ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobkyně: V., s.r.o., zahraniční osoba registrovaná pod č. xxx sídlem Ž., K., Slovenská republika zastoupena P. U., advokátkou sídlem S., Praha proti žalované: S. sídlem xxx, Francouzská republika, IČO: xxx, jednající prostřednictvím S., IČO: xxx sídlem K., Praha zastoupena A. Š., advokátem sídlem T., Praha o zaplacení 600 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 2024, č. j. 17 C 113/2024, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 601,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám P. U., advokátky. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 600 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 6 200 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Takto rozhodl v řízení o žalobě, jíž se žalobkyně jako právní nástupce cestujícího A. P., narozeného dne xxx, domáhala zaplacení náhrady škody za ztrátu času z důvodu zrušeného letu číslo AF 1383 z Prahy přes Paříž do Havany, jehož se měl v rámci sjednané letecké dopravy zajištěné žalovanou účastnit uvedený cestující, a to s odkazem na článkek 7 odst. 1 písm. c) Nařízení Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen „Nařízení“). 3. Žalovaná daný nárok popřela s tím, že žalobkyní uváděný let č. AF 1383, který se měl uskutečnit dne 5. 1. 2024, nebyl zrušen a z Prahy odletěl v 14:15 hodin dne 5. 1. 2024. 4. Na tuto informaci poté žalobkyně reagovala podáním ze dne 14. 10. 2024, ve kterém upřesnila, že původnímu cestujícímu byl odepřen nástup na palubu bez uvedení důvodu, a to pouhým zasláním informací o změně letového řádu. Z důvodu změn uskutečněných ze strany leteckého dopravce cestující dorazil do cílové destinace o více než 24 hodin později. K dispozicím s uvedeným letem konkretizovala, že cestujícímu byla dne 4. 1. 2024, e-mailem zaslaným ze strany leteckého přepravce v 8:58 hodin, potvrzena rezervace na let č. AF 1383 s odletem z Prahy ve 12:30 hodin, s navazujícím letem z Paříže do cílové destinace Havany dne 5. 1. 2024 v 20:30 hodin. Dne 5. 1. 2024 ve 12:38 hodin byl cestující e-mailem informován o změně času odletu s tím, že se let č. AF 1383 uskuteční ve 14:15 hodin. Dne 5. 1. 2024 v 12:43 hodin byl cestující e-mailem informován, že byl přesunut na let č. AF 1183 s odletem z Prahy dne 6. 1. 2024 v 10 hodin a dále s navazujícím letem z Paříže do Havany, kam měl přiletět dne 6. 1. 2024 v 20:30 hodin. Dne 6. 1. v 9:56 hodin byl cestující informován o další změně na let č. xxx, který se již uskutečnil dne 7. 1. 2024 v 10:05 hodin z Prahy a kterým byl cestující přes Madrid do Havany dopraven dne 7. 1. 2025 v 19:45 hodin. 5. Žalovaná již v rámci řízení přes soudem I. stupně namítala, že s ohledem na skutková tvrzení uvedená ve formulářové žalobě v rámci zahájení evropského řízení o drobných nárocích – Formulář A, nedošlo dle § 95 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) k připuštění změny žaloby, neboť právní nástupkyně cestujícího se nejprve domáhala nároku, který zdůvodnila zrušením letu č. AF 1383, ke kterému však nedošlo. Až v rámci podání ze dne 14. 10. 2024 uvedla, že cestujícímu byl odepřen nástup na palubu. 6. Soud I. stupně a po citaci § 2553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), čl. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 2 písm. j), čl. 3 odst. 2 Nařízení měl za prokázáno, že let č. AF 1383 měl odlétat z Prahy dne 5. 1. 2024 původně ve 12:30 hodin. Ve 12:38 hodin byl cestující A. P. informován, že tento let bude zpožděn a byl určen nový čas odletu uvedeného letu na 14:15 hodin téhož dne. Následně v čase 12:43 hodin byl cestující opět žalovanou informován, že byl přesunut na jiný let č. AF 1183 s odletem následující den. Let č. AF 1383 odletěl ve 14:20 hodin bez cestujícího na palubě. Dovodil aktivní legitimaci žalované i platné postoupení pohledávky, vzniklé z titulu náhrady škody dle Nařízení ve vztahu k narušeným letům č. AF 1383 a AF 816, na žalobkyni. Uzavřel, že ze smlouvy o postoupení pohledávky je patrná vůle stran, kdy cestující měl prokazatelně úmysl postoupit specifikovanou pohledávku a žalobkyně měla úmysl za toto postoupení zaplatit cestujícímu úplatu. V tomto ohledu je proto zachován požadavek, aby ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo jasné, jaká pohledávka je postupována, kdo je osobou dlužníka a konkrétní rozsah plnění, který je v daném případě seznatelný ze samotné skutečnosti, že ve smlouvě jsou jednoznačně specifikovány dotčené lety, požadavek na odškodění a odkaz na právní předpisy (Nařízení), a tudíž nelze zpochybnit, že rozsah plnění je dostatečně určitelný (tj. odškodnění, které je možné určit dle Nařízení), a to s okazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018. 7. Dále se zabýval oprávněností žalovaného nároku a neztotožnil se s argumentací žalované, že nedošlo dle § 95 o. s. ř. k připuštění změny žaloby, a to s odkazem na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, která vychází ze závěru, že předmětem civilního sporného řízení není subjektivní hmotné právo, nýbrž tzv. procesní návrh, který je vymezen žalobou a není přímo závislý na subjektivním hmotném právu. Uzavřel, že vylíčením právně významných rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, na jejichž základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Podstatu skutkového děje lze přitom spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben. Změna žaloby je poté projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce v civilním řízení sporném oprávněn svými dispozičními úkony vymezit předmět řízení. Přiklonil se ke koncepci tzv. faktické hodnoty, jež nebere v potaz znaky skutkové podstaty nárokové formy, nýbrž základ procesního nároku vymezuje skutečnostmi, které spolu souvisí natolik, že tvoří jednotný skutkových komplex, tj. představují stejnou životní událost. Jestliže tedy žalobce uplatní další skutková tvrzení, která natolik souvisí s původně tvrzenými skutečnostmi, že tvoří faktickou jednotu, resp. představují stejnou životní událost, nepůjde o jiný, nýbrž o totožný základ procesního nároku a dodatečné uvedení takových skutečností nevyvolá nutnost změny žaloby. Uzavřel, že žalobkyně není povinna předkládat skutková tvrzení přímo odpovídají příznakům konkrétní skutkové podstaty hmotného práva, pokud jí později vznesená skutková tvrzení nadále zapadají do komplexu jedné životní situace, byť korespondují se znaky skutkové podstaty jiné normy hmotného práva, nevede tato případná změna právní kvalifikace k podmínění úspěchu žaloby dle § 95 o. s. ř. co do přednesených skutkových tvrzení. Z hlediska posuzované totožnosti skutkového základu procesního nároku je žalovanou dovozována odlišnost právní kvalifikaci nároku plynoucí z odepření nástupu na palubu dle čl. 4 Nařízení a nárok plynoucí ze zrušení letu dle čl. 5 Nařízení zcela bez významu. Z hlediska procesního nároku je v daném případě totiž irelevantní, zda byla skutková tvrzení žalobkyně během řízení zpřesněna či opravena, neboť samotná odlišnost skutkových přednesů totiž bez dalšího nevylučuje totožnost skutkového základu. Argumentace žalované, že mělo dojít ke změně žaloby, měl z výše uvedených důvodů za neopodstatněnou, neboť skutkový základ nároku zůstal totožný, pouze byla vymezena rozdílná právní kvalifikace. 8. Posléze se soud I. stupně zabýval splněním podmínek pro přiznání kompenzace dle čl. 7 odst. 1 písm. c) Nařízení v důsledku narušení předmětného letu č. AF 1383 a ztotožnil se s argumentací žalobkyně, že předmětný let byl narušen v důsledku odepření nástupu cestujícího na palubu dle čl. 4 odst. 3 Nařízení. V případě předem oznámeného odepření nástupu na palubu vzniká právo na náhradu škody za odepření nástupu na palubu, i když se dotyčný cestující nepřihlásí k přepravě za podmínek stanovených v čl. 3 odst. 2 Nařízení. Pokud totiž letecký dopravce cestujícího předem informoval o tom, že jej proti jeho vůli nenechá nastoupit na let, na který má tento cestující potvrzenou rezervaci, byl by požadavek, aby se přihlásil k přepravě, zbytečnou formalitou, a to s odkazem na rozsudek SDEU ve věci C-238/22 ze dne 26. 10. 2023. Zopakoval, že v řízení bylo prokázáno, že cestující měl potvrzenou rezervaci na let č. AF 1383 s odletem z Prahy dne 5. 1. 2024 ve 12:30 hodin, přičemž následně byl žalovanou tentýž den ve 12:38 hodin informován, že čas odletu letu č. AF 1383 byl z provozních důvodů upraven na nový čas ve 14:15 hodin tentýž den. Tento nově určený čas odletu tak byl pro cestujícího určující a cestující byl povinen se přihlásit k nástupu na palubu s přihlédnutím k tomuto novému času odletu určenému žalovanou. Následně však týž den v čase 12:43 hodin byl žalovanou informován, že byl přesunut na jiný let č. AF1183 s odletem následující let. Let č. AF 1383 odletěl ve 14:20 hodin, avšak bez cestujícího A. P., který nebyl připuštěn leteckou společností k nástupu na palubu. Následná konsekvence poté spočívala v tom, že cestující nedorazil do cílové destinace včas. Dle shora uvedené judikatury však plyne, že cestující nemusel být přihlášen k nástupu na palubu, když byl pro něj určující čas odletu 14:15 hodin a před tímto časem odletu bylo cestujícímu žalovanou oznámeno (ve 12:43 hodin), že jej nenechá nastoupit na palubu předmětného letu. V tomto ohledu tak ani není určující, zda žalobkyní předložené fotografie osvědčují přítomnost cestujícího na letišti v Praze. K odkazu žalované na všeobecné přepravní podmínky a její vstřícnost ve vztahu k žalovanému, kterému nabídla alternativní let hned následující den, když z e-mailu žalované zaslané cestujícímu dne 5. 1. 2024 v 12:43 hodin neplynou žádné důvody, pro něž přistoupila k odepření nástupu cestujícího na palubu, neměl soud v řízení za dostatečně prokázané, že důvodem mělo být právě včasné přihlášení se cestujícího na palubu předmětného letu. Danou skutečnost měl také za irelevantní s ohledem na již uvedené posunutí času odletu letu na 14:15 hodin, který byl pro cestujícího závazný. S odkazem na čl. 4 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. c) Nařízení žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal částku 600 EUR včetně příslušenství. Vzhledem k zamítnutí žaloby soud I. stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalobkyně. 9. Tento rozsudek napadla žalovaná v celém rozsahu včasným a přípustným odvoláním, ve kterém shrnula dosavadní průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí. Stejně jako před soudem I. stupně namítala, že nalézací soud pochybil, když projednal žalobkyní změněnou žalobu a rozhodl o ní, aniž by podle ustanovení § 95 o. s. ř. svým usnesením změnu žaloby připustil. Připomněla, že žalovaná vymezila skutek v žalobě tak, že se domáhá po žalované zaplacení kompenzace ve výši 600 EUR s příslušenstvím z důvodu zrušeného letu. K takto vymezenému skutku se žalovaná vyjádřila a očekávala zpětzvetí žaloby. Namísto toho žalobkyně změnila svá skutková tvrzení a nově se domáhala kompenzace, nikoliv z důvodu zrušení letu, ale z důvodu odepření nástupu na palubu. Žalovaná je přesvědčena, že tato nová žalobní tvrzení bylo nutné posoudit podle obsahu ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř. jako návrh na změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. s tím, že odkazuje na výklad tohoto ustanovení, kdy změnou žaloby se rozumí i to, že žalobce sice nadále požaduje stejné plnění stejné kvantity a stejného rozsahu, ale na základě jiného skutkového základu, než jak ho vylíčil v původní žalobě. V tomto směru odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16 ze dne 27. 3. 2018 a je přesvědčena, že se jednalo o podstatnou změnu skutkových tvrzení, a poukázala na rozdíl v rozsahu dokazování, kterou tato změna skutkových tvrzení vyvolala, neboť v případě odepření nástupu na palubu letu byla žalobkyně povinna prokázat splnění podmínek čl. 3 odst. 2 Nařízení, tedy, že cestující měl potvrzenou rezervaci na let a že se včas přihlásil k přepravě u letové brány. Žalovaná je přesvědčena, že změna žalobních tvrzení spočívající v tom, že žalobkyně již neuplatňuje žalobní návrh na náhradu nemajetkové újmy podle Nařízení z důvodu zrušení letu, ale z důvodu odepření nástupu na palubu, představuje změnu v předmětu řízení, a nikoliv pouhé upřesnění skutkových tvrzení, jak nesprávně dovozuje soud I. stupně. Pokud soud I. stupně změnu žaloby nepřipustil, zatížil tím řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nadto, pokud nalézací soud dospěl v průběhu řízení k závěru, že tvrzení žalobkyně týkající se letu nepředstavuje změnu žaloby, měl žalovanou o tomto svém názoru řádně poučit a vyzvat ji ve smyslu § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů na její obranu. Soud I. stupně však takto neučinil, a tudíž byl předmětný rozsudek ohledně odepření nástupu na palubu letu pro žalovanou překvapivým. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek I. stupně změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení. 10. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Vyjádřila přesvědčení, že ve formuláři k zahájení evropského řízení o drobných nárocích došlo k chybné formulaci o zrušení letu č. AF 1383, avšak podotýká, že v žádném podání nebyl uveden odkaz na čl. 5 odst. 1 písm. c) Nařízení, když odkazovala pouze na čl. 7 Nařízení. Nesouhlasí s tvrzením žalované, že opravou chybné formulace došlo ke změně žaloby a ztotožnila se s odůvodněním rozsudku. Připomíná, že cestující byl do své destinace dopraven o více než 2 dny později. 11. Odvolací soud přezkoumal podle § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 12. Žalovaná při odvolacím jednání odkázala na písemné odvolání a zdůraznila, že strana žalující je povinna s ohledem na možnost obrany žalované vymezit skutkovou podstatu. V daném případě se změnil okruh relevantních skutečností, které je nutno prokazovat. Vymezila se také proti platnosti postoupení pohledávky z původního cestujícího na žalobkyni. 13. Žalobkyně odkázala na své podání z 14. 10. 2024 a protokol o jednání ze dne 17. 10. 2024, ze kterého vyplývá, že se žalovaná vyjadřovala k odepření nástupu na palubu a uvedla jeho důvod. 14. Nařízení č. 261/2004, z jehož aplikace žalobkyně vyvozuje svůj nárok, upravuje v rámci zásad evropské ochrany spotřebitele některé povinnosti leteckého dopravce vyplývající z jeho odpovědnosti za porušení smlouvy o přepravě ve speciálních případech porušení smlouvy, tedy porušení smlouvy formou odepření nástupu na palubu, zrušení letu bez předchozího varování a významného zpoždění letu. 15. Právní odpovědnost je povinnost, která vzniká sekundárně porušením primární právní povinnosti. V daném případě byla primární povinnost leteckého dopravce založena přepravní smlouvou uzavřenou s právním předchůdcem žalobkyně. Je zřejmé, že žalovaná ani v rámci odvolacího řízení nijak nezpochybňuje zjištěný skutkový děj ohledně změny odletového času a následných změn letů původnímu cestujícímu, které mu byly sdělovány e-mailem, a které měly za následek, že původní cestující byl do destinace dopraven místo dne 5. 1. 2024 až dne 7. 1. 2024. 16. Odvolací argumentace se zakládá převážně na nedostatečném procesním postupu soudu I. stupně, který dle žalované chybně nepřipustil změnu žaloby, a poukazem na rozdíly v rozsahu dokazování, který tato změna zapříčinila s tím, že žalobkyně měla v rámci změněné žaloby tvrdit a prokazovat, že cestující měl potvrzenou rezervaci na let a včas se přihlásil u odletové brány letu, neboť změna původního letu na 14:15 hodin byla cestujícímu oznámena až poté, co měl původní let již odlétat. Žalovaná zároveň rozporuje aplikaci rozhodnutí SDEU C–238/22 a má za to, že žalobkyně měla dle čl. 83 všeobecných přepravních podmínek žalované prokázat, že se cestující včas dostavil k odletové bráně za situace, kdy žalovaná má nárok na zrušení rezervace cestujícího, který se včas k odletové bráně nedostaví. 17. SDEU ve věci C-238/22 poskytl výklad článku 4 odst. 3 Nařízení, ve spojení s článkem 3 odst. 2 Nařízení. Tento výklad vychází ze skutkového stavu, kdy bylo prokázáno porušení přepravní smlouvy žalovaným leteckým dopravcem, spočívající v odepření nástupu na palubu předchozím telefonickým oznámením s tím, že za takových okolností se odškodnění poskytne, aniž je požadován znak fyzického dostavení se k odletové bráně. V daném případě však cestujícímu byla potvrzena rezervace e-mailem zaslaným leteckým přepravcem dne 4. 1. 2024. Cestující poté doložil fotografii, že se dne 5. 1. 2024 kolem 11. hodiny u odletových bran nacházel (tj. 1,5 hodiny před původně plánovaným odletem), avšak nelze odhlédnout od skutečnosti, že aniž by žalovaná tvrdila, že zahájila registraci na let č. AF 1383, který měl odlétat dne 5. 1. 2024 v 12:30 hodin, ve 12:38 hodin již cestujícího informuje o změně času odletu na 14:15 hodin. Tento čas byl tak pro cestujícího závazný, a proto pokud byl opět obratem (12:43 hodin) informován o tom, že odletí až další den, tj. 6. 1. 2024, nelze ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí SDEU po něm požadovat, aby se k bráně fyzicky dostavil. 18. K námitce týkající se nepřipuštění změny žaloby odvolací soud odkazuje na vyčerpávající odůvodnění uvedené v bodě 29 a 30 napadeného rozsudku, ze kterého je zřejmé, že soud I. stupně k identitě základu předmětu sporu vyšel z teorie fakticky jednotného skutkového děje, podle níž je základ procesního nároku tvořen všemi skutečnostmi, jež k sobě z přirozené podstaty věci náleží. V tomto ohledu soud I. stupně respektoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, ve kterém uvedený soud uzavřel: “Posuzují-li obecné soudy v souvislosti s námitkou promlčení otázku, zda byla přes změny ve skutkových tvrzeních žalobce v průběhu soudního řízení zachována tzv. totožnost skutku, zohlední v souladu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod individuální okolnosti věci i konkrétní právní úpravu. V případě doplnění skutkových tvrzení žalobcem musí nově uváděná tvrzení, aby šlo o tentýž skutek, vycházet ze stejné „životní události“, stejného „příběhu“, a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku. Platí proto, že při posouzení tzv. totožnosti skutku, v jehož důsledku dojde k zamítnutí žaloby jako promlčené, je třeba se zabývat skutečným obsahem podání žalobce bez ohledu na subjektivní právní kvalifikaci vylíčených skutečností. Žalobce nelze činit odpovědným za to, že v reakci na dílčí hmotněprávní zjištění soudu v průběhu řízení a na jeho výzvu subjektivně změní právní kvalifikaci, a z tohoto důvodu považuje za právně relevantní určité skutečnosti, které nově v řízení před soudem uvede. Může-li soud i nově formulovaná skutková tvrzení nadále objektivně posoudit podle určité právní normy, není pro soud podle zásady iura novit curia subjektivní právní kvalifikace žalobce závazná.“ 19. Podle uvedeného nálezu musí žalobce v řízení přednést „určitý příběh“ (tj. vylíčit skutkové okolnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání) a navrhnout, jak má soud rozhodnout (tj. formulovat petit)“, ale je na soudu, „jak žalobcem vylíčené skutkové okolnosti právně kvalifikuje“. Žalobce tedy není povinen právně kvalifikovat skutkový základ žaloby, nemusí uvádět relevantní skutkovou podstatu ve sporné věci. Z toho plyne, že žalobce nemůže být „trestán“ za to, „že jeho původní skutková tvrzení nebyla (z hlediska příslušné skutkové podstaty) zcela úplná“, a proto ne každé doplnění či změna žalobních skutkových tvrzení zakládá změnu skutkového základu žaloby (předmětu sporu), „byť by se to tak, přísně vzato, jevilo“. Při hodnocení, zda byla z důvodu změn ve skutkových tvrzeních žalobce zachována totožnost základu žaloby, je soud povinen podle názoru ÚS zohlednit individuální okolnosti dané věci a konkrétní právní úpravu, přičemž aby šlo o tentýž skutkový děj, musí nově přednášená tvrzení „vycházet ze stejné ‚životní události‘ a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku“. Nejde tak o změnu žaloby, pokud nově tvrzené skutečnosti náleží k témuž „příběhu“ jako původní žalobní skutková tvrzení, tj. tvoří stále jednu a tu samou „životní událost “. 20. Odvolací soud také poukazuje na účel Nařízení, kterým je vysoká ochrana cestujících v letecké přepravě, a zároveň na ze spisu vyplývající skutkové okolnosti přesouvání letů cestujícímu, kdy cestující byl o změně letu č. AF 1383 informován e-mailem žalovanou v den odletu ve 12:43 hodin; informace zahrnuje pouze nový čas odletu bez dalšího, z čehož průměrný cestující může pouze dovodit, že let je zpožděn. Poté byly cestujícímu zaslány další dva e-maily obsahující jednak změnu čísla letu, dne a hodiny odletu, aniž by z nich vyplývalo, zda byl původně cestujícím zarezervovaný let změněn, zrušen či cestujícímu byl odepřen nástup na palubu. Cestující podal u žalované žádost o kompenzaci a bylo mu odpovězeno pouze automatickým e-mailem ze dne 28. 2. 2024, že jeho žádost je registrovaná pod referenčním číslem C–7671771, aniž by na ní bylo ze strany žalované reagováno. Žalovaná nereagovala ani na předžalobní výzvu ze dne 20. 2. 2024, ve které již bylo uvedeno, že je žádáno o kompenzaci za zrušený let ze dne 5. 1. 2024 č. AF 1383. Za těchto skutkových okolností nezbývá než uzavřít, že cestující v době podání formulářové žaloby, s ohledem na skutečnost, že žalovaná na jeho předchozí výzvy o kompenzaci nijak, než formálním způsobem nereagovala, neměl možnost dozvědět se bez složité investigativní činnosti více informací o tom, z jakého důvodu letem č. AF 1383 dne 5. 1. 2024 neodletěl, tj. zda to bylo z důvodu, že mu byl odepřen nástup na palubu, či z důvodu, že letadlo vůbec neodletělo. Až po podání žaloby se žalobkyně (tj. právní nástupce cestujícího) na základně vyjádření se k žalobě žalovanou dozvídá, že daný let č. AF 1383 dne 5. 1. 2024 v 14:15 hodin odletěl, aniž by žalovaná vysvětlila, z jakého důvodu byl původnímu cestujícímu odepřen nástup na palubu. V důsledku těchto informací upřesňuje žalobkyně svůj nárok uplatněný v souladu s Nařízením podáním ze dne 14. 10. 2024 s odkazem na čl. 4 Nařízení. Setrvání na požadavku specifikace důvodu neuskutečnění letu, za situace, kdy s touto informací primárně disponuje letecká společnost, by bylo rovněž nepřiměřeným požadavkem, který je v rozporu s účelem Nařízení specifikovaným v jeho preambuli zejména v bodě 2, 3 a 4. 21. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud I. stupně vyhodnotil odpovídajícím způsobem tvrzení žalobkyně, že cestující byl dopraven do destinace se zpožděním dvou dní, neboť mu byl odepřen nástup na palubu letadla let č. AF1383 s odletem z Prahy dne 5. 1. 2024 ve 12:30 hodin, když dané tvrzení je pouze upřesněním děje, z jakého důvodu se domáhá kompenzace dle Nařízení. 22. Co se týče překvapivosti rozhodnutí, je zřejmé, že na prvním jednání ve věci dne 17. 10. 2024 (první jednání se konalo dne 14. 10. 2024, bylo přerušeno na 17. 10. 2024) zaujímá k těmto skutkovým tvrzením žalovaná své stanovisko a vysvětluje, z jakého důvodu k přesměrování a jinému času letu došlo, když uvádí, že takto jednala z důvodu vysoké ochrany cestujícího. Z výše uvedeného protokolu o jednání je zřejmé, že žalovaná byla seznámena se skutkovými tvrzeními žalobkyně a byla jí dána možnost vyjádřit se k důkazům, které byly prováděny, k těmto se jednoznačně vyjadřovala a rozhodnutí tak pro ni nemohlo být v žádném případě překvapivé, aniž by kdy zpochybnila skutečnost, že cestující byl dopraven do destinace se zpožděním dva dny. Její námitka ohledně přihlášení se k přepravě na původní let AF 1383 v 12:30 hodin (čl. 3 odst. 2 písm.c/ Nařízení) byla rozptýlena žalobkyní přiloženými fotografiemi prokazujícími, že cestující se v daný čas v odletovém prostoru skutečně nacházel, a to za situace, kdy s elektronickou evidencí přihlášených osob disponuje pouze žalovaná, která však netvrdila, že by přihlašování na výše uvedený let vůbec zahájila s ohledem na změnu odletu letadla na 14:15 hodin. 23. Nadto má odvolací soud za vysoce nepravděpodobné, že by letecká společnost nabízela cestujícímu, který svou vinou let nestihl, neboť se nedostavil v plánovný čas odletu k odletové bráně, v rozporu se svými přepravními podmínkami, které stanoví, že v tomto případě může rezervovaný let zrušit bez jakéhokoliv závazku, další náhradní lety do cílové destinace. Naopak z cestujícímu zasílaných e-mailů vyplývá, že si žalovaná byla vědoma, že její závazek z uzavřené přepravní smouvy i nadále přetrvává. 24. K nedostatku aktivní legitimace žalobkyně odvolací soud odkazuje na přiléhavé důvody uvedené v bodě 27 napadeného rozsudku dovozující platnost postoupení pohledávky, když v postupní smlouvě jsou jednoznačně specifikovány dotčené lety, požadavek na odškodnění a odkaz na Nařízení, kterým je pak i konkretizován rozsah plnění. Je tedy jednoznačný předmět postupní smlouvy, tj. jaká konkrétní pohledávka byla touto smlouvou postoupena. 25. Vzhledem k tomu, že odvolací námitky nebyly způsobilé zvrátit správné skutkové i právní závěry soudu I. stupně, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Plně úspěšná žalobkyně má proti žalované právo na náhradu nákladů za právní zastoupení, které jí v této fázi řízení vznikly, a to odměnu za úkon (vyjádření k odvolání ze dne 22. 1. 2025) z částky 600 EUR (15 000 Kč, při přepočtu EUR na Kč dle kurzu devizového trhu vyhlášeného ČNB ke dni provedení úkonu, tj. 19. 3. 2025, 1EUR = 25 Kč) ve výši 1 700 Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 AT), náhradu hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT), a náhradu za DPH v sazbě 21 % ve výši 451,50 Kč, celkem 2 601,50 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, a to za podmínek stanovených v § 237, § 239 o. s. ř. Praha 19. března 2025 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu