ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobce: T. G. P., narozen dne xxx bytem K., Praha proti žalovanému: B., s.r.o. v likvidaci, IČO xxx sídlem M., Praha o vyklizení nebytového prostoru, o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. února 2025, č. j. 28 C 80/2024-171, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaný je povinen vyklidit nebytový prostor na adrese K., Praha, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 5.000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě na vyklizení nemovitosti – nebytového prostoru sloužícího k podnikání, na adrese K., Praha. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný měl předmětné nebytové prostory pronajaty na základě smlouvy o nájmu sloužícího k podnikání, v období ode dne 1. 8. 2018 do 30. 7. 2023. Žalovaný však po ukončení nájemní smlouvy nebytové prostory žalobci zpět nepředal. 3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil s tím podstatným odůvodněním, že se s žalobcem domlouvali na případném prodloužení nájmu a splacení dlužného nájemného. Namítal dále, že od roku 2018 nebytový prostor kompletně zrekonstruoval, poukazoval na skutečnost, že má ve smlouvě též uvedeno, že je povinen uvést prostor před předáním žalobci do původního stavu. 4. Soud I. stupně se nejprve zabýval svojí pravomocí ve věci jednat, a to s ohledem na cizí prvek daný státním občanstvím žalobce ke Kanadě. Mezinárodní příslušnost dovodil z čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 650/2012. Rozhodným právem pak shledal právo české, a to dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 593/2008. 5. Po provedeném dokazování, a to listinnými důkazy (smlouvou o nájmu prostoru sloužícího k podnikání ze dne 1. 7. 2018, oznámením o ukončení nájmu ze dne 6. 2. 2024, upomínkami o zaplacení dluhu adresovaných žalobcem žalovanému, výpisem z katastru nemovitostí ohledně vlastnictví předmětných nebytových prostor žalobcem, souhrnem provedených plateb nájemného za rok 2018 a návrhem dohody o úhradě dluhu za nájemné) soud I. stupně uzavřel, že žaloba je důvodná. Vycházel ze zjištění, že účastníci spolu uzavřeli smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání na adrese K. v Praze. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. 7. 2023. Žalovaný žalobci předmětnou nemovitost nepředal. 6. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně podřadil ustanovením občanského zákoníku, a to konkrétně § 2201, § 2302 odst. 1, § 2311, § 2292 o.z. Po právní stránce věc posoudil tak, že po skončení nájmu uplynutím doby ke dni 30. 7. 2023 žalovaný byl povinen předmětný prostor vyklidit a předat žalobci, což neučinil. Proto soud žalobě na vyklizení nebytového prostoru vyhověl, povinnost k vyklizení uložil v patnáctidenní lhůtě od právní moci rozsudku ve smyslu § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. 7. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobce byl ve sporu zcela úspěšný. Má proto právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, a to za zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, dle položky 4 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků v příloze k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení stanovil soud v obecné třídenní pariční lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. 8. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalovaný. V odvolání namítal, že v rámci daného řízení nebyly dořešeny podmínky, za jakých se má firma vystěhovat, když ve smlouvě je dáno, že prostor má být odevzdán ve stavu, v jakém byl převzat, tj. je třeba demontovat veškeré instalace a zařízení v prostoru. Poukazoval dále na skutečnost, že majitel nemovitosti během užívání kanceláří vodil budoucí nájemníky do předmětného prostoru a ukazoval jim stav, jak je to nyní, nikoliv ve stavu po demontáži. Byl by tak poškozen nejen nájemník, tak i pronajímatel, protože jako vlastník bude stejně muset provést na své náklady stavební úpravy. Proto žalovaný stále doufá v domluvu účastníků sporu tak, aby vztah mohl nadále pokračovat a obě strany byly spokojené. Konkrétní odvolací návrh odvolatel neučinil. 9. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalovaného poukazoval na správnost závěru soudu I. stupně, zdůrazňoval, že se jedná výhradně o řešení nájemního vztahu, nikoliv o spory jiné. Přesto žalovaný poukazuje na jeho povinnost vrátit prostory do původního stavu a zpochybňuje patnáctidenní lhůtu k vyklizení. Žalobce dále uváděl, že žalovaný již 2 roky neplatí nájemné, předmětné prostory i nadále bezplatně užívá. Popřel, že by bylo možno uzavřít dohodu o smírném řešení sporu, zdůrazňoval, že žalovaný přehání hodnotu úprav, které v nebytových prostorách provedl. Nadto se finančně bude tato záležitost řešit až po podání následné žaloby. Ani žalobce konkrétní odvolací návrh neučinil. 10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a to při nařízeném jednání. Uzavřel, že odvolání žalovaného důvodné není. 11. Soud I. stupně správně dovodil svoji pravomoc ve věci jednat a rozhodnout. Odvolací soud pouze opravuje nesprávnost v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, který odkázal na čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012, tedy na nařízení o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, které na daný spor nedopadá. V daném případě se jedná o vyklizení nemovitosti po skončení nájmu, pročež mezinárodní příslušnost soudu I. stupně byla dána umístěním nemovitosti v České republice, v souladu s čl. 24 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012. Rozhodným právem je pak právo české, s odkazem na ustanovení čl. 4 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008, když tuto problematiku aplikace hmotného práva soud I. stupně správně zdůvodnil. 12. Soud I. stupně v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav věci a věc též správně posoudil po stránce právní, přičemž na tyto závěry soudu lze pro stručnost zcela odkázat. V průběhu řízení též správně poučil žalovaného, že s ohledem na absenci jeho vzájemného návrhu není předmětem řízení jiná otázka než vyklizení nemovitosti po datu skončení nájmu (§ 2292 o. z.), kterou v žalobě vznesl žalobce. Žalovaný totiž žádný vzájemný návrh ve sporu neuplatnil, a to ani finanční ani jiný. Odkazuje-li nyní odvolatel ve svém odvolání na ustanovení nájemní smlouvy o jeho povinnosti předmětné nebytové prostory vyklidit, kam zahrnuje i povinnost demontovat zařízení, kterým nemovitosti upravil, nutno uvést, že z nájemní smlouvy nikterak nevyplývá, že by demontáž zařízení, popřípadě jiné stavební úpravy a dohoda o jejich odstranění byly podmínkou vyklizení či že by dohoda účastníků smlouvy o demontáži tohoto zařízení a stavebních úprav časově odsouvala povinnost vyklidit nemovitost po skončení nájmu, jak se odvolatel zjevně mylně domnívá. Ani skutečnost, že účastníci spolu údajně dále jednají o prodloužení nájmu, což však žalobce popírá, neznamená, že by žalovaný nebyl povinen předmětnou nemovitost vyklidit, když zjevně k dohodě o prodloužení nájmu nedošlo. 13. Ze všech výše uvedených důvodů je rozsudek soudu I. stupně správný, proto byl odvolacím soudem dle § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení zahrnujících toliko povinnost zaplatit soudní poplatek, když jinou výši náhrady nákladů úspěšný žalobce nepožadoval. 14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce byl ve sporu zcela úspěšný a náklady mu vznikly pouze v paušální částce 300 Kč za 1 úkon (tj. vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu), celkem 600 Kč. Výše této paušální náhrady byla dána ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení (konkrétně § 1 odst. 3 písm. a), písm. b) a písm. c) citované vyhlášky). Lhůta a místo náhrady nákladů řízení byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu prvého stupně, za podmínek § 237, § 239 a násl. o. s. ř. Praha 11. června 2025 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu