ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba a ve věci žalobkyně: xxx xxx, a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha xxx - xxx xxx, zastoupená advokátem proti žalovanému: xxx -xxx xxx, narozený xxx, st. příslušnost Rumunsko bytem xxx, Praha xxx - xxx o 293 913,49 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. dubna 2024, č. j. 6 C 428/2023-74 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I mění tak, že lhůta k plnění činí 3 dny od právní moci rozsudku. II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 287 202,90 Kč od 4. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 98 547,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 287 202,90 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku soudu I. stupně až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok I), co do částky 6 710,59 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 299,70 Kč, s úrokem ve výši 6,99 % ročně z částky 290 715,80 Kč od 2. 7. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 293 913,49 Kč od 2. 7. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II), žalobkyni uložil zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 2 939 Kč na bankovní účet Obvodního soudu pro Prahu 10 (výrok III) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 39 761,92 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 200 Kč, splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku soudu I. stupně až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok IV). 2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku uvedenou v záhlaví rozsudku spolu s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností xxx xxx, byla dne xxx uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 781 Kč, včetně sjednaného úroku ve výši 6,99 % ročně, neplnil však své závazky řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění celého úvěru dopisem ze dne 29. 4. 2023. Následně došlo k postoupení pohledávky žalobkyni s účinností ke dni 1. 7. 2023, kdy pohledávka za žalovaným byla představována jistinou ve výši 287 202,90 Kč, připsanými úroky z úvěru ve výši 3 512,90 Kč, poplatky ve výši 3 197,69 Kč a kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 7 299,70 Kč. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud I. stupně svoji pravomoc s ohledem na rumunskou státní příslušnost žalovaného a jeho bydliště v České republice dovodil z čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). 5. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání soudu konanému dne 12. 4. 2024 se nedostavil, ani se z něj neomluvil, soud I. stupně projednal věc v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 6. Po provedeném dokazování soud I. stupně dospěl k následujícímu závěru o skutkové stavu: žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne xxx smlouvu o úvěru, jíž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 300 000 Kč a žalovaný se zavázal předmětnou částku žalobkyni vrátit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 781 Kč až do úplného splacení, první splátka se stala splatnou dne 15. 3. 2022. Úroková sazba byla sjednána ve výši 6,99 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně a její sazebník. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 300 000 Kč. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, k čemuž ho právní předchůdkyně žalobkyně opakovaně vyzývala, nakonec proto úvěr zesplatnila dne 29. 4. 2023. Dlužná částka jistiny činila 287 202,90 Kč. Žalovaný měl v období od ledna 2021 do ledna 2022 čistý měsíční příjem přibližně 30 000 Kč, přičemž ze svého bankovního účtu na tři jiné bankovní účty pravidelně odesílal částku kolem 20 000 Kč měsíčně. Bydlel v nájmu v domácnosti o dvou osobách. Zůstatky na jeho bankovním účtu v jednotlivých měsících se pohybovaly následovně: od +535,05 Kč v lednu 2021 až po +1 341,66 Kč v lednu 2022, přičemž v některých měsících dosáhly i záporných hodnot (např. červenec 2021: –29,31 Kč, říjen 2021: –2,54 Kč). Celkově se konečné zůstatky na účtu pohybovaly v řádu několika set až tisíců korun. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena dne 1. 7. 2023. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky výzvou ze dne 18. 7. 2023, odeslanou dne 19. 7. 2023 a poté ještě dne 12. 9. 2023. 7. Soud I. stupně s odkazem na ust. § 2395, 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ust. § 84 odst. 2, § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo/2018 a na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C - 679/18, OPR- Finance s. r. o. v. GK, týkající se povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a následků porušení této povinnosti, dovodil, že smlouva o úvěru byla neplatná. Žalovaný totiž před uzavřením smlouvy o úvěru nebyl úvěruschopný. V této souvislosti bylo prokázáno, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně v žádosti o poskytnutí úvěru lhal, když uváděl, že jeho měsíčním výdajem je pouze nájem ve výši 5 500 Kč měsíčně. Z provedeného dokazování však především vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně vedla pro žalovaného minimálně 13 měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru běžný účet a měla přehled o jeho finančních tocích a z výpisu z účtů žalovaného bylo zřejmé, že v období od ledna 2021 do ledna 2022 měl žalovaný pravidelné měsíční výdaje zasílané na tři bankovní účty v průměrné výši kolem 20 000 Kč. I když je pravdou, že žalovaný dosahoval příjmů v průměrné výši kolem 30 000 Kč měsíčně, se zbývající částkou nedokázal v těchto 13 předcházejících měsících hospodařit způsobem odpovídajícím tomu, že by byl schopen hradil splátku úvěru ve výši 3 781 Kč, když potřebného konečného zůstatku na svém bankovním účtu nedosáhl za sledované období ani jednou, naopak dvakrát (v červenci a říjnu 2021) se dostal do mínusových hodnot. 8. Soud I. stupně proto uzavřel, že jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 300 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o. z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení, které činilo ke dni rozhodnutí částku 287 202,90 Kč. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak dovodil, že je na místě uložit žalovanému zaplacení uvedené částky ve splátkách v době přiměřené jeho možnostem a že žalobkyni nemohl vzniknut nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. Za adekvátní splátky považoval splátky ve výši 1 000 Kč měsíčně, neboť žalovaný nebyl schopen splácet částku 3 781 Kč měsíčně. Proto soud I. stupně žalobě vyhověl jen co do částky 287 202,90 Kč představující jistinu žalované pohledávky a ve zbylém rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž zohlednil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků. Žalobkyně měla v řízení úspěch v rozsahu 82 %, což odpovídá částce 287 202,90 Kč představující jistinu žalované pohledávky. Na základě tohoto poměru jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 64 %, tedy 39 761,92 Kč z celkové částky 62 128 Kč. Žalovaný byl úspěšný v rozsahu 18 %, tedy v celkové výši 64 477,89 Kč. Tato částka zahrnovala poplatky ve výši 3 197,69 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 512,90 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 7 299,70 Kč. Dále žalovanému náležel úrok ve výši 6,99 % ročně z částky 290 715,80 Kč za období od 2. 7. 2023 do 12. 4. 2024 (datum rozhodnutí soudu I. stupně), který činil 15 922,70 Kč, a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 293 913,49 Kč za stejné období, který dosáhl částky 34 544,90 Kč. Soud I. stupně při rozhodování vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, který zdůrazňuje, že při posuzování náhrady nákladů řízení je nutné zohlednit nejen žalovanou jistinu, ale také její příslušenství. 10. Žalobkyně podala odvolání proti výrokům I, II a IV rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k vyhovujícímu výroku I. a nákladovému výroku IV však napadla jen lhůtu a způsob plnění ve splátkách. Odvolání do výroku II napadeného rozsudku pak směřovalo jen proti zamítnutí žaloby na zaplacení úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 287 202,90 Kč od 4. 8. 2023 do zaplacení. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli-žalobci v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. 7. 2023, které mu bylo odesláno dne 19. 7. 2023. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 4. 8. 2023 žalovaný dostal do prodlení, a proto mu vznikla povinnost hradit úroky z prodlení dle § 1970 o. z. Soud I. stupně však nesprávně rozhodl o splatnosti jistiny pohledávky a stanovil její zaplacení ve splátkách ve výši 1 200 Kč měsíčně a tím nepřiměřeně zvýhodnil žalovaného. Běžná soudní praxe přitom stanovuje splácení pohledávky maximálně do 36 měsíců. Podle rozhodnutí soudu I. stupně by žalovaný uhradil jistinu pohledávky až v únoru 2047. Žalobkyně proto požadovala, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že by žalovanému uložil povinnost uhradit částku 287 202,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z uvedené částky od 4. 8. 2023 do zaplacení, uhradit náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně do tří dnů od právní moci rozsudku a uhradit náhradu nákladů odvolacího řízení. 11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 12. Soud I. stupně správně dovodil, že je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť ta vyplývá z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Žalovaný je totiž státním příslušníkem Rumunské republiky s bydlištěm v České republice a žalobkyně právnická osoba, zřízená podle českého práva se sídlem na území České republiky. V daném případě se však jedná o spotřebitelskou smlouvu. Pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout tak vyplývá z čl. 17 odst. 1 a 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis (viz také rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 9. 2021, ve věci C-296/20, Commerzbank AG proti E. O.). 13. Zároveň soud I. stupně správně mlčky dovodil, že v projednávané věci je rozhodným právem české právo, jak plyne z čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 14. Soud I. stupně také své rozhodnutí správně odůvodnil odkazem na ust § 2390 a násl. o. z. a na ust. § 86 a 87 ZoSÚ, jakož i v souvislostech s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora Evropském unie. 15. V nálezu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV.ÚS 702/20 Ústavní soud vyjádřil názor, že: „je povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru (srov. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance).“ 16. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, vyložil § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru jako speciální úpravu splatnosti jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Spotřebitel není povinen vrátit jistinu ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, přičemž mu může být uloženo splácet ji ve splátkách. Tento režim se odchyluje od obecné úpravy bezdůvodného obohacení a zajišťuje ochranu spotřebitele. Dokud spotřebitel splácí podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, a věřiteli tak nevzniká nárok na úroky z prodlení dle § 1970 o. z. 17. Z provedeného dokazování před soudem I. stupně však vyplynulo, že před uzavřením smlouvy o úvěru (období od ledna 2021 do ledna 2022) žalovaný dosahoval výdělku kolem 30 000 Kč čistého měsíčně, že na tři bankovní účty pravidelně odesílal částky kolem 20 000 Kč měsíčně a že bydlel v nájmu v domácnosti o dvou osobách. Na tomto základě soud I. stupně dovodil, že žalovaný nebyl úvěruschopný a nedokázal ze zbývající částky ve třinácti předcházejících měsících hospodařit řádným způsobem tak, že by byl schopen uhradit splátku úvěru ve výši 3 781 Kč měsíčně, neboť neměl dostatečný zůstatek na účtu. Proto považoval soud I. stupně smlouvu o úvěru za neplatnou s odkazem na ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. 18. Odvolací soud se nicméně s tímto závěrem neztotožňuje. V dané souvislosti odvolací soud poukazuje na skutečnost, že pokud žalovaný, jehož příjem dosahoval měsíčně okolo 30 000 Kč, pravidelně odesílal ze svého bankovního účtu na tři různé jiné bankovní účty částku ve výši 20 000 Kč, nevyplývá z této skutečnosti samo o sobe, že by se jednalo o jeho další výdaje. Bývá zcela běžné, že klienti bank si neponechávají peníze pouze na běžném účtu, ale že je například zasílají na jiný účet jako formu spoření nebo investice. Sám žalovaný, který byl v řízení absolutně nečinný, ani netvrdil, že by tato částka měla představovat jeho další výdaje, tak jak uzavřel soud I. stupně. Závěr soudu I. stupně o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného tak nebyl správný. Odvolací soud má naopak za to, že při příjmu 30 000 Kč měsíčně byla výše splátky 3 781 Kč zcela přiměřená a smlouva o úvěru ze dne 7. 2. 2022 proto nebyla neplatná. V daném případě tak nebylo na místě uložit žalovanému zaplacení jistiny pohledávky ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně a náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve splátkách po 200 Kč měsíčně, jak učinil soud I. stupně s odkazem na jinak zcela relevantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se vlivu prověřování úvěruschopnosti na platnost smlouvy o úvěru a nároku na zaplacení úroků z prodlení. 19. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovanému nemělo být uloženo splácet jistinu pohledávky ve splátkách. Současně také žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. nárok na zaplacení úroků z prodlení. V řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky výzvou ze dne 18. 7. 2023, která byla odeslána dne 19. 7. 2023. Ačkoli žalobkyně neprokázala desetidenní lhůtu k plnění, jak tvrdila, žalovaný měl plnit bez zbytečného odkladu podle § 1958 odst. 2 o. z., tedy v řádu několika dnů. Podle § 573 o. z. se má za to, že výzva byla doručena dne 24. 7. 2023. Lhůta tvrzená žalobkyní v délce deseti dnů je přiměřená, a její poslední den tak připadl na 3. 8. 2023. Od 4. 8. 2023 se žalovaný ocitl v prodlení, a od tohoto dne žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení. 20. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně v části týkající se splácení jistiny a úroků z prodlení v souladu s výše uvedenými právními závěry dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř., tak jak je patrno z výroku I a II tohoto rozsudku. 21. V souvislosti se změnou rozsudku odvolací soud rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně byla neúspěšná je v nepatrné části. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do jistiny ve výši 287 202,90 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za období od 4. 8. 2023 do 28. 1. 2025, který činí 64 207,55 Kč. Celkový úspěch žalobkyně tak představuje částku 351 410,45 Kč, což odpovídá 91 % předmětu řízení. Naopak žalovaný měl úspěch ohledně následujících nároků, do nichž nebylo podáno odvolání: poplatků ve výši 3 197,69 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 512,90 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 7 299,70 Kč, úroku ve výši 6,99 % ročně z částky 290 715,80 Kč za období od 2. 7. 2023 do 12. 4. 2024, což činí 15 922,70 Kč, zákonného úroku z prodlení 15 % ročně z částky 6 710,59 Kč (rozdíl mezi částkami 293 913,49 Kč a 287 202,90 Kč) za období od 2. 7. 2023 do 28. 1. 2025, ve výši 1 591,23 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 287 202,90 Kč za období od 2. 7. 2023 do 3. 8. 2023, ve výši 3 894,94 Kč. Celkový úspěch žalovaného tak činí 35 419,16 Kč, tedy pouze 9 % předmětu řízení, když celková hodnota předmětu řízení odpovídala částce 386 829,61 Kč. 22. Náklady řízení žalobkyně jsou pak představovány náklady za řízení před soudem I. stupně, tj. soudní poplatek ve výši 14 696 Kč a nákladů na právní zastoupení advokátem, jehož odměna byla stanovena podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty 293 913,49 Kč. Tato odměna zahrnuje částku 9 500 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d, g) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, žaloba, účast na jednání dne 12. 4. 2024), čtyři paušální náhrady výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 53 896 Kč, což činí 8 232 Kč. Celkové náklady řízení žalobce za řízení před soudem I. stupně tak činí 62 128 Kč. Doplnění žaloby ze dne 22. 1. 2024 nelze považovat za účelně vynaložený náklad řízení podle § 142 o. s. ř., neboť obsahovalo tvrzení, která měla být uvedena již v žalobě. 23. Náhrada nákladů odvolacího řízení pak byla stanovena odměnou v sazbě 9 460 Kč z tarifní hodnoty 287 202,90 Kč dle ust. § 6, 7 a. t. ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. d, g) a. t za 2 úkony právní služby – odvolání a účast při jednání odvolacího soudu, k nim náleží dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 2 x 300 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 32 320 Kč, což činí 4099,20 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení tak činí 36 419,20 Kč 24. Náhrada nákladů za řízení před soudy obou stupňů tak činí částku v celkové výši 98 547,20 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto rozsudku v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné. Praha 28. ledna 2025 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu