USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobkyně: A.,a. s., IČO: xxx sídlem E., Praha proti žalovanému: O. P., narozený xxx bytem G., Ch., Ukrajina o zaplacení 34 600 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. listopadu 2024, č. j. 55 C 336/2024-39, takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a že žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 384 Kč (výrok III.). 2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhá vůči žalovanému zaplacení shora uvedené částky z titulu nesplaceného kontokorentního úvěru podle rámcové smlouvy č. 2179198 a dodatku č. 11 k rámcové smlouvě – smlouvy o poskytnutí kontokorentu. 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci není dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí ve smyslu ustanovení Čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, vyhlášené pod č. 123/2002 Sb. m. s. (dále jen „SmlUkr“). Žalovaný nemá na území České republiky bydliště, nemá zde povolen žádný druh pobytu a nemá u českých orgánů hlášenou ani žádnou kontaktní adresu na území České republiky. Žalovanému se nepodařilo doručit zásilku na adresu uvedenou v žalobě. Soudu prvního stupně se sice podařilo zjistit adresu žalovaného v zahraničí, to však není rozhodné, a to zejména s ohledem na aktuální situaci na Ukrajině, kdy Ukrajina není schopna plnit své závazky plynoucí ze SmlUkr, a to včetně doručování písemností na Ukrajinu, sdělování domovských adres občanů apod. Současně je dle soudu prvního stupně bezpředmětné, aby se na Ukrajinu pokoušel doručit. Soud prvního stupně proto řízení podle ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. s tím, že zastavení zavinila žalobkyně, nicméně žalovanému žádné náklady nevznikly. O vrácení části soudního poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení § 10 odst. 3 a 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSOP“). 4. Proti tomuto usnesení podala odvolání žalobkyně, jež se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci nesouhlasí. Žalobkyně namítá, že žalovaný zjevně na území České republiky fakticky pobýval ještě v říjnu 2024. Následně odcestoval na Ukrajinu, nicméně sdělil žalobkyni, že se bude do České republiky vracet. Žalobkyně komunikovala s žalovaným i v průběhu soudního řízení, a to telefonicky, e-mailem i osobně, když se žalovaný dne 16. 10. 2024 dostavil na pobočku žalobkyně. Dne 4. 10. 2024 žalovaný požádal o vyčíslení dluhu a platební údaje k úhradě, následně dne 5. 10. 2024 požádal o možnost postupné úhrady dluhu. Dne 21. 10. 2024 žalovaný sdělil, že je na Ukrajině a zpět se bude vracet za jeden měsíc. Žalobkyně nebyla soudem vyzvána ke sdělení jí známých informací o pobytu žalovaného, proto bylo rozhodnutí o zastavení řízení pro žalobkyni překvapivé a nepředvídatelné. Žalobkyně současně nesouhlasí s tím, že Ukrajina není schopna plnit své závazky ze SmlUkr a že je bezpředmětné se pokoušet o doručení písemností na Ukrajinu. Žalobkyně doplnila e-mailovou adresu žalovaného a telefonické spojení. V návaznosti na to pak žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Pro případ, že se odvolací soud s rozhodnutím o zastavení řízení ztotožní, navrhla změnu výroku III. napadeného usnesení tak, že se žalobkyni vrací soudní poplatek ve výši 1 384 Kč, neboť důvody pro zastavení zde byly od počátku řízení, a žalobkyni proto ani nemohla vzniknout poplatková povinnost. K tomu odkázala na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 Co 1526/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 96/2017, nebo usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 175/2015 či sp. zn. 91 Co 419/2019. 5. Žalovaný, jemuž nebylo podané odvolání doručováno, se k němu ani nevyjádřil. 6. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadené rozhodnutí i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 7. Odvolací soud úvodem konstatuje, že pro účely určení příslušnosti českých soudů v předmětné věci je stěžejní nejprve správně určit rozhodnou normu mezinárodního práva. V zásadě přitom platí, že jakmile je ve sporu, který řeší soud členského státu Evropské unie, vyvolána otázka určení mezinárodní soudní příslušnosti, musí daný soud na prvním místě zvažovat aplikaci nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále jen „nařízení Brusel I bis“ (srov. body 26 a 27 rozsudku Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) ze dne 1. 3. 2005, ve věci C-281/02 „Owusu“, či obdobně bod 33 rozsudku ze dne 17. 11. 2011, ve věci C-327/10 „Lindner“). Kritériem osobní působnosti tohoto nařízení je v souladu s článkem 4 odst. 1 citovaného nařízení (dále jen „Brusel I bis“) bydliště žalovaného. Pojem bydliště fyzické osoby pak vymezuje článek 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis, jenž dále odkazuje na příslušnou normu domovského práva soudu, jenž řízení s mezinárodním prvkem vede. V České republice je proto pojem bydliště fyzické osoby ve smyslu nařízení Brusel I bis třeba vyložit podle ustanovení § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tj. jako místo, kde se daný člověk zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale. Pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) daného soudu je pak v souladu se zásadou perpetuatio fori rozhodné bydliště žalovaného v okamžiku zahájení řízení. 8. Teprve tehdy, zjistí-li daný soud, že žalovaný má své bydliště mimo území členských států EU a ve věci se současně neaplikuje ani žádná z výjimek upravených v ustanovení Čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis, toto nařízení se dále neuplatní a soud postupuje podle vlastní vnitrostátní právní úpravy. 9. Taková situace nastala rovněž v nyní řešené věci. Jednak bylo zjištěno, že žalovaný, který je občanem Ukrajiny, se nezdržuje na adrese v České republice, kterou dříve uváděl (Ú., Praha), a nebylo také zjištěno, že by se zdržoval na jakékoli jiné zdejší adrese. Ze sdělení Ministerstva vnitra ze dne 12. 11. 2024 pak bylo zjištěno, že žalovaný měl na území České republiky povolen pobyt za účelem dočasné ochrany od 29. 3. 2022 do 30. 9. 2023. V současné době není v evidencích hlášen k pobytu. V cizineckém informačním systému je uvedena adresa v zahraničí, konkrétně G., Ch., Ukrajina. Jde tu tedy o situaci odlišnou od té, která byla řešena v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 17. 11. 2011, ve věci C-327/10 (Lindner). Zatímco totiž tamní žalovaný byl občanem členského státu, u nějž toliko nebylo zjištěno konkrétní aktuální bydliště (byl proto odůvodněn předpoklad, že na území některého členského státu, nejpravděpodobněji toho, jehož je občanem, se skutečně zdržuje), zde jde o občana třetího státu, který může na území Schengenského prostoru pobývat bez víza toliko dočasně (do 90 dnů). V souladu s předpokladem poctivosti (presumptio boni viri, srov. též ustanovení § 7 o. z.) není namístě bez dalšího předpokládat, že žalovaný zde pobývá ilegálně, či že se ve skutečnosti nezdržuje na své adrese v domovském státě. 10. Za této situace pak není namístě trvat bezpodmínečně na tom, aby se soud prvního stupně pokusil doručit žalobu na Ukrajinu, neboť pravomoc (mezinárodní příslušnost) nemůže být v tomto případě založena účastí žalovaného v řízení podle ustanovení Čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis (toto ustanovení není zmíněno ve výjimkách popsaných v ustanovení Čl. 6 cit. nařízení); obdobný způsob založení pravomoci soudů jedné smluvní strany neupravuje ani SmlUkr. 11. Soud prvního stupně proto správně aplikoval příslušné ustanovení Čl. 48 odst. 5 SmlUkr, z něhož plyne pravomoc nikoli zdejšího, nýbrž ukrajinského soudu. Za těchto podmínek pak bylo vskutku namístě pro nedostatek pravomoci (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) řízení zastavit. Správně pak soud prvního stupně rozhodl též o náhradě nákladů řízení. 12. Pokud jde o námitku týkající se výše zaplaceného soudního poplatku, resp. jeho části, která by měla být žalobkyni vrácena, je třeba poukázat na to, že zákon o soudních poplatcích neposkytuje jasnou odpověď, jak postupovat v situaci, kdy po zaplacení soudního poplatku žalobcem soud dospěje k závěru, že ve věci není dána jeho pravomoc věc projednat a rozhodnout, a řízení z toho důvodu zastaví. V důsledku toho existují rozdílné právní názory zastávané v rozhodovací praxi obecných soudů, čehož si je vědom i Ústavní soud (srov. nález ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3877/19). Dle Ústavního soudu nicméně postup soudu, který v případě zastavení řízení z důvodu chybějící pravomoci vrátí pouze část zaplaceného soudního poplatku, nemusí vždy nutně představovat porušení ústavně zaručených práv poplatníka. V situaci, kdy zákon výslovně nestanoví, jak při zastavení řízení pro nedostatek pravomoci naložit se zaplaceným soudním poplatkem, respektive nestanoví, zda má být žalobci vrácen soudní poplatek v plné výši či pouze jeho část, přičemž na základě formulace příslušných zákonných ustanovení nelze zcela vyloučit ani jedno z nabízejících se řešení, mohou z ústavněprávního pohledu obstát obě tato řešení, jsou-li zároveň racionálně odůvodněna. 13. S ohledem na okolnosti posuzované věci je odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně rozhodl o vrácení části soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích správně. Odvolací soud má za to, že žalobkyně mohla mít přinejmenším pochybnosti o tom, zda se žalovaný trvale v České republice zdržuje. V e-mailu ze dne 21. 10. 2024, který žalobkyně předložila, žalovaný sdělil mimo jiné: „Nyní jsem na Ukrajině a nemohu ověřit podpis! Budu v ČR jeden měsíc,….“ Z tohoto e-mailu nevyplývá, že se bude do České republiky vracet za účelem zde žít trvale, jak se domnívá žalobkyně. Naopak toto sdělení vzbuzuje pochybnosti o bydlišti žalovaného, které žalobkyně mohla prověřit, když tvrdí, že s ní žalovaný komunikuje. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v tomto případě převáží fiskální (již vznikly náklady související s činností soudu, zejm. s řízením o vydání elektronického platebního rozkazu a následnou lustrací bydliště žalovaného) a regulační (pochybnost o bydlišti žalovaného) funkce soudního poplatku, a proto bylo na místě soudní poplatek vrátit pouze ve snížené výši, jak soud prvního stupně správně učinil. 14. Odvolací soud proto napadené usnesení v celém rozsahu jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Praha 22. dubna 2025 Mgr. Pavel Freibert v. r. předseda senátu