USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba ve věci nezletilé: K. P., narozená xxx bytem U., Praha, státní příslušnost Česká republika, zastoupené opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Š., B. dcery rodičů: V. M., narozená xxx bytem U., Praha, státní příslušnost Česká republika, zastoupena R. K., advokátem se sídlem Š., Praha V. P., narozený xxx bytem U., Praha, státní příslušnost Rumunsko a Ruská federace zastoupen R. Č., advokátem se sídlem N., Praha o úpravě poměrů nezletilé k odvolání matky a Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. ledna 2025, č. j. 33 Nc 6/2024 - 72, takto: I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost (výrok I), řízení zastavil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. Takto rozhodl o návrhu matky ze dne 4. 6. 2024, kterým se domáhala úpravy poměrů nezletilé. V odůvodnění návrhu uvedla, že rodiče nejsou manželé, na základě dohody rodičů studuje nezletilá mezinárodní školu v B. poblíž N. ve Francii, kde tráví matka a nezletilá větší část roku, do ČR se však pravidelně vrací za rodinou, lékaři, má zde i některé kamarády. Otec nezletilé žije v Praze. Rodiče nevedou společnost domácnost od roku 2020, otec matce na výživu ničeho nepřispívá, pouze platí školné. Nezletilá je ve výlučné péči matky. Kromě docházky do školy ve Francii má nezletilá svoje zázemí v bytě na adrese U., Praha, kde má trvalé bydliště, zdravotní, sociální a rodinné zázemí, a proto je dána mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání věci. Poměry nezletilé nebyly dosud nijak upraveny. Matka má jen příjem z pronájmu bytu v Praze ve výši 52 000 Kč hrubého měsíčně, dosud s nezletilou žily z úspor matky, což však již nadále není možné. Výživné pro nezletilou je potřeba stanovit s ohledem na výši nákladů ve Francii. Otec vlastní v ČR řadu nemovitostí, disponuje značnou hotovostí a je společníkem a jednatelem v přibližně 16 společnostech, které vlastní další nemovitosti. Matka proto navrhla, aby nezletilá byla svěřena do výlučné péče matky a otci, aby bylo uloženo od 1. 6. 2021 hradit výživné ve výši stanovené soudem do 15 dne. v měsíci předem k rukám matky a zároveň, aby mu bylo uloženo zaplatit nedoplatek na výživném k rukám matky. 3. Soud. I. stupně již jednou o návrhu rozhodl usnesením ze dne 23. 7. 2014, kterým zamítl návrh matky na nařízení předběžného opatření ze dne 18. 7. 2024 (výrok I), nezletilé pro řízení o předběžném opatření a o mezinárodní nepříslušnosti jmenoval kolizního opatrovníka - Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně (výrok II), vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost (výrok III), řízení o návrhu matky na úpravu poměrů ze dne 4. 6.2 024 zastavil (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok V). Usnesení soudu I. stupně ze dne 23. 7. 2024 však bylo odvolacím soudem ve výrocích III, IV a V zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť soud I. stupně v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU nezohlednil všechny rozhodující skutkové okolnosti a jeho závěr o tom, že nezletilá má obvyklý pobyt ve Francii, a proto jsou podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí byl nepřezkoumatelný. 4. Nové, tj. nyní napadené, rozhodnutí pak odůvodnil soud I. stupně tím, že matka doplnila, že nezletilá studuje na mezinárodní škole ve Francii, které jí zajistí mezinárodní uplatnění, její bydliště však zůstává v ČR, kde má nezletilá širší rodinu, kamarády, většinu lékařů, manikérku, kosmetičku a kadeřníka, dochází zde do modelingové agentury a pomáhá se starat o koně na jízdárně v T. 5. V uvedené souvislosti soud I. stupně zjistil ze záznamu rozhovoru s matkou provedeného ÚMPOD dne 11. 11. 2024, záznamu rozhovoru s nezletilou provedeného ÚMPOD dne 18. 11. 2024, z úředního záznamu o pohovoru ÚMPOD s oběma rodiči, z výpisu VZP, zprávy T., ze zprávy jezdeckého areálu T., z faktur za focení a lekce modelingu a z faktur za různé metody ošetření a péče nezletilé ve Francii skutečnosti obsažené v bodech 9-16 napadeného rozhodnutí, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, z nichž soud I. stupně dovodil, že nezletilá má bydliště ve Francii, neboť zde dlouhodobě studuje a sama uvedla, že po ukončení mezinárodní školy plánuje žít ve Velké Británii, do ČR by se vracel pouze za účelem návštěvy příbuzných nebo kamarádů. Služby kadeřnice, kosmetičky a modelingové agentury využívá nezletilá jak v ČR, tak ve Francii, v ČR má jednu sestřenici a kamarádku z dětství, jednou za tři roky navštívila jízdárnu v ČR, a jednou za dva dochází k lékařce pouze na povinné prohlídky, s níž běžné problémy neřeší. Styky s otcem pak nejsou vůbec fixovány na Českou republiky. 6. S odkazem na ust. § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu dále jen („o. s. ř.“) proto soud I. stupně pro nedostatek pravomoci českých soudů vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost k projednání věci a řízení zastavil. 7. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 8. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné odvolání matka, v němž namítala, že soud I. stupně nesprávně slučoval otázku výchovy a výživy nezletilé a nezohlednil jejich rozdílnou právní úpravu. Zatímco otázka výchovy se řídí Nařízením Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí, otázka výživy spadá pod Nařízení Rady (ES) č. 4/2009, podle něhož je český soud příslušný, protože otec má bydliště v ČR a nezletilá zde má trvalý i obvyklý pobyt. Navíc podle Haagského protokolu z roku 2007 se v takovém případě uplatní české právo. Matka proto požadovala, aby soud rozlišoval řízení o výchově a výživě a uznal příslušnost českého soudu k rozhodování o výživném bez ohledu na případné závěry o bydlišti nezletilé. Nesouhlasila s tím, že otázka výživy je pouze akcesorická k řízení o rodičovské odpovědnosti, a poukázala na to, že podle Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 existuje alternativní možnost určování příslušnosti, přičemž vzhledem k tomu, že otec žije v ČR, je český soud příslušný rozhodovat o výživném i nezávisle na řízení o výchově. Doplnila také, že svěření nezletilé do její péče by jen potvrzovalo již existující stav, přičemž hlavním předmětem řízení je výživné. Soud I. stupně tak měl otázku výživy posoudit i samostatně, zejména vzhledem k tomu, že otec má bydliště v ČR. Postup soudu I. stupně nechrání zájmy dítěte, které jsou s Českou republikou úzce spojeny, a skutečnost, že dítě pobývá ve Francii kvůli škole, nemění jeho vazby k ČR. Soud I. stupně by tak neměl řízení zastavovat, ale zabývat se výživou s ohledem na Haagský protokol ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, podle kterého je s volbou soudu spojena i volba práva, český soud pak matka zvolila kvůli znalosti českého práva. Pokud by odvolací soud neshledal mezinárodní příslušnost v otázce výchovy, navrhla, aby rozhodl jen o zastavení této části řízení, ale otázku výživy vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 9. Proti napadenému usnesení podal odvolání rovněž opatrovník nezletilé, který se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o tom, že nezletilá má obvyklé bydliště ve Francii. Namítl však, že soud I. stupně nesprávně posoudil svou mezinárodní příslušnost ve věci výživy, když řízení o výživném považoval za akcesorické k řízení o rodičovské odpovědnosti a aplikoval Nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí. Opatrovník zdůraznil, že mezinárodní příslušnost ve věcech výživy se má posuzovat samostatně podle Nařízení Rady (ES) č. 4/2009, konkrétně podle čl. 3 písm. a), který zakládá příslušnost soudu v místě obvyklého pobytu povinné osoby, tj. otce, který má obvyklé bydliště v ČR. Uvedl, že vedení řízení o výživném u českého soudu je nejen právně přípustné, ale i praktické z hlediska zjištění příjmů a majetkových poměrů otce. Dále poukázal na to, že český právní řád umožňuje samostatné řízení o výživném, nezávisle na řízení o péči, jak vyplývá z § 919 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 466 písm. b) a c) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Zdůraznil, že v přeshraničních případech může být mezinárodní příslušnost ve věci výživy odlišná od příslušnosti ve věci péče o nezletilé, a proto absence příslušnosti ve věci péče nemůže sama o sobě znamenat nedostatek příslušnosti k rozhodnutí o výživném. 10. Otec se k odvoláním nijak nevyjádřil. 11. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně z podnětu podaných odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř., aniž nařizoval ve věci ústní jednání podle ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání matky ani odvolání opatrovníka nezletilé nejsou důvodná. 12. Z obsahu spisu vyplývá, že bydliště nezletilé je ve Francii, jak zcela správně ze svých zjištění dovodil soud I. stupně. 13. Podle bodu 2.7 úvodních ustanovení Nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále také jen „Nařízení Brusel II ter“) se „rodičovskou odpovědností“ rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřeny rozhodnutím, ze zákona nebo právně závaznou dohodou, včetně práva péče o dítě a práva na styk s dítětem. 14. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter soudy členského státu jsou příslušné ve věcech rodičovské odpovědnosti k dítěti, které má v době zahájení řízení obvyklý pobyt na území tohoto členského státu. 15. Podle čl. 18 Nařízení Brusel II ter pokud je řízení zahájeno u soudu členského státu, který není podle tohoto nařízení příslušný k rozhodnutí ve věci samé, přičemž k rozhodnutí ve věci samé je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, vysloví tento soud bez návrhu, že není příslušný. 16. Podle čl. 3 Nařízením Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností [dále jen „Nařízení Rady (ES) č. 4/2009“] k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný a) soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo b) soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nebo c) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o osobním stavu, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran, nebo d) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran. 17. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4909/2014, v řízení o úpravě poměrů nezletilých pro dobu před a po rozvodu uvedl v souvislosti s aplikaci Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení Nařízení (ES) č. 1347/2000 („Nařízení Brusel II bis“,), které bylo od 1. 8. 2022 nahrazeno Nařízením Brusel II ter, že: „Skutečnost, že se řízení týká rovněž návrhu na úpravu vyživovací povinnosti, je v tomto ohledu irelevantní. Je sice pravda, že podle čl. 1 odst. 3 písm. e) Nařízení č. 2201/2003 jsou vyživovací povinnosti z působnosti tohoto Nařízení vyloučeny, nicméně čl. 3 písm. d) Nařízení č. 4/2009 stanoví, že k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností může být v členských státech příslušný soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran. Na základě tohoto ustanovení bude soud příslušný podle čl. 12 odst. 3 Nařízení č. 2201/2003 v zásadě příslušný i k rozhodnutí o návrhu na úpravu vyživovací povinnosti souvisejícím s řízením o rodičovské zodpovědnosti, které vede.“ 18. V rozhodnutí ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-468/18 pak Soudní dvůr EU uvedl, že: „Článek 3 písm. a) a d) a článek 5 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě, že je u soudu členského státu podán jeden návrh obsahující tři návrhová žádání, která se týkají rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte, rodičovské zodpovědnosti vůči tomuto dítěti a vyživovací povinnosti k tomuto dítěti, soud rozhodující o rozvodu, který se prohlásil za nepříslušný k rozhodování o návrhovém žádání týkajícím se rodičovské zodpovědnosti, je nicméně příslušný k rozhodnutí o návrhovém žádání týkajícím se vyživovací povinnosti vůči uvedenému dítěti, když je rovněž soudem místa, kde má odpůrce obvyklé bydliště, nebo soudem, před kterým se odpůrce účastní řízení, aniž namítá jeho nepříslušnost.“ 19. V rozsudku ze dne 16. 7. 2015 Soudní dvůr EU ve věci C -184/14 (ECLI: EU:C:2015:479) nicméně Soudní dvůr EU v bodě 47 uvedl, že: „ . . . soud příslušný k rozhodování v řízeních o rodičovské zodpovědnosti, jak je definována v čl. 2 bodu 7 nařízení č. 2201/2003, má nejlepší předpoklady k tomu, aby in concreto posoudil otázky související s návrhem týkajícím se vyživovací povinnosti k dítěti, stanovil výši uvedené povinnosti určené k přispívání na náklady na výživu a výchovu dítěte a přizpůsobil ji s ohledem na stanovený způsob střídavé či výlučné péče, právo na styk s dítětem, dobu trvání tohoto práva a ostatní faktické okolnosti související s výkonem rodičovské zodpovědnosti, s nimiž byl obeznámen. Zájem oprávněného z výživného je tak rovněž zaručen, jelikož nezletilé dítě bude moci snadno získat rozhodnutí týkající se jeho pohledávky výživného ze strany soudu, který nejlépe zná skutečnosti podstatné pro posouzení jeho návrhu.“ Nakonec uzavřel, že: „článek 3 písm. c) a d) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností musí být vykládán v tom smyslu, že pokud byl k soudu členského státu podán návrh na zahájení řízení ve věci rozluky či rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte a k soudu jiného členského státu byl podán návrh na zahájení řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti týkající se tohoto dítěte, souvisí návrh týkající se vyživovací povinnosti k tomuto dítěti pouze s řízením o rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 3 písm. d) tohoto nařízení.“ 20. V projednávané věci matka nepodala samostatný návrh na určení výživného ve smyslu ust. § 919 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ale jeden návrh na rozhodnutí o péči i o výživném nezletilé a soudem I. stupně bylo spolehlivě zjištěno, že nezletilá má obvyklé bydliště ve Francii. 21. Odvolací soud si je vědom závěrů vyjádřených v rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-468/18, má nicméně za to, že v tomto konkrétním případě není vedení oddělených řízení o péči a výživném ve věci nezletilé v nejlepším zájmu nezletilé. 22. Podle čl. 3 písm. d) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 je příslušný i soud rozhodující o rodičovské odpovědnosti, pokud řízení o výživném s tímto řízením souvisí, a zároveň není založeno výlučně na státní příslušnosti některé ze stran, jak plyne i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4909/2014. 23. Výklad tohoto ustanovení pak byl významně upřesněn Soudním dvorem EU ve shora uvedeném rozsudku ze dne 16. 7. 2015 ve věci C-184/14, kde bylo výslovně konstatováno, že soud příslušný k rozhodování v řízeních o rodičovské zodpovědnosti má nejlepší předpoklady k tomu, aby in concreto posoudil otázky související s návrhem týkajícím se vyživovací povinnosti a že zájem oprávněného z výživného je tak rovněž zaručen. Tento výklad je důležitý z hlediska nejlepšího zájmu dítěte, jenž je klíčovým interpretačním pravidlem v otázkách péče i výživy, jak je uvedeno ve zmíněném rozsudku Soudního dvora EU, v Preambuli Úmluvy o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů, uzavřené v Haagu dne 23. listopadu 2007 a je opakovaně zdůrazňován i Ústavní soudem (např. nález ÚS ze dne 8. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2206/23 nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16). 24. Rozdělení původně jednoho návrhu na řízení o úpravě poměrů (péče) a výživného, přičemž každé řízení by mělo probíhat před soudy jiného státu, by mělo pro nezletilou, která dne 6. 6. 2009 dosáhne 16 let, a dva roky poté nabude zletilosti, řadu praktických negativních důsledků. 25. Především se jedná o procesní neefektivitu a prodlužování řízení, kdy český soud rozhodující o výživném by musel vyčkávat, jak rozhodnou francouzské soudy o péči, aby mohl s dostatečnou skutkovou znalostí rozhodnout o výši výživného. To odporuje zájmu nezletilé na rychlém rozhodnutí o jejích poměrech (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že otec má mít majetek v ČR, když uvedené skutečnosti mohou francouzské soudy zjistit prostřednictvím dožádání do ČR. 26. Zároveň by došlo k oslabení vazby mezi úpravou péče a výživou, kdy určení výživného je přímým důsledkem konkrétní úpravy péče – jiná výše výživného je relevantní při střídavé péči, jiná při výlučné péči jednoho rodiče a jen soud rozhodující o péči může plně reflektovat veškeré skutečnosti relevantní pro stanovení výživného (viz rozsudek SDEU C-184/14, bod 47). 27. Nezletilá by také byla vystavena riziku rozporných rozhodnutí, kdy dva různé soudy v různých státech by mohly dospět k nesouladným nebo dokonce kolidujícím rozhodnutím, což by mohlo dále zhoršit její právní postavení. 28. Na straně všech účastníků by pak navíc vzniklo i vyšší administrativní zatížení, neboť by museli vést dvě samostatná řízení ve dvou různých státech, což v okamžiku podání návrhu matkou zcela jistě nebylo jejím úmyslem. 29. Ve světle výše uvedeného, se jeví jako neúčelné a nevhodné, aby řízení o úpravě poměrů nezletilé probíhalo ve Francii a samostatné řízení o výživném probíhalo v ČR, za situace, kdy žádné jiné řízení účastníci v ČR nevedou, neboť rodiče nezletilé nejsou manželé a nezahájili proto u českých soudů řízení o rozvodu manželství, jako tomu bylo ve věci C-468/18 projednávané Soudním dvorem EU. Rozdělení řízení není v poměrech projednávané věci v nejlepším zájmu nezletilé a je v rozporu s výkladovým rámcem vymezeným v judikatuře Soudního dvora EU i Ústavního soudu ČR týkajícím se nejlepšího zájmu dítěte. 30. V souladu s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 16. 7. 2015 ve věci C-184/14 je tak třeba v právě projednávané věci výživné pokládat za součást řízení o rodičovské odpovědnosti, a tudíž by mělo být projednáno soudy, které jsou příslušné rozhodnout o péči, tj. francouzskými soudy. Tento postup zajistí jednotné, informované a rychlé rozhodnutí, které nejlépe odpovídá individuálním potřebám nezletilé a respektuje zásadu jejího nejlepšího zájmu. 31. V souladu s čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter jsou tak k rozhodování o rodičovské odpovědnosti příslušné francouzské soudy. 32. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že soud I. stupně správně posoudil relevantní skutečnosti dle skutkového stavu v době rozhodování (ust. § 154 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 odst. 2 o. s. ř.), vyvodil z nich správné závěry a také použil přiléhavá zákonná ustanovení i judikaturu, správně podle čl. 18 Nařízení Brusel II ter vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost k projednání věci a řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. 33. Ve světle výše uvedených skutečností proto odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. 34. O nákladech řízení před odvolacím soudem pak odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 23 z. ř. s. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 29. dubna 2025 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu