USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: G., IČO xxx sídlem H., Praha zastoupena advokátkou Š. M. sídlem B., Praha proti žalovanému: W. P. P., narozen dne xxx bytem T., N., Polsko o zaplacení 202 367,45 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 5. 2024, č. j. 24 C 266/2022-79, takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil řízení (výrok I.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný účastník nemá právo na jejich náhradu (výrok II.), zároveň žalobkyni vrátil část soudního poplatku v částce 8 095 Kč (výrok III.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení o zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu Smlouvy o půjčce na kliknutí č. xxx, uzavřené dne 10. 5. 2021 mezi žalovaným a společností R., a.s., která svou pohledávku s veškerým příslušenstvím postoupila na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 2. 2022 na společnost I., a.s., IČ xxx, a tato jí postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 3. 2022 na žalobkyni. 3. Jelikož se jedná o řízení s cizím prvkem, kde žalovaný je státním občanem Polské republiky, zabýval se soud I. stupně nejprve otázkou, je-li dána jeho pravomoc k rozhodnutí příslušného sporu. Soud I. stupně posoudil svou pravomoc dle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I. bis (dále jen „Nařízení“), neboť se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, když smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Bydliště žalovaného se nachází v Polsku. Vzhledem k tomu, že se v daném případě neuplatnil ani čl. 26 Nařízení, neboť žalovaný zůstal po celou dobu řízení nečinný, nalézací soud řízení, z důvodu neodstranitelného nedostatku řízení podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zastavil s ohledem na nedostatek pravomoci. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 146 odst. 2 o. s. ř. a o vrácení části soudního poplatku bylo rozhodnuto dle § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 4. Proti rozhodnutí podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště na území ČR, když ve spise založené listiny takovému závěru neodpovídají. Žalovaný vždy uváděl bydliště v Polské republice, převládají platby u polských obchodníků, kromě dočasného zaměstnání v příhraničí se tak nepodávají žádné vazby žalovaného na území ČR. I za předpokladu, kdyby žalovaný měl bydliště na území ČR, namítala, že výlučná pravomoc soudu místa bydliště spotřebitele se neuplatní, neboť nebyla splněna jedna z podmínek čl. 17 bod 1 písm. c) Nařízení spočívající v zaměření činnosti podnikatele na stát bydliště spotřebitele, neboť R., a.s., IČ xxx, se nikterak nezaměřuje na jiný stát, než na Českou republiku a je zde třeba odlišovat mezi jednotlivými dceřinými společnostmi. Odkázala na rozsudek Evropského soudního dvora ve spojené věci Pammer a Hotel Alpenhof (C-585/08, C-144/09), ze kterého vyplývá, že pojem „zaměření se na určitý členský stát“ není v Nařízení definován a je potřeba jej vykládat autonomně (bod 55); pouhá skutečnost, že podnikatel uzavřel smlouvu s osobou, jež má bydliště v jiném členském státě neznamená, že se podnikatel na stát bydliště klienta zaměřuje (bod 76), závěr nemůže zvrátit ani pouhá skutečnost, že internetová stránka podnikatele je dostupná ze státu klienta (body 69–75). Dále Soudní dvůr dodává, že pro rozhodnutí, na které státy se podnikatel zaměřuje, je nezbytné zkoumat projevy vůle, ze kterých vyplývá, že podnikatel hodlá poskytovat služby v jiném členském státě, než má sídlo (bod 81), přičemž tyto projevy příkladmo uvedl v bodě 83 citovaného rozhodnutí. Soud I. stupně se měl zabývat mezinárodní příslušností dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení, na jehož základě jsou k projednání žaloby o nároku ze smlouvy příslušné soudy místa, kde byl nebo měl být závazek ze smlouvy splněn, resp. kde byly služby poskytnuty. Poskytnutí úvěru je poskytnutím služeb, proto lze u všech sporů vyplývajících z poskytnutých úvěrů nebo půjček dovodit pravomoc českých soudů. V případě poskytování úvěru je místem poskytnutí služby sídlo poskytovatele úvěru (bod 46 rozsudku Kareda C-249/16). Sídlo právní předchůdkyně žalobkyně se nachází na Praze 4. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud výrok I. a II. napadeného usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. V posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť je sporem vyplývajícím ze smlouvy o poskytnutí úvěru uzavřené mezi státním příslušníkem Polské republiky a společností se sídlem v České republice, založené dle práva České republiky. Pravomoc českých soudů bylo proto nutno přednostně posoudit dle dvoustranné mezinárodní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 1987 mezi bývalou ČSSR a PLR (publikována pod č. 42/89 Sb.). Citovaná dvoustranná mezinárodní smlouva, pokud upravovala pravomoc soudů smluvních stran ve věcech smluvních (čl. 39 odst. 2 cit. mezinárodní smlouvy), byla však modifikována po vstupu Polska i České republiky do Evropské unie ve spotřebitelských věcech Nařízením (ES) č. 1215/2012. Přestože tedy dvoustranná smlouva mezi ČR a Polskem ze dne 21. 12. 1987 je i nadále platná, při posouzení otázky pravomoci (resp. příslušnosti dle pojmů komunitárního práva) soudů v této soukromoprávní věci bylo nutno vycházet z Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, jak správně uvedl soud I. stupně. Dlužno přitom podotknout, že aplikace Nařízení má přednost před vnitrostátním právem (v tomto případě o. s. ř.). 8. Z obsahu spisu soud zjistil, že dne 10. 5. 2021 žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně R., a.s., zaslal návrh Smlouvy o půjčce na kliknutí č. xxx, kterým požádal o poskytnutí neúčelového úvěru ve výši 200 000 Kč. V návrhu označil místo svého trvalého bydliště adresou T., N., Polsko, v článku XV. návrhu uvedenou adresu označil jako svou kontaktní adresu. Z listin doložených ke kontraktačnímu procesu vyplývá, že žalovaný měl u R., a.s., veden běžný účet č. xxx, na který mu byl poskytnutý spotřebitelský úvěr v jím požadované výši zaslán. S ohledem na uzavření uvedené smlouvy elektronickým způsobem byla žalovaným podepsána prostřednictvím ověřeného certifikačního kódu. K posouzení úvěruschopnosti dlužníka žalovaný k návrhu doložil pracovní smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a společností O., a.s., na dobu určitou od 1. 8. 2019 do 31. 7. 2020 s místem výkonu práce na všech pracovištích O., a.s. Akceptace návrhu Smlouvy o půjčce na kliknutí ze dne 10. 5. 2021 byla žalovanému zaslána na jím uvedenou adresu v Polsku. 9. Řízení bylo u nalézacího soudu zahájeno podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 28. 11. 2022. Ze sdělení Ministerstva vnitra ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 21. a 27. 3. 2023 vyplývá, že žalovaný byl na území ČR za účelem zaměstnání registrován do 31. 12. 2019 a poté od 13. 1. 2021 do 31. 12. 2021, přičemž nahlásil adresu pobytu H., K., U. Žalovanému byly soudem doručeny písemnosti mezinárodní doručenkou na adresu uvedenou v záhlaví tohoto rozhodnutí, a to k rukám jiné osoby – R. P. 10. Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. 11. Podle čl. 6 odst. 1 Nařízení nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a článků 24 a 25. 12. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 13. Podle čl. 17 odst. 1 Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 14. Podle čl. 18 odst. 2 Nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 15. V daném případě, s ohledem na zamýšlenou aplikaci čl. 18 odst. 2 Nařízení, se měl soud I. stupně nejprve zabývat tím, zda jsou splněny podmínky čl. 17 odst. 1 Nařízení, které ve smyslu tohoto Nařízení definují pojem spotřebitelských smluv. S ohledem na skutečnosti, které vyplynuly z obsahu spisu, lze uzavřít, že na věc se nevztahují čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení, neboť nejde o spor ze smlouvy o koupi movitých věcí a úvěr nebyl poskytnut na koupi movitých věcí, ale bez uvedení účelu. Ve vztahu k písm. c) citovaného článku, s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 9. 2012 ve věci C-190/11, je nutno sledovat, zda byly splněny dvě specifické podmínky, za prvé, aby obchodník provozoval profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, kde má spotřebitel své bydliště, nebo aby se taková činnost jakýmkoliv způsobem na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřovala, a za druhé, aby sporná smlouva spadala do rozsahu této činnosti, přičemž soud musí sledovat i skutečnosti, které existovaly před uzavřením takovéto smlouvy, a které se ze strany podnikatele projevily například ve výslovné vůli oslovit zákazníky v jiném členském státě uvedením telefonického spojení s mezinárodní předvolbou či použitím jiné domény, než je doména členského státu sídla podnikatele, ale i z celkové činnosti podnikatele (srov. například rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09). 16. Z činnosti R., a.s., jako původního věřitele, se kterým spotřebitel smlouvu uzavřel, doložené ve spise, ani z jejích webových stránek zaměření takového rozsahu, jak je výše uvedeno, nevyplývá. R., a.s., nevykazuje atributy podnikatele zaměřujícího se na jiný členský stát ani nezpřístupňuje a nenabízí své služby spotřebitelům na území Polské republiky. S ohledem na nesplnění podmínek definice spotřebitelské smlouvy v čl. 17 odst. 1 Nařízení nelze na daný spor aplikovat čl. 18 odst. 2 Nařízení. 17. Z listin založených ve spise ke kontraktačnímu procesu vyplývá, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně R., a.s., uzavřel dne 26. 8. 2019 Smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, na základě které mu byly danou bankou poskytovány služby běžného účtu, přímého bankovnictví a debetní karty a poté návrhem Smlouvy o půjčce na kliknutí požádal o poskytnutí úvěru, a to vše v českém jazyce. Dále doložil pracovní smlouvu, která kromě jeho úvěruschopnosti osvědčovala, že s ohledem na místo výkonu práce na adrese pracovišť O., a.s., a trvání pracovního vztahu do 31. 7. 2021 má v úmyslu se zdržovat na území ČR. Žalovaný tedy v době interakce s žalobkyní vystupoval jako aktivní spotřebitel, který si sjednal úvěr v jiném členském státě, než je místo jeho bydliště v domovském státě, a vyvozoval v podnikateli dojem, že v tomto členském státě pobývá s úmyslem zdržovat se tam trvale. Nenáleží mu tak ochrana v podobě soudů či rozhodného práva blízkého spotřebiteli, která by byla poskytnuta tzv. pasivnímu spotřebiteli, který uzavírá smlouvu s podnikatelem ve svém domovském státě. Je proto nutné uzavřít, že ustanovení čl. 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis se na projednávanou věc nevztahuje. 18. Pro určení své mezinárodní (i místní) příslušnosti je nutno aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) citovaného Nařízení. Vzhledem k předmětu sporu, v němž je uplatňován nárok ze smlouvy o úvěru, který byl žalovanému poskytnut na jeho účet vedený u R., a.s., a žalovaný jej měl vrátit spolu s úroky na účet vedený taktéž u uvedené společnosti, je s ohledem na závěry vyslovené Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 15. 6. 2017, ve věci C-249/16, Saale Kareda proti Stefanu Benkömu, místem poskytnutí služby, ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky, místo, kde má úvěrová instituce poskytující úvěr sídlo, tj. na Praze 4. 19. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. 20. O nákladech řízení, včetně řízení odvolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, které se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí, za podmínek ust. § 237, § 239 a násl. o. s. ř., k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně. Praha 3. března 2025 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu