USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: N., a.s., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupena advokátkou Š. M. sídlem B., Praha proti žalovanému: P. W., narozen dne xxx, státní příslušník Polské republiky bytem N., Polská republika o zaplacení 21 714 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. února 2024, č. j. 70 C 77/2019-145, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I.), o nákladech řízení rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a že žalobkyni se po právní moci usnesení vrací část soudního poplatku ve výši 86 Kč (výrok III.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, jíž se žalobkyně jako postupník pohledávky, která vznikla společnosti R., a.s. na základě Smlouvy o rychlé půjčce, uzavřené dne 29. 8. 2018 se žalovaným, domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí předmětnou částku. 3. Soud I. stupně v tomto řízení s mezinárodním prvkem, daným státním občanstvím žalovaného k Polské republice, zkoumal svou mezinárodní pravomoc k projednání a rozhodnutí věci; postupoval podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 („Nařízení Brusel I bis“). Dospěl k následujícím závěrům: A/Mezinárodní příslušnost soud I. stupně nebyla založena podle článku 26 Nařízení Brusel I bis, když žalovaný reagoval na doručení žaloby námitkou nepříslušnosti českých soudů a sdělil, že trvale žije v Polsku. B/Jedná se o spor ze smlouvy, jejímž předmětem je bankovní služba spočívající ve vedení účtu, přičemž smlouvu uzavřel právní předchůdce žalobce, banka-profesionál v oboru a žalovaný-fyzická osoba nepodnikající, jako slabší strana smlouvy. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 144/2020 (spisová značka nedohledána, míněno zřejmě rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 823/2020), dospěl k závěru, že za situace, kdy mezi stranami nebylo sporné, že žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru jako spotřebitel a právní předchůdkyně žalobce měla při jejím uzavření postavení podnikatele, přičemž se zjevně nejednalo o koupi movitých věcí na splátky či o úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, bylo rozhodné pro posouzení mezinárodní příslušnosti, zda byly naplněny podmínky stanovené v čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis; právní předchůdkyně žalobkyně tím, že uzavřela smlouvu s osobou, která jako bydliště uvedla adresu v jiném členském státě, projevila vůli navázat obchodní vztahy i se spotřebiteli z tohoto členského státu. Nárok je tedy uplatňován na základě smlouvy, která je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis. C/mezinárodní příslušnost je proto nutno posoudit podle oddílu 4 Nařízení Brusel I bis, vymezujícího mezinárodní příslušnost k řízení o nárocích vyplývajících ze spotřebitelských smluv. D/ Podle čl. 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. E/ Podle judikatury Soudního dvora EU musí být pojem „bydliště spotřebitele“ použitý v čl. 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis vykládán v tom smyslu, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby. Žalovaný trvale žije (a tedy má i bydliště) v Polsku. F/ Žalobkyně se nemůže domáhat svého práva na území České republiky; proto je dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, pro nějž je nutno podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavit. 4. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř. a o vrácení části soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 5. Toto rozhodnutí soudu I. stupně napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním. Vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení otázky mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Dle zjištění soudu má žalovaný dlouhodobě pobyt na území Polska, což potvrzuje také vyjádření žalovaného a adresa trvalého pobytu žalovaného uvedená ve smlouvě o úvěru. Výlučná pravomoc soudu místa bydliště spotřebitele se neuplatní, neboť nebyla splněna jedna z podmínek čl. 17 bod 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis spočívající v zaměření činnosti podnikatele na stát bydliště spotřebitele. R., a.s., IČO xxx, se nikterak nezaměřuje na jiný stát, než na Českou republiku; případně je zde třeba odlišovat mezi jednotlivými dceřinými společnostmi. V této souvislosti odkázala na rozsudek Evropského soudního dvora ve spojené věci Pammer a Hotel Alpenhof (C-585/08, C-144/09), ze kterého vyplývá, že pojem „zaměření se na určitý členský stát“ není v Nařízení definován a je potřeba jej vykládat autonomně (bod 55); pouhá skutečnost, že podnikatel uzavřel smlouvu s osobou, jež má bydliště v jiném členském státě, neznamená, že se podnikatel na stát bydliště klienta zaměřuje (bod 76), závěr nemůže zvrátit ani pouhá skutečnost, že internetová stránka podnikatele je dostupná ze státu klienta (body 69–75). Dále Soudní dvůr dodává, že pro rozhodnutí, na které státy se podnikatel zaměřuje, je nezbytné zkoumat projevy vůle, ze kterých vyplývá, že podnikatel hodlá poskytovat služby v jiném členském státě, než má sídlo (bod 81), přičemž tyto projevy příkladmo uvedl v bodě 83 citovaného rozhodnutí. Soud I. stupně se měl zabývat mezinárodní příslušností dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení, na jehož základě jsou k projednání žaloby o nároku ze smlouvy příslušné soudy místa, kde byl nebo měl být závazek ze smlouvy splněn, resp. kde byly služby poskytnuty. Poskytnutí úvěru je poskytnutím služeb, proto lze u všech sporů vyplývajících z poskytnutých úvěrů nebo půjček dovodit pravomoc českých soudů. V případě poskytování úvěru je místem poskytnutí služby sídlo poskytovatele úvěru (bod 46 rozsudku Kareda C-249/16). Sídlo právní předchůdkyně žalobkyně se nachází na Praze 4. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.); dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 8. Projednávaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, daným státní příslušností žalovaného účastníka řízení k Polské republice, jako jinému členskému státu Evropské unie. Podle žalobních tvrzení jde o soukromoprávní obchodní věc, která není vyloučena z působnosti Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (článek 1 cit. Nařízení). 9. Podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie má před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v unijním právu aplikační přednost Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních (podepsanou ve Varšavě dne 21. prosince 1987 a vyhlášenou pod č. 42/1989 Sb.), která mimo jiné upravuje jak rozhodné právo, jímž se řídí smluvní závazkové vztahy uzavřené mezi fyzickými osobami státními příslušníky smluvních stran, resp. právnickými osobami, zřízenými podle právního řádu smluvních stran, tak mezinárodní příslušnost soudů k řízení ve sporech, týkajících se těchto závazků (článek 37 citované smlouvy s označením „Smluvní závazkové vztahy“). 10. Podle článku 71 odst. 1 Nařízení Brusel I bis nejsou tímto nařízením dotčeny úmluvy, jejichž stranami jsou členské státy a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech. Podle článku 69 Nařízení Brusel I bis, aniž jsou dotčeny články 70 a 71, nahrazuje toto nařízení mezi členskými státy úmluvy upravující stejné věci, na které se vztahuje toto nařízení. Nahrazují se zejména úmluvy uvedené na seznamu vypracovaném Komisí podle čl. 76 odst. 1 písm. c) a čl. 76 odst. 2. 11. V daném případě upravuje dosud platná smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou, o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, podepsaná ve Varšavě dne 21. prosince 1987, mezinárodní příslušnost českých, resp. polských soudů k řízení o nárocích, vyplývajících z obchodních závazkových vztahů, tedy obsahuje úpravu týchž právních vztahů, na něž se podle článku 1 vztahuje Nařízení Brusel I bis. Soud I. stupně tedy správně posoudil svou mezinárodní příslušnost k řízení podle Nařízení Brusel I bis, které podle článku 69 Nařízení nahrazuje příslušná ustanovení (článek 37) mezinárodní smlouvy. 12. Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. 13. Podle článku 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (písm. a/), přičemž pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, a v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty (písm. b/). Podle písm. c) citovaného ustanovení nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 14. Podle čl. 17 odst. 1 Nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 15. Podle čl. 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 16. V daném případě z předloženého spisu vyplývá, že žalovaný uzavřel dne 29. 8. 2018 s peněžním ústavem – bankou se sídlem v České republice, smlouvu o úvěru, produkt „Rychlá půjčka“, na základě smlouvy čerpal účelově neurčenou částku 20 000 Kč, kterou se zavázal vrátit ve splátkách. V této době se přechodně zdržoval za účelem výkonu zaměstnání v České republice, když podle sdělení Ministerstva vnitra ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 12. 5. 2020 vyplývá, že byl na území ČR za účelem zaměstnání registrován od 1. 2. 2018 do 31. 1. 2019, přičemž nahlásil adresu pobytu Bytový dům, D., okres M.; při registraci však uvedl jako adresu bydliště adresu v Polské republice, uvedenou v záhlaví tohoto rozhodnutí. 17. S ohledem na zamýšlenou aplikaci čl. 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis se měl soud I. stupně nejprve zabývat tím, zda jsou splněny podmínky ustanovení čl. 17 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, které pro účel tohoto Nařízení definuje pojem spotřebitelských smluv. S ohledem na skutečnosti, které vyplynuly z obsahu spisu, lze uzavřít, že na věc se nevztahují čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení, neboť nejde o spor ze smlouvy o koupi movitých věcí a úvěr nebyl poskytnut na koupi movitých věcí, ale bez uvedení účelu. Ve vztahu k písm. c) citovaného článku, s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 9. 2012 ve věci C-190/11 (Yusufi), je nutno sledovat, zda byly splněny dvě specifické podmínky, za prvé, aby obchodník provozoval profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, kde má spotřebitel své bydliště, nebo aby se taková činnost jakýmkoliv způsobem na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřovala, a za druhé, aby sporná smlouva spadala do rozsahu této činnosti, přičemž soud musí sledovat i skutečnosti, které existovaly před uzavřením takovéto smlouvy a které se ze strany podnikatele projevily například ve výslovné vůli oslovit zákazníky v jiném členském státě uvedením telefonického spojení s mezinárodní předvolbou či použitím jiné domény, než je doména členského státu sídla podnikatele, ale i z celkové činnosti podnikatele. 18. Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně R., a.s., uzavřel dne 29. 8. 2018 Smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, na základě které mu byly poskytovány bankou služby poskytnutí úvěru a vedení příslušného úvěrového účtu; smluvní dokumenty jsou v českém jazyce. Smlouva byla uzavřena v době přechodného cca jednoročního pobytu žalovaného v České republice, kde se zdržoval za účelem výkonu práce. Doklady o činnosti banky-podnikatele, s nímž žalovaný uzavřel předmětnou úvěrovou smlouvu, předložené žalobcem, ani informace uveřejněné na webových stránkách banky nenasvědčují tomu, že banka zpřístupňuje či nabízí své služby spotřebitelům s bydlištěm na území Polské republiky. Lze tedy uzavřít, že podnikání podnikatele, s nímž žalovaný uzavřel smlouvu o poskytnutí úvěru (R., a.s.), nevykazovalo znaky zaměření nabídky bankovních služeb na teritorium Polské republiky jako teritorium jiného členského státu EU, v němž má žalovaný bydliště. Smlouva, z níž je žalováno, tedy nesplňuje podmínky definice spotřebitelské smlouvy v čl. 17 odst. 1 Nařízení Brusel I bis. 19. Žalovaný v době interakce s bankou – právním předchůdcem žalobkyně, vystupoval jako aktivní spotřebitel, který si sjednal úvěr v jiném členském státě, než kde se nachází místo jeho bydliště, tedy v Polsku, kde měl – dle obranných tvrzení, v době uzavření smlouvy těžiště zájmů a trvalé bydliště. Uvedením adresy pobytu v České republice a použitím smluvních dokumentů v češtině však v podnikateli navozoval dojem, že v tomto členském státě pobývá s úmyslem zdržovat se tam trvale. Nenáleží mu tak ochrana ve formě výlučné mezinárodní příslušnosti soudů státu, v němž má (a rovněž v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy měl) obvyklý pobyt, kterou ustanovení článku 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis poskytuje tzv. pasivnímu spotřebiteli, který uzavírá smlouvu s podnikatelem, který na teritorium členského státu, v němž se nachází jeho bydliště, zaměřuje své podnikání. 20. Vzhledem k tomu, že z výše uvedených důvodů nejsou splněny podmínky dovození výlučné mezinárodní příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného v době vzniku sporu podle Oddílu IV. Nařízení Brusel I bis, a zároveň má žalovaný bydliště v jiném členském státě EU, je namístě, aby český soud , k němuž byla žaloba podána, posoudil mezinárodní příslušnost českých soudů podle pravidla příslušnosti na výběr dané, tj. podle článku 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Brusel I bis. Vzhledem k předmětu sporu, v němž je uplatňován nárok ze smlouvy o úvěru, který byl žalovanému poskytnut na jeho účet vedený u R., a.s., a žalovaný jej měl vrátit spolu s úroky na účet vedený taktéž u uvedené společnosti, je s ohledem na závěry vyslovené Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 15. 6. 2017, ve věci C-249/16, Saale Kareda vs. Stefan Benkö, místem poskytnutí služby, ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky, místo, kde má sídlo úvěrová instituce poskytující úvěr. 21. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. 22. O nákladech řízení, včetně řízení odvolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Praha 30. dubna 2025 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu