č.  j. 15 A 111/2023 -53 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci   žalobce: N. S.      zastoupený advokátkou Mgr. Azrou Drozdek se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16 proti   žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu zaevidované pod č. j. OAM-0343264/DO-2023 jako nepřijatelné dne 16. 6. 2023 takto:   I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 16. 6. 2023 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0343264/DO-2023 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0343264/DO-2023. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně advokátky Mgr. Azry Drozdek. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu dne 16. 6. 2023 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě žalobce uvedl, že žalovaný posoudil jeho žádost jako nepřijatelnou, neboť žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie (dále jen “EU”), a to v Itálii. 3. Žalobce je přesvědčen, že žaloba je přípustná, neboť ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Lex Ukrajina”) nelze pro rozpor s právem EU aplikovat. 4. Žalobce má za to, že mu měla být udělena dočasná ochrana v České republice. Upozornil na skutečnost, že členské státy EU samy rozhodly kolektivně neuplatňovat ustanovení čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Tato skutečnost fakticky umožnila volný pohyb v rámci EU a “svobodu volby” pro osoby, které spadají pod osobní působnost prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Držitele dočasné ochrany v rámci EU nelze držet v rámci jednoho členského státu, který jako první udělil povolení k pobytu ve smyslu čl. 8 směrnice o dočasné ochraně. 5. Žalobce poukázal též na to, že interpretačním vodítkem při praktickém výkladu ustanovení směrnice o dočasné ochraně je sdělení Komise, které lze sice považovat za soft law instrument, dle závěrů Soudního dvora Evropské Unie jsou však členské státy k podobným dokumentům doporučující povahy povinny přihlížet, je-li jejich cílem doplnit závazné prameny unijního acquis. Z obsahu sdělení Komise vyplývá, že i Komise předpokládá možnost přesunutí beneficienta dočasné ochrany z jednoho členského státu do druhého po vydání povolení k pobytu. Tuto možnost Komise podmiňuje pouze zánikem platnosti prvního povolení v rámci dočasné ochrany vydaného prvním členským státem, neboť práv vyplývajících ze směrnice o dočasné ochraně lze požívat pouze v jednom členském státě. Žádné jiné překážky tomuto postupu sdělení Komise nepředpokládá. Nezákonnost postupu žalovaného vyplývá i ze zprávy o šetření Veřejného ochránce práv ze dne 22. 2. 2023 č.j. KVOP-5417/2023. 6. Podle žalobce lze rovněž z ustanovení § 5 odst. 8 Legis Ukrajina dovodit, že zákonodárce uznává možnost požádat i získat dočasnou ochranu v jiném členském státu. Tuzemská právní úprava možnost přesunutí se do jiného členského státu evidentně uznává, neboť jej doprovází následkem v podobě ztráty pobytového oprávnění za účelem dočasné ochrany v České republice. Činí tak ovšem pouze ve vztahu k “odchozím” držitelům dočasné ochrany. Potenciální zvyšování počtu držitelů dočasné ochrany v České republice je jasnou cenou za neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. 7. Důvody nepřijatelnosti žádosti vymezené v § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina jsou podle žalobce neslučitelné s úpravou směrnice o dočasné ochraně, neboť článek 28 směrnice o dočasné ochraně taxativně vyjmenovává důvody, pro které je možné vyloučit osobu z poskytování dočasné ochrany. Žádné další důvody pro vyloučení z poskytování ochrany směrnice o dočasné ochraně nestanoví, a členské státy tedy nemohou v rámci vnitrostátní legislativy dotvářet další důvody pro vyloučení jednotlivce z dočasné ochrany. Přesně to však Česká republika učinila, když mezi důvody nepřijatelnosti žádosti zařadila situaci předvídanou v ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. 8. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (TPD) jako držitel dočasné ochrany v Italské republice. Z formulace ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal, žádná další podmínka již není třeba. 9. Žalovaný uvedl, že žalobci sice sdělil, že jeho žádost je nepřijatelná z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, ovšem opomněl mu sdělit, že vlastně není vůbec osobou požívající dočasné ochrany, tedy osobou, na niž by se vztahovalo povinně prováděcí rozhodnutí, tj. že žalobce není osobu uvedenou v § 3 Legis Ukrajina, pročež je žádost nepřijatelná také z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. Žalobce je sice státním občanem Ukrajiny, nicméně přede dnem 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval, jelikož podle předloženého cestovního dokladu území Ukrajiny opustil již dne 10. 12. 2021 a vstoupil na území Polska, kde byl oprávněn dlouhodobě pobývat na základě dlouhodobého víza uděleného polskými orgány pod číslem vízového štítku X platného od 3. 12. 2021 do 13. 11. 2022. Od té doby až do podání žádosti o dočasnou ochranu v České republice území států schengenského prostoru neopustil. Žalovaný má proto za to, že žádný nezákonný zásah se v případě žalobce nestal, neboť i kdyby bylo ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina skutečně v rozporu s právem EU, nic to nemění na tom, že žádost žalobce je nepřijatelná z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. 10. Žalovaný dále k aplikaci ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina konstatoval, že závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2025 č.j. 2 Azs 314/2023-29 a ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 stran práva sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany napříč členskými státy EU ve skutečnosti z žádného právního předpisu nevyplývají. 11. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně má každý členský stát povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči “osobám požívajícím dočasné ochrany”. Tímto termínem směrnice o dočasné ochraně označuje osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí přijaté podle čl. 5 směrnice o dočasné ochraně. Tuto povinnost ovšem nemohou mít členské státy logicky vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tak tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Tím byl naplněn cíl tohoto ustanovení. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak a především by nesmělo být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. Tato ustanovení by byla naprosto zbytečná, pokud by z čl. 8 směrnice o dočasné ochraně vyplývala členským státům povinnost udělit oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany i těm osobám požívajícím dočasné ochrany, kterým již bylo pobytové oprávnění z tohoto titulu vydáno v jiném členském státě. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, směrnice o dočasné ochraně omezuje pouze na případy uvedené v § 15 odst. 6 a také v čl. 26 odst. 4. 12. Cílem neaplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně členskými státy podle žalovaného bylo rovnoměrné rozprostření vysídlených osob z Ukrajiny po celém území EU a členských států. V rámci prodloužení dočasné ochrany zveřejnila Česká republika obdobně jako Německo dne 24. 6. 2024 prohlášení, v němž uvedla, že se i s ohledem na nerovnoměrné zatížení členských států a vyčerpání národních kapacit, které jsou v České republice k dispozici pro osoby požívající dočasné ochrany, necítí být nadále vázána dohodou o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Je obecně projevem suverenity státu jako subjektu mezinárodního práva nejen přijímat mezinárodněprávní závazky, ale také od nich odstoupit. 13. Žalovaný zdůraznil, že čl. 11 směrnice o dočasné ochraně upravuje pouze povinnosti členských států navzájem. Na držitele oprávnění k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně může mít čl. 11 nanejvýše zprostředkovaný vliv. V případě vyloučení jeho aplikace se tedy cizinec nemusí obávat, že bude v případě neoprávněného pobytu orgány státu, kde neoprávněně pobývá, předán orgánům členského státu, který mu povolení k pobytu vydal. 14. Jde-li o “soft law”, ze sdělení Komise ze dne 21. 3. 2022, na které odkázal Nejvyšší správní soud, nevyplývá bližší odůvodnění; jde v podstatě jen o tvrzení Komise s tím, že Komise vůbec v tomto dokumentu neaspiruje na to, aby uvedla, z čeho tento závěr dovozuje. V současnosti již Komise na svých stránkách nehovoří o žádném právu sekundárního pohybu, tedy o možnosti přesunout se do jiného členského státu a tam získat povolení z titulu dočasné ochrany. Naopak hovoří pouze o možnosti přesunu do jiného členského státu za určitých podmínek, nikoliv o právu postupně získat dočasnou ochranu v různých členských státech EU. 15. Pokud by cílem prováděcího rozhodnutí, které se týká vyhlášení a prodloužení dočasné ochrany, bylo naprosto volné přemísťování osob mezi členskými státy, šlo by o situaci, která nemá právní ani věcný základ v celkovém systému EU, pokud jde o migraci. Osoby s dočasnou ochranou by, pokud by byl názor Nejvyššího správního soudu správný, měly privilegované postavení oproti jiným cizincům včetně občanů EU bez ohledu na jejich pobytové oprávnění, kdy přesun státních příslušníků třetích zemí v rámci schengenského prostoru má svá pravidla, která jsou rozdílná podle pobytového režimu státních příslušníků třetích zemí. Žalovaný poukázal též na tzv. Dublinskou úmluvu, která se uplatňovala již v době přijetí směrnice o dočasné ochraně. 16. Ani prováděcí rozhodnutí nemůže rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany přiznána. Čl. 5 směrnice o dočasné ochraně totiž nepředpokládá, a tedy ani neumožňuje na základě prováděcího rozhodnutí rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům dočasné ochrany směrnicí o dočasné ochraně přiznána. Pokud tedy právo sekundárního pohybu v rámci EU držitelům dočasné ochrany neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, nelze jej dovozovat z prováděcího rozhodnutí. To ve své preambuli deklaruje pouze možnost členského státu vydat povolení k pobytu osobě, která požívala dočasné ochrany v jiném členském státě. Nejde v žádném případě o povinnost členského státu, natož pak stanovenou v normativním textu prováděcího rozhodnutí. 17. Žalovaný uzavřel, že podle jeho názoru není ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina rozporné s unijním právem. Dodal, že Soudní dvůr Evropské unie se ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále jen „rozsudek Krasiliva”) nevyjádřil explicitně ani implicitně k otázce, zda lze žádost o poskytnutí dočasné ochrany vyhodnotit jako nepřijatelnou, pokud dotčený cizinec již získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. Je pak otázkou, zda lze absenci odpovědi Soudního dvora Evropské unie nahrazovat rozhodnutím soudu národního. 18. Usnesením ze dne 26. 9. 2023 č.j. 15 A 111/2023-19 soud žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že žaloba je podle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. nepřípustná. 19. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2025 č.j. 2 Azs 314/2023-29 zrušil usnesení o odmítnutí žaloby a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku Krasiliva jednoznačně potvrdil přípustnost žalob na ochranu před nezákonným zásahem, které směřují proti vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z některého z důvodů podle § 5 odst. 1 Legis Ukrajina. Soudní výluka, kterou stanoví § 5 odst. 2 Legis Ukrajina, není slučitelná s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Základní premisa, na níž napadené usnesení stojí, proto nemůže obstát ve světle rozsudku Krasiliva a na něj navazující judikatury Nejvyššího správního soudu. 20. Soud o žalobě uvážil následovně. 21. Žaloba je přípustná. Soudní dvůr EU v rozsudku Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. Ustanovení § 5 odst. 2 Legis Ukrajina je tedy rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, a nelze proto neaplikovat soudní výluku dle uvedeného ustanovení. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud v tomto směru v reakci na rozsudek Krasiliva překonal svou dřívější opačnou judikaturu a dovodil, že soudní výluku nelze aplikovat (viz jeho rozsudek ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42). 22. Žaloba je důvodná. 23. Úvodem je třeba, a to i s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v této věci ve shora uvedeném zrušujícím rozsudku, konstatovat, že Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze již tyto závěry následoval například ve svých rozsudcích ze dne 23. 4. 2025 č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 29. 4. 2025 č. j. 3 A 79/2024‑46 nebo ze dne 30. 4. 2025 č. j. 17 A 10/2024‑50. Soud v nynější věci nevidí důvod se od již dříve vyslovených závěrů svých i Nejvyššího správního soudu odchylovat, a proto na ně bude dílem odkazovat a dílem je pro přehlednost stručně zopakuje. 24. Ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005‑65, č. 603/2005 Sb. NSS). 25. První, druhá, čtvrtá a pátá podmínka jsou splněny. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do práv žalobce. Svou povahou tento úkon žalovaného, který je nepochybně zaměřen přímo proti žalobci, není rozhodnutím a jeho zákonnost je přezkoumatelná v řízení o zásahové žalobě (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). 26. Zbývá posoudit podmínku třetí, tj. zákonnost postupu žalovaného. Žalovaný je přesvědčen, že žalobci je zapovězeno získání dočasné ochrany (resp. přesněji oprávnění k pobytu plynoucího z dočasné ochrany – k tomu srov. body 30-34 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42) proto, že jeho dočasná ochrana v Itálii stále trvá, tedy jeho žádost je podle něj nepřijatelná z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. Současně žalovaný doplnil, že v případě žalobce je naplněn i další důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, neboť žalobce opustil území již dne 10. 12. 2021 a vstoupil na území Polska, kde byl oprávněn dlouhodobě pobývat na základě dlouhodobého víza platného od 3. 12. 2021 do 13. 11. 2022. 27. Soud k důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina nemůže přihlížet, neboť na formuláři žalobcovy žádosti o poskytnutí dočasné ochrany označení tohoto důvodu nepřijatelnosti absentuje. To je v přímém rozporu s § 5 odst. 2 Legis Ukrajina, podle něhož je ministerstvo povinno sdělit žadateli důvod nepřijatelnosti jeho žádosti. Prostředkem tohoto sdělení je právě označení příslušného důvodu v seznamu, který je na formuláři žádosti předtištěn. Pokud teprve ve vyjádření k žalobě žalovaný tvrdil, že důvodem pro nepřijatelnost žalobcovy žádosti byla (fakticky) skutečnost, že žalobce není osobou uvedenou v § 3 Legis Ukrajina, není možné tuto vadu postupu správního orgánu spočívající v tom, že žalobci nebyl takový důvod nepřijatelnosti jeho žádosti v okamžiku jejího podání sdělen (vyznačen), ex post zhojit. Žalobce oprávněně žalobou brojí výlučně proti postupu žalovaného, který jako důvod nepřijatelnosti žádosti vyznačil důvody dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina. Tím náležitě vymezil zásah, proti němuž žaloba v této věci směřuje. K zásahu spočívajícímu v tom, že by žalovaný označil žalobcovu žádost za nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, v daném případě nedošlo. 28. Soud se proto dále zabýval důvodem nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, jež byl žalovaným na formuláři žádosti vyznačen. Pro úplnost soud na tomto místě uvádí, že z povahy věci je  vyloučeno, aby byl současně naplněn i důvod podle § 5 odst. 1 písm. c) Legis Ukrajina, jenž žalovaný rovněž v žádosti vyznačil, neboť žalobce nezpochybňuje, že dočasnou ochranu v Itálii již získal, neboli netvrdí, že o tuto ochranu prozatím pouze požádal, resp. netvrdí, že řízení o této žádosti dosud neskončilo. 29. Obecně lze přisvědčit žalovanému, že institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, osobu z dočasné ochrany nevylučuje. Lze mu dát za pravdu i v závěru, že čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany je možné pouze v jednom členském státě (bod 16 prováděcího rozhodnutí). Samotná směrnice o dočasné ochraně pak nezakládá držitelům dočasné ochrany bez dalšího právo volby hostitelského členského státu; předně je na členských státech, aby mezi sebou ujednaly, který z nich dané osoby přijme a poskytne jim práva plynoucí z dočasné ochrany na svém území. Z toho plyne, že uvedená směrnice nepředvídá ani právo držitele dočasné ochrany „primární volby“ členského státu, což logicky znamená, že nepředvídá ani právo „sekundární volby“. 30. Členské státy ale v případě osob vysídlených kvůli invazi ruských vojsk na Ukrajinu zvolily odlišný postup. Prováděcí rozhodnutí doplnily o dohodu o vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, který upravuje mechanismus vnitro-unijního nuceného navracení nelegálně pobývajících držitelů dočasné ochrany do hostitelského členského státu. Režim předvídaný směrnicí o dočasné ochraně (mechanismus určení, jak budou osoby požívající dočasné ochrany mezi jednotlivé členské země rozděleny), tudíž u ukrajinských státních příslušníků není možno použít. 31. Nejvyšší správní soud výluku aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a právo vysídlených osob zvolit si hostitelský stát plynoucí z čl. 2 odst. 1 prováděcího nařízení vyložil tak, že držitelé dočasné ochrany z Ukrajiny mají právo primární volby členského státu, v němž jim má být poskytnut komplex práv s touto ochranou spojených, a tento režim nutně zahrnuje i volbu sekundární. Tyto úvahy podrobně vysvětlil v bodech 53-70 rozsudku ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42. Generální výluka aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně znamená nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž legálně. Opačný výklad by smysl výluky popíral. Názor žalovaného, že osoby vysídlené nemají právo druhotné volby hostitelského státu a přesunu mezi členskými státy, je mylný. 32. Městský soud v Praze se v minulosti vyjádřil též k dalším podpůrným argumentům, které žalovaný vznesl v obdobných řízeních, a to například v rozsudku ze dne 29. 4. 2025 č. j. 3 A 79/2024‑46 nebo ze dne 30. 4. 2025 č. j. 17 A 10/2024-50. Také s těmito závěry se soud plně ztotožňuje a pouze ve stručnosti je nyní zopakuje. 33. Žalovaný výluku čl. 11 směrnice o dočasné ochraně činí spornou s poukazem na jednostranná prohlášení ČR a Německa [příloha Návrhu prováděcího rozhodnutí Rady o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 – Prohlášení Německa a České republiky, dokument Rady č. 11031/24]. Právní irelevancí těchto jednostranných prohlášení se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudcích č. j. 1 Azs 174/2024-42 (bod 59) a č. j. 1 Azs 336/2024-42 (bod 59). Žalovaný neuvedl žádnou novou skutečnost, která by závěry Nejvyššího správního soudu zpochybnila. 34. Nelze přisvědčit argumentaci žalovaného, že závěr o nemožnosti aplikace důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina nedůvodně zakládá privilegované postavení žadatelů o dočasnou ochranu. Systém nakládání s vysídlenými osobami dle prováděcího rozhodnutí stanovil ad hoc speciální kritéria týkající se tohoto jednoho případu hromadného vysídlení osob. Nejedná se proto o obecné zakotvení příznivějšího právního standardu, než který platí v případě jiných cizinců či občanů EU, jejichž pohyb mezi státy EU podléhá určitým pravidlům. Žalovaný též nepřiléhavě poukazuje na právní úpravu přemisťování osob žádajících o azyl dle tzv. Dublinského nařízení. Na rozdíl od osob žádajících o azyl jsou držitelé dočasné ochrany v odlišném postavení, jelikož se u nich nepočítá s pobytem přesahujícím existenci důvodu pro udělení dočasné ochrany. Není u nich proto dán případný důvod pro přísnější regulaci druhotného pohybu, jelikož jejich pobyt (ať v prvním či druhém členském státě) bude na základě tohoto pobytového titulu vždy pouze dočasný.   35. Žalovaný se mýlí též v tom, že možnost druhotného pohybu osob s dočasnou ochranou dovozená Nejvyšším správním soudem odporuje smyslu a účelu směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně nevylučuje možnost podat žádost o dočasnou ochranu poté, co již byla dočasná ochrana žadateli poskytnuta v jiném členském státě, pouze z ní vyplývá, že žadatel by neměl požívat dočasné ochrany ve vícero státech současně. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina se týká pouze osob pod souběžnou dočasnou ochranou jiného členského státu. 36. Žalobce měl právo na přemístění se do jiného členského státu. Tento členský stát mu musí v souladu s čl. 8 směrnice vydat povolení k pobytu. Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. písm. d) Legis Ukrajina však tomuto právu odporuje, a proto ji nelze aplikovat. 37. Žalobcem tvrzený zásah spočívá v tom, že mu žalovaný vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu, že již získal dočasnou ochranu v jiném členském státě. Tento důvod ale pro rozpor s čl. 8 nelze aplikovat. Žalovaný se tudíž dopustil nezákonného zásahu a stále se jej dopouští tím, že žádost žalobce věcně neposoudil. Žaloba je tedy důvodná. Soud proto prvním výrokem rozsudku určil, že tvrzený zásah je nezákonný. Druhým výrokem pak zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobce na podání žádosti o dočasnou ochranu a obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelné. 38. Úkolem žalovaného bude v souladu s výše uvedenu judikaturou Nejvyššího správního soudu primárně přijmout žádost k věcnému posouzení. V rámci jejího posuzování musí jednak poučit žalobce o nemožnosti souběžného využívání dočasné ochrany ve více členských státech, a zároveň prověří, zda udělením dočasné ochrany v České republice automaticky zanikne dočasná ochrana udělená v Itálii. Pokud tomu tak nebude, vyzve žalobce, aby sám učinil kroky ke vzdání se dočasné ochrany v jiném členském státě, resp. jejímu ukončení. Za tím účelem stanoví žalobci přiměřenou lhůtu a poskytne mu nezbytnou součinnost. Teprve pokud takové výzvě žalobce nevyhoví, může žalovaný jeho žádost zamítnout (v podrobnostech viz bod 78 odrážku č. 4 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42). 39. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro žalovaného závazný. Závaznost výroku rozsudku plyne přímo ze zákona (§ 54 odst. 6 s. ř. s.). Platí přitom, že rozsudek je individuální právní akt, jímž soud vrchnostenským způsobem vyslovuje svůj právní názor; tato forma rozhodnutí je tudíž závazná jako celek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008 č. j. 2 Afs 67/2008‑112). Nejvyšší správní soud též vysvětlil, že výrok rozsudku ve věci žaloby proti nezákonnému zásahu „je třeba vykládat v návaznosti na odůvodnění rozsudku“ (rozsudek ze dne 1. 12. 2022 č. j. 6 As 237/2021-56). V bodě 33 právě citovaného rozsudku je vysvětleno, že zavázal‑li správní soud žalovaného k určitému postupu za určitých podmínek, je žalovaný povinen se tohoto postupu držet. Opačný závěr by popíral smysl a význam zásahové žaloby. 40. Soud neshledal důvod provádět ve věci dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobcem i žalovaným doložených písemnostech, které jsou oběma stranám známy. O věci samé proto soud rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. (oba účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili). 41. Ve třetím výroku rozsudku soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. přiznal žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení, které jsou tvořeny náklady vynaloženými na zastoupení advokátem. Ty spočívají jednak v odměně za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za každý z těchto úkonů dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, činí 3 100 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), dále ve dvou paušálních částkách ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a konečně v částce 1 428 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát žalobce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková výše nákladů důvodně vynaložených žalobcem na řízení o žalobě tedy činí 8 228 Kč. Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.                 Praha 19. června 2025   Mgr. Martin Kříž v. r. předseda senátu     Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.