USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: O. K., narozena dne xxx bytem xxx, Praha zastoupena advokátem xxx proti žalované: xxx xxx a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupena advokátem za účasti vedlejšího účastníka: xxx, a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha pro zaplacení 79 500 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2025, č. j. 55 C 319/2021-391, takto: Rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 79.500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované a vedlejší účastnici na straně žalované (výrok II. a III.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky s tvrzením, že dne xxx uzavřela se žalovanou prostřednictvím obchodního zástupce xxx xxx s.r.o. smlouvu o zájezdu č. xxx (dále jen „smlouva o zájezdu“), který se měl uskutečnit od xxx do xxx, v letovisku na xxx (Řecko). Žalovaná se smlouvou zavázala obstarat pro žalobkyni a její dceru S. I. služby cestovního ruchu, mimo jiné i dopravu letadlem do destinace dne xxx. V den odletu dne xxx však žalobkyni a její dceři byl zaměstnanci společnosti xxx, a.s., odepřen nástup na palubu letadla, neboť zaměstnanci přepravní společnosti se domnívali, že žalobkyně ani její dcera, obě ruské státní občanky, nesplňují podmínky pro vstup na území Řecka, regulovaný s ohledem na výskyt nemoci SARS-Covid-19 zvláštními podmínkami dané země. Vzhledem k tomu, že se zájezd neuskutečnil, žalobkyně se domáhá vrácení částky představující cenu zájezdu ve výši 53.000 Kč a částky 26.500 Kč představující újmu na za narušení dovolené ve výši 50 % z ceny zájezdu. 3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že žalobkyně ani její dcera nesplňovaly podmínky pro vstup do cílové země (Řecka). Namítla také nedostatek své pasivní legitimace s tím, že ve věci je pasivně legitimovaný provozovatel letecké přepravy, společnost xxx, a.s., který odepřel nástup na palubu letadla. 4. Po právní stránce soud I. stupně především dovodil svou pravomoc, resp. mezinárodní příslušnost, s odkazem na ustanovení čl. 17 odst. 1 písm. c), čl. 18 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Po provedeném dokazování, citaci příslušných zákonných ustanovení a zjištění učiněných z rozhodnutí ministerstva ochrany občana, ministerstva zdravotnictví a ministerstva vnitra Řecké republiky číslo xxx ze dne 15. 7. 2020 (dále jen „Rozhodnutí ze dne 15. 7. 2020“) uzavřel, že účastnice učinily nesporným uzavřením smlouvy o zájezdu. Námitce nedostatku pasivní legitimace žalované soud I. stupně nepřisvědčil, neboť žalobkyně v pozici spotřebitele uzavřela smlouvu o zájezdu s žalovanou, která také zajišťovala soubor ve smlouvě vymezených služeb cestovního ruchu. Je tedy ve věci pasivně legitimována a nejde o případ, kdy by žalobkyně musela nárok uplatňovat u letecké společnosti v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. 5. K samotnému odepření nástupu na palubu nalézací soud uzavřel, že žalobkyně ke dni xxx neměla postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta podle směrnice rady 2003/109/ES, s tím, že konstatoval, že takové postavení žalobkyně mít nemohla, neboť nemohla pobývat na území České republiky nepřetržitě po dobu pěti let, protože přicestovala do České republiky dne 28. 1. 2016 a ke dni 22. 7. 2020 nesplňovala podmínky pro vstup do Řecké republiky stanovené Rozhodnutím ze dne 15. 7. 2020, neboť se na ni nevztahovala výjimka uvedená v odst. 4 písm. b) uvedeného Rozhodnutí. S ohledem na zjištěnou skutečnost byl vstup žalobkyni na palubu letadla odepřen oprávněně. V takovém postupu nelze spatřovat porušení smlouvy o zájezdu ze strany žalované ani porušení práv žalobkyně podle směrnice 2003/109/ES. Soud I. stupně uzavřel, že nárok žalobkyně není důvodný, a to včetně nároku na zaplacení náhrady újmy z narušené dovolené. Nad rámec uvedeného doplnil, že žalovaná splnila svou povinnost podle § 2529 odst. 1, 2, 3 OZ, a to dne 13. 7., když vydala tzv. komplexní odbavení, přičemž předmětná omezení pro vstup do Řecké republiky, která se týkala specifického okruhu osob ve stejném postavení jako žalobkyně a její dcera, vstoupila v účinnost dne 16. 7. 2020. I kdyby bylo možné uvažovat o aplikaci § 2535 OZ z důvodu, že omezení pro vstup do Řecké republiky pro občany třetích zemí, účinné od 16. 7. 2020, představovala nevyhnutelné a mimořádné okolnosti v místě pobytu, které měly významný dopad na poskytování zájezdu a na přepravu žalobkyně a její dcery do místa pobytu, odstoupila žalobkyně od smlouvy dopisem ze dne 5. 6. 2021, a to z důvodu jejího hrubého porušení. S ohledem na výše uvedené žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) zaplatit žalované i vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů řízení. 6. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Namítá, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým závěrům, pokud ze stanoviska řeckých orgánů dovodil, že žalobkyně a její dcera nebyly oprávněny v rozhodné době vstoupit na území Řecka, neboť se na ně nevztahovala výjimka uvedená v čl. 1 odst. 4 písm. b) Rozhodnutí ze dne 15. 7. 2020. Soud I. stupně uvedené ustanovení vyložil nadměrně restriktivně a v rozporu s jeho jazykovým zněním. Přijal výklad, který nesprávně zužuje okruh osob oprávněných ke vstupu na území Řecka, čímž se odchýlil od skutečného významu daného ustanovení a jeho účelu. Z uvedeného Rozhodnutí mimochodem vyplývá i to, že zákaz vstupu na území Řecké republiky státních příslušníků třetích zemí se nevztahoval v rozhodné době, mimo jiné, na dlouhodobě pobývající rezidenty členských států EU či Schengenské dohody a státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou držiteli povolení k pobytu ve členských státech EU či Schengenské dohodě. Z jazykového výkladu dotčeného ustanovení lze totiž dovodit, že právo na vstup do Řecka měly také osoby, které sice nejsou dlouhodobými rezidenty podle směrnice 2003/109/ES, avšak jsou státními příslušníky třetích zemí a disponují povolením pobytu vydaným některým z členských států EU nebo států Schengenského prostoru. Teleogickým výkladem pak lze dospět k závěru, že účelem dané právní úpravy bylo umožnit vstup na území Řecka osobám s legálním pobytem a dlouhodobými vazbami na členské státy EU či Schengenského prostoru. Připomíná, že žalobkyně a její dcera v rozhodné době pobývaly na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu a před skončením platnosti průkazu o povolení k dlouhodobému pobytu řádně požádaly o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za stejným účelem. Na základě toho jim byl vydán překlenovací štítek s tím, že § 47 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o dlouhodobém pobytu cizinců a o změně některých zákonů, stanoví, že pokud doba platnosti o povolení dlouhodobém pobytu uplyne před rozhodnutím o žádosti o prodloužení doby jeho platnosti, považuje se povolení k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. Příslušnými pobytovými štítky se žalobkyně a její dcera prokázaly, a měli tak oprávnění se na území Schengenského prostoru pohybovat. Navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uloží žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. 7. Žalovaná se s rozhodnutím soudu I. stupně ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Setrvala však na námitce nedostatku pasivní legitimace. 8. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je opodstatněné. 9. K procesní stránce věci odvolací soud předesílá, že soud I. stupně správně posoudil svou pravomoc (mezinárodní příslušnost), a to zcela v souladu s příslušnými ustanoveními Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (čl. 17 odst. 1 písm. c), odst. 2 a 3, čl. 18 odst. 1). 10. Přiléhavě také dovodil, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována. Pořadatel zájezdu zpravidla povinnosti určené smlouvou sám neplní, je to však on, který se smlouvou zavázal poskytnout zákazníkovi zájezd v učeném rozsahu a je povinen nést nepříznivé následky za nesplnění závazku jinými dodavateli, zaměstnanci či zprostředkovateli. Tato povinnost je výslovně vyjádřena v § 2542 OZ, který stanoví, že pořadatel odpovídá zákazníkovi za splnění povinností ze smlouvy o zájezdu bez zřetele na to, zda v rámci zájezdu poskytují jednotlivé služby cestovního ruchu jiné osoby. Jde o odpovědnost objektivní bez ohledu na zavinění. 11. Po skutkové stránce pak soud I. stupně učinil správná a úplná skutková stran smlouvy o zájezdu, ohledně omezení vstupu do Řecké republiky Rozhodnutím ze dne 15. 7. 2020, státního občanství žalobkyně a její dcery. Mezi účastníky bylo také nesporné, že zástupce letecké společnosti xxx, a.s., nevpustil žalobkyni a její dceru na palubu letadla s odůvodněním, že nesplňují podmínky pro vstup do Řecka upravené v danou dobu výše uvedeným Rozhodnutím, neboť se žalobkyně ani její dcera v danou dobu neprokázaly rezidenční kartou nebo platným vízem, ale byly držitelkami tzv. multiple víza typu D. Přiléhavá jsou i jeho zjištění týkající se podmínek vstupu do Řecka upravená Rozhodnutím ze dne 15. 7. 2020, účinným ode dne 16. 7. 2020, tedy že platil dočasný zákaz vstupu do Řecka všem státním občanům třetích zemí ze všech míst vstupu do země, a to z důvodu preventivní ochrany před šířením koronaviru Covid-19 se stanovenými výjimkami, kdy podle čl. 1 odst. 4 písm. b) zákaz uvedený v odst. 1 Rozhodnutí ze dne 15. 7. 2020 nezahrnoval státní příslušníky třetích zemí, kteří byli v tu dobu dlouhodobě pobývajícímu rezidenty členských státech EU a Schengenské dohody, kteří jsou držiteli platných povolení k pobytu vydaných členskými státy EU nebo Schengenské dohody, pokud tyto osoby svůj status doložily. Všechny osoby také musely vyplnit elektronický formulář xxx a disponovat QR kódem, stejně tak jako negativním testem na Covid-19. Soud I. stupně také uzavřel, že žalobkyně a její dcera disponovaly v období od 12. 10. 2016 do 12. 8. 2021 povoleními k dlouhodobému pobytu za účelem soužití rodiny, což zjistil se sdělení MV – odbor azylové a migrační politiky ze dne 27. 11. 2024. 12. Přehlédl však, že se sdělení MV – odbor azylové a migrační politiky ze dne 17. 2. 2023 vyplývá, že žalobkyně byla držitelkou povolení k dlouhodobému pobytu za účelem: společné soužití rodiny a volný přístup na trh práce s platností do 22. 2. 2020. Dne 5. 2. 2020 si podala žádost o prodloužení platnosti tohoto pobytu z téhož důvodu. Rozhodnutím správního orgánu ze dne 30. 6. 2020 bylo žádosti vyhověno a řízení bylo pravomocně skončeno dne 24. 8. 2020, kdy si žalobkyně převzala biometrický průkaz o povolení k pobytu. Podáním žádosti dne 5. 2. 2020 vznikla žalobkyni ve smyslu § 47 odst. 4 zákona č. 326/2011 Sb., o pobytu cizinců, fikce dalšího pobytu na území České republiky, která trvala až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o povolení k dlouhodobému pobytu, tj. od 23. 2. 2020 do 24. 8. 2020. Žalobkyni byly vlepeny do cestovního pasu vízové štítky s platností od 23. 1. 2020 do 21. 6. 2020 a od 22. 6. 2020 do 19. 10. 2020. 13. Podle § 47 odst. 4 věta první zákona č. 326/2011 Sb., o pobytu cizinců, pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo prodloužení doby jeho platnosti, považuje se vízum nebo povolení k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. 14. Podle § 47 odst. 11 zákona č. 326/2011 Sb., o pobytu cizinců, oprávnění k pobytu podle odstavce 4, 6, 8, 9 nebo 10 ministerstvo osvědčí vízovým štítkem vyznačovaným do cestovního dokladu podle jednotného formátu stanoveného přímo použitelným předpisem Evropské unie, a to ve formě víza k pobytu nad 90 dnů s dobou platnosti odpovídající předpokládané délce řízení o žádosti; to neplatí, jde-li o cizince zařazeného do informačního systému smluvních států, kterému se vydá pouze potvrzení o oprávnění k pobytu podle odstavce 4, 6, 8, 9 nebo 10. Platnost dokladu nebo potvrzení podle věty první zaniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti. Odstavce 4, 6 a 8 se nepoužijí, podá-li cizinec žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem nebo o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době oprávnění k pobytu podle odstavce 4, 6 nebo 8 anebo podle § 60 odst. 4 nebo 7. 15. Podle čl. 1, věta první, Nařízení (ES) č. 1683/95, kterým se stanoví jednotný vzor víz, víza udělená členskými státy v souladu s článkem 5 se vypracovávají podle jednotného vzoru (štítek). Podle článku 5 cit. nařízení se pro účely tohoto nařízení se "vízem" rozumí oprávnění udělené členským státem nebo rozhodnutí přijaté členským státem, jež je vyžadováno pro vstup na jeho území za účelem: zamýšleného pobytu v tomto členském státě nebo ve více členských státech, jehož celková délka nepřekročí tři měsíce, průjezdu přes území nebo pásmo tranzitního prostoru letišť tohoto členského státu nebo více členských států. 16. S odkazem na výše uvedená ustanovení odvolací soud nesdílí názor soudu I. stupně, že žalobkyně a její dcera nedisponovaly dostatečnými doklady pro vstup do Řecké republiky, neboť z článku čl. 1 odst. 4 písm. b) Rozhodnutí ze dne 15. 7. 2020 jednoznačně vyplývá výjimka opravňující ke vstupu státní příslušníky třetích zemí, pokud měli povolení k dlouhodobému pobytu v členském státě Evropské unie nebo v zemích Schengenského prostoru. Ve spojení se zákonem o pobytu cizinců, ze kterého obecně plyne, že občanu třetí země, který podá v zákonné lhůtě žádost o povolení nebo žádost o prodloužení povolení k pobytu nebo víza a který pobývá na území České republiky legálně, je takové podání žádosti osvědčeno ministerstvem vnitra vízovým štítkem, který je vyznačen v cestovním dokladu ve formě víza, a to ve formě víza k pobytu nad 90 dnů s dobou platnosti odpovídající předpokládané délce řízení o žádosti. Toto potvrzení zaniká nabytím právní moci rozhodnutí o žádosti. Je nutno upozornit i na rozhodnutí správních soudů (např. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009-71), ve kterých správní soudy dovodily, že na vízový štítek je třeba nahlížet jako na formu administrativního osvědčení legálnosti pobytu na území České republiky do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o podané žádosti ve věci pobytu, a to v těch případech, kdy se na cizince vztahuje zákonná fikce legálnosti pobytu (resp. platnosti dosavadního oprávnění k pobytu). A dále také na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2018, č. j. 6 Azs 220/2018-30, dle kterého, přestože se vízový štítek připojuje do cestovního dokladu (čl. 29 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 810/2009 o kodexu Společenství o vízech), není jeho součástí, nýbrž jde o samostatný doklad s odlišným účelem. 17. Pokud tedy žalobkyně a její dcera disponovaly vízovými štítky D nalepenými v pasech, prokázaly tím platnost dosavadního oprávnění k dlouhodobému pobytu na území ČR (tj. ve státě EU) a žalovaná, resp. osoba jejímž prostřednictvím žalovaná plnila své závazky ze smlouvy o zájezdu, neoprávněně odmítla vstup žalobkyně a její dcery na palubu letadla, porušila své povinnosti vyplývající se smlouvy o zájezdu, neboť doklady žalobkyně a její dcery nebyly nedostatečné a obě splňovaly podmínky pro vstup do Řecké republiky, což dokresluje i soudem I. stupně nijak nehodnocená výpověď svědkyně F. T., obchodní zástupkyně xxx, a.s., která ve výpovědi potvrdila, že na pasové kontrole na letišti i na cizinecké policii, kterou svědkyně sama obeslala, jí byla potvrzena možnost s uvedeným typem dokladu vycestovat do Řecka. 18. Soud I. stupně se však vůbec nezabýval ukončením smluvního vztahu mezi účastníky optikou § 2533 OZ a násl. za situace, kdy žalobkyně tvrdí, že od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 5. 6. 2021 či skutečností, zda smluvní vztah mezi účastníky zanikl z jiného důvodu. Není tak zřejmé, zda byly splněny zákonné podmínky k vrácení plnění ze zaniklé smlouvy, jak tvrdí žalobkyně. Nadto z obsahu protokolů o jednání nevyplývá, že by soud I. stupně uvedený dopis ze dne 5. 6. 2021 provedl k důkazu, či jak se tímto důkazním materiálem vypořádal, aniž měla žalovaná možnost na tento důkaz reagovat. 19. Pokud jde o újmu z narušení dovolené ve výši 29.500 Kč, k danému žalobnímu návrhu zatím soud I. stupně neučinil žádná skutková zjištění a odvolací soud není nadán v tomto ohledu činnost soudu I. stupně zastoupit. 20. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek s odkazem na § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušil a vrátil soudu I. stupně k posouzení naplnění předpokladů zániku smluvního závazku mezi účastníky. 21. S ohledem na zrušení rozsudku odvolací soud nerozhodoval o nákladech řízení, neboť o nich bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu I. stupně, ve kterém je nutno zohlednit i náklady daného odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Praha 4. června 2025 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu