USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a JUDr. Heleny Karetové ve věci žalobkyně: V. K. bytem xxx xxx zastoupená advokátem xxx sídlem xxx proti žalované: B. - „xxx xxx“ xxx (xxx xxx xxx) registrační číslo: xxx sídlem xxx xxx o zaplacení 267 BGN s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. března 2024, č. j. xxx takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II.). 2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhá vůči žalované zaplacení shora uvedené částky z titulu náhrady škody za dodání poškozeného zboží. Žalovaná v reakci na evropský platební rozkaz namítla nedostatek mezinárodní příslušnosti českého soudu. 3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně má jako spotřebitel bydliště na území České republiky (dále jen „ČR“), žalovaná má sídlo ve xxx v Bulharské republice (dále jen „BG“), nárok vyplývá ze smlouvy o dodávce květin uzavřené online, dodávka byla realizována v BG, žalobkyně podala návrh na vydání evropského platebního rozkazu k soudu v obvodu svého bydliště v ČR. 4. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) tak posuzoval dle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (dále jen „nařízení o EPR“). Měl za splněnou jednu z kumulativních podmínek, a to, že žalobkyně je v pozici spotřebitele, nikoli, že je spotřebitel v procesním postavení žalované. Uzavřel, že pravomoc českých soudů na základě čl. 6 odst. 2 nařízení o EPR nelze založit. 5. K negativnímu závěru dospěl i při posouzení pravomoci dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Nejprve vyloučil, že by pravomoc byla založena dle čl. 26 Brusel I bis s ohledem na námitku žalované v rámci tzv. tacitní prorogace, stejně tak dle čl. 24 Brusel I bis týkající se výlučné příslušnosti, neboť spor nespadá pod žádnou z hypotéz předvídaných tímto článkem, ani dle čl. 25 Brusel I bis, neboť si strany pravomoc neujednaly. 6. Dále posuzoval možnost aplikace čl. 17 nařízení Brusel I bis, který se týká spotřebitelských sporů. Opět vyšel z toho, že žalobkyně je spotřebitelem, avšak nejedná se o koupi movitých věcí na splátky, ani o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, ani o ostatní případy, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Poslední odůvodnil tím, že žalovaná neposkytovala svou činnost na území ČR a ani svou činnost na ČR nezaměřuje, když smlouva byla uzavřena online, plnění proběhlo na území BG, komunikace probíhala v cizím jazyce, nikoliv v českém. Uzavřel, že pravomoc nelze založit ani dle čl. 18 odst. 1, 2 nařízení Brusel I bis. 7. Poznamenal, že nelze postupovat ani dle čl. 7 písm. b) odst. 1 nařízení Brusel I bis, když služby (nejen koupě květin, ale i jejich dodávka) byly poskytnuty v BG. Dle čl. 4 ve spojení s čl. 63 nařízení Brusel I bis je pravomoc soudů dána tam, kde má žalovaná sídlo, tj. v BG. 8. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně zastavil řízení pro nedostatek pravomoci dle § 103, § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. 10. Poznamenal, že o náhradě státu za vyplacené tlumočné dle § 148 odst. 1 o. s. ř. nerozhodl, neboť tyto náklady platí stát dle § 18 o. s. ř. ve spojení s § 141 odst. 2 o. s. ř. 11. Proti tomuto usnesení podala odvolání žalobkyně, jež se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci nesouhlasí, především s tím, že nelze aplikovat ustanovení upravující příslušnost soudů u spotřebitelských smluv ve smyslu oddílu 4 nařízení Brusel I bis. Má za to, že jsou naplněny podmínky pro určení pravomoci dle čl. 17 písm. c) nařízení Brusel I bis. K interpretaci pojmu „zaměřování se“ odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2084/2019 . Konstatovala, že k posouzení uvedeného slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem (například oslovení zákazníků z jiného členského státu, uvedení mezinárodní povahy dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény právního řádu, než je doména členského státu dle sídla podnikatele, popis cesty do místa poskytování služeb). Z webových stránek žalované na adrese „xxx“ vyplývá, že inzeruje, že: „xxx.“ Webové stránky jsou v anglickém jazyce na doméně „.com“, která není spojena s jedním konkrétním státem. Žalovaná tak ve vztahu k zahraničním spotřebitelům neužívá národní doménu „.bg“, a na svých stránkách výslovně uvádí možnost objednat květiny z ciziny či jakéhokoli jiného místa na světě. Podmínky pro aplikaci čl. 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis tak má za splněné. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. 12. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 13. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. napadené rozhodnutí i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 14. Odvolací soud úvodem konstatuje, že pro účely určení příslušnosti českých soudů v předmětné věci je stěžejní nejprve správně určit rozhodnou normu mezinárodního práva. V zásadě přitom platí, že jakmile je ve sporu, který řeší soud členského státu Evropské unie, vyvolána otázka určení mezinárodní soudní příslušnosti, musí daný soud na prvním místě zvažovat v případě podání návrhu na vydání evropského platebního rozkazu aplikaci nařízení o EPR, v ostatních případech nařízení Brusel I bis. 15. Odvolací soud shledal správným závěr o nemožnosti založit pravomoc českého soudu dle čl. 6 odst. 2 nařízení o EPR z důvodu nesplnění obou kumulativních podmínek, když žalobkyně je spotřebitelka, avšak nevystupuje ve sporu na žalované straně. Uvedené nadto nebylo zpochybňováno ani žalobkyní. 16. Soud prvního stupně pak správně posuzoval podmínky mezinárodní příslušnosti soudů toho kterého členského státu dle nařízení Brusel I bis. Správně nejprve vyloučil možnost založení pravomoci dle čl. 26, a to pro námitku žalované ohledně místní nepříslušnosti, stejně tak dle čl. 24 týkajícího se výlučné příslušnosti, neboť spor nespadá pod žádnou z hypotéz předvídaných tímto ustanovením (spor se netýká nemovitostí, právnických osob a jejich jednání, zápisů do veřejných rejstříků, patentů, ochranných známek a průmyslových vzorů, či výkonu rozhodnutí), ani dle čl. 25, neboť žádná z účastnic netvrdila, že si mezinárodní příslušnost zdejšího soudu ujednaly. 17. Dále se správně zabýval čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, dle něhož se ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6 a čl. 5 bod 7. Správně uvedl, že se v daném případě nejedná o koupi movitých věcí na splátky dle písm. a) citovaného článku, ani o půjčku či jiný úvěrový obchod za podmínek stanovených pod písm. b) citovaného článku. Poté správně zaměřil svou pozornost na čl. 17 odst. 1 písm. c), který se vztahuje ke všem ostatním případům, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. První podmínka přitom nebyla splněna, když žalovaná neprovozuje podnikatelskou činnosti v ČR, kde má žalobkyně své bydliště. Dále se tak správně zabýval výkladem pojmu „zaměřovat se“ ve vztahu k provozování podnikatelské činnosti na území ČR. 18. Odvolací soud ve shodě s žalobkyní považuje závěry učiněné v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, ve vztahu k výkladu pojmu „zaměřovat se“ za zásadní. V rozhodnutí je odkazováno na judikaturu Soudního dvora EU přijatou k výkladu pojmu „zaměřování“ dle čl. 15 odst. 1 písm. c) dříve účinného nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), která je plně uplatnitelná i při výkladu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. V odůvodnění se stanoví, že: „Pro účely aplikovatelnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků…..Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele (srov. rozsudek ve věcech Pammer a Alpenhof, body 61, 70, 75, 76, 80, 83 a 92). Jak již vysvětleno výše, uvedené judikatorní závěry lze bez dalšího vztáhnout i na nyní účinné nařízení Brusel I bis.“ 19. Z internetových stránek žalované bylo zjištěno, že tyto jsou v bulharštině s možností překladu, a to do jazyka anglického a dalších, nikoli však jazyka českého. Je na nich umístěna nabídka květinových a dalších produktů s možností jejich doručení. Byť objednávka může proběhnout telefonicky nebo přes internet, jako v tomto případě, což je dnes zcela běžný způsob uzavírání smluv, je jejich dodávka omezena na BG. Na stránkách se uvádí, že doručení květin do centrální části města xxx je za určitých podmínek zdarma, do vyjmenovaných čtvrtí, například xxx, xxx xxx a xxx xxx, xxx , xxx xxx, xxx a vesnici xxx (vše BG) za poplatek. Z uvedeného plyne, že dodávky květin do zahraničí, tedy ani do ČR, nerealizují. Jako akceptovaná měna je uvedena toliko bulharská (BGN), není uváděna česká koruna (ale ani kupř. euro). Uzavřít tak, že žalovaná zaměřuje svou podnikatelskou činnost na ČR pouze na základě toho, že webové stránky jsou na doméně „.com“ a květiny lze objednat „odkudkoli“ (což je u internetových či telefonických objednávek možné z povahy věci vždy), nepochybně nelze. Soud prvního stupně tak správně dospěl k závěru o nemožnosti založit svou mezinárodní příslušnost dle čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro nenaplnění podmínek dle čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis. 20. Odvolací soud dodává, že soud prvního stupně i správně vyloučil založení pravomoci dle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, když sídlo žalované je na území BG. Proto je dle uvedeného článku ve spojení s 63 odst. 1 písm. a), 3 nařízení Brusel I bis příslušný soud v BG dle sídla žalované. Ke stejnému závěru pak vede i aplikace čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, neboť k dodání zboží (květin) mělo dojít v Bulharsku. Za těchto podmínek pak bylo namístě zastavit řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínek řízení, konkrétně v podobě absence mezinárodní příslušnosti zdejšího soudu. 21. Odvolací soud proto napadené usnesení, včetně nákladového výroku, jako věcně správné potvrdil dle § 219 o. s. ř. 22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že úspěšné žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Pouze proti nákladovým výrokům nelze podat dovolání dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Praha dne 29. ledna 2025 Mgr. Pavel Freibert v. r. předseda senátu