USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudců Mgr. Alice Žáčkové a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: S., IČO xxx sídlem D., B zastoupený advokátem T. M. sídlem S., B. proti žalované: C. G. L., narozená xxx neznámého pobytu zastoupená opatrovníkem P. F., advokátem sídlem P., Praha o zaplacení 1 500 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. března 2025, č. j. 13 C 51/2024-58, takto:Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a současně též o tom, že žalobci se po právní moci usnesení vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok III.). 2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhá vůči žalované zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím s tím, že tento nárok vznikl na základě odtahu motorového vozidla, reg. zn. xxx, provedeného žalobcem dne 20. 9. 2021 z důvodu blokového čištění v ulici V. v Brně; po blokovém čištění bylo odtažené vozidlo vráceno zpět na místo, ze kterého bylo odtaženo. Cena za provedení odtahu a vrácení vozidla na původní místo činí 1 500 Kč. Žalované byla za stěrač umístěna informace o provedeném odtahu a vrácení vozidla zpět spolu s výzvou k uhrazení částky 1 500 Kč. 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci není dána pravomoc českých soudů, neboť žalovaná nemá v České republice bydliště ani místo pobytu, není zde zaměstnána a nemá zde ani žádný majetek a zároveň mezi účastníky nedošlo k dohodě, která by mezinárodní příslušnost soudů České republiky pro daný spor založila. Soud prvního stupně aplikoval nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I. bis“, avšak neztotožnil se s názorem žalobce o tom, že je povinností soudu v případě, že žalovaná nemá v České republice bydliště, zjistit, zdali nemá bydliště v jiném členském státě. Soud prvního stupně v souvislosti s právem na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv zdůraznil povinnost projednání a rozhodnutí a zásadu hospodárnosti řízení. Pátrání po pobytu žalované v jiných členských státech Evropské unie by probíhalo v řádu měsíců i let, což je v rozporu s uvedenými zásadami. Je navíc povinností žalobce označit osobu žalované způsobem umožňujícím její jednoznačné ztotožnění. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s tvrzením žalobce o tom, že žalovaná na území České republiky majetek, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná skutečně vlastnila příslušné motorové vozidlo. Jako nepřiléhavou zhodnotil soud prvního stupně i argumentaci žalobce, že žalovaná měla na území České republiky evidován trvalý pobyt na adrese V. Praha, neboť dle sdělení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, žalovaná na území České republiky nikdy nepobývala, dle České správy sociálního zabezpečení zde nebyla ani zaměstnána. V návaznosti na tyto skutečnosti soud prvního stupně při užití ustanovení § 6 a § 87 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) a § 85 a § 86 o. s. ř. konstatoval, že mezinárodní příslušnost soudů České republiky není dána. Řízení proto podle ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné náklady nevznikly. O vrácení soudního poplatku rozhodl soud prvního stupně tak, že s ohledem na nedostatek pravomoci soudu se nejednalo o poplatný úkon, a proto zaplacený soudní poplatek podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vrátil žalobci v celém rozsahu. 4. Proti tomuto usnesení podal žalobce co do všech jeho výroků odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení (bez dalšího bližšího odůvodnění). 5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila. 6. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadené rozhodnutí i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. Odvolací soud úvodem konstatuje, že jakmile je ve sporu, který řeší soud členského státu Evropské unie, vyvolána otázka určení mezinárodní soudní příslušnosti, musí daný soud na prvním místě zvažovat aplikaci nařízení Brusel I bis (srov. body 26 a 27 rozsudku Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) ze dne 1. 3. 2005, ve věci C-281/02 „Owusu“, či obdobně bod 33 rozsudku ze dne 17. 11. 2011, ve věci C-327/10 „Lindner“). Kritériem osobní působnosti tohoto nařízení je pak v souladu s ustanovením Čl. 4 odst. 1 citovaného nařízení bydliště žalovaného. Pojem bydliště fyzické osoby vymezuje ustanovení Čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis, jenž dále odkazuje na příslušnou normu vnitrostátního práva soudu, který řízení s mezinárodním prvkem vede. V České republice je proto pojem bydliště fyzické osoby ve smyslu nařízení Brusel I bis třeba vyložit podle ustanovení § 80 o. z., tj. jako místo, kde se daný člověk zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale. Pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) daného soudu je pak v souladu se zásadou perpetuatio fori (§ 11 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) rozhodné bydliště žalovaného v okamžiku zahájení řízení. 8. Soud prvého stupně proto postupoval zcela správně potud, že na základě provedených šetření vyloučil možnost bydliště žalované (ve smyslu ustanovení Čl. 4 odst. 1 Brusel I bis, tj. za užití principu fakticity bydliště plynoucí z vnitrostátních právních předpisů) na území České republiky. Z neúspěšného pokusu o doručování soudních písemností na adresu V. Praha, je zřejmé, že žalovaná se na této adrese nezdržuje. To ostatně vyplývá i ze žalobcem předložených rozhodnutí v řízeních týkajících se žalované v jiných věcech, ve kterých je uváděna tatáž adresa, nicméně jí byl vždy (již od roku 2022) ustanovován opatrovník. Lze tedy mít postaveno na jisto, že se žalovaná na uvedené adrese nejméně od roku 2022 nezdržuje. Na uvedené adrese se navíc nachází hotel (R.), což s vysokou mírou pravděpodobnosti vylučuje bydliště žalované na této adrese. Ze sdělení Ministerstva vnitra ze dne 25. 3. 2024 prvostupňový soud správně zjistil, že žalovaná nikdy neměla na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt a neprochází ani evidencí cizinců ani registrem obyvatel. Sdělením České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 3. 2024 pak bylo zjištěno, že osoba žalované není evidována ani v jí vedených registrech. Indicie o bydlišti žalované ve smyslu shora uvedených východisek, nacházejícím se jinde na území Evropské unie pak nejsou soudu známy a žalobce je ani netvrdil. Lze přitom souhlasit se soudem prvního stupně v tom směru, že za těchto okolností není soud povinen pátrat po případném pobytu žalované v jiných členských státech Evropské unie, neboť při počtu členských států a riziku absence či výrazné prodlevy v dodání odpovědí se takový požadavek jeví jako neadekvátní. O žalované je tak známo pouze to, že dle kopie cestovního pasu je mexické státní příslušnosti, nicméně jiné bližší informace o jejím bydlišti k dispozici nejsou. 9. S ohledem na výše uvedené není možné aplikovat ani doktrínu posledního známého bydliště deklarovanou Soudním dvorem Evropské unie v e výše citovaném rozsudku ve věci „Lindner“, neboť tento do určité míry extenzivní výklad unijní soudní pravomoci byl judikován pouze ve vztahu k unijnímu státnímu příslušníkovi, nikoli jakékoli osobě jakéhokoli občanství, což by mimo jiné mohlo mít dalekosáhlý a deformační vliv na systém mezinárodního práva a pravidla určování mezinárodní soudní pravomoci jako taková. Další použití nařízení Brusel I bis, a to včetně jeho ustanovení Čl. 26, je pak vyloučeno s odkazem na taxativní výčet případů unijní soudní pravomoci upravených ustanovením Čl. 6 odst. 1 téhož nařízení. Pro úplnost je třeba doplnit, že neexistuje ani jiná relevantní mezinárodněprávní úprava mezi Českou a Spojenými státy mexickými. 10. V přezkoumávaném rozhodnutí byl z uvedených důvodů zcela správně aplikován zákon o mezinárodním právu soukromém (srov. § 2 ZMPS). Soud prvního stupně pak právně uzavřel, že pravomoc českých soudů není dána podle ustanovení § 6 odst. 1 ZMPS ve spojení s § 85 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se nicméně neztotožnil s argumenty soudu prvního stupně stran založení pravomoci českých soudů podle ustanovení § 6 odst. 1 ZMPS ve spojení s § 86 odst. 2 o. s. ř., tedy určení příslušnosti soudu na základě toho, kde má žalovaná majetek. 11. Soud prvního stupně měl za to, že nebylo prokázáno, že by žalovaná skutečně vlastnila předmětné motorové vozidlo, tedy že by v České republice měla majetek. K tomu však soud prvního stupně neuvedl žádné relevantní argumenty. Žalobce předložil kupní smlouvu, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k předmětnému motorovému vozidlu na žalovanou. Domněnky soudu prvního stupně v tom směru, že nebylo postaveno na jisto, zda za žalovanou neuzavřela smlouvu jiná osoba, která uvedla jiné než své údaje, nemají žádné opodstatnění. Soud prvního stupně měl k dispozici kopii cestovního pasu žalované, přičemž tam uvedené údaje se shodují s údaji (jménem a číslem dokladu) obsaženými v kupní smlouvě. Lze také podotknout, že podpis na kupní smlouvě vizuálně odpovídá podpisu žalované v předložené kopii jejího cestovního pasu. Jak potom správně poznamenal již soud prvního stupně, k převodu vlastnického práva dochází již samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti (srov. § 1099 o. z.) a zápis do veřejného seznamu, tedy registru vozidel, nemá na platnost či účinky takové smlouvy vliv. Pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. nadto postačí, je-li existence majetku žalovaného na území České republiky osvědčena. 12. Z právě popsaného je tedy zřejmé, že v poměrech nyní řešené věci je odůvodněn závěr o pravomoci zdejších soudů, a to na základě ustanovení § 6 odst. 1 ZMPS ve spojení s § 86 odst. 2 o. s. ř., tedy na základě existence majetku žalované na území České republiky, neboť vlastnictví žalované k předmětnému motorovému vozidlu nacházejícímu se na území České republiky bylo pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. v dostatečné míře osvědčeno. Za této situace tu ovšem nejsou podmínky pro závěr o nedostatku pravomoci, a tedy pro zastavení řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). 13. Odvolací soud proto podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadené rozhodnutí změnil tak, že řízení se nezastavuje. Poučení:Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Praha 19. května 2025 Mgr. Pavel Freibert v. r. předseda senátu