USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: B., a.s., IČO xxx sídlem L., .Praha. zastoupená advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalovanému: E. P., narozený dne xxx, státní příslušník Ruské federace naposledy bytem v ČR M., Praha o zaplacení 118 179,46 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. srpna 2025, č. j. 24 C 245/2024-151, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 9 zastavil řízení (výrok I.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný účastník nemá právo na jejich náhradu (výrok II.), zároveň žalobkyni vrátil část soudního poplatku v částce 3.728 Kč (výrok III.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení o zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu Smlouvy o úvěru č. 270888 uzavřené dne 8. 4. 2021 mezi žalovaným a společností S., a.s., která svou pohledávku s veškerým příslušenstvím postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 3. 2024 na žalobkyni. 3. Jelikož se jedná o řízení s cizím prvkem, kde žalovaný je státním občanem Ruské federace, zabýval se nejprve otázkou, je-li dána jeho pravomoc k rozhodnutí příslušného sporu. Po provedeném šetření pobytu žalovaného na území České republiky (neúspěšné doručení na adresu uvedenou v záhlaví, dotazy na Ředitelství služby cizinecké policie, Ministerstvo vnitra ČR odbor azylové a migrační politiky, Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce), učinil závěr, že žalovaný měl na území České republiky povolen dlouhodobý přechodný pobyt, který skončil již dne 29. 9. 2022, s poslední adresou pobytu nahlášenou od 1. 2. 2020 do 29. 9. 2022, která je shodná s adresou uvedenou v záhlaví rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně k dotazu soudu označila i adresu v Ruské federaci (adresa trvalého bydliště uvedená žalovaným ve Smlouvě o úvěru), soud I. stupně prostřednictvím dožádání dle Haagské úmluvy ze dne 15. 11. 1965 učinil pokus o doručení písemností na adresu v Ruské federaci. Po žádostech a urgencích zahraniční smluvní strana soudu I. stupně sdělila, že žádosti o doručení nemohlo být vyhověno. Z listiny založené na čísle listu 138 spisu také zjistil, že žalovaný byl předvolán k doručení soudních písemností v Ruské federaci tamním příslušným orgánem dne 30. 4. 2023, nicméně se nedostavil s tím, že skutečně žije na adrese T., M. 4. Po citaci § 103 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a § 141 odst. 1 o. s. ř. uzavřel, že ve věci se neuplatní ustanovení Mezinárodní smlouvy uzavřené mezi Českou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanskoprávních rodinných a trestních publikované pod č. 95/1983 Sb., neboť žádné ustanovení této smlouvy na posuzovanou věc nedopadá. Pro určení pravomoci aplikoval § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), a uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaný se v současnosti zdržuje na adrese v Ruské federaci, ve věci nelze aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen „Brusel I bis“), neboť uvedené nařízení má sice univerzální charakter a dopadá na všechny účastníky mající bydliště na území EU, nelze jej však použít pro státní příslušníky nečlenských států EU, s nimiž má Česká republika uzavřenu bilaterální smlouvu, což je i Rusko. S odkazem na § 103 o. s. ř. a v souladu s § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení, z důvodu nedostatku své mezinárodní soudní pravomoci, zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 146 odst. 2 o. s. ř. a o vrácení soudního poplatku s odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích. 5. Proti rozhodnutí podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný – občan Ruské federace – nemá na území České republiky bydliště, nezdržuje se zde a nemá zde majetek, a proto nelze dovodit mezinárodní příslušnost českého soudu. Žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasí a podává odvolání podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Argumentuje především tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena platná dohoda o příslušnosti českých soudů. Tato dohoda je obsažena v čl. X odst. 9 návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru, kde se uvádí, že smlouva a mimosmluvní závazky se řídí českým právem („Tato Smlouva a jakékoli mimosmluvní závazky vznikající v souvislosti s touto Smlouvou se řídí českým právem.“). Dále je příslušnost českého práva potvrzena ve Všeobecných obchodních podmínkách, konkrétně v čl. V odst. 2 („Vztahy mezi Klientem a Bankou… se řídí právním řádem České republiky.“) a čl. VII odst. 1 („Právní vztahy vzniklé mezi Klientem a Bankou se řídí právním řádem České republiky…“). Poukazuje na skutečnost, že Česká republika nemá s Ruskou federací uzavřenou mezinárodní smlouvu, která by upravovala pravomoc soudů. V takovém případě je nutné aplikovat pravidla mezinárodního práva procesního obsažená v právu EU, které má podle čl. 351 Smlouvy o fungování EU přednost před právem členských států, a to Brusel I bis. Podle čl. 17 tohoto nařízení se příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv určuje zvláštním režimem. Čl. 19 odst. 3 umožňuje, aby si spotřebitel a jeho smluvní partner sjednali příslušnost soudů státu, kde mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště v České republice, a tudíž je příslušnost českých soudů dána. Dále žalobkyně odkazuje na čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis, podle kterého může být osoba žalována u soudu místa, kde měl být závazek splněn. V případě poskytování služeb je tímto místem stát, kde měly být služby poskytnuty. Poskytování úvěru je podle judikatury Soudního dvora EU (rozsudek C-533/07) považováno za službu, jelikož se jedná o činnost vykonávanou za úplatu ve prospěch jiné osoby. Na základě výše uvedeného žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že se řízení nezastavuje, soudní poplatek se nevrací a žaloba má být řádně projednána. Tvrdí, že pravomoc českých soudů je dána jak na základě smluvní dohody, tak podle pravidel mezinárodního práva procesního obsaženého v právu EU. 6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. V posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť je sporem vyplývajícím ze smlouvy o poskytnutí úvěru uzavřené mezi státním příslušníkem Ruské federace a společností se sídlem v České republice. Pravomoc českých soudů bylo proto nutno přednostně posoudit dle dvoustranné mezinárodní smlouvy ze dne 12. 8. 1982 mezi bývalou ČSSR a SSSR (publikována pod č. 95/1983 Sb.), která je i nadále platná, neboť byla po rozpadu SSSR sukcesně převzata jak Českou republikou, tak Ruskou federací jako právními nástupci původních smluvních stran, a to s odkazem na čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie, podle kterého mezinárodní smlouvy uzavřené s jedním či několika nečlenskými státy by aplikací právních předpisů EU v zásadě pro daný spor neměly být dotčeny. Správný je i závěr soudu I. stupně, že uvedená smlouva neupravuje otázku pravomoci. 8. Výše uvedená mezinárodní smlouva mezi bývalou ČSSR a SSSR nezakazuje dohodu o příslušnosti soudu, a žalobkyně tvrdí, s odkazem na smlouvu o úvěru a přílohy, které jsou její nedílnou součástí, že si strany sjednaly pravomoc českých soudů věc rozhodnout. Proto se zabýval odvolací soud neprve tím, zda mezi stranami nedošlo k uzavření prorogační doložky. Z doslovných znění žalobkyní uváděných smluvních ustanovení, citovaných v bodě 5 tohoto usnesení, je však zřejmé, že strany si sjednaly pouze rozhodné právo, nikoli příslušný soud. Prorogační doložka je totiž ujednání stran zakládající příslušnost určitého soudu, která může jednak založit pravomoc českých soudů, ale také pravomoc českých soudů derogovat. Jinak řečeno, to, že se strany dohodly, že smlouva, mimosmluvní závazky a vztahy mezi klientem a bankou se řídí českým právem, ještě neznamená, že podřídily své spory pravomoci českých soudů. 9. Neupravují-li dvoustranné smlouvy o právní pomoci pravomoc v předmětných věcech (nebo ji upravují jen v některých z nich), je třeba vycházet z toho, že tuto otázku (resp. nepokryté otázky) ponechávají vnitrostátnímu právu. Podle § 2 ZMPS se zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Je-li věc ponechána vnitrostátnímu právu, je třeba před aplikací ZMPS nutno přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států, v daném případě k Nařízení Brusel I bis. Rozhodným okamžikem pro určení mezinárodní a místní příslušnosti soudu na základě pravidel o zvláštní příslušnosti je okamžik podání žaloby (srov rozhodnutí SDEU C-98/20). 10. Řízení bylo u nalézacího soudu zahájeno podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 19. 7. 2024. Ze sdělení Ministerstva vnitra ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 12. 8. 2024 vyplývá, že žalovaný měl na území ČR povolen dlouhodobý přechodný pobyt občana EU za účelem zaměstnání do 29. 9. 2022, přičemž nahlásil adresu pobytu M., Praha. Žalovanému nebyly soudem doručeny písemnosti prostřednictvím dožádaného soudu dle Haagské úmluvy ze dne 15. 11. 1965, když ze zprávy dožádaného orgánu vyplývá, že se žalovaný na adrese S., G., již nezdržuje. Dále bylo tímto ogánem telefonicky od žalovaného zjištěno, že fakticky pobývá na adrese T., M. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by dožádaný orgán zopakoval doručení písemností na telefonicky zjištěnou adresu žalovaného v Moskvě. 11. Soud I. stupně tak stále nemá postaveno najisto, kde se žalovaný skutečně zdržoval ke dni zahájení řízení. Vzhledem k tomu bude nutno zopakovat doručení žalovanému na označenou adresu v Moskvě či jinou adresu, pokud vyjde v řízení najevo. Podle výsledku doručení, při aplikaci Brusel I bis soud neopomene, že jeho příslušnost může být založena i dodatečně podle čl. 26 uvedeného nařízení. Po dokončení šetření po bydlišti žalovaného, pokud nebude mít postaveno najisto, kde měl žalovaný ve smyslu § 80 odst. 1 věty první občanského zákoníku bydliště ke dni podání žaloby, bude postupovat podle § 80 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého lze za místo bydliště považovat i místo, kde měl člověk bydliště naposledy. Aniž by odvolací soud předjímal, zda v této věci jsou z hlediska mezinárodní příslušnosti soudu I. stupně naplněny stejné skutkové okolnosti, lze pro případ neznámého pobytu žalovaného i v jeho domovském státě upozornit na závěry uvedené v rozhodnutí Soudního dvora ve věci Lindner (C-327/10), s přihlédnutím k jeho odůvodnění (zejména body 40–42). 12. Po zjištění bydliště žalovaného (či posledního známého bydliště) se bude zabývat tím, zda jsou naplněny podmínky čl. 17 odst. 1 Nařízení a lze postupovat dle čl. 18 odst. 2 Nařízení, kde je určujícím kritériem bydliště spotřebitele, které však musí být v členském státě (srov. dikce „pouze u soudů členského státu…“). Teprve při nenaplnění podmínek čl. 17 odst. 1 Nařízení, bude postupovat dle čl. 4 nebo 7 a jako místně příslušné lze shledat soudy místa, kde bankovní instituce poskytla úvěr, avšak opětovně s podmínkou bydliště žalovaného a sudiště v členském státě. Pro úplnost je nutno dodat, že teprve tehdy, pokud pravomoc nebude možné určit na základě právního aktu EU či mezinárodní smlouvy, ani použít některé ze speciálních jurisdikčních norem, přichází v úvahu založení pravomoci na základě § 6 odst. 1 ZMPS, tj. i v případě, pokud bude postaveno najisto, že žalovaný měl v době podání žaloby bydliště na území Ruské federace. 13. Z výše uvedených důvodů, zejména pro jeho předčasnost, odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu uvedených v § 237 a násl. o. s. ř. Praha 19. září 2025 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu