ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba a ve věci žalobců: a) R. Z., narozený xxx bytem Š., H. b) Š. Z., narozená xxx bytem N., Z. oba zastoupeni advokátem P. N. sídlem K.,B. proti žalované: B. xxx, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. xxx jednající v České republice prostřednictvím B., organizační složka, IČ: xxx sídlem A., Praha zastoupená advokátem T. V. sídlem P., Praha o zaplacení částky 3 140,18 EUR s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. července 2024, č. j. 27 C 61/2023-74 takto: Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I co do částky 1 200 EUR s úrokem z prodlení z částky 1 200 EUR ve výši 15 % ročně od 1. 10. 2022 do zaplacení potvrzuje, jinak se v tomto výroku a ve výroku III o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobcům částku 3 001,91 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky, za dobu od 1. 10. 2022 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 138,27 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 29. 9. 2022 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 140,18 EUR za dobu od 9. 9. 2022 do 30. 9. 2022 (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 48 540,36 Kč (výrok III). 2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci se domáhali zaplacení částky 3 140,18 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že se dne 24. 6. 2022 měli účastnit letu žalované č. xxx z Prahy do Londýna, následně letu č. xxx z Londýna do Miami a letu č. xxx z Miami do Cancúnu. Přílet do cílového místa určení byl naplánován na den 24. 6. 2022 v 19:23 hod., žalobcům však byl bez uvedení důvodu odepřen nástup na v pořadí první let na letišti v Praze a vznikla jim tak škoda v podobě marně vynaložených nákladů na ubytování ve výši 1 869,74 EUR, ve výši 43,01 EUR za víza pro vstup do USA a ve výši 27,43 EUR za cestu na letiště. Vedle těchto částek se žalobci domáhali také zaplacení částky 600 EUR dle čl. 7 odst. 1, písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) ze dne 11. 2. 2004 č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále také jen „Nařízení (ES) č. 261/2004“). 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť nároky žalobců neuznává. V rámci své obrany nejprve uvedla, že v daném případě došlo k problému s letenkami žalobců. Následně své procesní stanovisko změnila a namítla, že žalobci neprokazují, že jim byl odepřen nástup na palubu letadla. Dále argumentovala tím, že částka vynaložená za víza do USA je platná po dobu jednoho roku, a tudíž neexistuje příčinná souvislost mezi vynaloženými náklady a předmětnou událostí. Ohledně nákladů na taxi namítla, že žalobci měli k dispozici i jiné způsoby dopravy na letiště, a proto tyto výdaje nelze požadovat po žalované. K nákladům za ubytování pak uvedla, že žalobci sami zvolili ubytování s 100 % storno poplatkem, což jde k jejich tíži. 4. Po provedeném dokazování soud I. stupně zjistil následující skutkový stav: Žalobci měli rezervace na lety žalované na den 24. 6. 2022, a to z Prahy do Londýna s odletem v 6:35 hod. a příletem na letiště Heathrow v 7:35, dále z Londýna do Miami a z Miami do Cancúnu. Každý z žalobců vynaložil částku 21 USD za víza pro vstup do USA, za cestu na letiště Václava Havla v Praze žalobci vynaložili částku 673,13 Kč. Za rezervaci ubytování v hotelu NYX v Cancúnu, žalobci uhradili částku 42 092,68 Kč. Z výslechu svědka, syna žalobců, měl soud I. stupně za prokázané, že žalobci se k prvnímu z rezervovaných letů dostavili řádně a včas, ale byl jim odepřen nástup na palubu letadla. Svědek uvedenou situaci řešil po telefonu s žalovanou z důvodu své jazykové vybavenosti. Prostřednictvím telefonu mu byla žalovanou pro žalobce nabídnuta možnost jiného letu, který by však zkrátil dovolenou žalobců o několik dnů. Tuto nabídku obdržel výhradně telefonicky od operátora indické národnosti pracujícího pro žalovanou. Z účastnického výslechu žalobce soud I. stupně zjistil, že žalobci se k odletu dostavili s dostatečným časovým předstihem, konkrétně dvě hodiny před plánovaným odletem, tedy v 4:30 hod. Při odbavení jim bylo sděleno, že pro ně nejsou zajištěny letenky. V návaznosti na tuto skutečnost kontaktovali svého syna, který s ohledem na svou lepší znalost cizího jazyka řešil situaci po telefonu na čísle, jež žalobci obdrželi na odbavovací přepážce. Prostřednictvím této komunikace jim byla nabídnuta možnost náhradního letu, který by však proběhl nejdříve o den později. Na základě této situace se žalobci rozhodli zakoupit a uhradit jiný zájezd do jiné destinace. 5. Poté soud I. stupně s odkazem na čl. 4 odst. 3, čl. 7 písm. c) (správně čl. 7 odst. 1 písm. c) – pozn. odvolacího soudu) a čl. 12 odst. 1 Nařízení (ES) č. 261/2004 a na § 2952 a § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „o. z.“) dospěl k závěru, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost vyplývající z uzavřené smlouvy o přepravě (§ 2550 o. z.), jejíž existence byla prokázána potvrzením rezervace na předmětné lety. Bylo prokázáno, že žalobci vynaložili náklady související s původně plánovanou cestou ještě před jejím uskutečněním, k němuž však v důsledku porušení smluvní povinnosti žalované nedošlo. Jednalo se o úhradu ubytování ve výši 42 092,68 Kč, platbu za víza nezbytná pro vstup do USA (ESTA) v částce dvakrát 21 USD a částku 673,13 Kč za dopravu na letiště. Vzhledem k tomu, že žalobcům byl odepřen nástup na palubu letadla operujícího první ze zarezervovaných letů, vznikly žalobcům marně vynaložené náklady. Námitky žalované, že žalobci si zvolili ubytování se 100 % storno poplatkem, či že mohli na letiště cestovat jiným způsobem než taxislužbou, považoval za nedůvodné. 6. Ve vztahu k jednotlivým nárokům shledal soud I. stupně jako odůvodněnou částku dvakrát 600 EUR jako paušální náhradu podle na čl. 4 odst. 3, čl. 7 odst. 1 písm. c) (ES) č. 261/2004. Náhradu za ubytování ve výši 42 092,68 Kč, přepočtenou dle kurzu platného ke dni zahájení řízení (24,3 Kč/EUR) vypočetl na částku 1 732,20 EUR, tedy méně než žalobci požadovaných 1 869,74 EUR, platba za víza ve výši 42 USD v přepočtu odpovídala 42,01 EUR (oproti požadovaným 43,01 EUR) a částka za taxislužbu činila 27,70 EUR. Celková oprávněná výše nároků žalobců tak činila 3 001,91 EUR. Soud I. stupně proto žalobu částečně zamítl v rozsahu částky 138,27 EUR. 7. Ve vztahu k požadovaném příslušenství konstatoval, že žalobci vyzvali žalovanou k dobrovolnému splnění jejich nároků v předžalobní výzvě ze dne 13. 9. 2022 s určením lhůty 15 dnů, která marně uplynula dne 30. 9. 2022, tudíž žalovaná se dostala do prodlení ode dne 1. 10. 2022. Nárok žalobců na úrok z prodlení za období před tímto datem shledal nedůvodným. 8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobci byli neúspěšní pouze v nepatrné části 10 % předmětu řízení, a proto jim přiznal plnou náhradu nákladů řízení za právní zastoupení a soudní poplatek. 9. Proti vyhovujícímu výroku I a výroku III o nákladech řízení napadeného rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení věci, především pokud jde o určení rozhodného práva. Podle jejího názoru měl soud aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), neboť předmětný spor se týká mimosmluvních závazkových vztahů. Dále žalovaná namítala rozpory ve svědecké a účastnické výpovědi zejména pokud jde o nabídku náhradního letu. Soud I. stupně považoval za prokázané, že žalobcům byl nabídnut let, který by zkrátil jejich dovolenou, avšak současně měl za prokázané, že žalobcům byla nabídnuta alternativa s minimálně jednodenním zpožděním. V této souvislosti poukázala na výpověď žalobce a), který nejprve tvrdil, že byl žalobcům nabídnut let až dne 27. 6. 2022, aby následně připustil možnost, že jim byly nabídnuty i lety na dny 25. 6. 2022 a 26. 6. 2022 Na základě těchto skutečností žalovaná považovala výpověď žalobce a) za nevěrohodnou a rozsudek soudu I. stupně za nepřezkoumatelný. Žalovaná rovněž namítala procesní pochybení soudu spočívající v nepřipuštění důkazního návrhu týkajícího se přepisu telefonické komunikace mezi ní a žalobcem a), který měl prokázat nabídku náhradního letu na dny 25. 6. 2022 nebo 26. 6. 2022. Soud I. stupně důkaz nejprve odmítl s odkazem na jazykovou bariéru a následně jej nepřipustil s ohledem na koncentrační zásadu. Žalovaná však návrh podala v souladu s § 118b odst. 1 o. s. ř., neboť měl zpochybnit účastnickou výpověď žalobce. Žalovaná dále argumentovala tím, že žalobci se dobrovolně rozhodli nevyužít nabídky náhradního letu a místo toho zakoupili jinou dovolenou, čímž způsobili, že nevyužili ubytování a víza ESTA. Podle žalované tak nelze přiznat žalobcům náhradu škody za nevyužité ubytování a víza, případně by bylo možné uvažovat pouze o škodě za jednu noc nevyužitého ubytování. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žaloba bude zamítnuta, případně aby rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 10. Žalobci k odvolání žalované uvedli, že nesouhlasí s tím, že by soud I. stupně měl postupovat podle Nařízení Řím II, rozsudek soudu I. stupně považovali za věcně správný, dokazování před soudem I. stupně za řádně provedené, a navrhli proto potvrzení napadeného rozsudku. 11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné. 12. Soud I. stupně správně mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost k projednání nároku na zaplacení paušální náhrady na zaplacení částky dvakrát 600 EUR podle Nařízení (ES) č. 261/2004, která plyne z čl. 18 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), podle něhož platí, že spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště, nebo, bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel (viz odst. 53-65 rozhodnutí Soudního dvora ze dne 26. března 2020, Králová, C-215/18, EU:C:2020:235.). Právní úprava uvedených nároků pak vyplývá přímo z Nařízení (ES) č. 261/2004 Sb. 13. Soud I. stupně také správně mlčky dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů ve vztahu ke zbytku nároku, tj. nároku na zaplacení částky 1 869,74 EUR za ubytování, částky 43,01 EUR za víza a částky 27,43 EUR za taxi za cestu na letiště. Ta konkrétně plyne z. čl. 33 odst. 1 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě, podepsané v Montrealu dne 28. května 1999 (Montrealská úmluva), publikované pod č. 123/2003 Sb. m. s. (dále jen „Montrealská úmluva (č. 123/2003 Sb. m. s.“), podle kterého platí, že žalobu o náhradu škody je možno podat podle volby žalobce na území jedné ze smluvních stran, buď u soudu, kde má dopravce bydliště, nebo u soudu hlavního sídla jeho podnikání nebo u soudu v místě jeho podnikání, ve kterém byla přepravní smlouva sjednána, nebo u soudu v místě určení. V daném případě podniká žalovaná v České republice prostřednictvím organizační složky, proto byly k projednání uvedených nároků příslušené české soudy. Právní úprava uvedených tří nároků je pak obsažena přímo v Montrealské úmluvě (č. 123/2003 Sb. m. s.), jak je podrobněji níže vysvětleno. 14. Z dokazování před soudem I. stupně vyplynulo, že žalobcům byl odepřen nástup na palubu, odvolací soud tak dospěl k závěru že rozhodnutí soudu I. stupně bylo věcně správné v části, kterou soud I. stupně žalobě vyhověl co do nároku žalobců na zaplacení částky dvakrát 600 EUR podle Nařízení (ES) č. 261/2004 ve smyslu čl. 4 odst. 3 uvedeného na řízení ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení, jak správně dovodil i soud I. stupně. 15. Ve vztahu k těmto částkám soud I. stupně také v zásadě správně rozhodl i o nároku na zaplacení úroku z prodlení, když žalovaná byla vyzvána k zaplacení částky 1 200 EUR předžalobní výzvou ze dne 13. 9. 2022 do 15 dnů. Uvedená lhůta marně uplynula dne 29. 9. 2022, prodlení tak nastalo dne 30. 9. 2022, přičemž soud I. stupně přiznal příslušenství až od 1. 10. 2022, a nárok na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 9. 9. 2022 do 30. 9. 2022 výrokem II napadeného rozsudku zamítl. Tento výrok nicméně nebyl odvoláním napaden. 16. Odvolací soud proto výrok I napadeného rozsudku v rozsahu částky 1 200 EUR s příslušenstvím, specifikovaným v tomto výroku, jako věcně správný potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. 17. Pokud jde o další části nároku uplatněného podanou žalobou, tj. 1 869,74 EUR za ubytování, částku 43,01 EUR za víza a částku 27,43 EUR za taxi za cestu na letiště, uvádí odvolací soud, že na navedené nároky se nevztahuje čl. 9 Nařízení (ES) č. 261/2004, jak argumentoval žalobce v návrhu na zahájení řízení. Podle čl. 9 odst. 1 Nařízení (ES) č. 261/2004 platí, že odkazuje-li se na tento článek, jsou cestujícím zdarma nabídnuty: a) strava a občerstvení v rozsahu přiměřeném čekací době; b) ubytování v hotelu, pokud se pobyt na jednu noc nebo více nocí stane nezbytným, nebo se nezbytným stane pobyt delší než zamýšlený cestujícím; přeprava mezi letištěm a místem ubytování (hotelem nebo jiným zařízením). Využití uvedeného článku by však připadalo v úvahu za předpokladu, že by se se jednalo o zajištění hotelu v místě, kde cestující uvízli (tedy v Praze), ne v cílové destinaci (Mexiko). 18. Uvedené nároky je třeba posoudit podle Montrealské úmluvy (č. 123/2003 Sb. m. s.). 19. Podle čl. 19 Montrealské úmluvy (č. 123/2003 Sb. m. s.) dopravce odpovídá za škody způsobené zpožděním letecké dopravy cestujících, zavazadel nebo nákladu. Dopravce však neodpovídá za škody způsobené zpožděním, jestliže prokáže, že on sám a jeho zaměstnanci a agenti učinili veškerá možná opatření, která lze spravedlivě požadovat, aby škodu odvrátili, nebo že nebylo v jejich silách, aby tak učinili. 20. Podle čl. 22 odst. 1 Montrealské úmluvy (č. 123/2003 Sb. m. s.) v případě škody, způsobené zpožděním, jak je uvedeno v článku 19 při dopravě osob, je odpovědnost dopravce za každého cestujícího omezena na částku 5 346 jednotek zvláštních práv čerpání (SDR). 21. Podle čl. 23 odst. 1 Montrealské úmluvy (č. 123/2003 Sb. m. s.) částky uváděné v jednotkách zvláštních práv čerpání v této úmluvě znamenají jednotky zvláštních práv čerpání, jak je definuje Mezinárodní měnový fond. Přepočet těchto částek na národní měny se v případě soudního řízení provádí podle hodnoty jednotek zvláštních práv čerpání v den vynesení rozsudku. Přepočet jednotek zvláštních práv čerpání na národní měny se u smluvní strany, jež je členem Mezinárodního měnového fondu, provede podle metodiky přepočtu, kterou používá Mezinárodní měnový fond pro svoje operace a transakce ke dni vynesení rozsudku. Přepočet jednotek zvláštních práv čerpání na národní měny se u smluvní strany, jež není členem Mezinárodního měnového fondu, provede podle metodiky, kterou určí tento stát. 22. Podle judikatury soudů je i odepření nástupu na palubu považováno ve smyslu Montrealské úmluvy (č. 123/2003 Sb. m. s.) za zpoždění letu [viz např. rozsudek Okresního soudu Spojených států pro severní obvod státu New York ze dne 2. května 2001 King v. American Airlines, Inc., 146 F. Supp. 2d 159, nebo rozhodnutí Okresního soudu Spojených států pro jižní obvod New Yorku, sp. zn. 97 Civ. 8885 ze dne 28. května 1998 Yanovskiy v. Air France, 1998 WL 305648 (S.D.N.Y.) a rozsudek Nejvyššího soudu spojených státu ze dne 12. 1. 1999 v případu El Al Israel Airlines, Ltd. v. Tsui Yuan Tseng, 525 U.S. 155 (1999)]​. 23. Z čl. 19 Montrealské úmluvy (č. 123/2003 Sb. m. s.) pak plyne, že pro úspěšné uplatnění nároku musí být prokázána přímá příčinná souvislost mezi odepřením nástupu na palubu a vzniklou škodou spočívající v zaplacení zrušeného ubytování, propadlých víz a úhrady ceny taxi za cestu na letiště, o čemž měli být žalobci poučeni postupem dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. 24. Pokud soud I. stupně uvedené nároky posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku postupoval tedy nesprávně a jeho rozhodnutí je ve vztahu k těmto nárokům proto prozatím nepřezkoumatelné. 25. Za relevantní námitku žalované pak považuje odvolací soud rovněž námitku, že soud nesprávně odmítl provést důkaz přepisem rozhovoru syna žalobců s pracovníky žalované. Z obsahu spisu plyne, že žalovaná navrhovala provedení tohoto důkazu ke zpochybnění věrohodnosti účastnické výpovědi žalobce, jedná se tak o výjimku ze zásady koncentrace řízení ve smyslu ust. § 118b odst. 1 o. s. ř. a nebyly zde tudíž dány důvody pro zamítnutí uvedeného důkazního návrhu. 26. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud zrušil ve zbývající části vyhovující výrok I a závislý nákladový výrok III podle ust. § 219 odst. 1 písm. a, b) o. s. ř. a věc vrátil soudu I. stupně podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v tomto rozsahu k dalšímu řízení. 27. Výrok II napadeného rozsudku, který nebyl odvoláním napaden nabyl samostatně právní moci. 28. Na soudu I. stupně nyní bude, aby znovu posoudil nároky žalobců na tj. 1 869,74 EUR za ubytování, částku 43,01 EUR za víza a částku 27,43 EUR za taxi za cestu na letiště, a to podle Montrealské úmluvy (č. 123/2003 Sb. m. s.), zejména čl. 19, 22 a 23 uvedené úmluvy. Soud I. stupně zejména poučí žalobce podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., aby prokázali, že nároky žalobců na 1 869,74 EUR za ubytování, částku 43,01 EUR za víza a částku 27,43 EUR za taxi za cestu na letiště vznikly v příčinné souvislosti s odepřením nástupu žalobců na palubu předmětného letu v Praze s tím, že nesplnění uvedené procesní povinnosti bude mít pro žalobce následek v podobě nepříznivého rozhodnutí ve věci. 29. V novém rozhodnutí rovněž soud I. stupně rozhodně o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poučení: Proti tomuto rozsudku, v části, kterou byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen, lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 a násl. o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto rozsudku v části, ve které byl zrušen rozsudek soudu I. stupně není dovolání přípustné. Praha 18. února 2025 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu