ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: xxx xxx sídlem xxx xxx xxx 23, xxx, Německo zastoupená advokátem xxx proti žalované: xxx xxx s.r.o., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem o zaplacení 46 310,24 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. června 2025, č. j. xxx, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 33 517 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám xxx advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 46 310,24 eur s 12,5% úrokem z prodlení ročně z částky 42 041,08 eur od 3. 12. 2023 do zaplacení, s 12,5% úrokem z prodlení ročně z částky 1 250,92 eur od 15. 12. 2023 do zaplacení, s 12,5% úrokem z prodlení ročně z částky 3 018,24 eur od 17. 12. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 241 394 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 náklady státu ve výši 12 250 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Z odůvodnění rozsudku soudem I. stupně vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě žalobkyně na zaplacení částky 46 310,24 EUR s příslušenstvím podané s odůvodněním, že si od ní žalovaná objednala vybavení pro čištění jezírek v této ceně, a ačkoliv žalobkyně svůj závazek splnila, žalované objednané zboží dodala, žalovaná jí za toto zboží nezaplatila. 3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s tím podstatným odůvodněním, že přestože je pravdivé tvrzení žalobkyně, že žalovaná zboží odebrala, pohledávka žalobkyně zanikla započtením. Tvrdila, že mezi účastníky byla uzavřena v roce 2019 dohoda o obchodní spolupráci spočívající v odběru zboží žalobkyně (hasičské vybavení a vybavení pro čištění jezírek a bazénů), které podle pokynů žalobkyně žalovaná distribuovala na území České republiky. Žalobkyně však v červnu 2023 oznámila žalované ukončení spolupráce, ke kterému nemohlo pro absenci přiměřené výpovědní doby dojít dříve než ke konci roku 2023. Tvrdila, že oprávnění k distribuci výrobků žalobkyně bylo mezi účastnicemi sjednáno jako výhradní, tuto exkluzivitu však žalobkyně porušila, když začala prodej svého zboží realizovat na území České republiky prostřednictvím dalších obchodních partnerů. V důsledku porušení distribuční smlouvy žalobkyní žalované ušel zisk ve výši 33 467,41 EUR vycházející z její 30% marže, došlo i ke zmaření dalších nákladů vynaložených na propagaci (zapůjčení reklamního stanu) a na zajištění skladových prostor. Nadto byla žalovaná povinna vynaložit další náklady spojené s ukončením leasingu automobilu, náklady spojené se zastupováním advokátem. Celkovou pohledávku na náhradu škody vyčíslila na 69 776 EUR a do výše žalobního nároku tuto pohledávku započetla, čímž přivodila její zánik. 4. Soud I. stupně předně vycházel z nesporných tvrzení účastníků, že mezi nimi probíhala obchodní spolupráce, že ve dnech 10. 11., 21. 11. a 25. 11. 2023 si žalovaná od žalobkyně objednala zboží, jehož cena činila žalobou vyžadovanou částku, žalobkyně tyto objednávky potvrdila a zboží žalované dodala. Následně žalobkyně vystavila faktury a doručila je žalovaná. Soud I. stupně nejprve dovodil svoji pravomoc ve věci jednat a rozhodnout, a to ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (nařízení Brusel 1 bis). Aplikaci českého práva dovodil z čl. 4 odst. 1 písm. f) ve spojení s čl. 63 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Započtení posoudil v souladu s čl. 17 nařízení Řím I s tím, že jak smlouva o distribuci, tak i námitka započtení se řídí českým právem. 5. Ve věci aplikoval § 1724 odst. 1, § 1746 odst. 2, § 1982, § 1987, § 1999 odst. 1, § 2079 odst. 1 občanského zákoníku. Uzavřel, že mezi účastníky vznikl dlouhodobý dodavatelsko-odběratelský vztah, v jehož rámci žalovaná odebírala od žalobkyně hasičské vysavače a další zboží značky xxx a v souladu s pokyny žalobkyně toto zboží vlastním jménem a na vlastní účet dodávalo zákazníkům na území České republiky. Jednalo se o závazek z nepojmenované smlouvy ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z., s prvky kupní smlouvy dle § 2079 odst. 1 o. z. (dále jen „smlouva o distribuci“). K obraně žalované soud I. stupně provedl dokazování a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Od roku 2019 existovala mezi žalobkyní a žalovanou obchodní spolupráce, v rámci níž žalobkyně dodávala žalované na základě jejích objednávek hasičské vysavače a další zboží značky xxx a žalovaná toto zboží prodávala zákazníkům na území České republiky. Nejpozději v červnu 2020 se účastníci ústně dohodli na některých podmínkách své spolupráce. Dne 1. 6. 2023 žalobkyně vyrozuměla žalovanou o změně své distribuční strategie a o tom, že při prodeji svých výrobků nehodlá využívat žádné zprostředkovatele. Zjistil dále, že dopisem ze dne 21. 12. 2023 žalovaná žalobkyni oznámila, že proti jejím pohledávkám započítává svou pohledávku na náhradu ušlého zisku ve výši 1 711 965,30 Kč. Ve vztahu k distribuční smlouvě se nepodařilo prokázat, že by se jednalo o distribuci zboží sjednanou jako výhradní, resp. že by se žalobkyně zavázala nevyužívat na území České republiky pro prodej svých výrobků jiné distributory. Soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno dodání zboží žalované v ceně 46 310,24 EUR, za které žalovaná nezaplatila. Podle § 2079 tak žalobkyni vzniklo právo na zaplacení kupní ceny ve výši 42 041,08 EUR, splatné dne 2. 12. 2023, dále právo na zaplacení kupní ceny ve výši 1 250,92 EUR, se splatností 14. 12. 2023, a kupní ceny ve výši 3 018,24 EUR, se splatností 16. 12. 2023. Žalobkyni proto náleží počínaje dnem následujícím po splatnosti jednotlivých faktur úrok z prodlení, a to dle § 1970 o. z. s tím, že výše úroku z prodlení byla stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud I. stupně neshledal jako důvodnou námitku započtení, neboť k započtení žalovaná použila pohledávku na náhradu škody spočívající v náhradě ušlého zisku, a to za období od 1. 6. 2023 do 31. 12. 2023 ve výši 1 711 965,30 Kč. Ostatní nároky uvedené žalovanou v kompenzačním projevu nebyly v době započtení ještě vyčísleny. K účinkům výpovědi závazku ze smlouvy o distribuci uzavřel, že nelze akceptovat argumentaci žalované, že žalobkyně žalované neposkytla přiměřenou výpovědní dobu, neboť při absenci jiného ujednání vyplývá z § 1999 odst. 1 o. z. výpovědní doba na konec kalendářního čtvrtletí následujícího po podání výpovědi. Účinky výpovědi tak nenastaly ihned po výpovědi závazku, ale až uplynutím tříměsíční výpovědní doby, tedy ke dni 30. 9. 2023, když žalovaná obdržela dopis o vůli žalobkyně nepokračovat s žalovanou v další obchodní spolupráci dne 1. 6. 2023. Nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku za období od 1. 10. 2023 do 31. 12. 2023 tedy nemůže být co do základu opodstatněný. Jelikož nebylo, a to ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., v řízení prokázáno, že by distribuce byla ujednána jako výhradní, nemohl soud dospět k závěru, že žalobkyně porušila doložku o výhradní distribuci nebo jinou smluvní povinnost. Obrana žalované opírající se o námitku započtení proto nemohla být úspěšná. 6. Nad uvedené soud I. stupně zdůraznil, že případná pohledávka žalované na náhradu škody by nebyla k započtení způsobilá i proto, že nebyla v době kompenzačního projevu splatná. K uvedenému odkázal na § 1982 odst. 1 o. z. s tím, že splatnost pohledávky z titulu náhrady škody je ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vázána na výzvu k plnění. Jelikož však žalovaná vyrozuměla žalobkyni o existenci své pohledávky teprve v listině, jejíž součástí byl kompenzační projev, je zřejmé, že pohledávka žalované nebyla v době započtení ještě splatná. Z tohoto důvodu k ní nemohl přihlédnout. K uvedenému odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1534/2018. 7. Kromě toho soud I. stupně uzavřel, že námitka započtení není důvodná i ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z., neboť se jedná o pohledávku nejistou nebo neurčitou. Za nejistou nebo neurčitou se považuje pohledávka, která je co do základu nebo výše sporná a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení by namísto jednoznačného, oběma stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, ve kterém se kryjí, vyvolalo spory o existenci nebo výši pohledávek použité k započtení. V dané věci by přitom prokázání pohledávky žalované co do důvodu nebo výše vyžádalo rozsáhlejší či složitější dokazování, a tedy i neúměrné prodloužení řízení. K uvedenému soud odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, které bylo uveřejněno pod č. 23/2020 Sb. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, které bylo uveřejněno pod č. 37/2021 Sb. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jelikož žalovaná použila k započtení pohledávku, která se k započtení nehodí, je třeba její kompenzační projev dle § 580 odst. 1 a § 586 o. z. považoval za neplatný. 8. Soud I. stupně proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, která měla v řízení plný úspěch, vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek a za právní zastoupení advokátem, jehož úkony učiněné v řízení specifikoval, stejně tak specifikoval i požadované náklady na cestovné advokáta k soudu a náhradu za promeškaný čas, včetně paušální náhrady nákladů advokáta. 9. O nákladech státu spojených s výslechem svědka xxx P. M., jemuž bylo přiznáno svědečné, jakož i v souvislosti s výslechem svědka R. V., jemuž bylo přiznáno svědečné, rozhodl soud dle § 148 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která zaznamenala plný procesní neúspěch, uložil, aby státu tyto náklady nahradila. 10. Lhůta k plnění všech částek uvedených ve výrocích byla stanovena s odkazem na § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. 11. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. V odvolání zejména namítala, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, když neprovedl navržené důkazy vztahující se k prokázání rozhodných skutečností, dále, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, stejně tak, že došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci (odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř.). Konkrétně namítala, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému závěru o neexistenci práv a povinností ze smlouvy o výhradní distribuci mezi žalobkyní a žalovanou. Z dopisů provedeného k důkazu (dopis ze dne 25. 10. 2019) totiž jednoznačně vyplývá potvrzení výhradní distribuce zboží žalovanou, prováděnou na území České republiky. Obsah tohoto dopisu žalovaná citovala. Namítala dále, že soud též nesprávně dovodil, že nedošlo k vzniku práva žalované na náhradu škody spočívajícího v náhradě ušlého zisku. Zdůrazňovala, že z listinného důkazu – zápisů z jednání ze dne 9. 8. 2022 – kterým navrhovala doplnit dokazování, vyplývá, že uzavřená smlouva o distribuci byla uzavřena na dobu neurčitou a že vypovězení smlouvy ze strany žalobkyně bez jakékoliv výpovědní lhůty je porušením smluvní povinnosti. Nadto byla žalobkyně povinna ve smyslu § 6 odst. 1 o. z. povinna jednat v právním styku poctivě a jelikož tak nejednala, neinformovala žalovanou o svém záměru ukončit smlouvu o distribuci, způsobila jí škodu v podobě ušlého zisku. Výši škody žalovaná specifikovala a dovodila z účetních záznamů od roku 2020, z nichž vypočítala, že v předchozím roce 2022 hodnota zboží odebraného od žalobkyně dosáhla částky 133 336,45 EUR, v roce 2021 částky 108 248,95 EUR a za období od června do konce roku 2020 částky 68 436,65 EUR. Žalovaná tak za celý rok 2023 důvodně očekávala zisk přesahující 160 000 EUR, v důsledku neočekávaného ukončení spolupráce však v roce 2023 žalovaná odebrala zboží v hodnotě pouze 48 441,97 EUR. K uvedenému žalovaná navrhla důkazy v podobě účetních záznamů žalované, výpisů z účtů žalované a faktur obdržených žalovanou od žalobkyně za rok 2020, 2021, 2022 a 2023. Má za to, že svá tvrzení o škodě, která vznikla v důsledku neočekávaného ukončení spolupráce ze strany žalobkyně, prokázala. Předmětné výrobky přitom v uvedeném období prodávaly i dvě firmy, ohledně kterých navrhla provést dokazování jejich hlášením k dani a daňovým přiznáním, a to za rok 2023, když z těchto listin označených dvou společností bylo lze zjistit rozsah odběru zboží od žalobkyně v roce 2023. Následně mohl být zpracován znalecký posudek z oboru ekonomika – účetnictví, který by výši ušlého zisku žalované určil v přesné výši. Nesouhlasila proto s tím, pokud soud I. stupně tyto navržené důkazy zamítl pro nadbytečnost, a navrhla, aby odvolací soud, popřípadě po zrušení rozhodnutí i soud I. stupně, jimi doplnil řízení. Nesouhlasila dále se závěrem soudu I. stupně, že by pohledávka žalované učiněná v kompenzačním projevu nebyla splatnou, když soud I. stupně mohl výzvu k zaplacení pohledávky z titulu náhrady škody dovodit z vyjádření žalované, resp. dopisu žalované ze dne 21. 12. 2023 a samotný kompenzační projev poté z vyjádření žalované k návrhu na vydání evropského platebního rozkazu, učiněného dne 9. 9. 2024. Konečně žalovaná namítala, že závěr soudu I. stupně, dle něhož je žalovanou uplatněná pohledávka nejistá a neurčitá, je chybný, neboť skutečnost, že žalovaná nemůže vyčíslit přesnou výši škody z důvodů, které nezavinila, nemůže zakládat nezpůsobilost pohledávky započtením. Žalovaná odkazuje na návrh soudu, aby si vyžádal důkazy na základě účetních údajů uvedených v kontrolním hlášením DPH dvou společností za rok 2023, které označila ve svých podáních, přičemž tyto listiny o odběru zboží od žalobkyně mohou prokázat celkový objem zakoupeného zboží a stanovit provizi z prodeje tohoto zboží, od níž se odvíjí ušlý zisk žalované. Stejně tak mohl soud provést důkaz souhrnným hlášením a daňovým přiznáním společnosti xxx xxx pro roky 2022 a 2023. Žalovaná si přitom tyto důkazy sama obstarat nemůže. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, popřípadě aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 12. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila, přičemž poukázala na správnost závěrů soudu I. stupně, ať již skutkových, tak právních. Zdůraznila, že mezi žalobcem a žalovaným nikdy nebyla uzavřena smlouva o výhradní distribuci zboží. Ukončení spolupráce mezi žalobcem a žalovaným pro hasičskou divizi pak bylo žalovanému sděleno s dostatečným předstihem. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako správný potvrdil. 13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a to při nařízeném jednání. Odvolací soud k návrhu žalované na odročení odvolacího jednání z důvodu smrti jediného jednatele žalované uvádí, že tomuto návrhu nebylo vyhověno s tím, že žalovaná společnost nezanikla, nebyla vymazána z obchodního rejstříku, přičemž udělená plná moc k jednání za společnost opravňovala advokáta žalované k jednání a zastupování společnosti před odvolacím soudem. Nenastala tak ani okolnost, že by zde nebylo osoby způsobilé za společnost s právní způsobilostí jednat. 14. Soud I. stupně správně dovodil svoji pravomoc, jakož i aplikaci českého hmotného práva, když k těmto závěrům žalovaná ani žádné výhrady nevznesla. Stejně tak nevznesla žádné výhrady ke skutkovému a právnímu posouzení věci z hlediska uzavřené kupní smlouvy na dodávku zboží v žalované částce, když svoji odvolací argumentaci směřovala toliko k závěrům soudu I. stupně vztahujícím se k její obraně v podobě započtení své pohledávky proti žalované částce. 15. Ve vztahu k námitce započtení soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a věc též zcela správně posoudil po stránce právní, přičemž na jeho závěry lze pro stručnost zcela odkázat. Odvolací soud k námitkám žalované uvedeným v odvolání dodává následující: Soud I. stupně důvodně neprovedl další dokazování k obraně žalované odůvodněné vznesenou kompenzační námitkou, neboť tato se opírala o pohledávku, která je co do základu i výše sporná. Jednak je nutno zdůraznit, že soud I. stupně správně dovodil, že zatímco žaloba se opírá o uzavřenou kupní smlouvu z roku 2023, a to na dodávku zboží pro čištění jezírek, obrana žalované vyplývá z tvrzeného porušení zcela jiné smlouvy, uzavřené již v roce 2019, kterou soud I. stupně správně posoudil jako smlouvu o distribuci zboží. Již z uvedené skutečnosti vyplývá, že obrana žalované spočívá na jiném právním základu, jiné smlouvě (o distribuci zboží) a jejím porušení, k čemuž soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, jehož bylo třeba jen k závěru, o jakou (jinou) smlouvu se jedná a že její porušení není jednoznačné a bylo by k němu třeba dalšího složitého řízení. Odvolací soud tedy především považuje za zcela správný závěr soudu I. stupně, dle něhož současná právní úprava uvedená v § 1987 o. z. neumožňuje započíst pohledávku žalované, a to jako pohledávku spornou, neboť je zřejmé, že již samotný procesní návrh žalované na doplnění dokazování, o který opírá i své odvolání, spočívající např. v návrhu na vyžádání účetních dokladů dvou jiných společností, které nejsou ani účastnicemi řízení, by vyžadovalo nejen prodloužení řízení, ale i rozsáhlé a složité dokazování týkající se samotného základu údajné pohledávky na náhradu škody vzniklé žalované. I další návrh žalované na vypracování znaleckého posudku týkající se výše tvrzené výše škody by nepochybně znamenal, že další dokazování o výši škody by bylo problematické a neúměrně dlouhé. Závěr soudu I. stupně o nekompenzabilitě protipohledávky je tak zcela správný. Odvolací soud souhlasí i s dalším dílčím závěrem soudu I. stupně, který neměl za doložené, že by pohledávka žalované byla ke dni započtení splatná. Pokud žalovaná v této souvislosti v odvolání namítala, že soud I. stupně měl „posunout“ a „rozdělit“ její podání tak, aby dopis žalované datovaný dnem 21. 12. 2023, adresovaný žalobkyni, byl nejprve považován za výzvu k zaplacení náhrady škody, přičemž teprve samotná žaloba by měla obsahovat kompenzační námitku, není tato nová konstrukce případná. Je totiž třeba poukázat na listinu uvedenou v obsahu spisu, včetně jejího překladu, datovanou dnem 21. 12. 2023 (č. l. 166 a 167 spisu), která obsahuje předmětný dopis datovaný dnem 21. 12. 2023, jenž žádnou výzvu k plnění vyúčtované tvrzené škody neuvádí, když jediným projevem vůle v této listině je započtení částky 46 310,24 EUR vůči pohledávce žalobkyně. 16. Ze všech shora uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle ustanovení § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako správný potvrdil, včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, jakož i nákladech vůči státu, když proti těmto výrokům v odvolání žádné námitky ostatně ani vzneseny nebyly. 17. O nákladech odvolacího řízení mezi účastníky navzájem bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná a náklady jí vznikly za 2 úkony advokáta – vyjádření k odvolání žalované a účast při jednání odvolacího soudu. Má též právo na náhradu cestovného. Ke dni 10. 11. 2025, kdy byl učiněn úkon – vyjádření žalobkyně k odvolání žalované činil kurz české koruny k euru, vyhlášený Českou národní bankou 24,28 Kč, ke dni jednání odvolacího soudu dne 26. 11. 2025 činil 24,17 Kč. Ke dni učinění vyjádření tak činí punctum pro výpočet odměny advokáta částku 1 124 413 Kč, tj. odměna 12 820 Kč dle § 7 a. t., ke dni konání odvolacího jednání činí punctum 1 119 319 Kč, tj. odměna 12 780 Kč dle § 7 a. t. Dle § 13 odst. 4 má k oběma úkonům advokát žalobkyně právo na paušální náhradu nákladů ve výši 450 Kč na každý úkon. Má též právo na náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) a § 14 odst. 3 a. t. ve výši 150 Kč za každou jen započatou půlhodinu, přičemž za účelné náklady odvolací soud považuje náhradu za promeškaný čas v délce 4 hodin za jednu cestu k jednání a zpět (shodně se soudem I. stupně) z xx xxx do Prahy a zpět, tj. 8 půlhodin po 150 Kč rovná se 1 200 Kč. Odvolací soud však nepřiznal právnímu zástupci žalobkyně právo na náhradu cestovného automobilem, když k vyúčtování těchto nákladů byl předložen technický popis vozidla – nákladní automobil skříňový. Takový nadměrný dopravní prostředek nepovažuje odvolací soud za odpovídající cestě advokáta k soudu; jedná se tedy o neúčelný náklad řízení, byl-li skutečně proveden (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). S připočtením náhrady za DPH ve výši 5 817 Kč, činí proto celkové náklady odvolacího řízení částku 33 517 Kč. Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení byly stanoveny dle § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu prvého stupně, za podmínek § 237, § 239 a násl. o. s. ř. Praha 26. listopadu 2025 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu