USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: xxx xxx a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha - xxx žalované: M. D., narozena dne xxx, státní příslušnost Rumunsko naposledy bytem xxx xxx xxx, xxx, Rumunsko t. č. neznámého pobytu zastoupena opatrovníkem o zaplacení 4 899,77 Kč, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 10. 2024, č. j. 18 C 22/2024-37, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 3.146 Kč (výrok II.), opatrovníkovi žalované přiznal odměnu ve výši 3.146 Kč (výrok III.) a žalobkyni vrátil soudní poplatek (výrok IV.). 2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4.899 Kč s tvrzením, že mezi účastníky byla uzavřena dne xxx rámcová smlouva č. xxx, na jejímž základě byl žalované veden osobní účet č. xxx. Na něm však žalované vznikl nepovolený debetní zůstatek ve výši žalované částky, který nevyrovnala. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná (státní příslušnice Rumunska) nemá bydliště na území České republiky a ani v době uzavření smlouvy jej zde neměla, ve smlouvě je označena bydlištěm v Rumunsku. Uzavřel, že pravomoc českých soudů nelze založit dle čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“ či „Nařízení“), ani dle pravidel v oddílech 2 až 7 kapitoly II nařízení Brusel I bis, neboť nelze použít ani čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení podle místa, kde byly služby poskytnuty, resp. kde závazek byl nebo měl být splněn, neboť dle výpisu z účtu připojeného k žalobě došlo k tvrzenému zápornému zůstatku v důsledku čerpání peněžních prostředků na účtu žalované v xxx v Moldavsku. Nejedná se ani o případy dle čl. 7 odst. 2 až 7 nebo dle čl. 8, ani o věc pojištění dle oddílu 3, ani o spotřebitelskou smlouvu dle oddílu 4 (nejsou splněny podmínky dle čl. 17 odst. 1), ani o individuální pracovní smlouvu dle oddílu 5, výlučnou příslušnost dle čl. 24 či prorogační doložku dle oddílu 7. Příslušnost nelze založit ani dle čl. 26 Nařízení, neboť žalovaná prostřednictvím opatrovníka při svém prvním úkonu vůči soudu namítla nedostatek pravomoci (příslušnosti) českých soudů. Soud proto v dané věci nemá mezinárodní příslušnost věc rozhodnout a pro nedostatek procesní podmínky proto řízení zastavil (§ 104 odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. 4. Proti tomuto usnesení podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (např. rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014) a dovodila, že věc spadá do pravomoci soudů České republiky, a to na základě ustanovení článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Brusel I bis. Zdůraznila, že poskytnutí úvěru je službou ve smyslu uvedeného ustanovení (viz rozhodnutí Soudního dvoru Evropské unie ve věci Société civile immobiličre Parodi proti Banque H. Albert de Bary et Cie, C-222/95 ve spojení s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C-533/07). Uvedené platí obdobně i pro další bankovní služby jako vedení běžného účtu. Žalobkyně je českou právnickou osobou podnikající na území České republiky a svou činností se nijak nezaměřuje na poskytování služeb mimo území České republiky. Vedení běžného účtu č. xxx je tedy službou poskytnutou na území České republiky, žalovaná proto může být na území České republiky žalována. Nadto dle judikatury Soudního dvora EU (věc C-327/10 Lindner) je třeba pravidla užitá nařízením Brusel I bis aplikovat i v situaci, kdy žalovaný spotřebitel opustil bydliště před podáním žaloby a jeho aktuální pobyt není znám. 5. Opatrovník žalované se k odvolání nevyjádřil. 6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne 21. 12. 2023 doručením návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovanou je státní příslušnice Rumunské republiky, která při sjednávání rámcové smlouvy č. xxx v roce 2023 uvedla svou adresu trvalého bydliště v Rumunské repulice a korespondenční adresu v Čské republice v obvodu Prahy 5. Soud I. stupně s ohledem na existenci cizího prvku ve sporu daného státní příslušností žalované správně dovodil nutnost zkoumání své pravomoci ve věci. S jeho právním závěrem o nedostatku pravomoci spor rozhodnout však odvolací soud nesouhlasí. 8. Z obsahu spisu vyplývá, že soud I. stupně učinil šetření ke zjištění faktického pobytu a doručení soudních zásilek žalované v České republice, avšak bezúspěšně. Učinil i pokus doručit soudní zásilku žalované na její adresu v domovském státě, avšak i zde žalovaná již nebydlela (viz poznámka doručovatele „adresát neznámý“). Žalovaná za svoje adresy označila ty, na kterých je dle zpráv pošty neznámá. Jiné adresy nejsou žalobkyni známy, lze tak dovodit, že bydliště žalované je pro soud neznámé. Zásadní přitom je, že z obsahu spisu nelze dospět k závěru (a neučinil tak ani soud I. stupně), že žalovaný měl ke dni zahájení sporu bydliště mimo území Evropské unie (viz rozhodnutí mBank S.A. C-98/20). 9. Podle článku 17 Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 10. Podle článku 18 odst. 2 Nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 11. Podle článku 62 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Nemá-li strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl návrh podán, použije soud pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu. 12. Žalovaná byla podle žalobkyní předložených listin stranou rámcové smlouvy č. xxx ze dne xxx. Žalovaná smlouvu uzavřela jako spotřebitel, ze smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Žalovaná měla v době uzavření smlouvy bydliště v České republice, kde žalobkyně provozovala podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá. 13. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o žalobu, kterou podal smluvní partner proti spotřebiteli, je na místě pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti soudů aplikovat čl. 18 odst. 2 Nařízení (nikoli čl. 7 písm. b), jak se domnívá žalobkyně). Podle něj může být žaloba podána pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Existence bydliště se posuzuje výlučně dle práva českého. Pojem bydliště je upraven v § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dle tohoto ustanovení člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít, s výhradou změny okolností, trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než skutečné své bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolal uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit nebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. 14. Jak bylo výše uvedeno, ačkoli soud učinil veškerá potřebná šetření ke zjištění bydliště žalované, jeho výsledky byly nulové, pobyt žalované se nepodařilo zjistit, žalovaná se nezdržuje na žádné z adres uvedených ve smlouvě. Její případná adresa v zahraničí či domovském státě nebyla šetřením rovněž zjištěna. Soud I. stupně proto nemohl dovodit, kde měla žalovaná své bydliště ke dni zahájení sporu (viz rozhodnutí SDEU C-98/20). Za této situace je ale nutno uzavřít, že její pobyt je neznámý. Proto, s odkazem na rozsudky SDEU Lindner C-327/10 a C-292/10, je nutno dovodit pravomoc českých soudů věc rozhodnout, neboť poslední bydliště žalované, které bylo možné zjistit (uvedené ve smlouvě o účtu, jehož změna žalobkyni nebyla ohlášena), se nachází v České republice. Závěr soudu I. stupně o nedostatku podmínek řízení je tak v rozporu s judikaturou SDEU Lindner C-327/10. 15. S ohledem na výše uvedené odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. b) a § 167 odst. 2 o. s. ř. a napadené rozhodnutí změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, které se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek ust. § 237, § 239 a násl. o. s. ř. Praha 6. ledna 2025 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu