17 A 88/2024 – 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci   žalobkyně:           proti žalovanému:     J. M., narozená X státní příslušnost: Ruská federace bytem X zastoupená advokátem JUDr. Matějem Šedivým se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1     Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7   o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 8. 2024, č. j. MV-87696-3/SO-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2024, č. j. MV-63257-19/VS-2023. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 20. 2. 2023 o udělení státního občanství České republiky pro nesplnění podmínky stanovené v § 14 odst. 6 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“), které spočívalo v porušení zákonné povinnosti hradit řádně a včas platby na zdravotní pojištění a zálohové platby na důchodové pojištění. 2. Žalobkyně v žalobě poukázala na skutečnost, že dle § 14 odst. 6 zákona o státním občanství je možnost zamítnout žádost vázána na závažné porušení zákonných povinností, čímž je správním orgánům dána diskreční pravomoc k posouzení, nakolik je konkrétní porušení zákona závažným pochybením, nebo naopak pochybením, které je možné akceptovat. Žalobkyně poukázala na svůj jinak bezproblémový život a míru integrace do místní společnosti. Nerozporovala skutečnost, že povinnost řádného a včasného hrazení pojistného na zdravotní pojištění je důležitá, avšak zdůraznila, že je nezbytné pečlivě a citlivě posoudit konkrétní okolnosti jejího případu a přihlédnout k tomu, zda se jedná o nedoplatky prokazující finanční tíseň či lhostejnost žalobkyně, nebo pouhou administrativní chybu, k níž může dojít i vinou profesionálních účetních, jejichž služeb může žalobkyně využívat. 3. Žalobkyně zdůraznila, že nedoplatky byly v řádu tisícikorun, byly již uhrazeny a žalobkyně přijala opatření zamezující tomu, aby k nesrovnalostem docházelo i v budoucnu. Dle názoru žalobkyně její míra integrace do místní společnosti způsobuje, že Českou republiku považuje za svůj skutečný domov. Trvání na negativním posouzení žádosti považovala za projev přepjatého formalismu, k čemuž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, Sb. NSS 534/2005. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že žalobkyně dlouhodobě porušovala své povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů na úseku veřejného zdravotního pojištění a důchodového pojištění, přičemž takový způsob porušování povinností nelze bagatelizovat, a právě v této skutečnosti byla spatřována závažnost. Žalovaný podotkl, že v obdobných případech žádosti o udělení občanství zamítá, žádost žalobkyně tak byla zamítnuta i s ohledem na zásadu legitimního očekávání. Odkaz žalobkyně na rozsudek sp. zn. 5 Afs 16/2003 žalovaný označil za nepřiléhavý, neboť se jednalo o skutkově zcela odlišnou situaci. Posouzení žaloby soudem 5. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. 6. Soud v dané věci rozhodl bez jednání, jelikož žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobkyně na výzvu soudu dle § 51 odst. 1 s. ř. s. nereagovala. 7. Podle § 14 odst. 6 zákona o státním občanství státní občanství České republiky lze udělit žadateli, který v posledních 3 letech předcházejících dni podání žádosti neporušil závažným způsobem povinnosti vyplývající z jiných právních předpisů upravujících vstup a pobyt cizinců na území České republiky, veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, zaměstnanost, daně, cla, odvody a poplatky, vyživovací povinnost vůči dítěti, které má trvalý pobyt na území České republiky, nebo veřejnoprávní povinnosti k obci, ve které je žadatel přihlášen k pobytu, jde-li o povinnosti uložené obcí v samostatné působnosti. 8. Podle § 15 odst. 4 zákona o státním občanství splnění podmínky stanovené v § 14 odst. 6 může být prominuto, pokud žadatel odstranil způsobený škodlivý následek nebo učinil účinná opatření k jeho odstranění. 9. Soud konstatuje, že dle ustálené judikatury vychází právní úprava státního občanství z principu suverenity státu, přičemž je výsostným právem státu, který disponuje širokým prostorem pro uvážení, určovat podmínky, za kterých se státní občanství nabývá a pozbývá (nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, či ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 586/99, rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 27. 5. 2022, č. j. 4 As 374/2019-42). 10. Při rozhodování o udělení státního občanství je posuzováno naplnění taxativně vymezených podmínek, přičemž správní orgány jsou povinny respektovat obecné právní principy a zásady, zejména přiměřenost, rovnost, důstojnost a legitimní očekávání (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 As 31/2005‑78). Splnění zákonem stanovených podmínek musí být kumulativní, tudíž nesplnění byť jediné podmínky má za následek neudělení státního občanství (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2011, č. j. 4 As 9/2011‑58). 11. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování akcentuje, že prvořadou povinností osob ucházejících se o udělení státního občanství je náležitý respekt k právnímu řádu České republiky a řádné plnění zákonem stanovených povinností. Nutno zdůraznit, že dle § 12 zákona o státním občanství není na udělení státního občanství právní nárok. Úkolem správních soudů je tak pouze posoudit, zda správní orgán náležitě a úplně zjistil skutkový stav věci, řádně jej vyhodnotil z hledisek stanovených zákonem a zda tam, kde se rozhodnutí opírá o správní uvážení, nedošlo k vybočení z jeho mezí či k jeho zneužití (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5 As 51/2007‑105, a ze dne 7. 6. 2017, č. j. 7 As 275/2016‑50). 12. V souvislosti s udělováním státního občanství pak Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že veřejné zdravotní pojištění je v České republice založeno za solidárním systému, který je financován průběžně. Včasné a řádné odvádění pojistného ze strany žadatele je jedním z předpokladů nezbytných pro řádné fungování tohoto systému (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 As 310/2017‑36, a ze dne 13. 11. 2019, č. j. 8 As 284/2018‑60). 13. Žalovaný si u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky vyžádal dle § 22 odst. 1 zákona o státním občanství relevantní doklady týkající se žalobkyně. Z vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění ze dne 9. 10. 2023, za období od 1. 11. 2021 do 6. 10. 2023, vyplynulo, že žalobkyně v posledních třech letech předcházejících podání žádosti nehradila řádně a včas platby pojistného na veřejné zdravotní pojištění, čímž se jí navyšovaly dlužné částky na pojistném, na základě čehož jí bylo vyměřeno penále. Ke dni 8. 12. 2021 činil dluh žalobkyně 2 052 Kč. V následném období žalobkyně hradila platby pojistného nepravidelně, přičemž ke dni 8. 8. 2022, 10. 10. 2022 a 8. 11. 2022 přesáhl její dluh na pojistném 5 tis. Kč (5 694 Kč). Žalovaný též konstatoval, že žalobkyně nehradila řádně a včas platby pojistného ani v období po podání své žádosti, dluh v tomto období přesáhl 10 tis. Kč. 14. Z vyjádření Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 12. 2023 vyplynulo, že žalobkyně byla v období od 1. 5. 2022 do dne vyjádření evidována jako osoba samostatně výdělečně činná. Navzdory této skutečnosti v roce 2022 nehradila v zákonných termínech zálohy na pojistné na důchodové pojištění, které byly uhrazeny až dodatečně dne 8. 2. 2023, pročež jí bylo vyměřeno penále. Ze stavu pohledávek žalobkyně vůči Pražské správě sociálního zabezpečení ke dni 12. 1. 2024 vyplynulo, že penále za rok 2022 činilo 1 039 Kč, což žalobkyně uhradila, přičemž žalobkyně dlužila na pojistném za období po podání své žádosti 515 Kč. 15. Soud konstatuje, že správní orgány zjistily stav věci v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí. Žalobkyně ostatně skutková zjištění v žalobě nerozporuje, pouze zdůrazňuje, že dlužné částky byly uhrazeny a byla učiněna opatření, která by měla obdobné situaci předejít do budoucna. 16. Ačkoli žalobkyně výslovně namítala přepjatý formalismus žalovaného (s odkazem na rozsudek sp. zn. 5 Afs 16/2003, který je dle soudu nepřiléhavý pro nyní projednávanou věc), z obsahu žaloby je zřejmé, že se rovněž snažila uvést důvody, pro které jí mělo být nesplnění podmínky dle § 14 odst. 6 zákona o státním občanství prominuto, neboť, jak sama uvádí, se nejednalo o závažná pochybení. Žalovaný se řádně zabýval otázkou možné aplikace § 15 odst. 4 zákona o státním občanství, leč neshledal pro to důvod. Žalovaný vzal v potaz uhrazení dlužných částek, avšak tato skutečnost nepřevážila opakované neplnění zákonných povinností (u zdravotního a důchodového pojištění) řádně a včas, a to i v období po podání žádosti. Žalovaný odkázal také na princip solidarity, který je základem zdravotního i důchodového pojištění, ve kterém řádné a včasné průběžné plnění zajišťuje funkčnost celého systému. Žalovaný odmítl tvrzení žalobkyně, že nesplnění jejích povinností bylo dáno využitím externích účetních služeb nebo že by tato skutečnost byla způsobilá zbavit žalobkyni odpovědnosti. 17. Soud poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2024, č. j. 6 As 54/2024-35, a ze dne 3. 3. 2025, č. j. 6 As 281/2024-35, které v obdobných skutkových případech dospěly k závěru, že při opakovaném a dlouhodobém neplnění povinností ve vztahu ke zdravotnímu a důchodovému pojištění není aplikace § 15 odst. 4 zákona o státním občanství na místě, a to ani za situace, kdy žadatel dlužné částky dodatečně uhradil. Tyto rozsudky pak odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 As 268/2016‑39, a rozsudek sp. zn. 8 As 284/2018, kdy u tamějších žalobců dlužná částka na pojistném na veřejné zdravotní pojištění nepřesáhla 4 320 Kč. Odkazované rozsudky aplikovaly již neúčinný zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, recentní rozsudky sp. zn. 6 As 54/2024 a sp. zn. 6 As 281/2024 však jejich závěry shledaly relevantními i pro žádosti dle zákona o státním občanství. Z recentních rozsudků rovněž implicitně vyplývá, že žalovaný mohl přihlédnout také ke skutečnosti, že žalobkyně nehradila pojistné řádně a včas ani po podání žádosti, byť se nejednalo o rozhodné období dle § 14 odst. 6 zákona o státním občanství. Řádné nehrazení pojistného lze zohlednit právě při úvaze o (ne)aplikaci § 15 odst. 4 zákona o státním občanství. 18. S ohledem na skutečnost, že žalobkyní dlužená částka na veřejném zdravotním pojištění dosáhla opakovaně výše 5 694 Kč, je zřejmé, že postup žalovaného spočívající v neprominutí nesplnění podmínky dle § 14 odst. 6 zákona o státním občanství nepředstavuje vybočení z mezí správního uvážení. Ze skutkových okolností nejsou zřejmé důvody, pro které by bylo možné považovat výsledek správního uvážení za projev libovůle žalovaného, naopak je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, ze které je zjevná rozhodovací praxe žalovaného, tudíž žalovaný rozhodl v tomto případě v souladu se zásadou legitimního očekávání. 19. Toliko pro úplnost soud připomíná, že dle § 25 zákona o státním občanství může žalobkyně podat novou žádost po uplynutí dvou let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti. Závěr 20. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 21. Protože žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 24. června 2025       Milan Tauber v.r. předseda senátu   Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.