USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: J., a.s., IČO xxx sídlem V., Praha zastoupená advokátem D. B. sídlem B., Ú. proti žalované: C. sídlem A., Spolková republika Německo zastoupená advokátem J. C. sídlem V., Praha o vydání věci, eventuálně o zaplacení 87 000 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. července 2024, č. j. 15 C 66/2020-579, takto: I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 21.380,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Jiřího Ctibora, LL.M., Ph.D., advokáta. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení zahájeném dne 9. 3. 2020 žalobou, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého odstoupením od kupní smlouvy uzavřené na základě objednávky č. 2018110901 ze dne 9. 11. 2018 (dále i jen „objednávka“). Žalovaná ve vyjádření ze dne 9. 5. 2023 a 31. 8. 2023 mj. vznesla námitku místní nepříslušnosti českých soudů k projednání žaloby s tím, že řízení by mělo být vedeno před německým soudem a mělo by být použito německé právo. Ostatně německé soudy ve věci žalobkyně a žalované již vydaly tři Evropské platební rozkazy a projednávají další dva spory související s projednávanou věcí (projekt Linde). Soud I. stupně shrnul, že žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v České republice a žalovaná je právnickou osobou se sídlem na území Spolkové republiky Německo. Předmětem sporu je vydání blíže specifikované ocelové konstrukce, eventuálně zaplacení částky 87 000 EUR z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého odstoupením od kupní smlouvy uzavřené na základě objednávky č. 2018110901 ze dne 9. 11. 2018. Předmětem této objednávky byla zmíněná ocelová konstrukce včetně montáže na místě a ventilační zařízení s dodáním s montáží na místě. Vše pro projekt xxx (dále jen projekt Linde) na adrese G. Německo. Soud I. stupně proto postupoval dle § 103 a § 104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), a podle čl. 5 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Brusel I bis), dle kterých ve stručnosti osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být též žalovány u soudu jiného členského státu dle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl splněn; přičemž pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě prodeje zboží místo dodání zboží a v případě poskytování služeb místo, kde byly poskytnuty. Soud I. stupně dovodil, že místo dodání zboží dle objednávky žalované se nacházelo na území Německa. Pokud žalobkyně pro určení příslušnosti českého soudu odkazovala na své obchodní podmínky, soud konstatoval, že nebyly předloženy žádné důkazy, které by závaznost žalované obchodními podmínkami žalobkyně prokazovaly (nebyla předložena kupní smlouva uzavřená mezi účastníky, pouze objednávka žalované). Sídlo žalované i místo plnění dle objednávky se tak nacházely ve Spolkové republice Německo. Nadto s ohledem na větší množství sporů mezi stejnými účastníky, vyplývajících ze stejného předmětu plnění – projektu Linde, hodnotil soud I. stupně jako účelné, aby tyto spory byly projednávány před stejným soudem u Zemského soudu A., který se i prohlásil za příslušný spory mezi žalobkyní a žalovanou projednávat. Soud I. stupně s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že pravomoc českých soudů rozhodovat o této věci není dána a řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., když žalobkyně zavinila zastavení řízení, avšak žalované žádné náklady řízení nevznikly. 3. Do obou výroků rozhodnutí podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž namítala, že jí soud I. stupně neumožnil označit a předložit důkazy k prokázání pravomoci soudu a že za tímto účelem žalobkyni nevyzýval dle § 42 odst. 4 o. s. ř. a nenařídil přípravné jednání. Tímto postupem byla žalobkyně zkrácena na právu na přístup k soudu v rozporu s Listinou základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 338/97, v tomto ohledu vyslovil svůj právní názor, že soud by měl před zastavením řízení dát žalobci možnost věc (nedostatek procesních podmínek) napravit. Soud I. stupně též neprovedl veškeré důkazy rozhodné pro posouzení pravomoci, provedené důkazy špatně posoudil a následně věc nesprávně vyhodnotil po právní stránce. Žalobkyně uváděla, že se domáhá vydání ocelové konstrukce eventuálním petitem na podkladě odstoupení od kupní smlouvy uzavřené dne 9. 11. 2018. Smluvní vztah se řídí Všeobecnými obchodními podmínkami (dále jen VOP) a zároveň smluvní vztah dodacích podmínek se řídí dodacím ujednáním žalobkyně v rámci sjednaných doložek, a to od počátku spolupráce s žalovanou, což lze potvrdit dalšími smluvními ujednáními. Soud I. stupně odkázal na nedoložení kupní smlouvy žalobkyní k doložení skutečnosti, že žalovaná byla zavázána k dodržování VOP. Již v žalobě však žalobkyně zmiňovala, že kupní smlouva byla uzavřena na základě provedené objednávky žalované, kdy byla akceptována s odkazem na tehdy platné VOP (do roku 2019) a dodací podmínky žalobkyně, které byly i na webových stránkách. Tyto skutečnosti jsou promítnuty i na faktuře, na kterou bylo částečně plněno, a na fakturách k jiným zakázkám, což dotvrzuje obchodní praxi žalobkyně. Nesprávného posouzení pravomoci dle nařízení Brusel I bis se soud I. stupně dopustil, když podle čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Brusel I bis dovodil, že osoba může být žalována u soudu místa, kde závazek byl splněn, přičemž v případě prodeje zboží se jedná o místo jeho dodání. Soud mylně uzavřel, že místo plnění je zároveň místo dodání dle uzavřené smlouvy. Dle čl. 3 odst. 1 VOP je datum dodání definován jako datum, kdy je předmět smlouvy připraven k předání a převzetí kupujícímu nebo dopravci v místě sídla prodávajícího. Pro účely kupní smlouvy bylo zboží dodáno jeho připravením v místě sídla prodávajícího roku 2018, tedy na adrese V., Praha. Dále žalobkyně odkazovala na čl. 10 VOP upravující věcnou a místní příslušnost (tj. pravomoc) soudů dle sídla prodávajícího, na čl. 1 VOP o českém právu upravujícím smluvní vztah a na čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a odst. 7 VOP, které upravují sjednání doložky EXW (ze závodu) nebo CPT (s placením přepravy), avšak vždy s místem plnění (dodání) v závodě žalobkyně, tj. na území České republiky, čímž je dána výlučná pravomoc českých soudů v souladu s Nařízením. Spor u Zemského soudu Ashaffenburg se týká jiné věci (náhrady škody) a naopak pravomoc soudů České republiky byla potvrzena již v pravomocných rozhodnutích proti žalované, které byly vydány Obvodním soudem pro Prahu 5. Žalobkyně navrhla k provedení následující důkazy: 1) VOP žalobkyně; 2) prohlášení správce webových stránek a zálohu odkazu na VOP včetně obsahu; 3) daňový doklad č. 1934100033 ze dne 30.10.2019 k zakázce „Linde“; 4) Tax document – Invoice 8190007661; 5) Tax document – Invoice 8190009006 s passportem a potvrzením od žalované; 6) rozhodnutí ve věcech sp. zn. 70 EVC 2/2023 a sp. zn. 70 EVC 3/2023 s doložkou vykonatelnosti; 7) výslech M. V. (zaměstnanec žalobkyně – za účelem dotvrzení obsahu kupní smlouvy); 8) výslech R. Č. (obchodní zástupce žalobkyně v rozhodné době – za účelem dotvrzení obsahu kupní smlouvy); 9) a výpisy z obchodních rejstříků. Závěrem žalobkyně požadovala, aby odvolací soud napadané usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu projednávání. 4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání poukázala na znění čl. 5 a čl. 7 Brusel I bis, přičemž na projednávanou věc se nevztahuje výjimka z obecné příslušnosti. Dále poukázala na závěry nalézacího soudu. Argumentaci nálezem sp. zn. I. ÚS 338/97 neshledala žalovaná přiléhavou, neboť ten se zabýval odstranitelnou vadou – vadným označením účastníka řízení, avšak v projednávané věci se jedná o neodstranitelnou vadu nepříslušnosti českých soudů. Povinnost k opravě nebo doplnění podání, dle § 42 odst. 4 o. s. ř., se vztahuje na základní náležitosti žaloby, kdy následkem je odmítnutí žaloby ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. Argument žalobkyně tak není relevantní. Stejně tak přípravné jednání dle § 114c o. s. ř. slouží mimo jiné k odstranění odstranitelných překážek a ve věci, kde není možné rozhodnout bez jednání. Pokud soud nemá pravomoc ve věci rozhodnout, je nařízení přípravného jednání nadbytečné. Žalovaná též souhlasila se soudem I. stupně v tom, že v řízení nebyly předloženy žádné důkazy, které by prokazovaly závaznost VOP žalobkyně pro daný případ. Napadené rozhodnutí považovala za správné a navrhovala, aby je odvolací soud potvrdil a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. při nařízeném jednání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 6. Žalobkyně k odvolání připojila následující listiny, které byly provedeny k důkazu: Tax document – Invoice 8190007661 (na listu č. 590), kde je mimo jiné uveden projekt (DE) Fruchtkasten a delivery terms (neboli dodací podmínky- pozn. odvolacího soudu) DDU, jako zákazník je uvedena žalovaná. Tax document – Invoice 8190009006 (na listu č. 591), kde je rovněž zákazníkem žalovaná a u delivery terms je uvedeno DDU. Passports 8180005468 (na druhé straně listu č. 591), kde je uveden projekt (DE) Fruchtkasten, delivery terms DDU, je zde uvedena žalovaná jako zákazník a též dodací adresa shodná s adresou žalované. Passport je opatřen razítkem a podpisem žalobkyně. Mezinárodní nákladní list č. 1671471 (na listu č. 592), ze kterého se podává místo vykládky zboží Fruchkasten, Germany. 7. V projednávané věci se jedná o spor vzniklý mezi společnostmi sídlícími v České republice a ve Spolkové republice Německo, z kupní smlouvy o dodání ocelové konstrukce a vzduchotechnické jednotky. Při určení mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodování této věci je třeba postupovat dle Nařízení Brusel I bis. 8. Dle čl. 7 odst. 1 Brusel I bis „osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: — v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, — v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a)“. 9. Z dikce článku 7 výše popsaného nařízení vyplývá, že pro účely určení místa splnění závazku je zásadní, zda a jak bylo mezi stranami dohodnuto. Teprve při absenci takové dohody se za místo plnění považuje místo, kam zboží dle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno. Žalobkyně existenci dohody o místu (s)plniště vyvozuje z údajně akceptovaných VOP. Za tímto účelem odkazovala na VOP založené na listu č. 594, které mají představovat VOP platné ke dni 9. 11. 2018, kdy byla dle jejích odvolacích tvrzení uzavřena kupní smlouva. 10. Žalobkyně konkrétně odkazovala na následující články VOP platné k 9. 11. 2018, které byly odvolacím soudem při jednání přečteny k důkazu: a) Na čl. 3 odst. 1, kde je datum dodání definováno jako den, kdy je předmět smlouvy připraven k předání a převzetí kupujícímu nebo dopravci v místě sídla prodávajícího. b) Na čl. 10 VOP, kde se strany dohodly, že pro účely vzniklých sporů se věcná a místní příslušnost soudů sjednává dle sídla prodávajícího. c) Na čl. 1 odst. 1 VOP, dle kterých jsou VOP součástí kupní smlouvy a v případě rozporu mezi kupní smlouvou a VOP, má přednost kupní smlouva. Závazkový vztah se řídí českým právem, zejména zákonem č. 89/2012 Sb., a podmínkami INTERCOMS 2010. d) Na čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a odst. 7 VOP. Ustanovení čl. 2 odst. 2 upravuje, že ceny jsou uvedeny EXW dle INTERCOMS 2010, provozovna prodávajícího (V., Praha), nebo CPT přeprava placena do místa určení. Podle čl. 3 odst. 1 VOP upravuje již zmíněné datum dodání jako den, kdy je zboží připraveno k převzetí v sídle prodávajícího. Odst. 7 téhož článku pak stanoví následující: „Místem plnění (dodání), Zboží v paritě EXW a CPT dle Intercoms 2010 se rozumí provozovna prodávajícího Vrážská 143, 153 01 Praha – Radotín v souladu s § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění.“ 11. Odvolací soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které řízení předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž k samotnému rozhodnutí zařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Vycházel přitom ze shora uvedených listin provedených k důkazu, které k odvolání připojila samotná žalobkyně a jejich správnost či pravost nebyla účastníky nikterak zpochybněna. Odvolací soud nedoplňoval dokazování výslechem 2 navřených svědků, kteří měli „dotvrdit“ obsah kupní smlouvy, neboť povinnost tvrzení má ve sporném řízení pouze účastník řízení, nikoliv svědek. K důkazu nebyly provedeny ani další v žalobě či v průběhu odvolacího řízení navržené listiny: daňový doklad č. 1934100033 ze dne 30. 10. 2019 k zakázce „Linde“, rozhodnutí ve věcech sp. zn 70 EVC 2/2023 a sp. zn. 70 EVC 3/2023, výpisy z obchodních rejstříků, dokladem K., a.s., z 19. 11. 2019, protokolem o jednání německého soudu ve věci vedené mezi účastníky o náhradu škody a e-mailovou komunikací mezi I. D. a K. P., jakož i mezi K. P. a H. V., neboť uvedené listiny nemají žádnou souvislost s předmětem daného řízení, o pravomoc českých či německých soudů. 12. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není. 13. VOP žalobkyně operují s dodacími podmínkami INTERCOMS 2010 (International Commercial Terms), což jsou mezinárodní pravidla pro výklad obchodních dodacích podmínek vydávaná Mezinárodní obchodní komorou (ICC). Definují povinnosti prodávajícího a kupujícího v mezinárodním obchodě, zejména ohledně přepravy, rizika a nákladů. Konkrétně dodací podmínka EXW (Ex Works/Ze závodu) znamená, že prodávající splní svou povinnost dodáním zboží kupujícímu ve svém závodě, skladu nebo jiném určeném místě. Tedy k předání zboží dochází v okamžiku, kdy prodávající umožní kupujícímu převzít zboží ve svém závodě. Prodávající nemá povinnost zboží nakládat a veškerá rizika a náklady spojené s přepravou nese kupující od okamžiku převzetí. Dodací podmínka CPT (Carriage Paid To/Přeprava placena do) znamená, že prodávající hradí náklady na přepravu zboží do sjednaného místa určení. K předání zboží dochází v okamžiku, kdy prodávající předá zboží prvnímu dopravci, kterého sám sjednal. Prodávající hradí náklady přepravy do sjednaného místa určení, ale jakmile však zboží předá prvnímu dopravci, veškerá rizika přecházejí na kupujícího. Popsané finanční doklady vystavené pro žalovanou a Passport však obsahují dodací podmínky DDU. Podmínka DDU (Delivery Duty Unpaid/Dodání bez placení cla) byla součástí mezinárodních obchodních podmínek INTERCOMS do roku 2010, kdy byla nahrazena podmínkou DAP (Delivery at Place). Podle podmínky DDU prodávající dodává zboží na dohodnuté místo v zemi určení, aniž by uhradil dovozní clo a daně. Kupující je odpovědný za celní odbavení a veškeré náklady spojené s dovozem. K předání zboží tedy dochází v okamžik, kdy prodávající dodá zboží na dohodnuté místo určení a připraví je k vyložení. Riziko přechází na kupujícího právě v okamžiku, kdy je zboží připraveno k vyložení na dohodnutém místě. 14. Odvolací dospěl k závěru, že popsaný obsah VOP specifikuje podmínky smluvního vztahu, kdy je ve smlouvě sjednáno dodání zboží v režimu EXW nebo CTP. V čl. 1 odst.1 zmíněných VOP se však uvádí, že tyto toliko rozšiřují ustanovení kupní smlouvy a že v případě rozporu kupní smlouvy a zmíněných VOP má přednost ustanovení kupní smlouvy. Sjednaná kupní smlouva se přitom od zmíněných VOP liší ve sjednaném režimu dodání zboží, který je DDU. Tento režim dokládají žalobkyní předložené faktury (Tax dokument – Invoice) a Passport vydané na podkladě kupní smlouvy, neboť poskytují nejvěrnější odraz podoby podmínek sjednaných mezi žalobkyní a žalovanou. Jelikož určení splniště (jakož ostatní přidružená ujednání – např. o ceně) se týkalo toliko zboží dodávaného v režimu EXW nebo CPT, nemohou VOP v předložené podobě založit splniště v provozovně žalobkyně. Z uvedeného důvodu považoval odvolací soud za nadbytečné prokazovat závaznost uvedených VOP pro žalovanou, přičemž žalovaná tuto skutečnost výslovně zpochybnila. 15. Lze tak učinit závěr shodující se se závěrem soudu I. stupně, jenž nebyl vyvrácen ani v odvolacím řízení, tedy že žalobkyně soudu kupní smlouvou neprokázala, že by mezi účastníky bylo sjednáno místo plnění nároku ze smlouvy na území České republiky. Naopak samotná žalobkyně v odvolacím řízení předložila listiny, které tuto skutečnost výslovně vyvracejí. V režimu dodací podmínky DDU bylo totiž místem plnění, tedy místem předání zboží kupujícímu, místo vykládky specifikované v mezinárodním nákladním listu (list č. 592), jež bylo určeno adresou v Německu. Na základě této skutečnosti by současně mohla být založena mezinárodní příslušnost německých soudů dle čl. 7 Nařízení Brusel I bis, pokud by již nebyly mezinárodně příslušné dle čl. 4 zmíněného nařízení. 16. K jednotlivým odvolacím námitkám žalobkyně v této souvislosti odvolací soud uvádí následující: a) Jelikož v čl.3 odst. 7 VOP je uvedeno, že se týká dodání zboží v paritě EXW a CPT dle INTERCOMS 2010 a v souladu s nimi i specifikuje adresu provozovny, je vyloučeno, aby se vztahovalo i na jiné dodací podmínky INTERCOMS, kde místem předání zboží není provozovna prodávajícího. Žalobkyní doložené faktury přitom dokládají sjednání podmínek DDU, které ve VOP upraveny nejsou. b) Určení českého práva pro řešení sporu se nijak nedotýká určení mezinárodní příslušnosti, naopak není ojedinělé, pokud soudy rozhodují spor dle práva cizího státu. 17. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně jako správné dle § 219 o. s. ř. ve výroku I. potvrdil, stejně jakož i v akcesorickém výroku II. o nákladech řízení, jehož správnost žalovaná ani nezpochybnila. 18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela neúspěšná a připadla jí tak povinnost uhradit úspěšné žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Při výpočtu nákladů odvolacího řízení zdejší soud zohlednil, že tarifní hodnotou sporu 87 000 EUR se s ohledem na pohyblivý směnný kurz vyhlašovaný ČNB průběžně mění, přičemž ke dni podání odvolání kurz činil 1 EUR: 25,355 Kč, a tarifní hodnota sporu činila tak 2 205 885 Kč. Ke dni 3. 12. 2025 činil kurz 1 EUR: 24,12 Kč, a tarifní hodnota sporu činila proto 2 098.440 Kč. Žalované v odvolacím řízení vznikly náklady, které se skládají z odměny 8 570 Kč za úkon právní služby odvolání nikoli do věci samé ze dne 22. 11. 2024, honorovaný v poloviční sazbě dle § 11 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT), z 1 související paušální náhrady výdajů za 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT (za úkony učiněné před 1. 1. 2025) a náhrada za DPH ve výši 1862,70 Kč. Celkové náklady řízení za prvý úkon činí 10.732,70 Kč. Za druhý úkon – účast právního zástupce žalované v odvolacím řízení, vzniklo žalované právo na odměnu advokáta v poloviční sazbě dle § 11 odst. 2 a 3 ve spojení s § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT), a z 1 související paušální náhrady výdajů za 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Celkové náklady řízení za druhý úkon s vyčíslením DPH: 10 732,70 Kč. Odměna – 8.350 Kč, režijní paušál – 450 Kč, DPH 21 % – 1848 Kč. Celkové náklady řízení za druhý úkon s vyčíslením DPH: 10 648 Kč. Celková náhrada nákladů odvolacího řízení proto činí 21 380,70 Kč. Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů řízení byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, které se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí, za podmínek ust. § 237, § 239 a násl. o. s. ř., k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně. Praha 4. prosince 2025 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu