ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: Z. sídlem Z., Čínská lidová republika zastoupená advokátkou P. L. sídlem L., H. proti žalované: E., s.r.o., IČO xxx sídlem K., Praha zastoupená advokátem R. P. sídlem N., Praha o zaplacení částky 36 000 QAR s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. srpna 2024, č.j. 28 C 162/2023 - 82, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu odvolacího řízení ve výši 19 040 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta R. P. Odůvodnění: 1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 36 000 QAR (katarských rialů) s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 23. 10. 2023 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 92 153,60 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě došlé 23.10.2023, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení předmětné částky z titulu náhrady škody. V žalobě tvrdila, že žalovaná prostřednictvím svého jednatele – pana A. G. vystavila v České republice řadu dokumentů s nepravdivým obsahem, které byly následně použity jako důkazy v soudním sporu vedeném žalobkyní se společností A. (dále jen „A.“) před soudy v Iráku. V důsledku uplatnění těchto důkazů (kupní smlouva ze dne 4.6.2013, faktura č. irq193zte ze dne 30.5.2013, faktura č. irq192zte ze dne 30.5.2013, faktura č. irq221zte ze dne 1. 6. 2014 a prohlášení ze dne 14. 9. 2017 – dále je „Dokumenty“) společností A. nebyla žalobkyně v soudním sporu v Iráku úspěšná a byla jí uložena platební povinnost, z níž částka 412 302 QAR byla na žalobkyni vymožena v rámci exekuce vedené v Kataru. Takto žalobkyni vznikla škoda minimálně ve výši 412 302 QAR. Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady jen části vzniklé škody, s ohledem na majetkové poměry žalované a potenciální náklady soudního sporu. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala nedůvodnost žaloby s tím, že na výsledek sporu žalobkyně se společností A. před iráckým soudem nemělo tvrzené uplatnění důkazů - žalovanou vyhotovených faktur, vliv. Poukazovala na to, že Dokumenty se vztahují k reálnému obchodu, který uzavřela se společností A. v souvislosti s projektem v B. a který dle smlouvy řádně splnila. 4. Žalovaná rovněž vznesla námitku promlčení. Žalobkyně měla námitku promlčení za nedůvodnou. Irácký soud sice pravomocně věc rozhodl dne 27. 1. 2019, ke snížení majetkového stavu žalobkyně však došlo až dne 19. 6. 2022, vymožením uloženého plnění v exekuci. O tom, kdo vznik škody zavinil, získala žalobkyně povědomost v dubnu 2023, kdy obdržela vyrozumění PČR o výsledcích prověřování jejího trestního oznámení ze dne 28.7.2022, z něhož vyplývaly věrohodné informace o tom, že Dokumenty popisují fiktivní obchody. 5. Soud I. stupně zjistil tento skutkový stav: Žalobkyně je právnickou osobou založenou podle práva Čínské lidové republiky a podniká v oblasti výroby a prodeje komunikačních technologií, je významným celosvětovým výrobcem mobilních telefonů, a pátým největším celosvětovým dodavatelem mobilních telefonů. Žalovaná je právnickou osobou založenou podle českého práva, jejímž předmětem podnikání jsou výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. 6. Žalobkyně uzavřela dne 8.1.2013 smlouvu s lucemburskou společností A. k realizaci tendru č. „1/spoje/20212/“ ohledně dodávek telekomunikačních zařízení, věží, generátorů, dalších služeb – prohlídky továrny a školení, za cenu 6 044 163,97 USD, pro projekt výměny CDMA v guvernorátu B., s předpokladem realizace v letech 2013, 2014. Nositelem byla společnost A., žalobkyně jako subdodavatel začala společnosti A. plnit na základě smlouvy po uhrazení zálohy 300 000 USD, a v roce 2013 dodala podle smlouvy většinu zařízení a služeb - školení pracovníků na univerzitě Z. v Číně (v rozsahu faktury společnosti Z. ze dne 30. 5. 2013 vystavené společnosti A. na částku 1 521 504,61 USD). Projekt byl v letech 2014 – 2016 pozastaven z důvodu aktivit Islámského státu; poté byl společností A. dokončen a předán guvernorátu B. Vzhledem k prodlení společnosti A. se zaplacením zbývající části kupní ceny dle smlouvy z roku 2013 zahájila žalobkyně soudní spor proti společnosti A. před soudy v Iráku. 7. Následně se také společnost A. v roce 2017 obrátila na irácký soud se žalobou proti společnosti Z. (žalobkyně), v níž požadovala vrácení poskytnuté zálohy ve výši 300 000 USD a náhradu škody ve výši cca 2 miliony USD. Společnost A. tvrdila, že Z. porušila své závazky ze smlouvy a požadované plnění vůbec nedodala; ve fázi druhého odvolacího řízení společnost A. nově tvrdila, že realizovala příslušný projekt na základě dodávky, realizované společností E., s.r.o. (žalovaná), která pro ni nakoupila telekomunikační zařízení v Číně od žalobkyně a dodala do Iráku. A. doložila svá tvrzení v řízení smlouvou se společností E. z června 2013, jejímž předmětem bylo dodání téhož zboží jako v případě smlouvy s Z., písemným prohlášením společnosti E., že zařízení a služby byly poskytnuty z její strany společnosti A. a že tato zařízení a služby jsou od společnosti Z. a fakturami vystavenými společností E., dokládajícím, že A. za zboží a služby této společnosti zaplatila. Veškeré předložené dokumenty byly ověřené a orazítkované Hospodářskou komorou ČR a ověřeny Velvyslanectvím Iráku v ČR. Rozsudkem Federálního odvolacího soudu v Bagdádu ze dne 23.10.2018 byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit společnosti A. částku celkem 300 000 USD spolu s příslušenstvím a dále odškodné ve výši jen 2 034 849 USD a náklady řízení představujících 250 000 iráckých dinárů za porušení závazku dodat telekomunikační zařízení, s tím, že toto vybavení musela společnost A. jako náhradní plnění koupit od žalované. Rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 27.1.2019 byl tento rozsudek potvrzen. Společnost Z. soudem uloženou povinnost dobrovolně nesplnila, v Kataru bylo k návrhu společnosti A. vedeno exekuční řízení, v rámci něhož byla z účtu povinné (žalobkyně) vyplacena na účet vedený Katarskou národní bankou dne 19. 6. 2022 částka 8 110 899,39 QAR, osobě oprávněné bylo vyplaceno 412 302,34 QAR. 8. Dne 28. 7. 2022 podala žalobkyně Policii ČR trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu; policejní orgán dne 3.4.2023 vyrozuměl žalobkyni o odložení věci a o výsledku šetření ke společnosti E., k osobě A. G. a společnosti A., z něhož vyplývá, že policejní orgán prověřil účetní výkazy žalované za roky 2013, 2014, založené do Sbírky listin obchodního rejstříku 27. 1. 2021, dále vyšel z vyjádření a poskytnutých dokumentů správcem daně, podle nichž příslušný obchod neprochází registrací v rámci kontrolních hlášení ani celním registrem VIES. 9. Právním posouzením tohoto skutkového stavu dospěl soud I. stupně k následujícím závěrům: Věc bude posouzena podle českého práva, neboť na režimu práva České republiky se účastníci shodli dle čl. 14 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy („Řím II“). 10. Soud I. stupně se z procesně ekonomických důvodů zabýval otázkou promlčení uplatněného nároku, se závěrem, že námitka je důvodná. 11. Vědomost o vzniku škody získala žalobkyně již dne 27. 1. 2019, kdy byl vydán rozsudek iráckého Federálního kasačního (dovolacího) soudu, kdy tento soud zamítl podaný opravný prostředek, čímž potvrdil rozsudek odvolacího soudu v Bagdádu ze dne 23. 10. 2018 č. 1242/2S/2017, jímž byla žalobkyni uložena platební povinnost vůči společnosti A. S ohledem na znění § 2894 odst. 1 o. z., je škodou újma na jmění, nikoli na majetku, přičemž jměním je souhrn jak majetku, tak dluhů; škodou je proto i vznik dluhu a ke vzniku škody tak dochází okamžikem vzniku dluhu. Žalobkyně tedy nesprávně ztotožnila vznik škody až s vymožením příslušného dluhu. 12. Soud I. stupně dále dovodil, že již dne 27. 1. 2019 mohla žalobkyně vědět o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, neboť Dokumenty, předložené společností A. v příslušném soudním řízení vedeném v Iráku, byly označeny názvem společnosti E., s.r.o., a tudíž bylo zřejmé, že škůdcem je žalovaná společnost. Tvrzeně nepravdivé Dokumenty, předložené v iráckém řízení, byly úředně ověřeny a označeny osobou žalované a žalobkyně tak měla již ke dni 27. 1. 2019 takové informace o vzniku škody, v jejichž světle se odpovědnost žalované jevila jako dostatečně pravděpodobná. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby se za účelem získání vyšší míry jistoty v určení osoby odpovědné za vznik škody obrátila na orgány činné v trestním řízení dříve, než tak dne 28.7.2022 učinila, teprve v návaznosti na zahájené exekuční řízení. 13. Soud I. stupně uzavřel, že v okamžiku zamítnutí opravného prostředku proti soudnímu rozhodnutí, ukládajícímu žalobkyni příslušnou platební povinnost, tj. dne 27. 1. 2019, se žalobkyně dozvěděla, resp. mohla dozvědět o rozhodných okolnostech pro uplatnění práva na náhradu tvrzené škody. Nárok žalobkyně na náhradu škody je podle § 619, § 629 odst. 1 o.z. promlčen, když v den podání žaloby (23.10.2023) již uplynula promlčecí lhůta, která běžela od 27. 1. 2019 do 27. 1. 2021. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch plně úspěšné žalované. 14. Tento rozsudek napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným a přípustným odvoláním; vytýkala soudu I. stupně, že nesprávně právně posoudil otázku promlčení nároku (§ 205, odst. 2, písm. g) o.s.ř.). 15. Žalobkyně namítala, že soud I. stupně neprávně ztotožnil počátek promlčecí doby ve smyslu § 619 odst. 1, 2 o.z. s okamžikem skončení řízení před iráckými soudy (tj. 27.1.2019), ačkoli v této době žalobkyně neměla a ani nemohla mít vědomost o osobě povinné k náhradě vzniklé škody. 16. Žalobkyně v době skončení řízení před iráckými soudy neměla informaci o tom, že to byla žalovaná, kdo vystavil předmětné dokumenty použité jako důkazy v řízení před soudem v Iráku a neměla ani žádné informace o tom, že tyto dokumenty jsou z obsahového hlediska nepravdivé. Z tehdejšího pohledu žalobkyně mohly být tyto dokumenty buď pravé, ale předložené společností A. s vymyšlenou legendou, nebo mohly být vystaveny jinou osobou než žalovanou, například osobami spojenými se společností A., která je v iráckém řízení předložila. Žalobkyni nebylo ani známo, zda obchody, jichž se týkají předmětné dokumenty, byly reálně uskutečněny. 17. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaná své účetní závěrky za roky 2013 a 2014 založila do sbírky listin až dne 27. 1. 2021. Teprve z těchto účetních závěrek mohla žalobkyně nabýt podezření, že předmětné obchody neprocházejí účetnictvím žalované, neboť jde o obchody takového objemu, který převyšuje úroveň vykázaných výkonů a výkonové spotřeby v příslušném roce, která se pohybuje v řádu nižších jednotek milionů Kč. Před založením účetních závěrek žalované do sbírky listin žalobkyně neměla a ani nemohla zjistit žádnou informaci o tom, že předmětné obchody nebyly uskutečněny a neprochází účetnictvím žalované a že tyto dokumenty obsahují nepravdivé informace a že byly vystaveny žalovanou. Soud I. stupně se vůbec nezabýval otázkou, kdy byly do sbírky listin založeny účetní závěrky žalované za roky 2013 a 2014, z nichž teprve žalobkyně mohla vyčíst, že předmětné obchody neprocházejí účetnictvím žalované, tudíž nebyly vůbec realizovány. 18. Teprve z vyrozumění Policie ČR ze dne 3. dubna 2023 mohla žalobkyně zjistit, že žalovaná pravost dokumentů (faktur a potvrzení, předložených společností A. v řízení před iráckými soudy) nepopírá, že podle Policií vyžádané zprávy Finančního úřadu hl. m. Prahy předmětné obchody neprocházejí účetnictvím žalované a že žalovaná v předmětném období neregistrovala v rámci celních předpisů v systému VIES žádný obchod do Iráku. 19. Z uvedených důvodů zastává žalobkyně názor, že o vzniku škody a zejména o tom, kdo za ni odpovídá, se dozvěděla až dne 3. dubna 2023 z vyrozumění Policie ČR, případně se to mohla dozvědět až dne 27. 1. 2021, kdy žalovaná založila své účetní závěrky za roky 2013 a 2014 do sbírky listin a z těchto účetních závěrek vyplynulo, že tvrzené obchody neproběhly. Promlčecí doba tak začala běžet nejdříve dne 27. 1. 2021 a žalovaný nárok tak ke dni podání žaloby v této věci nemohl být promlčen. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219a, odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 20. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně, s tím, že shodně se soudem I. stupně zastává názor, že nárok uplatněný žalobkyní je promlčený, a nadto ani není uplatněn důvodně. V otázce promlčení je sporný okamžik, od kterého počala běžet žalobkyni subjektivní promlčecí lhůta ve vztahu k vědomosti o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Údajná škoda žalobkyni vznikla nejpozději dne 27.01.2019, kdy bylo skončeno řízení před iráckými soudy. Již k tomuto datu měla žalobkyně rovněž k dispozici vědomost o údajném škůdci. Pokud totiž ze skutkového vylíčení mechanismu vzniku škody vyplývá, že škodnou událostí mělo být vyhotovení konkrétních listin žalovanou, je zřejmé, pokud byly tyto listiny byly v řízení před iráckými soudy předloženy jako důkaz, že jméno žalované jako jejich původce bylo známo již v tomto řízení. Žalobkyně nesprávně vyvozuje, že získala vědomost o osobě škůdce až na základě obsahu vyrozumění Policie České republiky ze dne 3.4.2023 o vyřízení trestního oznámení; je však zřejmé, že toto trestní oznámení bylo žalobkyní podáno dne 28.7.2022 a žalobkyně v něm jako podezřelé označila vedle žalované i další osoby. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná; není vyžadována nezpochybnitelná jistota v určení osoby odpovědné za vznik škody. Žalobkyně si tedy nemusela být zcela jistá o osobě škůdce, postačilo jí toliko podezření, kdo by mohl být škůdcem ve vztahu k údajné škodě. Měla-li žalobkyně za to, že rozhodnutí iráckých soudů je nespravedlivé či nesprávné, měla možnost již v roce 2019 podniknout kroky k nalezení osoby, kterou považuje za škůdce údajné škody. 21. Důvodná není ani námitka, že žalobkyně mohla zjistit nepravdivost obsahu žalovanou vyhotovených listin, použitých třetí osobou v řízení před iráckými soudy, pouze nepřímo, a to až z účetních závěrek zveřejněných formou založení do obchodního rejstříku dne 27.1.2021. Odůvodnění, že teprve z těchto účetních závěrek vyplynulo, že předmětné obchody neprocházejí účetnictvím žalované, neodpovídá realitě podnikání žalované; v souvislosti s účetními záznamy žalované za roky 2013 a 2014 je zřejmé, že samotný pohled na výkaz zisků a ztrát, založený v Obchodním rejstříku, neposkytuje dostatečné informace k určení, zda byl obchod skutečně realizován, či nikoliv. Pokud jde o zprávu od Finančního úřadu hl. m. Prahy ve vztahu k otázce, zda předmětné obchody byly zahrnuty do účetnictví žalované, je třeba zdůraznit, že finanční úřad tuto skutečnost nepotvrdil ani nevyvrátil a k věci se vůbec nevyjádřil. Žalobkyně dále tvrdí, že až na základě uvedeného usnesení Policie ČR zjistila, že dotyčné obchody údajně nejsou zahrnuty v daňové evidenci ani v systému VIES. K tomu žalovaná uvádí, že daňová evidence se vztahuje výhradně na fyzické osoby (viz § 7 a 7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů). Co se týče evidence podle § 100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ZDPH), tato evidence zahrnuje pouze doklady relevantní pro přiznání k DPH, s výjimkou pravidel platných pro vnitroskupinové transakce, což však žalovanou nezahrnuje. Systém VIES slouží k evidenci přeshraničních plnění, avšak ani tento systém se na žalovanou nevztahuje. Tyto argumenty jsou tedy zcela neopodstatněné, protože žalovaná takovou povinnost neměla, a proto nelze z toho vyvozovat, že obchody neproběhly. 22. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. 23. Skutková zjištění soudu I. stupně nebyla odvoláním napadena; odvolací soud z nich vychází. 24. V daném případě se žalobkyně podle žalobních tvrzení domáhala zaplacení (části) částky, kterou plnila (resp. na ní byla exekučně vymožena) na základě pravomocného rozsudku iráckého soudu třetí osobě (společnosti A.). 25. Žalobkyně toto snížení svého majetkového stavu právně kvalifikovala jako škodu, když současně tvrdila, že k závěru o důvodnosti nároku společnosti A. vůči žalobkyni dospěly irácké soudy na základě žalovanou protiprávně pořízených důkazů. 26. Podle § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. 27. Škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu na věci je pak nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Majetkový stav je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné (např. pohledávky, tzv. duševní vlastnictví apod.); oproti tomu pasiva (např. závazky) se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Samotným splněním závazku se hodnota majetkového stavu nemění, neboť existující pasivum (závazek) se pouze nahrazuje odčerpáním reálných hodnot, případně aktiv; proto ani okamžik, kdy k úhradě došlo, nemá na hodnotu majetkového stavu vliv a tedy není z hlediska vzniku škody významný. 28. V daném případě žalobkyně tvrdí, že jí plněním společnosti A. vznikla majetková újma a domáhá se náhrady v odpovídající částce. Přehlíží však, že (podle žalobních tvrzení) došlo ke snížení stavu jejího majetku o předmětnou částku (nárustem pasíva) na základě právního titulu - pravomocného rozhodnutí iráckého soudu. 29. Pokud povinnost, uložená žalobkyni pravomocným rozsudkem iráckého soudu, skutečně existovala hmotného práva, zanikla splněním. Jestliže neexistovala (přičemž k rozporu rozsudku se skutečným hmotněprávním stavem mohlo teoreticky dojít i na základě toho, že v důkazním řízení před iráckými soudy byly zohledněny Dokumenty vyhotovené žalovanou), byl právním důvodem pro plnění žalobkyně právě rozsudek iráckého soudu. Po jeho případném zrušení by plnění vymožené na žalobkyni představovalo bezdůvodné obohacení společnosti A. (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3033/2009), s nímž však nekoresponduje právo žalobkyně na náhradu škody, nýbrž oprávnění požadovat (od společnosti A.) vydání bezdůvodného obohacení. 30. Otázku, zda povinnost, uložená žalobkyni pravomocným rozsudkem iráckého soudu v řízení vedeném mezi žalobkyní a společností A., podle hmotného práva skutečně existovala, či nikoli, není soud oprávněn v tomto řízení řešit. Pro rozhodnutí v dané věci však ani není tato okolnost rozhodná; významné je pouze to, že pokud žalobkyně plnila předmětnou částku na základě pravomocného soudního rozhodnutí, nevznikla jí újma, odškodnitelná podle § 2894 an. o.z. Odvolací soud dospěl k závěru, že již na základě právního posouzení samotných žalobních tvrzení lze učinit závěr, že žaloba není důvodná. 31. Pokud je výsledkem právního posouzení samotných žalobních tvrzení závěr, že žalobkyni nevzniklo právo na náhradu za snížení stavu jejího majetku rozhodnutím iráckého soudu z titulu náhrady škody, odpadá i možnost posoudit okolnosti rozhodné pro počátek běhu příslušné promlčecí lhůty na základě žalovanou vznesené námitky promlčení. 32. Vzhledem k tomu, že žaloba není – z výše uvedených důvodů po právu, je napadený zamítavý rozsudek (byť z jiných důvodů) správný; odvolací soud jej proto podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. 33. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalovaná která měla v této fázi řízení plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení , jejichž výše byla určena jako součet odměny advokáta za dva úkony právní služby (sepis odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 26.2.2025)z tarifní hodnoty 228 780 Kč, v sazbě 9 220 Kč za jeden úkon (§ 8 odst. 1, § 7 bod 6 AT), tj. 18 440 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta paušální částkou 300 Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 4 AT), tj. 600 Kč, celkem 19 040 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývá z § 149 odst. 1 o.s.ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Praha 26. únor 2025 JUDr. Marcela Kučerová v.r. předsedkyně senátu