č. j.: 21 Ad 2/2025 - 75     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Kočkou-Amortem ve věci žalobce: X., narozený dne X. bytem X. zastoupený advokátem Mgr. Liborem Hlavsou sídlem Guldenerova 510/5, 326 00  Plzeň   proti žalované:   Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 150 00  Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 12. 2024, č. j.: X. takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 10. 12. 2024, č. j.: X., se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí žalované ze dne 1. 8. 2023, č. j.: X., se zrušuje. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 17 340 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho současného zástupce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou řádně a včas podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10. 12. 2024, č. j.: X., jímž byly zamítnuty jeho námitky proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 8. 2023, č. j.: X., jímž byla žalobci zamítnuta žádost o zvýšení starobního důchodu o částku zvýšení za vychované dítě pro nesplnění podmínek čl. II zákona č. 323/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 323/2021 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „z.d.p.“), a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“). II. Obsah žaloby 2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaná rozhodnutí postavila v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 13 Ad 30/2023-131, znovu pouze na srovnání výdělků matky dítěte a žalobce, a nikoli za celou dobu od synova narození až do jeho zletilosti, nýbrž jen v účelově vybraných rocích 1980 – 1987, navíc žalobce od roku 1988 přestal pracovat jako X. a výdělek se mu radikálně snížil. Právní režim společné péče rodičů je pro věc nerozhodný, jelikož nic nevypovídá o tom, zda a v jakém časovém rozsahu každý z rodičů o dítě osobně pečoval. Rozsah odměňování X. nevyplýval z toho, zda pracoval na plný úvazek, vycházel z konkrétního nastavení směn v grafikonu X. Žalobce musel plánování směn přizpůsobit péči o syna, čímž musel brát hůře odměňované směny. Žalovaná nemohla zjistit konkrétní rozsah osobní péče žalobce o syna z evidenčních listů důchodového pojištění a ani neprovedla žádné šetření k prověření faktického rozsahu péče včetně výslechu žalobcova syna. Není zřejmé, z čeho žalovaná dovodila, že se i po dovršení jednoho roku dítěte uskutečňovala obvyklá společná péče obou rodičů ve stejném časovém rozsahu. 3. Podle žalobce zatěžuje prvostupňové i napadené rozhodnutí nicotnost, když žalovaná rozhodla o žádosti o výchovné navzdory absenci své věcné příslušnosti ve smyslu ust. § 6 odst. 4 písm. a) bodu 14 zákona č. 582/1991 Sb. 4. Matka v čestném prohlášení ze dne 17. 10. 2022 potvrdila, že žalobce o syna nejméně po dobu deseti roků pečoval do dosažení zletilosti v největším rozsahu. Sice byla upoutána na lůžko a nemohla se osobně účastnit úředních jednání, ale její psychický stav jí nebránil projevit vůli, jak vyplývá z vyjádření praktické lékařky ze dne 22. 11. 2021. Skutkové zjištění, že matka nebyla minimálně od 15. 12. 2021 schopna projevit vůli ve formě čestného prohlášení, nemá oporu v rozhodnutí ÚMČ Praha 6 ani v jiném dokumentu žalované. Absence vlastnoručního podpisu matky na jejím čestném prohlášení neznamená, že se s jeho obsahem neztotožňuje. Čestné prohlášení učinil jí zvolený advokát jejím jménem a ve smyslu ust. § 34 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s.ř.“), z něj vznikla práva a povinnosti přímo matce. 5. Výzvu dle ust. § 53 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. žalovaná vydala v rozporu s ust. § 53 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění zákona č. 323/2021 Sb., které představuje lex specialis ve věcech posuzování žádosti o zvýšení starobního důchodu o výchovné. Žalovaná nesprávně shledala spor o rozsah osobní péče o dítě mezi matkou a žalobcem, ačkoli tento spor nenastal. Současně i syn čestným prohlášením potvrdil, že žalobce o něj po relevantní dobu do dosažení zletilosti osobně pečoval v největším rozsahu. 6. Ze zákona č. 323/2021 Sb. i z výkladu žalované a Ministerstva práce a sociálních věcí, kdy žalobce citoval jejich webové stránky, vyplývá, že pokud žena – matka dítěte, jejíž starobní důchod byl zvýšen o „výchovné“ automaticky, netrvá na tom, že o dítě pečovala v největším rozsahu, potud mezi rodiči nevznikne spor o rozsahu osobní péče. Žena – matka dítěte by se proti žádosti otce dítěte o zvýšení starobního důchodu musela ohradit výslovně projevenou vůlí. Při absenci sporu ve smyslu ust. § 84a zákona č. 582/1991 Sb. postačuje podání žádosti na předepsaném tiskopisu obsahující čestné prohlášení žadatele spolu s rodným listem dítěte, čímž se bez dalšího prokáže splnění zákonných podmínek pro vznik nároku a další dokazování se již neprovádí. Smyslem řízení o žádosti o zvýšení starobního důchodu o výchovné při absenci sporu je pouze ověřit z rodného listu údaj o vychovaných dětech a z čestného prohlášení v něm uvedené skutečnosti rozhodné pro vznik nároku. Žalobce v řízení předložil rodný list dítěte a čestné prohlášení, čímž bez dalšího prokázal osobní péči o syna ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků v největším rozsahu. Žalovaná staví svá opačná tvrzení na spekulacích či z hlediska zákona nerozhodných skutečnostech a žalobcem prokázaný stav řádně nevyvrátila. 7. Pokud jde o neopatření žádosti vlastnoručním podpisem, s ohledem na ust. § 34 s.ř. a na absenci výslovného zákonného požadavku na vlastnoruční podpis žadatele na formulářové žádosti o výchovné obsahující čestné prohlášení platí, že žalobcova žádost je perfektní, neboť právní zástupce vystupoval v řízení jménem žalobce a z úkonu právního zástupce vznikly práva a povinnosti přímo zastoupenému žalobci. Žalovanou požadovaný vlastnoruční podpis žalobce byl nezákonný a neměl oporu v právním předpisu. Neobstojí ani argumentace obecným ust. § 50 odst. 2 s.ř., neboť zákon ukládá povinnost součinnosti žadatele o výchovné pouze při sporu o rozsah osobní péče o dítě ve smyslu ust. § 6 odst. 4 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb. ve zvláštním řízení o uznání výchovy vedeném okresní správou sociálního zabezpečení, o což v žalobcově věci nešlo. 8. V napadeném rozhodnutí nebyly vypořádány námitky opírající se o ust. čl. II., bodu 5. Přechodná ustanovení zákona č. 323/2021 Sb., ust. § 6 odst. 4 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., ust. § 53 odst. 4 a ust. § 84a zákona č. 582/1991 Sb. 9. Žalovaná bezdůvodně odmítla provést důkaz čestným prohlášením matky ze dne 17. 10. 2022 s ohledem na spekulativní a ničím nepodložené zjištění o její neschopnosti projevit vůli. X. nemělo za následek, že by žalovaná nemohla přihlédnout ke skutečnostem plynoucím z čestného prohlášení. Pokud žalovaná měla za to, že žalobce neprokázal důvodnost své žádosti o výchovné, byla povinna provést čestné prohlášení k důkazu. 10.                      Větší rozsah osobní péče žalobce o syna spočíval v tom, že osobně pečoval o syna ve věku do dosažení jeho zletilosti (alespoň po dobu deseti roků) ve větším rozsahu než synova matka. Osobní péče ovlivnila negativně žalobcovu pracovní kariéru v tom smyslu, že žalobce osobně pečoval o syna s následkem nižšího rozsahu a horšího druhu turnusových služeb. Matka dítěte pracovala v rozhodném období jako X., její pracovní vytížení vyžadovalo osobní účast v zaměstnání od ranních do večerních hodin včetně plnění úkolů souvisejících s její prací i mimo pracovní dobu. Matka i syn svými čestnými prohlášeními a syn také v rámci prohlášení učiněného v doplnění žádosti potvrdili žalobcem uvedené rozhodné skutečnosti. Námitka žalované, že jde jen o citaci zákona, je zcestná a lichá. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ej 12/2008 ze dne 13. 12. 2007, č. j. 8 As 12/2006-51, předložení písemnosti o prohlášení osoby, která není účastníkem řízení, nebrání správnímu orgánu, aby tuto písemnost označenou jako čestné prohlášení hodnotil jako důkaz listinou. Samotné předložení takové listiny obsahující popis skutečností, které mohou být pro rozhodnutí podstatné, nezbavuje správní orgán povinnosti vyslechnout tuto osobu jako svědka. Tvrzení žalované o využití čestného prohlášení pouze jako jednoho z podkladů pro vydání rozhodnutí s nižší vypovídací hodnotou odporuje zásadě volného hodnocení důkazů dle ust. § 50 odst. 4 s.ř. 11.                      V Pozměňovacím návrhu č. 8828 se toliko v úvodu v části popisu stávajícího stavu uvádí rozdílná úroveň odměňování na trhu práce jako odhad příčin rozdílu v průměrných starobních důchodech mezi ženami a muži ze statistických zjištění, a nikoli jako kritérium rozhodné pro zvýšení starobního důchodu o výchovné. Dokazovanou skutečností v žalobcově věci byl pouze největší rozsah osobní péče o syna do jeho zletilosti minimálně po dobu deseti let. 12.                      Žalovaná postavila závěry na nesprávných skutkových zjištěních i stran výdělku obou rodičů v rozhodném období. Matce dítěte byl starobní důchod vypočten z průměrného měsíčního výdělku za nejvýhodnější roky 1983, 1986 – 1989. Žalovaná porovnávala hrubé výdělky za roky 1980 – 1987, které se zčásti pro výpočet jejího starobního důchodu vůbec nezohlednily (roky 1980 – 1982, 1984, 1985), a naopak opomněla porovnat hrubé výdělky za roky 1988 a 1989, jež se pro výpočet jejího starobního důchodu zohlednily. 13.                      Žalobce měl jako X. velmi často i během noci a naopak měl velmi často volno i během pracovního týdne přes den, kdy o syna osobně pečoval a kdy byla matka dítěte v práci. Když od ledna 1988 již žalobce nepracoval jako X., jeho příjmy poklesly na 45 % a měl více času na osobní péči o syna. 14.                      Jak žalobce shrnul, kromě největšího časového rozsahu péče o dítě za dobu do dosažení zletilosti nevyplývají z dotčených předpisů, z výkladu žalované a Ministerstva práce a sociálních věcí ani z odůvodnění pozměňovacího návrhu č. 8828 žádná další kritéria rozhodná pro vznik nároku na zvýšení starobního důchodu o tzv. „výchovné“, nicméně žalovaná v napadeném rozhodnutí konstruuje kritérium rozdílu mezi průměrným výdělkem rodičů za celkovou dobu do nabytí zletilosti dítěte. 15.                      Závěrem žalobce navrhl zrušit napadené rozhodnuté pro nezákonnost a pro vady řízení a vrátit věc žalované k dalšímu řízení za současného přiznání nároku na náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované 16.                      Žalovaná ve vyjádření k žalobě po shrnutí žalobních námitek a popisu průběhu správního řízení nesporovala, že se žalobce významnou měrou podílel na výchově dítěte, avšak neprokázalo se, že se oproti matce rozsah jeho péče o dítě jakkoli vymykal obvyklému způsobu řádné péče rodičů o dítě. Oba rodiče pracovali, dítě navštěvovalo předškolní a školní zařízení, bylo zdravotně indisponováno v rozsahu nepřekračujícím běžnou dětskou nemocnost a realizovalo své zájmové aktivity. Matka byla na X. zaměstnána nepřetržitě od 1. 10. 1973 do 30. 11. 1990, přičemž období mezi 14. 9. 1972 a 13. 9. 1975 jí bylo plně hodnoceno jako péče o dítě. Následně žalovaná provedla srovnání výdělků dosahovaných žalobcem a jeho manželkou. V době narození dítěte byl žalobce zaměstnán na plný pracovní úvazek u X. a dosahoval nadprůměrných výdělků. Již v době narození syna a dále kontinuálně až ke dni jeho zletilosti žalobce vykonával zaměstnání, aniž by došlo k poklesu jeho výdělků z důvodu péče o dítě. Důkazní břemeno v řízení vedeném na základě žádosti leží primárně na žadateli, kdy neobstarání důkazů svědčících snad oprávněnosti žalobcova nároku nelze klást k tíži žalované. Čestné prohlášení o výchově dítěte, o rozsahu a době osobní péče potvrdil právní zástupce. Přílohou žádosti bylo i čestné prohlášení učiněné za matku dítěte zástupcem žalobce dne 17. 10. 2022, matka dítěte přitom nebyla sama schopna přijímat dávky důchodového pojištění a účastnit se úředních jednání. Čestné prohlášení je úkonem, který z povahy věci nemůže za žadatele učinit žádná jiná osoba, ani pokud by byla zmocněna k zastupování pro sepsání žádosti. Jednotná forma čestných prohlášení předložených žalobcem nasvědčuje spíše formálnímu prohlášení. Žalovaná shrnula, že se při absenci detailnějších podkladů nepodařilo prokázat, že by žalobce o dítě celkově pečoval v největším rozsahu. Napadené rozhodnutí lze považovat za věcně správné a v souladu s právními předpisy, v dalším žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobu navrhla žalovaná zamítnout. IV. Obsah správního spisu 17.                      Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 17. 10. 2022 podal žalobce u žalované žádost o zvýšení procentní výměry starobního důchodu z důvodu výchovy dítěte. K žádosti byly přiloženy rodný list dítěte a čestné prohlášení matky ze dne 17. 10. 2022 podepsané právním zástupcem žalobce, podle něhož žalobce o jejich společného syna osobně pečoval do dosažení zletilosti (minimálně po dobu deseti roků) v největším rozsahu. 18.                      Následně byl žalobce přípisem ze dne 4. 7. 2023, č. j.: X., vyzván k osvědčení skutečností rozhodných pro nárok na výchovné. Žalobce poté zaslal vlastnoručně podepsanou formulářovou žádost (jejíž součástí je čestné prohlášení o výchově dítěte) a čestné prohlášení syna ze dne 4. 7. 2023, dle kterého ho žalobce vychoval a osobně o něj pečoval do dosažení zletilosti (minimálně po dobu deseti roků) v největším rozsahu. 19.                      Posléze vydal prvoinstanční orgán rozhodnutí ze dne 1. 8. 2023, č. j.: X. Jak vyplývá z odůvodnění, žalobci nenáleží částka za výchovu dítěte, neboť o dítě v období od jeho narození do zletilosti osobně pečovala v největším rozsahu matka. Podmínka výchovy dítěte pro nárok na zvýšení za vychované dítě nebyla splněna. 20.                      Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, které byly zamítnuty rozhodnutím žalované ze dne 26. 9. 2023, č. j.: X. Žalovaná konstatovala, že žalobce v odpovědi na výzvu prvoinstančního orgánu k upřesnění informací o způsobu jeho péče o dítě neuvedl žádné relevantní skutečnosti prokazující větší rozsah péče o syna, než tomu bylo u jeho matky. 21.                      Rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2023, č. j.: X., bylo na základě žalobcovy první žaloby zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 13 Ad 30/2023-131. Skutkový stav totiž dílem vyžadoval zásadní doplnění a dílem bylo toto rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Soud zavázal žalovanou, aby přešetřila, jak se žalobcova péče o syna projevila na jeho výdělkovém a kariérném růstu s tím, že v případě potřeby je možné provést i svědecký výslech žalobcova syna k rozsahu péče v jednotlivých letech do dovršení zletilosti. Po zhodnocení došetřených skutečností měla žalovaná znovu posoudit, zda v období po dovršení jednoho roku dítěte probíhala rovnocenná péče o syna ze strany žalobce a jeho manželky, či zda je naopak opodstatněný závěr o péči v největším rozsahu. 22.                      Dne 10. 12. 2024 vydala žalovaná žalobou napadené rozhodnutí, v němž konstatovala, že se nepodařilo prokázat, že by žalobce pečoval o syna ve větším rozsahu než jeho manželka. Z dokladů předložených žalobcem i těch, které má žalovaná v evidenci, vyplynulo, že rozsah a charakter osobní péče žalobce o syna od jeho narození do zletilosti nepřekročil míru obvyklou a zcela jistě nedosáhl povahy a úrovně péče o dítě v největším rozsahu a nepřevážil rozsah péče realizovaný jeho matkou a společné péče obou rodičů. V postupu prvoinstančního orgánu nebylo shledáno pochybení, pročež byly námitky zamítnuty. V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze 23.                      Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ustanovení § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 24.                      Soud ve věci rozhodl bez jednání, protože postupoval dle ust. § 76 odst. 1 písm. a), b) i c) sř.s. 25.                      Podle ust. čl. II bodu 1. zákona č. 323/2021 Sb. starobní důchody přiznané ode dne, který spadá do období před 1. lednem 2023, se zvýší o 500 Kč měsíčně za každé dítě, které pojištěnec vychoval, od splátky důchodu splatné v lednu 2023, jsou-li splněny podmínky stanovené v bodech 3 až 5; toto zvýšení náleží k procentní výměře starobního důchodu. 26.                      Podle ust. čl. II bodu 3. zákona č. 323/2021 Sb. podmínky výchovy dítěte se pro účely zvýšení podle bodu 1 posuzují u všech pojištěnců podle právních předpisů účinných ke dni, od něhož byl starobní důchod přiznán, pokud se dále nestanoví jinak; tyto podmínky platí i v případě, že o dítě osobně pečoval muž. Výchovu téhož dítěte nelze pro účely zvýšení podle bodu 1 současně započítat více osobám. Vychovávalo-li totéž dítě více osob, přihlíží se k výchově dítěte jen u té osoby, která o dítě osobně pečovala v největším rozsahu; to platí i v případě, že u téhož dítěte byla jeho výchova zohledněna při stanovení důchodového věku ženy. 27.                      Podle ust. § 34 odst. 3 z.d.p. dítě se pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu podle odstavce 1 (dále jen "zvýšení za vychované dítě") považuje za vychované, jsou-li splněny podmínky výchovy dítěte podle § 32 odst. 4; tyto podmínky platí i v případě, že o dítě osobně pečuje nebo pečoval muž. Výchovu téhož dítěte nelze pro účely zvýšení za vychované dítě současně započítat více osobám; vychovávalo-li dítě více osob, přihlíží se k výchově dítěte jen u té osoby, která o dítě osobně pečovala v největším rozsahu. Při zvýšení za vychované dítě se přihlíží jen k výchově toho dítěte, které jako vychované pojištěnec uvedl v žádosti o přiznání starobního důchodu; není-li tato podmínka splněna, zvýšení za vychované dítě nenáleží. 28.                      Podle ust. § 32 odst. 4 z.d.p. podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod je splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků; to však neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat. Pokud dítě zemřelo po dosažení 5 let věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečovala o dítě od jeho narození do jeho úmrtí; ustanovení vět první a druhé tím nejsou dotčena. 29.                      Výchovné bylo do z.d.p. zavedeno zákonem č. 323/2021 Sb. Týká se jak starobních důchodů nově přiznávaných ode dne, který spadá do období po roce 2022 (ust. § 34a odst. 1 z.d.p., ve znění zákona č. 323/2021 Sb.), tak důchodů již přiznaných ode dne, který spadá do období před rokem 2023 (čl. II. zákona č. 323/2021 Sb.). Poněvadž žalobci byl starobní důchod přiznán v období, které spadá do období před rokem 2023, přichází do úvahy zvýšení jeho starobního důchodu za vychované dítě podle čl. II zákona č. 323/2021 Sb. 30.                      Není pravidlem, že péči o dítě má na starosti i v raném věku dítěte výhradně žena, naopak mohou nastat různé situace, kdy i primární péči o dítě přebírá muž. Právní úprava výchovného i v návaznosti na zákaz diskriminace mezi muži a ženami nerozlišuje; dávka je koncipována jako příplatek v podobě pevné částky pro osobu, která osobně pečovala o dítě. Vznik nároku na výchovné je spojen s naplněním podmínky výchovy dítěte ve smyslu ust. § 32 odst. 4 z.d.p. posuzované podle kritérií, které zákon vymezuje pro účely snížení důchodového věku žen. Žena či muž mají nárok na výchovné, pokud o dítě pečovali osobně a po stanovenou dobu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j.: 3 Ads 37/2003-49, k podmínce splnění podmínky výchovy dítěte pro stanovení důchodového věku ženy uvedl: „Předpoklad ‚osobní péče o dítě‘ pro splnění podmínky výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod znamená soustavnou a aktivní osobní péči ženy o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti, resp. pěti roků. Tato podmínka není naplněna, pokud soud svěřil dítě do péče otce, který za tuto péči nese odpovědnost, dítě pobývalo u otce, a žena (matka) a dítě byly tak od sebe odděleny, a to i když žena (matka) dítě navštěvovala, projevovala o něj zájem, přispívala na jeho výživu otci, a podílela se tedy na výchově dítěte.“ 31.                      Pokud dítě vychovávalo více osob, má nárok na výchovné jen ta osoba, která z okruhu vychovávajících osob zajišťovala výchovu dítěte v největším rozsahu. Výchovu téhož dítěte totiž nelze pro stanovení výchovného uznat více osobám, vždy náleží jen jedné osobě, která výchovu dítěte zajišťovala ve srovnání s ostatními vychovávajícími osobami fakticky v největším rozsahu. Výchovné má nahradit dopady výchovy dětí do pracovní kariéry, a tím i výše příjmu a následné výše starobního důchodu vychovávající osoby a také představovat jistou formu ocenění za vychování nového pojištěnce. 32.                      Soud již v této věci rozhodoval podruhé, původní rozhodnutí žalované zrušil soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2024, č. j.: 13 Ad 30/2023 – 131. Žalovaná tak byla při svém rozhodování vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Podle soudu nebylo v původním rozhodnutí zřejmé, z čeho je dovozena obvyklá společná péče i po dovršení jednoho roku věku dítěte, nebyla provedena žádná analýza podkladů z evidence žalované týkající se matky ani k uvedenému nebyly předloženy jiné důkazy; výchovné zároveň není založeno na bezprostředním poklesu příjmů, žalobce navíc uváděl nutnost jiného organizování směn, bez něhož by měl vyšší výdělek; bylo třeba přistoupit k podrobnému posouzení jednotlivých období péče, což nebylo učiněno, přitom není dána vyvratitelná domněnka, že matka pečovala více; v řízení o žádosti sice tíží žadatele břemeno důkazní, avšak v řízení o námitkách je daná povinnost značně limitována požadavkem poslední věty § 88 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., tj. přezkum rozhodnutí v plném rozsahu bez vázanosti na podané námitky, není-li taktéž k některému období dostatek informací k většímu rozsahu péče, nelze z toho automaticky dovodit větší rozsah péče ze strany matky, zároveň se dle ustanovení § 84a zákona č. 582/1991 Sb. doba péče o dítě prokazuje již čestným prohlášením, není tak v podstatě nutné dokládat další důkazy, neexistují-li jiné důkazy svědčící opačným závěrům; skutkový stav zjištěný žalovanou dílem vyžadoval zásadní doplnění a dílem byl nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů; v případě rodičovské dovolené, tím spíše v délce jeden rok, nelze automaticky dojít k závěru o větším rozsahu péče matky pro celých 18 let, byť je třeba v každém období zohlednit kvalitu péče. Soud uzavřel, že v novém řízení se bude žalovaná zabývat, jakým způsobem se žalobcova péče o syna projevila na jeho kariérním a výdělkovém růstu, v případě potřeby je možno provést svědecký výslech žalobcova syna k rozsahu péče v jednotlivých letech do dovršení zletilosti; po zhodnocení těchto skutečností ve spojení s žalobcovými tvrzeními stran péče o syna žalovaná podrobně posoudí, zda v období (jednotlivých obdobích) po dovršení jednoho roku věku probíhala rovnocenná péče, nebo naopak některý z rodičů pečoval o dítě v největším rozsahu; zároveň měl být zjištěn a vyhodnocen i podíl žalobce na výchově dítěte do jednoho roku věku. 33.                      Soud při přezkumu nyní napadeného rozhodnutí došel k závěru, že dosavadní deficity (potřeba zásadního doplnění skutkového stavu a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, § 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s.) nadále přetrvávají, čímž zároveň nebyl respektován závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku, tudíž trpí napadené rozhodnutí i závažnou procesní vadou s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé (§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.). 34.                      Žalovaná na s. 6 rozhodnutí ze dne 26. 9. 2023, č. j.: X., a na s. 5 napadeného rozhodnutí shodně srovnala roční příjmy žalobce a jeho manželky v části rozhodného období. Dospěla k závěru, že žalobce v době narození syna a dále kontinuálně až ke dni jeho zletilosti vykonával práci, aniž došlo k poklesu jeho výdělků z důvodu péče o dítě. Jelikož žalobce vykonával po dobu více než třiceti let zaměstnání X., na které měl potřebnou kvalifikaci, neměla podle žalované péče o dítě vliv na kariérní růst žalobce. Následně žalovaná stejně jako v původním rozhodnutí neporovnávala a neanalyzovala jednotlivá období péče s výjimkou převažující péče matky do jednoho roku věku. Závěry žalované ohledně péče v největším rozsahu výlučně na základě absence poklesu žalobcových příjmů je třeba odmítnout. Právní úprava výchovného není primárně vystavěna na poklesu příjmů. 35.                      Daný názor již reflektoval též Nejvyšší správní soud, jenž v rozsudku ze dne 12. 3. 2025, č. j.: 10 Ads 271/2024-35, publ. pod č. 4676/2025 Sb. NSS, uvedl: „Podmínku péče o dítě osobně v největším rozsahu (čl. II zákona č. 323/2021 Sb.) může splnit i osoba, u které se tato péče v pracovní či studijní oblasti života nijak viditelně neprojeví například na omezení výdělku nebo kariérního růstu. Toto omezení může být v konkrétním případě vykládáno jako indicie svědčící o tom, který z rodičů o nezletilé dítě osobně pečoval v největším rozsahu, nikoliv však jako jedna ze zákonných podmínek pro přiznání tzv. výchovného.“ Nejvyšší správní soud konstatoval, že zavedení podmínky zásahu do pracovní kariéry by nepřípustně zúžilo okruh osob, kterým má výchovné skutečně náležet, taková podmínka přitom nijak nevyplývá ze z.d.p. a nelze ji dovodit ani z důvodové zprávy k zákonu č. 323/2021 Sb., dovození dané podmínky by ve svém důsledku vedlo v některých případech až k neúnosným situacím, zejména z důvodu dokazování, které by se pravděpodobně omezilo na pouhé srovnávání vyměřovacích základů z osobních důchodových listů pečujících osob; dle Nejvyššího správního soudu si lze též představit řadu reálných situací, kdy by takový výklad vedl k nepřiznání výchovného i u osob, které o dítě skutečně pečovaly v největším rozsahu. 36.                      Péče v největším rozsahu se posuzuje od narození po nabytí zletilosti vychovávaného dítěte, a tudíž je nezbytné zohlednit výchovu a péči po celou dobu nezletilosti dítěte. V současnosti je stále spíše pravidlem než výjimkou, že ve většině případů bude o dítě v nízkém věku (do tří let) skutečně pečovat především jeho matka, a tak bude v tomto období pečovat o dítě ve větším rozsahu než otec. Následně může být péče rodičů rovnoměrná, čímž by výchovné v souladu se smyslem zákonné úpravy náleželo matce, jež bude mít „náskok“ ve formě mateřské (rodičovské) dovolené. Mohou ovšem nastat i takové situace, v jejichž důsledku přejde převážná část péče o dítě v pozdějším věku na druhého rodiče. Žalobce opakovaně poukazoval na skutečnost, že rozsah odměňování X. vycházel z konkrétního nastavení směn v grafikonu X. Plánování směn přizpůsoboval péči o syna, čímž musel brát hůře odměňované směny. Žalobce osobně pečoval o syna za cenu nižšího rozsahu a horšího druhu turnusových služeb, zatímco matka dítěte pracovala v rozhodném období jako X. a její pracovní vytížení vyžadovalo osobní účast v zaměstnání od ranních do večerních hodin včetně plnění úkolů souvisejících s její prací i mimo pracovní dobu. 37.                      Soud pokládá za nesprávný závěr žalované, že péči v největším rozsahu nelze v žalobcově věci shledat, neboť nenastal pokles jeho výdělků. Především je nutné zopakovat, že snížení pracovních příjmů není zákonnou podmínkou pro přiznání výchovného. Při péči o syna ovšem žalobce pozbyl možnosti vykonávat pracovní činnost za příznivějších podmínek. Soud tím nemíní kariérní růst žalobce, neboť žalobce u X. stále vykonával práci X. a na jinou pozici neměl odbornou kvalifikaci. Příznivějšími podmínkami se v této souvislosti rozumí možnost lepších turnusových služeb spjatých se systémem výhodnějšího odměňování. Žalovaná také opomenula vypořádat tvrzení o pracovní vytíženosti matky dítěte s její X., jež jí znemožňovala vykonávání péče o syna. Žalovaná mechanicky vycházela z číselných hodnot žalobcových výdělků, aniž by věnovala náležitou pozornost otázkám plánování směn v železničním depu na straně žalobce a zaneprázdněnosti žalobcovy manželky. 38.                      Žalobci je nutno rovněž přisvědčit, že žalovaná neprovedla časový rozbor péče žalobce a matky o jejich syna. Z osobního listu důchodového pojištění matky pouze vyplynulo, že od X. do X. pečovala o dítě a nepobírala v tomto období žádný příjem. Nepochybně tedy matka osobně a celodenně pečovala o syna od narození od jednoho roku věku. Žalovaná pouze konstatovala výše žalobcových příjmů v letech 1973, 1974 a 1975, posléze přešla ke sdělení příjmů žalobce a matky od roku 1980 do roku 1987. Není vůbec zřejmé, jaká byla v období od X. do synovy zletilosti dne X. péče každého z rodičů. Soud tím nutně netvrdí, že matce bránil výkon pracovních činností na X. v péči o syna po celé toto období. Dané nejasnosti však bude nutno v dalším průběhu správního řízení odstranit. Jak také žalobce mj. poznamenal, od ledna 1988 již nepracoval jako X., jeho příjmy poklesly na 45 % a měl více času na osobní péči o syna. 39.                      Součástí podané žádosti je i čestné prohlášení žalobce o péči v největším rozsahu; přitom dle § 84a zákona č. 582/1991 Sb. se doba péče prokazuje již čestným prohlášením. Měla-li žalovaná i přes čestné prohlášení o péči v největším rozsahu pochybnosti, měla uvedené prokázat, což se jí nepodařilo. V řízení bylo navíc doloženo i čestné prohlášení syna o žalobcově péči v největším rozsahu; přestože se jedná o velmi obecné informace, žalovaná je nijak více neověřovala (např. výslechem žalobce či jeho syna), tudíž je ani nevyvrátila. Za současného stavu dokazování tak čestné prohlášení žalobce podpořené čestným prohlášením syna nebylo nijak vyvráceno a bylo namístě z nich vycházet. Čestné prohlášení matky nebylo učiněno osobně, přitom se jedná o osobní úkon (podobně jako svědecká výpověď, u které se svědek taktéž nemůže nechat zastoupit), proto z něj žalovaná správně nevycházela. Na s. 7 napadeného rozhodnutí je naznačeno, že si soud protiřečí, pokud na jednu stranu považuje za dostačující čestné prohlášení, na druhou stranu vyžaduje doplnění dokazování. Tak tomu ovšem není. Čestné prohlášení (zvláště podpořené čestným prohlášením další relevantní osoby, tj. vychovávaného dítěte) je dostatečné k uznání péče v největším rozsahu a nebylo by možné nic namítat, pokud by na jejich základě žalovaná výchovné žalobci přiznala. Jestliže ale žalovaná měla i přesto pochybnosti o péči v největším rozsahu, měla si opatřit další relevantní důkazy, což v odpovídající míře neučinila. Čestná prohlášení tudíž k uznání péče v největším rozsahu dostačují, pokud je ale i přes čestná prohlášení závěr opačný (žalobce nepečoval v největším rozsahu), je třeba k tomu zajistit dostatečné důkazy. Soud si proto nikterak neprotiřečil, pouze podmínil učinění závěrů opačných ve srovnání s čestnými prohlášeními důkladným dokazováním, jež dosud provedeno nebylo. 40.                      Vytýkané nedostatky jsou obdobné vadám, které vykazovalo i původní rozhodnutí zrušené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j.: 13 Ad 30/2023-131. Je tomu tak proto, že žalovaná vyslovený právní názor soudu reflektovala jen zcela nedostatečně. Původní i napadené rozhodnutí jsou v podstatných rysech totožná a ze správního spisu nevyplývá, že by po zrušení původního rozhodnutí bylo doplňováno dokazování. V napadeném rozhodnutí vyšla žalovaná znovu z porovnání příjmů žalobce a matky dítěte za určitá vybraná období, znovu pak nepřihlédla k tvrzením žalobce o nutnosti přeorganizovat si směny, což mělo být na úkor kariérní seberealizace. Nesporné bylo, že v prvním roce života dítěte převažovala péče matky, v rozporu s rozsudkem soudu ale nebylo podrobněji zjišťováno, jak se v prvním roce na výchově dítěte podílel žalobce. Další závěry ohledně společné rovnocenné péče až do zletilosti dítěte jsou ovšem spekulativní a nepodložené, v rozporu s doloženými čestnými prohlášeními žalobce a jeho syna. Poznámka o nutnosti péče ve větším rozsahu v pozdějším věku alespoň čtyři roky je nesrozumitelná, není zřejmé, z čeho žalovaná dovodila právě délku čtyř let, když matka o syna pečovala více pouze jeden rok. Žalované se nepodařilo vyvrátit čestná prohlášení žalobce a jeho syna, měla-li žalovaná pochybnosti o závěrech v čestných prohlášeních, měla sama zajistit potřebné dokazování, v opačném případě měla z čestných prohlášení vyjít. Žalobce neměl povinnost nad rámec čestného prohlášení sám vyvíjet další iniciativu. Uvedené ostatně konstatoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 4. 2025, č. j.: 8 Ads 21/2025 – 36: „NSS v tomto ohledu poznamenává, že samotné výše uvedené zákonné podmínky pro přiznání výchovného stěžovatel splnil již samotným podáním žádosti ze dne 12. 12. 2022, v níž je obsaženo ono čestné prohlášení. NSS souhlasí se stěžovatelem, že zákon výslovně nehovoří o dalších požadavcích (nad rámec žádosti a čestného prohlášení, případně rodného listu dítěte) k prokázání rozhodných skutečností pro přiznání výchovného. Na druhou stranu však OSSZ nelze vyčítat, pokud stěžovatele vyzvala k objasnění a doplnění relevantních informací, které ve skutečnosti nelze z pouhého formuláře fakticky dovodit. V tomto případě NSS neshledává jakékoliv pochybení OSSZ, která má jakožto správní orgán obecně povinnost zjistit skutkový stav věci dle § 3 správního řádu, aby o něm mohla rozhodnout. Problematický je však dle NSS následný postup žalované (potvrzený městským soudem), která v napadeném rozhodnutí stěžovateli opakovaně vyčítala, že sám nenavrhoval další důkazní prostředky k prokázání rozhodných skutečností (zejména jeho péče v největším rozsahu a špatného zdravotního stavu manželky). Stěžovatel totiž nebyl povinen takové návrhy sám iniciativně činit. Pokud žalovaná či OSSZ měly jakékoliv pochybnosti ohledně věrohodnosti stěžovatelových tvrzení, měly samy přistoupit k dalšímu dokazování (například provést výslech stěžovatele, jeho syna nebo jiných příbuzných osob).“ Žalovaná se v rozporu se závazným právním názorem soudu vůbec nepokusila osvětlit jednotlivá období péče o dítě, tj. jak se v daném období oba rodiče o dítě starali, v čem konkrétně se doba a intenzita péče lišila (kdo trávil s dítětem čas, vodil jej do školy, k lékaři, na kroužky apod., pečoval o něj, vařil mu jídlo, pomáhal mu s osobní hygienou, připravoval mu oblečení atd.). 41.                      Soud se naopak neztotožnil s nedostatkem věcné příslušnosti žalované a nicotností napadeného (potažmo prvostupňového) rozhodnutí. Nejedná se o spor, který je dle současné úpravy zakotven v § 6 odst. 3 písm. a) bodu 14 zákona č. 582/1991 Sb., neboť proti žalobci nestojí matka dítěte, která trvá na péči v největším rozsahu; největší rozsah péče zpochybňuje žalovaná, která tak správně činí přímo v řízení o přiznání výchovného. Žalovaná je navíc nadřízeným orgánem věcně příslušného orgánu k rozhodování sporů dle § 6 odst. 3 písm. a) bodu 14 zákona č. 582/1991 Sb., což by představovalo výjimku z nicotnosti dle § 77 odst. 1 první věty za středníkem s.ř. 42.                      Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. V souladu s § 78 odst. 3 s.ř.s. soud přistoupil též ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť pouhé zrušení druhostupňového rozhodnutí soudem nevedlo k nápravě ani potřebné procesní aktivitě žalované, zároveň bude třeba pro možné vyvrácení závěrů učiněných v čestných prohlášeních učinit komplexní dokazování, které více odpovídá roli prvostupňového orgánu; konečně je prvostupňové rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné, jelikož po stručném uvedení, co žalobce žádá, následuje citace právních předpisů a na závěr je stručně konstatováno bez jakéhokoliv vysvětlení, že o dítě v největším rozsahu nepečoval žalobce, nýbrž matka dítěte. 43.                      V novém řízení žalovaná na základě čestných prohlášení žalobce a jeho syna přizná žalobci výchovné; alternativně, bude-li mít pochybnosti, se může pokusit největší rozsah péče ještě více osvětlit vlastní důkazní iniciativou a dokazování sama doplnit. Za současného stavu se nicméně jeví nepravděpodobné, že by bylo možno na závěru o větším rozsahu péče ze strany žalobce něco změnit bez výslechu jeho a jeho syna, byť nelze zcela vyloučit zjištění skutečností dosud zcela neznámých na základě jiných důkazních prostředků, o nichž ještě není žádná povědomost. Žalovaná bude především respektovat závazný právní názor vyslovený v tomto i předchozím rozsudku městského soudu. Jakkoliv je zjevné, že úprava výchovného, jak ji koncipoval zákonodárce, je pro žalovanou při její zátěži velkou výzvou, nemůže jít uvedené na úkor žadatelů o výchovné; zvláště když zákon č. 582/1991 Sb. v § 84a stanoví efektivní postup prokazování péče o dítě prostřednictvím čestného prohlášení, pokud není uvedený důkazní prostředek pro žalovanou dostatečný, je na ní, aby důkazní zátěž z toho plynoucí nesla a věnovala řízení výraznější část svých kapacit. 44.                      Podle ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. je žalovaná vysloveným právním názorem Městského soudu v Praze vázána. 45.                      O nákladech řízení soud rozhodl dle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.; žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšné žalované. Náklady vynaložené žalobcem v daném řízení představují náklady právního zastoupení spočívající v odměně za dva úkony právní služby poskytnuté původním advokátem, po 4 620 Kč, tedy celkem 9 240 Kč (§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. převzetí zastoupení a písemné podání k soudu) a v náhradě hotových výdajů po 450 Kč za jeden úkon, celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), a dle § 57 odst. 2 s.ř.s. náhradu DPH z částky 10 140 Kč v sazbě 21 % (zaokrouhlené na celé koruny nahoru dle § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád) ve výši 2 130 Kč. Celková výše nákladů řízení činí v případě úkonů právních služeb poskytnutých původním advokátem částku 12 270 Kč. Nynější právní zástupce poskytl jeden úkon právní služby v hodnotě 4 620 Kč (§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. převzetí zastoupení, což vyplývá i z nahlížení do spisu, které zástupce u soudu učinil) spolu s náhradou hotových výdajů v částce 450 Kč, celkem 5 070 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Jelikož nynější zástupce neprokázal, že je plátcem DPH, nebyla náhrada nákladů zvýšena o částku odpovídající výši daně. Celková výše nákladů řízení tak byla určena ve výši 17 340 Kč. Soud nepřehlédl, že žalobce prostřednictvím původního zástupce žádal o poukázání náhrady nákladů přímo na svůj účet, avšak postupoval dle zákonného ustanovení § 64 s.ř.s. ve spojení s ustanovením § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, které stanoví obligatorně zaplacení náhrady nákladů zastupujícímu advokátovi (tím spíše, když nebylo doloženo, že nynější zástupce s takovým vyplacením náhrady nákladů souhlasí). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 8. října 2025 JUDr. Václav Kočka-Amort, v. r. samosoudce   Shodu s prvopisem potvrzuje K. T.