USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobce: K. J., narozený xxx bytem xxx, Praha zastoupený advokátem proti žalované: M. M., narozená xxx bytem xxx, Paříž, Francouzská republika zastoupená advokátem o zaplacení 107 585,424 EUR, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. srpna 2024, č. j. 18 C 165/2024-96, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 124,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. Odůvodnění: 1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl v řízení, v němž se žalobce svou žalobou, doručenou soudu dne 31. 5. 2024, domáhá vůči žalované zaplacení částky 107 585,424 EUR coby bezdůvodného obohacení, které má spočívat v tom, že žalovaná bez spravedlivého důvodu a jakékoliv předchozí dohody výlučně užívá celou součást bytového domu na adrese xxx, Paris, konkrétně jednotku č. xxx, byt umístěný ve xxx patře a část půdy a společných prostor odpovídající poměru xxx z celkové rozlohy, jednotku č. xxx, sklep umístěný v suterénu domu a část půdy a společných prostor odpovídající poměru xxx z celkové rozlohy, a jednotku č. xxx, pokoj umístěný v xxx. patře domu a část půdy a společných prostor odpovídající poměru xxx z celkové rozlohy (dále jen „společné nemovitosti“), ačkoliv každý z účastníků je vlastníkem id. ˝ komplexu těchto společných nemovitostí. Žalovaná dle žalobních tvrzení užívá společné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu a žalobci za to ničeho nehradí, krom toho žalobce hradí poplatky a náklady související s vlastnictvím a užíváním nemovitých věcí i za žalovanou. Žalobce se tak domáhá ve vztahu ke společným nemovitostem náhrady za nadužívání spoluvlastnického podílu žalovanou a náhrady nákladů souvisejících s vlastnictvím a užíváním společných nemovitostí, které za žalovanou v její prospěch vynakládá. 3. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na konstatování, že žalovaná je státní občankou Francie s bydlištěm ve Francii a nárok žalobce se týká nemovitostí v jiném členském státě. Soud prvního stupně za této situace aplikoval nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, z jehož ustanovení Čl. 7 odst. 2 plyne v případě deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti příslušnost soudu podle místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Soud prvního stupně má přitom za to, že ke škodné události došlo v místě, kde se nachází společné nemovitosti, tj. ve Francii, neboť tam došlo k nadužívání spoluvlastnického podílu žalovanou na úkor žalobce, přičemž majetkový úbytek tvrzený žalobcem je až druhotný s ohledem na skutečnost, že vydání předmětu bezdůvodného obohacení není dobře možné. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že součástí věcných práv upravených v českém občanském zákoníku je i vypořádání nákladů vynaložených jedním ze spoluvlastníků na společnou věc a žalobce se tímto způsobem domáhá ochrany jeho výsad vyplývajících z jeho vlastnického práva, tudíž minimálně v rozsahu k tomuto nároku je k rozhodnutí pravomocný dle ustanovení Čl. 24 odst. 1 nařízení Brusel I bis francouzský soud jako soud určený dle polohy nemovitých věcí. 4. Proti tomuto rozhodnutí brojí žalobce včasným odvoláním, v němž namítá, že škoda je představována majetkovým úbytkem ve sféře žalobce, který má bydliště v České republice, kde také došlo k faktickému majetkovému úbytku. Ohledně výkladu slovního spojení „xxx“ poukázal žalobce na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 19 Co 170/2023, dle kterého k tvrzené škodě mělo dojít v České republice, neboť škoda je představována majetkovým úbytkem ve sféře žalobce, který tu má své bydliště. Žalobce konstatoval, že obdobně je tomu v posuzované věci, neboť škoda je představována majetkovým úbytkem ve sféře žalobce. Majetek žalobce se nezvýšil o částku, o kterou by se byl zvýšil, kdyby k bezdůvodnému obohacení ze strany žalované nedošlo. Žalobce současně odkázal na judikaturu SDEU (Andreas Kainz v. Pantherwerke AG, C-45/13), dle které slovní spojení „místo, kde došlo ke škodné události“ musí být chápáno tak, že zároveň zahrnuje místo, kde vznikla škoda, a místo příčinné události, která vedla ke škodě, takže žalovaný může být dle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa. Místem příčinné události je dle žalobce Francie, místem škody je však místo bydliště žalobce, kde došlo v důsledku bezdůvodného obohacení k faktické škodě, majetkovému úbytku ve sféře žalobce. Soudem prvního stupně citovaná judikatura SDEU není přiléhavá, neboť podstatou těchto rozhodnutí je, že zvláštní příslušnost podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis musí být odůvodněna úzkým vztahem mezi kvazideliktním jednáním a soudem, který má o sporu rozhodnout. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu je místem, kde došlo ke škodné události, právě místo, kde vznikla újma, pokud tato újma spočívá výlučně ve finanční ztrátě, která se projeví na bankovním účtu žalobce a je důsledkem protiprávního jednání, k němuž došlo v jiném členském státě. K nejužšímu vztahu ke kvazideliktnímu jednání odkázal žalobce rovněž na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2024, č. j. 12 Co 365/2023-178, kde bylo rozhodnuto, že právě soud prvního stupně je příslušný k rozhodování i ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví žalobce a žalované k předmětným nemovitým věcem. 5. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce považuje napadené rozhodnutí za správné. Žalovaná namítá, že závěry Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 19 Co 170/2023 nelze aplikovat na posuzovanou věc, resp. že na jejich základě nelze dospět k závěru, že ustanovení Čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis má být v posuzované věci vykládán a aplikován tak, že místem, kde ke škodní události došlo, je bydliště žalobce. Nyní řešená věc je založena na zcela odlišných skutkových okolnostech. Ve věci 19 Co 170/2023 šlo o nárok na vydání 708 kusů Bitcoinů, tedy majetek, který není nijak místně ukotven. Naopak v projednávané věci se jedná o nárok vztahující se k nemovitostem, které se nachází na fixním místě, resp. z jejich tvrzeného nadužívání, resp. rovněž tvrzenému znemožnění užívání nemovitostí žalobcem ze strany žalované (z čehož žalobce svůj nárok dovozuje), k němuž může z povahy věci docházet pouze v místě, kde se nemovitosti nacházejí. Žalovaná poukázala na rozhodnutí SDEU ve věci C-168/02, kde SDEU dospěl k závěru, že „pojem místo, kde ke škodní události došlo, nelze vykládat rozšiřujícím způsobem tak, že by zahrnoval každé místo, kde mohou být pociťovány škodlivé následky skutečnosti, která způsobila škodu, ke které ve skutečnosti došlo v jiném místě“. Jinými slovy, „pojem místo, kde ke škodní události došlo, nezahrnuje místo bydliště žalobce, kde se nachází centrum jeho majetkových zájmů, jen ze samotného důvodu, že zde utrpěl peněžní újmu vyplývající ze ztráty části majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném státě, než je smluvní stranou“. SDEU současně poukázal na to, že okolnost, kde se nachází „centrum majetkových zájmů“ poškozeného (žalobce), je skutkovou okolností nejistou (může se měnit) a založení výkladu pojmu „místo, kde ke škodní události došlo“ na této skutkové okolnosti je v rozporu jak s principem, že žalobci musí být umožněno snadno určit soud, ke kterému může podat návrh, tak s principem, že pro žalovaného musí být dostatečně předvídatelné, kde může být žalován. SDEU rovněž zdůraznil, že takto založený výklad by nejčastěji vedl k uznání příslušnosti soudů dle bydliště žalobce, což je v rozporu s principy mezinárodní příslušnosti v rámci EU, která příslušnosti dle žalobce není nakloněna. Žalovaná rovněž nesouhlasí s žalobcovým výkladem pojmu úzký vztah mezi kvazideliktním jednáním a soudem. Odkazovaný rozsudek SDEU ve věci C-304/17 se týká diametrálně odlišné věci, neboť předmětem řízení byly nároky z investičního vztahu. Společné nemovitosti se nachází ve Francii, zde byly žalobcem a žalovanou do spoluvlastnictví nabyty, zde dochází k jejich užívání a k platbě veškerých nákladů souvisejících s jejich užíváním. S odkazem na rozsudek SDEU ve věci C-12/15 pak žalovaná uvádí, že místo účtu žalobce nelze považovat za dostatečně relevantní vazbu, tedy za místo, kde došlo ke škodě. Žalovaná tedy shrnuje, že určení místa, kde došlo ke škodě (a tedy i určení příslušnosti), pouze na základě místa účtu žalobce (nakolik žalobce netvrdí, že náklady spojené se společnými nemovitostmi platil z účtu vedeného v ČR) anebo na základě bydliště žalobce (místa, kde se nachází centrum zájmů žalobce) je v rozporu s konstantní judikaturou SDEU a s principy určování mezinárodní příslušnosti dle nařízení Brusel I bis. Žalovaná současně nesouhlasí se závěrem žalobce o tom, že věc má nejužší vztah k soudu prvního stupně. Žalovaná v této věci zdůrazňuje, že rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 356/2023-178, na nějž žalobce odkazuje v tom smyslu, že jím bylo pravomocně rozhodnuto o příslušnosti soudu prvního stupně pro řízení ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je aktuálně předmětem dovolacího řízení před Nejvyšším soudem vedeného pod sp. zn 23 Cdo 2305/2024, v němž doposud nebylo vydáno rozhodnutí a v němž žalovaná závěr o příslušnosti soudu prvního stupně rozporuje. Žalovaná je přesvědčená, že předmětná věc má nejužší vztah k území Francie (k soudům v příslušném pařížském obvodu). Žalovaná na tomto místě opakuje, že společné nemovitosti se nacházejí ve Francii a v tomto místě dochází k jejímu užívání ze strany žalované, z něhož žalobce svůj nárok dovozuje. S odkazem na tento úzký vztah k území Francie soud prvního stupně napadené usnesení rovněž odůvodnil. Nad rámec výše uvedeného lze poukázat na to, že rovněž žalobce své užívací právo k nemovitostem (o němž tvrdí, že je mu v jeho výkonu žalovanou bráněno a odvozuje z něj svůj nárok) může vykonávat pouze v místě společných nemovitostí, tedy ve Francii. Stejně tak veškeré poplatky a náklady související se společnými nemovitostmi jsou hrazeny ve Francii a vzniká na ně nárok podle francouzského práva. Veškeré rozhodné okolnosti v daném případě, včetně místa tvrzeného kvazideliktního jednání a místa vzniku tvrzené škody, jsou tedy situovány ve Francii. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud podanému odvolání nevyhověl a napadené usnesení potvrdil jako správné. 6. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadené rozhodnutí i řízení, které předcházelo jeho vydání, a aniž by bylo třeba nařídit jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.), shledal, že odvolání není důvodné. 7. Odvolací soud dospěl k závěru, že posouzení otázky mezinárodní příslušnosti provedené soudem prvního stupně je správné. 8. Předmětem řízení je nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které spatřuje jednak v nadužívání spoluvlastnického podílu na společných nemovitostech ze strany žalované a jednak též v úhradě nákladů souvisejících s vlastnictvím a užíváním předmětných nemovitých věcí ze své strany (v plném rozsahu) ve prospěch žalované. 9. Soud prvního stupně správně vyšel za této situace z právní úpravy obsažené v nařízení Brusel I bis, přičemž příslušnost českých soudů není založena ani obvyklým bydlištěm žalované (Čl. 4) ani její účastí na řízení (Čl. 26 odst. 1). Žalovaná pak může být před českými soudy žalována pouze za podmínky, že tu jsou splněny předpoklady mezinárodní příslušnosti podle jiných ustanovení citovaného nařízení (Čl. 5 odst. 1). 10. Soud prvního stupně pak správně aplikoval Čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť žalobou uplatněný nárok, jak jej žalobce vymezil, je bezpochyby případem kvazideliktní odpovědnosti, neboť je tvrzeno, že žalovaná nadužívá společné nemovitosti, které jsou ve spoluvlastnictví žalobce a žalované. Pro určení mezinárodní příslušnosti přitom je určující právě vymezení projednávaného nároku provedené žalobcem, neboť teprve mezinárodně příslušný soud pak může v dalším řízení provádět dokazování směřující k objasnění tvrzených skutečností a meritornímu posouzení uplatněného nároku. 11. Správný je i postup soudu prvního stupně, který při zkoumání podmínek aplikovatelnosti výše uvedeného ustanovení nařízení Brusel I bis vycházel ze závěru rozsudku SDEU ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-242/20, který byl poté reflektován i v judikatuře zdejšího Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2327/2022). Odvolací soud k tomu doplňuje, že byť se uvedené závěry SDEU vztahují k nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, tzv. nařízení Brusel I, prosadí se i při výkladu nařízení Brusel I bis, na což poukázal i Nejvyšší soud. 12. K použití ustanovení Čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je pak třeba splnění dvou podmínek, a to: (1) žaloba nesmí souviset se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu ustanovení Čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis a (2) žaloba musí směřovat k určení odpovědnosti žalovaného. Soud prvního stupně pak správně uzavřel, že obě uvedené podmínky jsou v posuzované věci splněny. Žaloba o vydání bezdůvodného obohacení nesouvisí se smluvním vztahem mezi účastníky a současně má tvrzený původ v kvazideliktním jednání žalované, která má dle žalobních tvrzení v rozporu se zákonem nadužívat svůj ideální podíl na společných nemovitostech a nepodílí se ani na úhradách nákladů s vlastnictvím těchto nemovitostí spojených. Pro aplikaci ustanovení Čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis tudíž byly splněny podmínky. 13. K těmto závěrům ostatně neměl žádných námitek ani žalobce, který nicméně nesouhlasil s výkladem pojmu „místo, kde došlo ke škodné události“. Odvolací soud se nicméně i v tomto bodě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Obohacení může spočívat v rozmnožení majetku obohaceného, a to v podstatě jakoukoliv formou; v každém případě však musí obohacení spočívat v majetkové hodnotě. Současně platí, že rozsah povinnosti vydat bezdůvodné se neodvíjí od újmy ochuzeného, ale od prospěchu nabytého obohaceným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015). Prospěchu dle tvrzení žalobce nabývá žalovaná nadužíváním společných nemovitostí; shodně přitom i k odpovídající újmě žalobce dochází tamtéž, neboť právě tam by případně mohl svůj vlastní spoluvlastnický podíl odpovídajícím způsobem užívat, avšak nečiní tak. Místem, kde dochází ke škodné události ve smyslu ustanovení Čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je tak pouze a jedině místo, kde se společné nemovitosti nacházejí, tj. ve Francii. Obdobně to platí i ve vztahu k platbám žalobce souvisejícím s vlastnictvím společných nemovitostí, neboť bezdůvodné obohacení není bez dalšího založeno již jen tím, že on sám ze svého účtu tyto platby realizuje, nýbrž vychází z toho, že žalovaná se na těchto platbách odpovídajícím způsobem nepodílí. Tato rozhodující okolnost je pak spojena na jedné straně s předmětnými společnými nemovitostmi (z jejichž /spolu/vlastnictví plyne příslušná povinnost k hrazení s tím spojených nákladů) a na straně druhé se samotnou žalovanou (která se na těchto úhradách nepodílí). Pokud žalobce tyto úhrady v celém rozsahu realizuje sám, pak tím plní v odpovídající míře povinnost, která vznikla žalované ve Francii podle tamního práva v souvislosti se (spolu)vlastnictvím tam situovaných společných nemovitostí. Nelze přitom akceptovat, že příslušnost v podstatě kteréhokoli soudu (členského státu) by mohla být založena pouze tím, že si v příslušném obvodu (státu) žalobce založí účet, z nějž tu kterou platbu provede (či naopak nikoli). 14. Pokud žalobce odkazoval na závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2023, č. j. 19 Co 170/2023-412, nelze v posuzované věci použít, neboť tyto se týkaly skutkově odlišných okolností – tvrzeného majetkového úbytku v důsledku protiprávního vylákání plnění. V nyní posuzované věci nicméně tvrzený majetkový úbytek odpovídá pouze žalobcem pociťovanému škodlivému následku skutečnosti, že žalovaná má nadužívat společné nemovitosti, nikoli přímému majetkovému úbytku. Není totiž pravdou, že nedošlo-li by k tvrzenému bezdůvodnému obohacení ze strany žalobkyně, majetek žalobce by se (nutně) zvýšil. Samotné nadužívání totiž na rozsah majetku žalobce nemá vliv. Odvolací soud se proto kloní k závěrům SDEU, na které odkazoval i soud prvního stupně. Konkrétně lze uvést např. rozsudek SDEU ze dne 12. 9. 2018, Helga Löber proti Barclays Bank plc, C-304/17, bod 35, dle kterého slovní spojení „místo, kde došlo ke škodné události“ nelze vykládat rozšiřujícím způsobem tak, že by zahrnoval každé místo, kde mohou být pociťovány škodlivé následky skutečnosti, která způsobila škodu, ke které ve skutečnosti došlo v jiném místě, takže se nevztahuje na místo, o kterém oběť tvrdí, že zde utrpěla peněžní újmu v důsledku původní škody, která vznikla a kterou utrpěla v jiném členském státě. Stejně tak soud prvního stupně příhodně poukázal na judikaturu SDEU týkající se centra majetkových zájmů, kdy slovní spojení „místo, kde došlo ke škodné události“ nelze rozšiřovat ani tak, že zahrnuje místo bydliště žalobce, kde se nachází centrum jeho majetkových zájmů, jen ze samotného důvodu, že zde utrpěl peněžní újmu vyplývající ze ztráty částí jeho majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném členském státě (srov. rozsudky SDEU ze dne 10. června 2004, Kronhofer, C 168/02, bod 20 a násl., a ze dne 16. června 2016, Universal Music International Holding, C 12/15, bod 35). Naproti tomu není přiléhavý odkaz žalobce na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2024, č. j. 12 Co 365/2023-178, neboť aniž by se odvolací soud jakkoli vyjadřoval k závěrům v něm uvedeným, není pochyb o tom, že v nyní posuzované věci (na rozdíl od tam projednávaného případu) majetková práva žalobce nevyplývají z manželského vztahu, nýbrž ze spoluvlastnictví společných nemovitostí, a bez jakýchkoli pochyb se proto použije úprava nařízení Brusel I bis. 15. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nedospěl k závěru o tom, že by existovalo více míst, kde došlo ke škodné události, nebylo třeba se zabývat nejužším vztahem (některého z takových vícero míst) ke konkrétnímu soudu (členskému státu), jak argumentoval žalobcem s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3037/2020. 16. Závěr soudu prvního stupně, že příslušné jsou soudy ve Francii, a to jak pokud jde o nároky z tvrzeného nadužívání společných nemovitostí, tak i o nároky plynoucí z úhrady nákladů spojených s jejich vlastnictvím a užíváním těchto nemovitostí, je tudíž správný. 17. Tyto závěry, týkající se toliko mezinárodní příslušnosti soudu, nijak nepředjímají další průběh řízení. Předmětem tohoto nynějšího rozhodnutí je tak výhradně určení soudu, který je (mezinárodně) příslušný k provedení tohoto řízení a k rozhodnutí o projednávaném nároku, ať už bude konečné meritorní rozhodnutí (včetně výsledného právního posouzení věci) jakékoli. 18. S ohledem na vše shora uvedené tedy odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. tak, že právo na náhradu přiznal procesně zcela úspěšné žalované. Přiznaná částka pak odpovídá nákladům vynaloženým v odvolacím řízení na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), z tarifní hodnoty ve výši 2 704 159,53 Kč (částka 107 585,42 EUR při kurzu 25,135 Kč/EUR stanoveném Českou národní bankou ke dni 6. 2. 2025), tj. odměna ve výši 9 570 Kč za vyjádření se k odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí (§ 11 odst. 2 písm. c/ AT), dále paušální náhrada výdajů ve výši 450 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1, 4 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze souhrnu těchto částek. Celkem tak žalované náleží náhrada ve výši 12 124,20 Kč. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. a neshledal důvod pro její prodloužení, místo plnění je určeno podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Praha 10. března 2025 Mgr. Pavel Freibert v. r. předseda senátu