USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci manžel: D. B., narozen dne xxx trvale bytem xxx, xxx fakticky bytem xxx, xxx, Německo zastoupen advokátem manželka: V. B., narozena dne xxx bytem xxx, Praha zastoupena advokátkou o rozvod manželství, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 2. 2025, č. j. 9 C 221/2024-33, takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zamítl námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9 vznesenou manželkou. 2. Takto rozhodl v řízení o rozvodu manželství zahájeném na návrh manžela dne 13. 7. 2024, z něhož vyplývá, že oba manželé jsou české národnosti, manželství bylo uzavřeno v České republice podle českého právního řádu a poslední společné bydliště manželů bylo ve Spolkové republice Německo. Manželé uvedli, že od června roku 2023 nevedou společnou domácnost, manželka se v té době odstěhovala do xxx, kde žije s nezletilými dětmi. Řízení o rozvod manželství bylo po dobu rozhodování opatrovnického soudu ve věci nezletilých dětí přerušeno. Poté manželka vznesla námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9, ve které uvedla, že poslední společné bydliště měli manželé v Německu, ve městě xxx na adrese nemovitosti, která je ve společném jmění manželů, ve které manžel nadále žije. S odkazem na Nařízení Rady EU č. 2019/1111 ze dne 25. 6. 2019, o příslušnosti, uznávání výkonu rozhodnutí ve věcech manželství a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen „Nařízení“), dovozuje, že ve věci rozvodu manželství je příslušný soud podle místa, kde mají manželé společný pobyt. S ohledem na skutečnost, že manžel žije a pracuje nadále v Německu, manželka odkázala na kritérium posledního obvyklého pobytu manželů, pokud zde jeden z nich ještě bydlí, a dovodila, že tímto státem je Spolková republika Německo. Takto určenou pravomoc označila za praktickou i z důvodu vhodnosti pro vypořádání společného jmění manželů, které po rozvodu bude probíhat, když majetkové poměry manželů se dle názoru manželky řídí německým právem. Manžel tuto námitku označil za účelovou s odkazem na čl. 3 písm. b) nařízení Rady EU č. 2019/1111. 3. Soud I. stupně po citaci §§ 84, 85 a 105 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), § 383 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s. „) a čl. 3 písm b) Nařízení, posoudil námitku manželky jako nedůvodnou, neboť podepsaný soud je nadán mezinárodní příslušností ve věci jednat a rozhodnout s ohledem na skutečnost, že oba manželé jsou státními příslušníky České republiky. S odkazem na § 50 odst. 1 a § 49 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), dovodil aplikaci českého práva a uzavřel, že vzhledem k tomu, že místně příslušný je soud podle posledního společného bydliště manželů v České republice a takového soudu není, je třeba posuzovat místní příslušnost podle § 383 z. ř. s. věty za středníkem, a to podle obecného soudu manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení. Návrh na rozvod manželství podal manžel, v návrhu označil bydliště manželky na adrese xxx, Praha. Vzhledem k tomu, že na této adrese byla manželka hlášena k trvalému pobytu taktéž ke dni zahájení řízení a soud I. stupně neměl důvod pochybovat, že zde manželka měla ke dni zahájení řízení faktické bydliště, uzavřel, že za dané situace je dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci rozhodnout. 4. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné a přípustné odvolání manželka, která má za to, že skutečným důvodem pro zamítnutí její námitky je vyjádření manžela, které považuje za účelové. Za nepravdivé označila tvrzení manžela, že se jejich rodinný život odehrával v ČR, neboť manželé žili v Německu, kde manžel stále pracuje na plný úvazek v nemocnici, podniká, účastníci v Německu vlastní nemovitost, děti tam chodili do školky. Navrhovatel žije v Německu od roku 2012, jeho znalost německého jazyka je na vysoké úrovni, stejně tak jako znalost ze strany odpůrkyně. Odůvodnění napadeného usnesení považuje za nesrozumitelné, když ve vztahu k Nařízení soud I. stupně pouze uvedl, že shledává svou příslušnost dle čl. 3 písm. b), na podkladě české státní příslušnosti obou účastníků, a vůbec se nevypořádal s tím, že soudní příslušnost se řídí týmž ustanovením, ale písmenem a) al. 2, tj. místem posledního společného pobytu manželů. Domnívá se, že kritéria určení soudní příslušnosti jsou v tomto ustanovení seřazena v konkrétním pořadí, které není náhodné a rozhodovat může jen jeden soud podle jednoho z kritérií ve stanoveném pořadí. Kritérium uvedené v písm. b) má za podpůrné. Podstatným shledává, že z hlediska smyslu a účelu předmětného Nařízení na kritéria určení příslušnosti pro rozvod manželství navazuje vypořádání společného jmění manželů. Pro navazující řízení ohledně vypořádání společného jmění manželů by bylo třeba nejprve uznání případného rozvodového rozsudku, neboť zásadní majetkové součásti společného jmění manželů se nacházejí v Německu. Má za to, že právně majetkové vztahy účastníků jsou mnohem úžeji svázány s Německem a nastolením české právní příslušnosti navrhovatel situaci komplikuje. Navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že námitce nepříslušnosti vyhoví. 5. Manžel považuje napadené usnesení za správné a odvolací námitky manželky za nelogické. Zejména se ohrazuje proti výkladu čl. 3 Nařízení o subsidiaritě jednotlivých kritérií a uvádí, že z použitého plurálu lze dovodit, že příslušné jsou všechny soudy, záleží pouze na tom, k jakému soudu je návrh na rozvod podán jako prvnímu, čemuž odpovídá i dikce čl. 20 odst. 1 Nařízení. Zdůrazňuje, že majetkové vztahy manželů nejsou předmětem uvedeného řízení a má za to, že manželka dané procesní prostředky využívá za účelem vytvoření nátlaku na manžela a protahování soudního řízení. Navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. 6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Soud I. stupně zcela přiléhavě aplikoval, s ohledem přednostní aplikaci evropského práva, čl. 3 písm. b) Nařízení, tedy kritérium příslušnosti soudu členského státu, jehož jsou oba manželé státními příslušníky. Toto kritérium si zvolil manžel, jako navrhovatel v řízení o rozvod manželství, aniž by bylo zjištěno či ze strany manželky tvrzeno, že byl u jiného soudu podán návrh dřívější. 8. Pokud manželka namítá, že příslušnost soudu k rozvodům manželství měla být primárně určena dle čl. 3 písm. a) alinea ii) s tím, že kritéria určení soudní příslušnosti jsou v tomto ustanovení řazena v konkrétním pořadí, které není náhodné, odvolací soud uvádí, že tento její názor nesdílí, neboť pravidla příslušnosti podle čl. 3 nemají hierarchickou strukturu a k založení příslušnosti stačí naplnění libovolného z nich, a to s odkazem na rozsudek ESD C-168/08, který k výkladu čl. 3 Nařízení uzavřel, že si manželé mohou podle svého uvážení zvolit soud členského státu, jemuž bude spor předložen, a vyložil, že pravidla příslušnosti dle čl. 3 nemají hierarchickou strukturu a k založení příslušnosti stačí naplnění jakéhokoli z nich. 9. S ohledem na skutečnost, že navrhovatel zvolil soud příslušný dle kritéria státní příslušnosti obou manželů, tj. české, jsou soudy v České republiky, jak správně soud I. stupně uzavřel, pravomocné jednat ve věci rozvodu manželství účastníků, aniž by byla relevantní námitka možných komplikací při vypořádání společného jmění manželů, neboť taková podmínka v rámci určení příslušnosti dle čl. 3 Nařízení není dána. 10. Uvedené Nařízení však upravuje pouze příslušnost mezinárodní, která se v českém právu tradičně označuje jako pravomoc, nikoli příslušnost místní. Z tohoto pohledu je třeba rozumět užitému výrazu příslušnost jako synonymum pojmu pravomoc. Soud I. stupně proto nepochybil, pokud otázku místní příslušnosti českých soudů v řízení řešil podle českého práva, tj. dle § 383 s. ř. s. a §§ 84 a 85 odst. 1 o. s. ř., věty za středníkem, a to podle obecného soudu manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení. 11. Podle § 11 odst.1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný, přičemž pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. 12. Podle § 383 z. ř. s. je pro řízení o rozvod manželství příslušný soud, v jehož obvodu mají nebo měli manželé poslední společné bydliště v České republice, bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů; není-li takového soudu, je příslušný obecný soud manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení, a není-li ani takového soudu, obecný soud manžela, který podal návrh na zahájení řízení. 13. Podle § 85 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Nelze-li zjistit bydliště fyzické osoby nebo nelze-li zjistit, v obvodu kterého okresního soudu se fyzická osoba zdržuje, nebo lze-li to zjistit jen s velkými obtížemi, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu evidované v informačním systému evidence obyvatel podle zákona o evidenci obyvatel, popřípadě místo jiného pobytu evidované podle jiných právních předpisů. 14. Podle § 80 o. z. má člověk bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě (odst. 1). Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy (odst. 2). 15. Z předloženého spisu odvolací soud zjistil, že manželka ke dni zahájení řízení bydlela na adrese uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí, aniž by tuto skutečnost sporovala. Vzhledem k tomu, že uvedená adresa leží v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 9, soud I. stupně nepochybil, pokud zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou manželkou. 16. Vzhledem k tomu, že odvolací námitky nebyly způsobilé zvrátit správné závěry soudu I. stupně, odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 17. O nákladech odvolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím odvolacího soudu se řízení nekončí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 2. dubna 2025 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu