Žalovaná dále uvedla, že dostupná judikatura, nepodporuje závěr soudu I. stupně, že lze hradit veškeré náklady na novou stavbu. Podle žalované rozhodovací praxe obecně vyžaduje, aby úprava bydlení odpovídala konkrétním následkům újmy, aby byla účelná, přiměřená a řádně prokázaná, a zároveň nesmí vést k majetkovému prospěchu poškozeného. Žalovaná akcentovala, že pokud byla úprava stávající nemovitosti žalobce technicky proveditelná, měl žalobce postupovat cestou úpravy této nemovitosti, nikoli výstavbou objektu nového. Pokud zvolil nákladnější řešení, nese riziko, že plnění ze strany pojistitele bude omezeno pouze na účelně vynaložené vícenáklady, nikoli na celkovou cenu nové stavby. 28. Při jednání odvolacího soudu vzal žalobce žalobu zpět co do částky 5 224,66 EUR s úrokem z prodlení z částky 5 224,66 EUR ve výši 8,05 % ročně od 25. 7. 2025 do zaplacení, neboť žalovaná uvedenou částku žalobci zaplatila dne 24. 7. 2025 jako částečnou náhradu nákladů na přizpůsobení obydlí žalobce, žalovaná s uvedeným zpětvzetím žaloby souhlasila, odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v odpovídajícím rozsahu zrušil a řízení zastavil dle ust. § 222 odst. 1 o. s. ř. (výrok I). 29. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné. 30. Soud I. stupně s ohledem na skutečnost, že žalobce je občanem Spolkové republiky Německo, správně mlčky dovodil, že je mezinárodně příslušný k projednání věci, jak plyne z čl. 11 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 63 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Věc rovněž posoudil správně podle českého práva v souladu s čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). 31. Odvolací soud dle ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování protokolem o výslechu svědkyně D. G. v trestním řízení Policejním revírem Pirna ze dne 28. 8. 2013, č. 1114/13/129410 (č. l. 24-28 spisu), z něhož zjistil, že svědkyně sdělila na otázku, jaká osvětlovací zařízení byla po zastavení vozidla zapnuta, že byla zapnutá výstražná světla, protokolem o výslechu svědkyně U. L. ze dne 22. 8. 2013 v témže řízení (č. l. 33-37 spisu), která sdělila, že po zastavení vozidla bylo rozsvíceno výstražné světlo a asi i parkovací světlo, protokolem o výslechu žalobce ze dne 13. 8. 2013 v témže řízení (č. l. 42-46 spisu), který sdělil, že než došlo k nehodě bylo zapnuto parkovací světlo a výstražné zařízení, odborným vyjádřením Policie ČR, Kriminalistického ústavu Praha z oboru kriminalistika, odvětví elektrotechnika ze dne 27. 3. 2013 (č. l. 53 spisu), podle jehož závěrů žárovka výstražného světla s největší pravděpodobností svítila. Nakonec zopakoval odvolací soud dokazování znaleckým posudkem č. 1171 znalce J. S. ze dne 21. 5. 2013 vyhotoveného pro Policii ČR v souvislosti s nehodou, v němž znalec uvedl, že výpověď řidiče, že vozidlo žalobce nesvítilo, tj. že bylo zcela potmě, je v rozporu se závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví elektrotechnika, podle kterého vozidlo v době nehody na své zadní části bylo osvětleno obrysovými světly a s největší pravděpodobností výstražnými světly. Na základě opakování dokazování tak dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru, že bylo prokázáno, že vozidlo V., v okamžiku, kdy došlo k nehodě, svítilo. 32. K odvolacím námitkám žalované pak uvádí odvolací soud následující. Námitku žalované, že mělo dojít k promlčení dalšího nároku na ZSU, tj. částky 2 069 550 Kč, odvolací soud nepovažuje za důvodnou a závěr soudu I. stupně, že uvedená část ZSU není promlčena považuje za zcela správný. Soud I. stupně totiž přiléhavě opřel svůj závěr o nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3367/13, v němž Ústavní soud vyjádřil právní názor, že nárok na mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. nebyl promlčen, i v části přesahující původně žalovanou částku, pokud byl v žalobě uplatněn základní nárok s výslovným požadavkem na mimořádné zvýšení a že Nejvyšší soud pochybil, když takové vymezení nepovažoval za dostatečné. Ústavní soud také uvedl, že další podání a znalecké posudky jsou pouhými specifikačními podklady k již uplatněnému nároku, nejsou novými (samostatnými) nároky, a proto nepodléhají promlčení. V nálezu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1796/16 pak Ústavní soud uvedl, že: „Z příslušné právní úpravy (§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění) vyplývá, že rozhodnutí o mimořádném zvýšení odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění přísluší soudu, který na základě posouzení všech okolností případu konstituuje právo poškozeného na zvýšení náhrady v mezích svého soudcovského uvážení, přičemž § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou, umožňující soudu posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za újmu na zdraví je v konkrétním případě přiměřené. Podřazení postupu podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. pod výjimku podle § 153 odst. 2 občanského soudního řádu (výjimka ze zákazu překročení žalobního petitu) odpovídá shora uvedeným charakteristickým rysům případů, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Výklad umožňující v případě postupu podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. překročit celkovou částku, jejíhož přisouzení se žalobce domáhal, považuje Ústavní soud za ústavně souladný a naplňující požadavky na přiznání náhrady škody z titulu újmy na zdraví ve smyslu judikatury Ústavního soudu . . .“ 33. Z uvedených závěrů Ústavního soudu tak odvolací soud dovozuje, že pokud žaloba obsahuje základní nárok na bolestné, je to dostatečný základ i pro mimořádné zvýšení (§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) a další podání a znalecké posudky tak jsou jen jsou jen další specifikací původního nároku, nikoli novými nároky. Pokud tedy byla včas podána původní žaloba a byl v ní uplatněn nárok na zvýšení ZSU, nepodléhá promlčení ani nárok na jeho zvýšení, o který byla žaloba rozšířena až po uplynutí promlčecí lhůty. Stejně tak v projednávané věci žalobce uplatnil nárok na zvýšení již v žalobě, k promlčení nároku na zaplacení ZSU ve výši 2 069 550 Kč, tak dojít nemohlo, protože, jak uvádí i žalovaná, jde o jeden nárok. 34. Soud I. stupně správně dovodil, že běh promlčecí lhůty začal běžet dle § 8 zákona č. 37/ 2004 Sb., o pojistné smlouvě nejdříve rok po pojistné události, tj. dne 14. 1. 2014, přičemž promlčecí lhůta uplynula nejdříve tři roky poté, tj. dne 14. 1. 2017 (sobota), soud I. stupně sice nesprávně odkazoval na ust. § 605 odst. 2 a na ust. § 607 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když dovodil, že promlčecí lhůta plynula až do pondělí 16. 1. 2017, kdy byla podána žaloba, když správně ve smyslu ust. § 3036 o. z. měl odkázat na ust. § 122 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Jeho závěr však byl i tak věcně správný. 35. K otázce míry spoluzavinění na straně žalobce pak odvolací soud uvádí, že po zopakování dokazování neshledal důvodnou námitku žalované, že vozidlo v době nehody nesvítilo, jak již uvedl výše. Zároveň odvolací soud shledal zcela správným závěr soudu I. stupně o technické způsobilosti vozidla, neboť vozidlo před nehodou prošlo technickou kontrolu, jejíž závěry byly platné až do února 2017. 36. Odvolací soud však neshledal správným posouzení soudu I. stupně týkající se míry spoluzavinění žalobce ve výši 10 %, k němuž soud I. stupně dospěl. 37. Podle ust. § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. 38. Podle ust. § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. 39. V řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že žalobce zůstal v noci sedět ve vozidle na odstavném pruhu dálnice, vozidlo sice svítilo, ale i tak, právě proto, že vozidlo zde bylo umístěno v noci, zůstávalo extrémní riziko nárazu jiného vozidla do vozidla žalobce. Dálnici ve tmě lze obecně považovat za vysoce nebezpečné prostředí pro odstavení vozidla s osobami uvnitř vozidla po dobu desítek minut. Žalobce měl možnost opustit vozidlo a přesunout se mimo dálnici, což je obecně doporučovaný postup. Stejně tak s ohledem na skutečnost, že byla tma, bylo v rámci obecné prevenční povinnosti na místě zavolat Policii ČR, která by mohla zajistit bezpečné označení místa a mohla by informovat dopravní zpravodajství, Policie ČR by také mohla místo zajistit vlastními výstražnými světly. Je sice pravdou, že žalobce za vozidlo neumístil výstražný trojúhelník. Tato skutečnost však sama o sobě za situace, kdy byla použita výstražná světla, nebyla jednou z příčin vzniku škody. Hlavní příčinou vzniku škody bylo porušení povinností řidiče nákladního vozidla. Jednání žalobce spočívající v setrvání ve vozidle za tmy na dálnici, za situace, kdy odtahová služba měla přijet až za 45 minut, však významným způsobem zvýšilo pravděpodobnost vzniku škody na zdraví žalobce a představuje významné porušení prevenční povinnosti stanovené v § 415 obč. zák. Nejvyšší soud ČR opakovaně zdůrazňuje, že prevenční povinnost je základní povinností každého účastníka provozu. Např. v rozsudku ze dne 29. 11. 201, sp. zn. 25 Cdo 4463/2017, týkajícím se nehody, při které byla žalobkyně v době nehody umístěna v nevyhovující dětské sedačce, Nejvyšší soud uvedl, že: „pro posouzení míry spoluúčasti poškozeného není významný jeho podíl na vzniku škodní události, nýbrž jeho podíl na vzniku škody. V rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílelo (byť i nezaviněné) jednání poškozeného, popřípadě náhoda, která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost škůdce. Vzhledem k závěru, že v případě užití odpovídající autosedačky s vlastním systémem bezpečnostních pásů by nedošlo k trvalým následkům na zdraví žalobkyně, je stanovení jejího podílu na vzniku újmy na zdraví v rozsahu 10 % nepřiměřeně nízké.“ Žalobce v uvedené souvislosti odkazoval na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3546/12, které se týkalo věci, kdy obecné soudy shledaly přiměřeným snížení náhrady ve výši 10 % z důvodu neumístění výstražného trojúhelníku při současném pohybu po vozovce bez reflexní vesty. Ústavní soud se však v uvedeném usnesení, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta, přímo výši snížení pro spoluzavinění, o kterém bylo rozhodnuto podle polského práva, nijak nezabýval. Nadto skutková zjištění jsou v uvedené věci popsána pouze velmi stručně, přičemž je nelze hodnotit jako obdobná skutkovým okolnostem v právě projednávané věci, kdy šlo o vozidlo umístěné v odstavném pruhu v noci na dálnici s osobami ve vozidle po dobu několika desítek minut. Podle názoru odvolacího soud tak míru spoluzavinění nelze hodnotit shodně jako ve věci projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3546/12. V rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013 pak Nejvyšší soud uvedl, že 20 % - 30 % spoluúčast poškozeného v případě vědomí o podnapilosti řidiče je zpravidla nutno považovat za nepřiměřeně nízkou (zvláště spočívá-li spoluúčast kumulativně jak ve vědomí poškozeného o požití alkoholu řidičem, tak i v nepoužití bezpečnostních pásů). Zároveň uvedl, že okolnost, že porušení povinnosti zapnout si bezpečnostní pás ze strany poškozeného nebylo „základním důvodem této nehody“, neboť pro posouzení míry spoluúčasti poškozeného není významný jeho podíl na vzniku škodní události, nýbrž jeho podíl na vzniku škody (v daném případě na smrtelném následku nehody). V rozsudku ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4478/2018 týkajícího se zemřelé osoby stražené tramvají při pohybu po tramvajovém pásu mimo místo určené chodcům pod vlivem alkoholu nebylo shledáno zjevně nepřiměřeným spoluzavinění poškozené ve výši 25 %, když hlavní příčinou bylo jednání řidiče tramvaje. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 200/2016 se pak týkalo dopravní nehody kdy řidič nákladního vozidla projel zatáčku nepřiměřenou rychlostí a jel v úseku, pro který platil zákaz vjezdu vozidel těžších, než 3,5 tuny, kdy došlo k pádu protijedoucího cyklisty, který jel příliš vysokou rychlostí a nepřiměřeně prudce zabrzdil. Jeho rychlost byla natolik vysoká, že nezvládl vzniklou situaci a při méně prudkém brždění by kolem nákladního automobilu projel jako ostatní cyklisté. V dané věci byla odvolacím soudem shledáno zavinění ve výši 50 % na straně obou účastníků nehody. Dovolací námitky týkající se míry spoluzavinění pak nezakládaly přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1229/2013, soud řešil nehodu, při níž nezletilá žalobkyně jela s rodiči na kolech po lesní cestě, při míjení plně naloženého nákladního automobilu upadla a vozidlo jí přejelo levou nohu, což mělo těžké následky (zvažována amputace, péče psychiatrické kliniky). Řidič po spatření cyklistů zpomalil na max. 19 km/h, jel po pravé krajnici, ale 3,7 m před osou předních kol žalobkyni ztratil z dohledu; otec žalobkyně jel první, zajel k okraji a volal na dceru, aby zastavila, ta se vylekala a smekla se jí noha pod kolo. Soud I. stupně uznal porušení § 4 zákona č. 361/2000 Sb. oběma stranami a stanovil spoluzavinění žalobkyně ve výši 30 % (§ 441 obč. zák.), odvolací soud však přiznal plnou náhradu s tím, že žalobkyně neporušila prevenční povinnost. Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a zdůraznil, že nelze vyloučit spoluzavinění škody poškozenou; samotná skutečnost, že ke zranění došlo v důsledku provozu dopravního prostředku, to nevylučuje. Spoluzavinění znamená, že jednání poškozené bylo hlavní nebo jednou z příčin škody, a obdobně jde k její tíži i náhoda (zásada casum sentit dominus), přičemž v rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílelo její jednání nebo náhoda, je vyloučena odpovědnost škůdce. 40. V projednávané věci tak má odvolací soud za to, že jednání poškozeného žalobce nebylo marginální, tzn., že by mělo vliv na vznik škody pouze v rozsahu 10 %. Setrvání ve vozidle na dálnici v noci po dobu desítek minut zásadně zvýšilo riziko fatálního zranění žalobce. Pokud by žalobce z vozidla vystoupil a zavolal Policii ČR, pravděpodobnost jeho zdravotních následků by se výrazně snížila. Žalobce ale vědomě setrval ve vozidle, přestože měl čas a možnost vozidlo opustit, a to za situace, kdy riziko nárazu do vozidla jiným vozidlem bylo objektivně vysoké. V případě vystoupení žalobce z vozidla by s největší pravděpodobností nedošlo k trvalým následkům na zdraví žalobce. Stanovení podílu na vzniku újmy na zdraví žalobce v rozsahu 10 % se tak jeví jako nepřiměřeně nízké. Odvolací soud tak, stejně jako žalovaná, a to s ohledem na shora uvedenou judikaturu, považuje za přiměřené stanovení míry spoluzavinění žalobce v rozsahu 30 % s tím, že bezprostřední příčinou vzniku škody bylo jednání řidiče vozidla nákladního automobilu, který se dostatečně nevěnoval řízení, setrvání žalobce ve vozidle však bylo jednou z příčin vzniku škody na zdraví žalobce. Pokud by totiž žalobce ve vozidle nesetrval, škoda na jeho zdraví by nevznikla. Stejně tak, pokud by žalobce vyndal z vozidla svoje osobní věci, nevznikla by ani škoda na těchto věcech. 41. Odvolací soud také považoval za správný závěr soudu I. stupně o mimořádném zvýšení ZSU o čtyřnásobek podle § 7 odst. 3. vyhlášky č. 440/2001, když proti tomuto zvýšení žalovaná v odvolání nijak nebrojila, pouze namítala promlčení dodatečného zvýšení. V uvedené souvislosti soud I. stupně odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, a proto odvolací soud na jeho odůvodnění v odst. 82 napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje s tím, že zdůrazňuje zejména závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4097/2015, který se týkal ZSU u muže, který ve věku 52 let utrpěl při dopravní nehodě těžké trvalé následky, zejména ochrnutí dolních končetin a trvalé odkázání na invalidní vozík, další zdravotní následky spočívaly v poruchách vyměšování, nutnosti pravidelného cévkování, omezené soběstačnosti a závislosti na pomoci druhých, ztrátě sluchu na jedno ucho a druhostrannou nedoslýchavost a ztrátu většiny volnočasových, pracovních a fyzických aktivit. V uvedené věci bylo sice shledáno nepřiměřeně vysokým mimořádné navýšení ZSU o 6,5násobek. V uvedeném případě došlo však i k nesprávně vypočtenému základu, ze kterého zvýšení vycházelo a výsledná částka přes 7,5 milionu Kč byla shledána nepřiměřeně vysoko ve srovnání s obdobnými případy. Nejvyšší soud však uvedl, že přiměřená výše ZSU v podobných případech u osob ve věku 50+ neměla přesáhnout zhruba 5 000 000 Kč, jako například ve srovnatelných případech postižených mužů po padesáti letech věku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2195/2014, či ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 123/2014). Žalobce v projednávané věci požadoval celkové ZSU ve výši 4 599 000 Kč, které uvedenému stropu pro obdobné případy zcela odpovídá. 42. S ohledem na shora uvedené důvody tak odvolací soud neshledal důvodným nárok žalobce na doplatek bolestného do 90 % vzniklé škody ve výši 117 120 Kč příslušenstvím od 14. 1. 2017 do zaplacení a doplatek na pořízení tříkolky do 90 % vzniklé škody ve výši 100 EUR, doplatek na škodě na věcech do 90 % vzniklé škody ve výši 80 EUR, doplatek na opravu brýlí do 90 % vzniklé škody ve výši 35 EUR a doplatek na ztrátu na výdělku do 90 % vzniklé škody ve výši 7 761,36, tj. celkem částku ve výši 7 976,36 EUR s příslušenstvím s úroky z prodlení od 14. 1. 2017 do zaplacení. Ve vztahu k úroku z prodlení byla žaloba nedůvodná co do úroků z prodlení z doplatku bolestného ve výši 117 120 Kč a co do doplatku základního ZSU do 90 % ve výši 183 960 Kč, tj. celkem co do úroku z prodlení z částky 301 080 Kč od 14. 1. 2017 do zaplacení. Žaloba pak byla také nedůvodná ve vztahu k doplatku ZSU do 90 % co do částky 919 740 Kč a co do úroku z prodlení ze základního ZSU (navýšeného do 90 %) z částky 183 960 Kč od 14. 1. 2017 do zaplacení, jak je níže podrobněji vysvětleno. 43. Žalobce požadoval zaplacení částky 2 646 570 Kč, která v sobě zahrnovala doplatek na bolestném požadovaný ve výši 117 120 Kč. Celkové bolestné činilo 585 600 Kč, žalobce chtěl o 10 % méně z této částky, tj. částku 527 040 Kč a žalovaná mu zaplatila již 70 % z celkové částky, tj. 409 920 Kč. Žalobce proto chtěl doplatek ve výši 117 120 Kč. Částka 585 600 Kč snížená o 30 %, tj. částka 409 920 Kč, však již byla žalovanému uhrazena a žaloba tak byla co do částky 117 120 Kč s úrokem z prodlení od 14. 1. 2017 do zaplacení nedůvodná. Zároveň částka 2 646 570 Kč zahrnovala nárok na ZSU. Základní ZSU činilo 919 800 Kč a před podáním žaloby uhradila žalovaná žalobci 643 860 Kč, tj. 70 % z této částky. Žalobce navíc žádal jeho mimořádné zvýšení o čtyřnásobek, tj. o částku 3 679 200 Kč, které odvolací soud stejně jako soud I. stupně shledal důvodným, a žalovaná ve vztahu k mimořádnému zvýšení ZSU o čtyřnásobek v odvolání nic nenamítala, kromě toho, že vznesla námitku promlčení. ZSU tak podle žalobce mělo činit 919 800 Kč + 3 679 200 Kč, tj. celkem 4 599 000 Kč a žalobce chtěl 90 % z částky 4 599 000 Kč, tj. 4 139 100 Kč, a proto rozšířil žaloba podáním ze dne 4. 7. 24 (č. l. 799 spisu) o částku 2 069 550 Kč. Žalovaná pak v průběhu řízení uhradila ještě částku 965 790 Kč. Žalobce tak chtěl doplatek ve výši 4 139 100 po odečtení zaplacených 643 860 Kč a odečtení zaplacených 965 790 Kč, tj. celkem chtěl 2 529 450 Kč. (Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že v žalobě požadoval žalobce základní ZSU ve výši 919 800 zvýšené o jeden a půl násobek, tj. o 1 379 700 Kč, tj. celkem 2 299 500 – 10 %, tj. 2 069 550 Kč, a z této částky před podáním žaloby mu bylo zaplaceno 643 860 Kč, a proto původně žaloval 1 425 690 Kč. Po podání žaloby žalovaná zaplatila ještě 965 790 Kč a žalobce rozšířil žalobu o 2 069 550 Kč, v konečném výsledku tak požadoval na ZSU celkem doplatek ve výši 2 529 450 Kč). Celkově mělo ZSU činit 4 599 000 Kč, přičemž 70 % této částky činí 3 219 300 Kč. Částka 3 219 300 Kč po odečtení zaplacených 643 800 Kč a zaplacených 965 790 Kč pak činí 1 609 710 Kč, která představuje odůvodněný doplatek na ZSU do 70 % jeho celkové výše. Žalobce chtěl na ZSU doplatek ve výši 2 529 450 Kč. Odečtení částky 1 609 710 Kč od požadované částky 2 529 450 Kč znamená, že doplatek na ZSU nebyl důvodný co do částky ve výši 919 740 Kč. Soud I. stupně přiznal žalobci úroky z prodlení ze ZSU z částky ve výši 301 080 Kč za dobu od 14. 1. 2017 do zaplacení, v níž je zahrnuta částka 117 120 jako doplatek na bolestném a zbytek, tj. 183 960 Kč, je částka připadající na základní ZSU. Základní ZSU činilo 919 800 Kč a 70 % z této částky činí 643 860 Kč, které byly již žalobci zaplaceny. 90 % z částky 919 800 Kč činí 827 820 Kč a po odečtení částky 643 860 rozdíl činí 183 960 Kč, zahrnutých do částky 301 080 Kč jako základní ZSU. Tento doplatek do 90 % ZSU ale žalobci nenáleží, protože na základním ZSU mu náleží jen 70 %, tj. 634 800 Kč, které mu už byly zaplacené, proto mu z částky 183 960 Kč úrok z prodlení nenáleží. Z rozšíření ZSU pak žalobce úrok z prodlení nepožadoval ani v žalobě ani v rozšíření žaloby. 44. Ve vztahu k částce 2 646 570 Kč tak byla žaloba nedůvodná co do částky 117 120 Kč představující doplatek bolestného do 90 % a co do částky 919 740 Kč představující doplatek ZSU do 90 %, tj. celkem co do částky 1 036 860 Kč a ve zbytku nároku na ZSU, tj. co do částky 1 609 710 Kč, byla žaloba důvodná. S ohledem na uvedené proto odvolací soud vyhovující výrok I napadeného rozsudku změnil dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba se co do částky 1 038 860 (tj. 117 120 Kč a 919 740 Kč) zamítá, stejně jako co do úroku z prodlení z částky 301 080 Kč (tj. 117 120 Kč a 183 960 Kč) za dobu od 14. 1. 2017 do zaplacení a co do částky 1 609 710 Kč vyhovující výrok I napadeného rozsudku potvrdil dle ust. 219 o. s. ř. 45. Ve vztahu k nároku na náhradu škody vyjádřenou v eurových částkách, uvádí odvolací soud, že žalobce požadoval jednak náklady na pořízení tříkolky, které celkem činily 500 EUR, z nichž žalobce požadoval 90 %, tj., 450 EUR a žalovaná mu před podáním žaloby uhradila 70 % celkové částky, tj. 450 EUR, žalobce proto chtěl doplatek 100 EUR. Žaloba však byla v této části pro spoluzavinění žalobce ve výši 30 % nedůvodná. Ve vztahu ke škodě na osobních věcech (tj. laptop, kufr, kalhoty, bunda a boty) žalobci vznikla škoda 400 EUR, z níž chtěl žalobce 90 %, tj. 360 EUR, žalovaná před podáním žaloby zaplatila 70 %, tj. 280 EUR a žalobce proto chtěl doplatek 80 EUR. Žaloba však byla v této části pro spoluzavinění žalobce ve výši 30 % nedůvodná. Náklady na opravu brýlí žalobce činily 175 EUR, z nichž žalobce požadoval 90 %, tj. 157,50 EUR a žalovaná před podáním žaloby uhradila 70 %, tj. 122,50 EUR, žalobce chtěl proto doplatek 35 EUR. Žaloba však byla v této části pro spoluzavinění žalobce ve výši 30 % nedůvodná. Celková ztráta na výdělku žalobce činila 38 806,81 EUR, z uvedené částky uhradila žalovaná 70 %, tj. 27 164,77 EUR a žalobce chtěl doplatek do 90 %, tj. 7 761,36 EUR. Žaloba však byla v této části pro spoluzavinění žalobce ve výši 30 % nedůvodná. Žaloba tak byla nedůvodná co do částek 100 EUR, 80 EUR, 35 EUR a 7 761,36 EUR, tj. celkem co do částky 7 976,36 EUR s příslušenstvím. Odvolací soud proto změnil vyhovující výrok I napadeného rozsudku dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. také tak, že žalobu zamítl i co do částky 7 976,36 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 14. 1. 2017 do zaplacení. 46. Ve vztahu k nároku na přizpůsobení obydlí pak dospěl odvolací soud k následujícím závěrům. 47. Z obsahu spisu plyne, že v žalobě žalobce uplatňoval náklady na přizpůsobení obydlí pro hendikepované osoby ve výši 254 430,30 EUR, nicméně neuvedl v ní, o jaké konkrétní náklady na přizpůsobení obydlí by se mělo jednat. V podání žalobce ze dne 25. 10. 2018 (č. l. 390 -402 spisu) uvedl, že si nenechal postavit nový dům, nýbrž ke svému stávajícímu čtyřposchoďovému domu si nechal dostavět bezbariérovou část, když bezbariérové úpravy stávajícího domu by byly technicky a časově náročné a srovnatelně finančně nákladné (i bez nákladů spojených s náhradním bydlení po dobu jejich trvání). K prokázání těchto tvrzení navrhoval žalobce svůj výslech, výslech svojí manželky, důkaz architektonickou studii ze dne 4. 4. 2013, důkaz znaleckým posudkem, který měl vyžádat soud o nákladech stavebních úprav jednak stávajícího domu a jednak jeho dostavby, znaleckým posudkem, který měl vyžádat soud o potřebě bezbariérového obydlí, smlouvou o dostavbě žalobcova domu, předávacím protokolem a doklady o úhradě (výpisy z účtu, podkladními doklady o úhradě ceně dostavby kolaudací a fotodokumentací stavby). Při ústním jednání dne 26. 7. 2019 (č. l. 456 rub spisu), dal soud I. stupně žalobci poučení podle § 118 a odst. 1 a 3 o. s. ř. aby doplnil tvrzení tak, aby specifikoval, z jakého důvodu bylo zvoleno řešení přístavby bezbariérové části domu namísto bezbariérové úpravy původního domu a aby k uvedeným tvrzením označil důkazy. V podání ze dne 26. 9. 2019 (č. l. 462-464 spisu) žalobce uvedl dostatečná tvrzení o důvodech, proč si vybral přístavbou stávajícího bydlení (bylo pro něj účelnější a praktičtější) a navrhl k důkazu studii proveditelnosti a poukázal na důkazy označené v jeho podání ze dne 25. 10. 2018 a smlouvu o pronájmu části domu. Připojil rovněž sdělení – BGW, Oborového sdružení pro zdravotní a sociální zabezpečení ze dne 17. 10. 2023 (č. l. 511 spisu), týkající se skutečnosti, že žalobce dostane příspěvek na uzpůsobení obydlí do 121 549,92 EUR na novostavbu, s tím, že architektonická kancelář odhaduje náklady na 410 851 EUR. Soud I. stupně uvedenou listinu neprovedl k důkazu. K důkazu však provedl sdělení BGW, Oborového sdružení pro zdravotní a sociální zabezpečení ze dne 20. 1. 2016 (č. l. 513 spisu), ve vztahu ke kterému však pouze konstatoval, že tato pojišťovna uhradila žalobci z částky 410 224,22 Kč částku 128 150,67 EUR. V odůvodnění napadeného rozhodnutí však nijak nezohlednil, jaké náklady mělo zaplacení této částky pokrývat. Žalovaná k tomu v podání ze dne 2.4. 2020 (č. l. 585-587 spisu) tvrdila, že náklady na bezbariérovost činí 128 150,637 EUR a k důkazu navrhovala právě dopisy pojišťovny ze dne 17. 10. 2013 a ze dne 20. 1. 2016. Žalovaná také založila do spisu spolu s podáním ze dne 9. 1. 2025 stanovisko arch. M. M. (č. l. 1204-1205 spisu) s tím, že náklady související s postižením celkově činí 153 529,75 EUR. V podání ze dne 28. 1. 2021 (č. l. 618-622 spisu) k tomu žalobce namítal, že nelze rozlišovat bezbariérové prvky v částce 128 150, 67 EUR a ostatní náklady, neboť jedny nemohou existovat bez druhých (soud I. stupně tuto úvahu žalobce zcela převzal - viz odst. 93 napadeného rozsudku). Následně při ústním jednání dne 2. 2. 2021 (č. l. 629-630 spisu) zástupce žalobce uváděl, že podle listin od BGW Oborového sdružení pro zdravotní a sociální zabezpečení částka 121 549,92 EUR jsou pravděpodobně jen bezbariérové náklady, ale co těmi výdaji konkrétně bylo, netuší a navrhl proto připojit spis sp. zn. 25 C 102/2018 (tj. spis týkající se žaloby uvedené pojišťovny). S uvedeným důkazním návrhem se soud I. stupně vůbec nevypořádal, neboť neuvedl, z jakého důvodu k tomuto důkaznímu návrhu nepřihlédl. Současně při stejném ústním jednání (2. 2. 2021) dal soud I. stupně žalobci poučení podle ustanovení § 118 a odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 118b o. s. ř., aby konkrétním způsobem specifikoval náklady, které vynaložil na uzpůsobení jeho obydlí pro pohyb hendikepované osoby, tedy jeho vlastní osoby v příčinné souvislosti s újmou na zdraví, která mu vznikla při nehodě. Žalobce k tomu v podání žalobce ze dne 6. 4. 2021(č. l. 659-660 spisu) ve znění doplnění ze dne 8. 11. 2021 (č. l. 674-678 spisu), specifikoval náklady vynaložené na bezbariérové úpravy obydlí na částku v celkové výši 412 617,89 EUR, jednalo se však pouze o tabulku použitého materiálu a prací s tvrzením, že veškeré náklady sloužily k přizpůsobení obydlí žalobce. 48. Dle ust § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. 49. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, publikovaném ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí pod R 44/2015, uvedl, že: „Nárok na náhradu nákladů léčení zahrnuje vedle nákladů potřebných k obnovení zdraví nebo zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události též náklady na udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a rovněž skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat.“ 50. V uvedené souvislosti poukazuje odvolací soud také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3838/2018 týkající se obdobného ust. § 2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (podle nějž platí, že škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.) a situace, kdy poškozená utrpěla těžké zranění při dopravní nehodě (amputace dolní končetiny), po návratu z léčení byla prakticky nesoběstačná, uvězněná v domě a uplatnila nárok na náhradu nákladů na termoregulační topení (185 686 Kč), pojízdnou plošinu (535 000 Kč) a osobní automobil s úpravou sedadla (460 206 Kč po odečtení příspěvku). Sporná byla účelnost těchto nákladů. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí konkrétně uvedl: „Náklady spojené s péčí o zdraví (§ 2960 ObčZ) zahrnují vedle výdajů na léčebnou péči poškozeného, která není hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění, též výdaje na účelně vynaloženou osobní péči, která nemá jen lékařský charakter (např. úkony osobní hygieny, přípravy stravy a jejího přijímání, vyměšování, oblékání, jichž není poškozený zcela či zčásti sám schopen), a výdaje na péči o jeho domácnost (např. obstarávání nákupů, úklid, praní i vyřizování potřebných záležitostí na poště, na úřadech apod.). Náhrada se týká nákladů k pořízení potřebných pomůcek i k zabezpečení činností, které poškozený nezvládá, prostřednictvím jiných osob. Účelnost nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného je třeba měřit nejen hlediskem ekonomickým, nýbrž i širším pohledem, který zohledňuje snahu společnosti o začlenění zdravotně hendikepovaných osob do společenského života ve smyslu ÚPOZdrP.“(Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, publikovaná pod č. 10/2010 Sb. m. s. – pozn. odvolacího soudu) …Účelnost nákladů, kterou dovolatelka zpochybňuje, je třeba měřit nejen hlediskem ekonomickým, nýbrž i širším pohledem, který zohledňuje též snahu společnosti o začlenění zdravotně hendikepovaných osob do společenského života. Česká republika je totiž vázána Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou pod č. 10/2010 Sb. m. s., proto je třeba i § ustanovení 2960 o. z. vykládat v duchu principu co nejširšího zapojení tělesně postižených osob do různých sfér života.…i ustanovení § 2960 o. z., mající primárně zajistit spravedlivou náhradu újmy v občanskoprávních vztazích, třeba vykládat šířeji tak, že za účelně vynaložené náklady léčení lze považovat náklady na takové pomůcky, které slouží ke znovuzařazení poškozeného do společnosti a které pomáhají udržet jeho co nejvyšší úroveň samostatnosti, možnost uplatnit v plné míře tělesné, duševní, sociální a profesní schopnosti a dosáhnout dostatečného začlenění a zapojení do těch aspektů života společnosti, jichž se poškozený může vzhledem ke svému trvalému poškození zdraví zúčastnit. Obecně lze proto říci, že akceptovatelné jsou i zvýšené náklady na zajištění pomůcek, které umožní postiženému vykonávat alespoň část činností pokud možno co nejsamostatněji, zejména je-li jejich dalším efektem okolnost, že se jimi snižuje případná náhrada třetím osobám za péči, kterou by jinak nesoběstačný poškozený vyžadoval.“ Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že náklady na topení a plošinu jsou účelné, avšak náklady na pořízení automobilu nejsou automaticky nákladem na péči o nesoběstačnou osobu, protože zahrnují i obecnou užitnou hodnotu vozidla bez ohledu na zdravotní stav uživatele. Je nutné určit, v jakém rozsahu vozidlo představuje speciální pomůcku, a porovnat jeho cenu s jinými možnostmi. Pořízení zcela nového automobilu s technickými úpravami může překročit hranici ekonomické účelnosti, zejména pokud je vozidlo využíváno i dalšími členy rodiny. V takovém případě slouží primárně jako běžný dopravní prostředek, a proto je podle § 2960 občanského zákoníku nutné poměrně omezit částku, kterou lze uložit pojistiteli, tak aby odpovídala míře, v níž automobil skutečně funguje jako zvláštní pomůcka pro zajištění péče o poškozenou. Právní názor odvolacího soudu o jednoznačné účelnosti pořízení nového automobilu s úpravou sedadla spolujezdce proto považoval Nejvyšší soud za předčasný a nesprávný, neboť absentovala úvaha o ekonomické účelnosti či případné snížení náhrady podle míry využití vozu čistě pro potřeby žalobkyně spojené se snížením její schopnosti sebeobsluhy v důsledku úrazu. 51. V projednávané věci soud I. stupně k důkazům navrženým žalobcem ve vztahu k úpravám na přizpůsobení obydlí v odst. 39 napadeného rozsudku uvedl, že neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem o možnostech bezbariérové úpravy obydlí žalobce a jejích nákladech, neboť bylo možno věci rozhodnout i bez provedení tohoto důkazu a v odst. 92 napadeného rozsudku uvedl, že posuzoval nárok žalobce na náhradu nákladů na úpravu domu pro potřeby hendikepované osoby podle § 449 odst. 1 obč. zák., že žalovaná tyto náklady rozdělila pouze na „bezbariérové“ (s odůvodněním, že nevznikají při běžné stavbě – viz stanovisko architekta M.) a „ostatní“, aniž by zpochybnila jejich účelnost či potřebu konkrétních úprav formou přístavby bezbariérové části domu. Doplnění dokazování znaleckým posudkem k posouzení možností úprav a jejich nákladů tak nepovažoval za nutné, jelikož argumentaci žalované shledal nelogickou. Soud I. stupně však zcela přehlédl, že břemeno tvrzení ohledně potřebnosti a účelnosti nákladů, stejně jako odpovídající důkazní břemeno neleží na žalované, ale na žalobci. V opačném případě by totiž žalobce mohl proti žalované uplatňovat jakkoli vysokou částku a pokud by si nechal postavit přístavbu např. za dvojnásobně vysokou částku, měla by mu podle logiky soudu I. stupně být přiznána i částka v takové výši. 52. V napadeném rozsudku tak prozatím zcela chybí úvaha o ekonomické účelnosti či případném snížení náhrady podle míry využití nového bydlení výlučně pro potřeby žalobce spojené se snížením jeho schopnosti sebeobsluhy v důsledku nehody. 53. K důkazu také prozatím nebylo provedeno sdělení BGW, Oborového sdružení pro zdravotní a sociální zabezpečení ze dne 17. 10. 2023 (č. l. 511 spisu), týkající se skutečnosti, že žalobce dostane příspěvek na uzpůsobení obydlí do 121 549,92 EUR na novostavbu, s tím, že architektonická kancelář odhaduje náklady na 410 851 EUR a skutečnosti, že náklady nutné na přizpůsobení obydlí byly odhadnuty na 121 549,92 EUR. Soud I. stupně pak sice provedl k důkazu sdělení BGW, Oborového sdružení pro zdravotní a sociální zabezpečení ze dne 20. 1. 2016 (č. l. 513 spisu), ale pouze konstatoval že tato pojišťovna uhradila žalobci z částky 410 224,22 Kč, částku 128 150,67 EUR, aniž by zohlednil, jaké konkrétní náklady mělo zaplacení této částky pokrývat. Žalovaná k tomu v podání ze dne 2.4. 2020 č. l. 585-587 tvrdí, že k důkazu navrhuje dopisy pojišťovny ze dne 17. 10. 2013 a ze dne 20. 1. 2016 a že náklady na bezbariérovost činí 128 150,637 EUR. Soud I. stupně se však s uvedenými tvrzení žalované ve světle shora uvedené judikatury řádně nevypořádal. 54. Žalobce prozatím v podání ze dne 6. 4. 2021(č. l. 659-660 spisu), ve znění doplnění ze dne 8. 11. 2021 (č. l. 674-678 spisu), kde žalobce specifikoval náklady vynaloženy na bezbariérové úpravy obydlí na částku v celkové výši 412 617,89 EUR, pouze uvedl výčet všech prací a použitých materiálů na celou přístavbu. 55. Ze shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu však odvolací soud dovozuje, že žalobce musí v dané věci nejprve konkrétně tvrdit a prokázat jakou přesně potřeboval úpravu bydlí, aby se při stávajícím poškození zdraví v důsledku nehody mohl samostatně a soběstačně pohybovat, přičemž za situace, kdy si zvolil z praktických a pochopitelných důvodů (odpadá nutnost přesunů výtahem, absence potřeby stěhování rodiny, nájemníka a hledání náhradního ubytování, zachování příjmů z pronájmu, snížení rizik spojených s rekonstrukcí staršího domu a provozními náklady či poruchami výtahu) variantu přístavby, musí konkrétně tvrdit a prokázat, které prvky v přístavbě obydlí slouží k tomu, aby se mohl při stávajícím poškození zdraví v důsledku nehody samostatně a soběstačně pohybovat. V uvedeném směru tak musí být také žalobce poučen soudem dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. odpovídajícím způsobem s tím, že při nedoplnění tvrzení a důkazních návrhů v uvedené souvislosti, bude ve vztahu k části žaloby týkající se nákladů na přizpůsobení obydlí neúspěšný. 56. Za předpokladu, že žalobce řádně doplní svoje tvrzení, bude na místě nechat zhotovit znalecký posudek z oboru stavebnictví s případným přibráním konzultanta z oboru zdravotnictví týkající se otázky jaké náklady z nákladů na přístavbu v celkové výši 410 224,22 EUR představují takovou úpravu obydlí, aby se žalobce při stávajícím poškození zdraví v důsledku nehody mohl samostatně a soběstačně pohybovat, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že BGW, Oborové sdružení pro zdravotní a sociální zabezpečení vyplatilo žalobci v uvedené souvislosti částku 128 150,637 EUR a se zohledněním stanoviska arch. kanceláře M. M. z 2. 10. 2023, týkajícího se vyčíslení nákladů souvisejících s postižením na částku 153 529,75 EUR (č. l. 1204-1205 spisu). Skutková zjištění z tohoto stanoviska nejsou v napadeném rozsudku obsažena, a to přesto, že bylo prováděno k důkazu při ústním jednání dne 6. 2. 2025 – č. l. 1212-1213 spisu. 57. Odvolací soud také doplňuje, že má za to, že požadavek na doplnění tvrzení, které prvky v přístavbě obydlí slouží k tomu, aby se mohl žalobce při stávajícím poškození zdraví v důsledku nehody samostatně a soběstačně pohybovat a na jeho prokázáni, není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12 ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, v nichž Ústavní soud vyjádřil princip plného odškodnění zdraví. Je pravdou, že žalobci mají být plně odškodněny utrpěné újmy, neznamená to však, že mu může být uhrazena jakákoliv částka bez bližšího zkoumání účelnosti a potřebnosti jejího vynaložení. 58. S ohledem na uvedené závěry tak odvolací soud k nákladům na bydlení pro úplnost dodává, že žalobce vynaložil celkové náklady na přizpůsobení obydlí ve výši 410 851 EUR, německou pojišťovnou mu byl vyplacen příspěvek ve výši 128 150,67 EUR, proto zbývala nezaplacená částka ve výši 282 700,33 EUR. Z této částky chtěl žalobce po žalované 90 %, tj. 254 430,3 EUR, přičemž na tuto částku dne 24. 7. 2025 žalovaná zaplatila 5 224,66 EUR, a proto byl vyhovující výrok I rozsudku soudu I. stupně částečně zrušen a řízení bylo ve vtahu k této částce zastaveno, neboť žalobce vzal žalobu po podání odvolání v tomto rozsahu zpět. 59. Žalobce tak na přizpůsobení obydlí požaduje již jen částku 249 205,64 Kč a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 254 430, 30 EUR od 14. 1. 2017 do 24. 7. 2025 a z částky 249 205,64 EUR od 25. 7. 2025 do zaplacení. Eurová částka přiznaná soudem I. stupně totiž činila 262 406, 66 EUR a zahrnovala doplatek na tříkolce 100 EUR, škodě na věcech 80 EUR, opravě brýlí 35 EUR, ztrátě na výdělku 7761,36 EUR a doplatek na přizpůsobení obydlí 252 430,30 EUR. Co do částky 5 224,66 EUR se zákonnými úroky z prodlení od 14. 1. 2017 do 24. 7. 2025 byl vyhovující výrok I rozsudku soudu I. stupně částečně zrušen a řízení bylo ve vtahu k této částce zastaveno. Žaloba pak byla nedůvodná co do doplatku na tříkolku ve výši 100 EUR, doplatku na škodě na věcech 80 EUR, doplatku na opravu brýlí 35 EUR, doplatku na ztrátě na výdělku 7761,36 EUR, tj. celkem co do 7 976,36 EUR s úroky z prodlení od 14. 1. 2017 do zaplacení. Soudem I. stupně přiznaná částka 262 406,66 EUR tedy po odečtení nedůvodné částky 7 976,36 EUR, činí 254 430,3 EUR a po odečtení částky zaplacená ve vztahu k úpravě obydlí ve výši 5 224,66 EUR (částečné zastavení a zrušení rozsudku) činí 249 205,64 EUR s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 254 430, 30 EUR od 14. 1. 2017 do 24. 7. 2025 a z částky 249 205,64 EUR od 25. 7. 2025 do zaplacení. 60. K námitce žalované, že všechny platby za stavební práce uhrazené před 16. 1. 2015 měly být promlčeny, neboť tyto byly podle jejího názoru uplatněny až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovené v § 106 odst. 1 a 2 obč. zák., pak odvolací soud odkazuje na správný závěr soudu I. stupně týkající se námitky promlčení vyjádřený v odst. 66 napadeného rozsudku, z něhož plyne, že předmětem řízení je právo na pojistné plnění podle zákona č. 168/1999 Sb., které odpovídá povinnosti náhrady škody nebo nemajetkové újmy v penězích a které se promlčuje podle ust. § 8 zákona č. 37/2004 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, běh promlčecí lhůty začal běžet dle § 8 zákona č. 37/ 2004 Sb., o pojistné smlouvě nejdříve rok po pojistné události, tj. dne 14. 1. 2014, přičemž promlčecí lhůta uplynula nejdříve tři roky poté, tj. dne 14. 1. 2017 (sobota), tedy dne 16. 1. 2017 (pondělí) a žaloba byla podána dne 16. 1. 2017. Nárok na přizpůsobení obydlí je totiž nárokem vyplývajícím z ust. § 449 odst. 1 obč. zák, a proto z logiky věci se jeho promlčení v souvislosti s pojistnou události řídí speciálním zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě nikoliv obecnými promlčecími lhůtami v ust. § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. týkajícími se nároků na náhradu škody nikoliv z pojistného plnění. 61. Ve vztahu k případným úrokům z prodlení z nákladů na přizpůsobení obydlí, pro případ, že tento nárok bude shledán důvodným, odvolací soud k námitce žalované, že soud I. stupně při přiznání úroků z prodlení nezohlednil, že žalobce zkompletoval dokumentaci a zpřístupnil ji v češtině až po šesti letech od podání žaloby, uvádí, že podstatná je skutečnost, že žalobce nárok na zaplacení úroků z prodlení uplatnil již v žalobě, přičemž na splatnosti nároku a následujícím prodlení v případě, že částka není uhrazena včas, ničeho nemění skutečnost, že důkazy k prokázání nároku byly doloženy až v průběhu soudního řízení. Uvedenou námitku žalované tak odvolací soud považuje za nedůvodnou. 62. S ohledem na shora uvedené důvody tak odvolací soud dle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. vyhovující výrok I napadeného rozsudku zrušil pro nepřezkoumatelnost co do částky 249 205,64 EUR (představující náklady na přizpůsobení obydlí) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 254 430,30 EUR od 14. 1. 2017 do 24. 7. 2025 a z částky 249 205,64 EUR od 25. 7. 2025 do zaplacení a v závislých výrocích II (náklady řízení mezi účastníky), III (náklady sátu) a IV (soudní poplatek) a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 63. Na soudu I. stupně nyní bude, aby poučil žalobce dle ust. § 118 a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdil a prokázal jakou přesně potřeboval úpravu obydlí, aby se při stávajícím poškození zdraví v důsledku nehody mohl samostatně a soběstačně pohybovat, konkrétně, aby tvrdil a prokázal, které prvky v přístavbě obydlí slouží k tomu, aby se mohl při stávajícím poškození zdraví v důsledku nehody samostatně a soběstačně pohybovat s tím, že při nedoplnění tvrzení a důkazních návrhů v uvedené souvislosti, bude ve vztahu k části žaloby týkající se nákladů na přizpůsobení obydlí neúspěšný. 64. Pokud žalobce řádně doplní svoje tvrzení, bude na soudu I. stupně, aby kromě provedení důkazů navržených žalobcem v uvedené souvislosti nechal zhotovit znalecký posudek z oboru stavebnictví s případným přibráním konzultanta z oboru zdravotnictví týkající se otázky jaké náklady z nákladů na přístavbu v celkové výši 410 224,22 EUR představují takovou úpravu obydlí, aby se žalobce při stávajícím poškození zdraví v důsledku nehody mohl samostatně a soběstačně pohybovat), a to se zohledněním skutečnosti, že BGW, Oborové sdružení pro zdravotní a sociální zabezpečení vyplatilo žalobci v uvedení souvislosti částku 128 150,637 EUR a se zohledněním stanoviska arch. kanceláře M. M. z 2. 10. 2023, týkajícího se vyčíslení nákladů souvisejících s postižením na částku 153 529,75 EUR (č. l. 1204-1205 spisu). 65. V novém rozhodnutí také soud I. stupně rozhodne o nákladech řízení před soudy obou stupňů a přitom přihlédne i k závěrům Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1391/24. Poučení: Proti výroku I a III tohoto rozsudku není dovolání přípustné. Proti výroku II tohoto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 9. prosince 2025 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu