ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: B. F., a.s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalovanému: U. P. T., narozený xxx, státní příslušník Republiky Uzbekistán bytem Ch., Praha o 308 460,97 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. února 2025, č. j. 7 C 338/2024-55, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II) co do úroku z prodlení z částky 244 757,07 Kč ve výši 15 % ročně za dobu od 29. 3. 2024 do 11. 3. 2025 a co do úroku z prodlení ve výši 3 % ročně od 12. 3. 2025 do zaplacení potvrzuje; co do zákonného úroku z prodlení z částky 244 757,07 Kč za dobu od 12. 3. 2025 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplati žalobkyni úrok z prodlení z částky 244 757,07 Kč ve výši 12 % ročně od 12. 3. 2025 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 31 924,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám K. G., advokáta. Odůvodnění 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 244 757,07 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Výrokem II soud žalobu co do zaplacení do částky 63 703,90 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 455,78 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 308 460,97 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, se smluvním úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky 298 232,10 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky 6 671,80 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení zamítl. Výrokem III obvodní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 31 924,88 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. 2. Takto rozhodl o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném soudu dne 23. 8. 2024, kterým se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu smlouvy o úvěru, kterou uzavřeli dne 18. 9. 2022 společnost Č., a.s., IČO xxx, dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“, a žalovaný. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaný splátky neplatil včas a v dohodnuté výši, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 30. 12. 2023 zesplatnila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 2. 2024 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný dluh neuhradil ani přes předžalobní výzvu žalobkyně ze dne 29. 4. 2024. Dluh žalovaného tvoří: jistina ve výši 304 903,90 Kč (tj. neuhrazený zůstatek úvěru ve výši 298 232,10 Kč a připsané neuhrazené úroky z úvěru ve výši 6 671,80 Kč), úrok z prodlení ve výši 7 455,78 Kč kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky, smluvní úrok z jistiny ve výši 12,99 % ročně od 2. 3. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 308 460,97 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení. Ke zkoumání podmínek úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným (je OSVČ, ženatý, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k další jiné osobě, měsíční příjem má ve výši 26 979 Kč). 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Obvodní soud zjistil tento skutkový stav: Žalovaný jako dlužník uzavřel dne 18. 10. 2022 s právní předchůdkyní žalobkyně jako věřitelem Smlouvu o úvěru, na základě, které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit ve 107měsíčních splátkách po 4 793 Kč. Strany sjednaly úrok ve výši 12,99 % ročně. Rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu zesplatnila právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 30. 12. 2023, na zesplatnění byl žalovaný dopředu upozorněn výzvou ze dne 28. 11. 2023. Dne 27. 2. 2024 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na základě, níž byla na žalobkyni postoupena pohledávka z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dopisem ze dne 13. 3. 2024 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky. Zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu dne 29. 4. 2024. Žalovaný uhradil celkem 10 splátek (tj. 55 242,93 Kč). Při ověřování úvěruschopnosti žalovaného byl ke dni 18. 10. 2022 vypracovaný dokument Posouzení úvěruschopnosti klienta, kde právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že prověřila žalovaného v interních a externích databázích (insolvenční rejstřík, CBCB, interní evidence dluhů). Vyšla z údajů, které uvedl žalovaný v žádosti, že platí 5 000 Kč měsíčně za nájem, a vlastním ekonomickým modelem stanovila výdaje žalovaného měsíčně na částky 9 434 Kč. Dále právní předchůdkyně žalobkyně ověřila splátkové zatížení a zjistila, že žalovaný dosud žádné úvěry a zápůjčky nesplácí. Žalovaný uvedl při sjednávání úvěru, že jeho hlavní měsíční příjem jako podnikatele je 26 979 Kč, bydlí v nájmu za částku 5 000 Kč a neplatí výživné a nemá žádné další výdaje. Ve výpisu ze dne 18. 10. 2022 ověřila, že žalovaný uhradil daňovou povinnost ve výši 8 510 Kč. Výši příjmů žalovaného dále právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z Přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021, kdy příjmy byly stanoveny na částku 647 500 Kč a výdaje na částku 388 500 Kč, základ daně činila částka 259 000 Kč. 5. Po právní stránce obvodní soud poukázal na ust. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 do 31. 12. 2023 (dále též jen „ZSÚ“) a na ust. § 580 odst. 1, § 588 odst. 1, § 1970, § 2991 odst. 2 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“); dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na rozsudek Soudního dvora Evropské unie dále jen „SDEU“) ve věci C–679/18, na čl. 8 a 23 Směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „Směrnice“). 6. Obvodní soud následně uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně prověřena. Příjmy žalovaného činily přibližně 25 000 – 27 000 Kč měsíčně, avšak co se týká výdajové stránky právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z vlastních statistických údajů a tvrzení žalovaného, že výše nájmu činí 5 000 Kč měsíčně. Soud je přesvědčen, že žádný ekonomický model nepopíše konkrétní výdaje žalovaného, kdy nemůže brát v úvahu konkrétní výši nájmu nebo konkrétní potřeby žalovaného. Navíc žalobkyní prezentovaná částka celkových měsíčních výdajů ve výši 9 434 Kč, které mají zahrnovat i výdaje na bydlení v Praze v roce 2022, není blízko realitě. Těžko lze uvěřit, že by nájemné v Praze bylo i ve výši 5 000 Kč měsíčně, jak uvedl žalovaný, i kdyby se nájemné dělilo mezi žalovaného a jeho manželku. Právní předchůdkyně žalobkyně si však nevyžádala nájemní smlouvu, aby si takový údaj ověřila. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla dostatek údajů, aby došla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. O tom svědčí i to, že žalovaný uhradil 10 splátek namísto 107 splátek, tedy splácel méně než 10 % sjednané doby. Dle zákona o spotřebitelském úvěru po 28. 5. 2022 takové neprověření způsobuje absolutní neplatnost smlouvy, proto bylo nutno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z. 7. Prvoinstanční soud zejména zdůraznil, že žalobkyni nevzniklo právo na zákonný úrok z prodlení, žalovaný se do prodlení doposud nedostal, neboť splatnost pohledávky žalobkyně nastane až na základě rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024 č. j. 12 Co 106/2024-71). 8. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil částku ve výši 55 242,93 Kč, činí jeho dluh 244 757,07 Kč (tj. 300 000 – 55 242,93), v tomto rozsahu proto obvodní soud žalobě vyhověl (výrok I) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II). 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. (výrok III). Žalobkyni, která byla převážně úspěšná (79,35 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 31 924,88 Kč, což představuje 58,7 % (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79,35 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 20,65 %) z jejich celkové výše. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 12 339 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 308 460,97 Kč, tj. 3 x 9 540 Kč za úkon dle v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a účast na jednání u soudu dne 3. 2. 2025) a 4 770 Kč za jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a jedné paušální náhrady ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. 10. Proti zamítavému výroku tohoto rozsudku II, a to pouze v rozsahu úroku z prodlení z částky 244 757,07 Kč za dobu od 29. 3. 2024 do zaplacení podala žalobkyně včas přípustné odvolání a navrhla, aby odvolací soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví. Žalobkyně souhlasí s tím, že smlouva je absolutně neplatná z důvodů uvedených obvodním soudem. Dovozovala, že její nárok na úrok z prodlení coby sankci za prodlení se splácením peněžitého dluhu žalovanou vyplývá z § 1970 o.z. a s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. označila za první den prodlení žalovaného 29. 3. 2024 a to na základě výzvy (oznámení o postoupení pohledávky) z 13. 3. 2024. Zdůraznila, že žalovaný měl dostatečný prostor k vrácení poskytnuté jistiny a že v řízení před soudem I. stupně netvrdil ani neprokázal, že by toho nebyl schopen (k tomu žalobkyně odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně). Ocitovala judikaturu týkající se procesních břemen účastníků řízení se závěrem, že povinnost tvrdit a prokazovat skutečnosti o možnostech a schopnostech poskytnou jistinu vrátit tíží žalovaného, pro žalobkyni by uvedená procesní povinnost byla nesplnitelná. 11. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, k jednání odvolacího soudu se nedostavil. 12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal v intencích podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.). 13. Obvodní soud správně (byť tacitně) dovodil, že české soudy mají mezinárodní příslušnost věc projednat a rozhodnout, a to dle čl. 17 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis) s ohledem na absenci jiných právních nástrojů (mezi Českou republikou a Republikou Uzbekistán neexistuje v této otázce žádná mezinárodní smlouva). Rozhodným právem je české právo v souladu s čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 (dále jen „Řím I“). 14. Proti závěru o skutkovém stavu nebyly v odvolacím řízení vzneseny žádné námitky. Zjištěné skutečnosti z uvedených důkazů vyplývají, jednotlivá zjištění na sebe logicky navazují a vytvářejí jednoznačný skutkový celek. Odvolací soud tak se ztotožňuje se shora popsaným skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a pro potřeby odvolacího rozhodnutí je netřeba znovu opisovat (viz odstavec 4. odůvodnění). 15. Vyhovující výrok a část zamítavého výroku nebyly odvoláním napadeny, nabyly tak samostatně právní moci dne 5. 3. 2025 (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), proto zůstaly stranou zájmu odvolacího soudu. Znamená to však rovněž to, že soudem stanovená splatnost nároku nastala dne 11. 3. 2025 (§ 607 o. z.). 16. Žaluje-li úvěrující na náhradu za to, co poskytl, ač nevznikl platný závazek z úvěru, soud bez dalšího posoudí, zda má úvěrující právo na vrácení podle úpravy bezdůvodného obohacení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 805/2014). Shodně i odborná literatura. Např.: (PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, § 2395 marg. č. 1 a násl.). 17. Podle § 87 odst. 1, 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (2). 18. ZSÚ byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. 19. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Podle důvodové zprávy k § 87 ZSÚ je spotřebitel chráněn v situaci, kdy obdržel úvěr, ačkoli mu při řádném dodržení postupů a odborné péče neměl být poskytnut. Proto zákon poskytuje spotřebiteli dobrodiní splatit jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“ (viz SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 87 [Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele]. In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 438). Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. 20. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uzavřel, že § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023). 21. Jestliže tedy úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho očekávání. Pokud se žalobkyně dovolávala toho, než soud má určit lhůtu k plnění v délce tří dnů, nesplní-li žalovaný svou procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti odůvodňující delší lhůtu, tak pomíjí rozdíl mezi pariční lhůtou dle § 160 o. s. ř. (odborná literatura žalobkyní citovaná se týká právě výkladu tohoto ustanovení) a určením splatnosti dle hmotného práva. Nadto je však tato argumentace v posuzovaném případě zcela bezpředmětná, neboť soud určil splatnost právě ve lhůtě 3 dny od právní moci rozhodnutí, takže ani na základě žalobkyní předkládaného výkladu by nebylo možno rozhodnout pro žalobkyni příznivěji. 22. V již zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud výslovně uvedl, že nová doba splatnosti (buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená) neodvisí od výzvy věřitele k plnění. Lze tak uzavřít, že žalovaný se dostal do prodlení až dne 12. 3. 2025 a to na základě rozhodnutí obvodního soudu o určení doby splatnosti. 23. Protože žalovaný zbytek bezdůvodného obohacení ve lhůtě určené soudem nevydal, ocitl se dne 12. 3. 2025 v prodlení a vznikla mu tak navíc povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 24. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé v napadeném rozsahu potvrdil postupem dle § 219 o. s. ř. co do požadovaného úroku za dobu před 12. 7. 2025 a co do úroku z prodlení přesahujícího zákonnou výši úroku z prodlení; ve zbytku pak napadené rozhodnutí změnil postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. (výrok I). 25. O nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodoval originárně (§ 224 odst. 1, 2 o. s. ř), neboť výrok o věci samé částečně změnil. Rovněž odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně aplikoval ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a výši urči stejným mechanizmem jako obvodní soud, na jehož výpočet a velmi podrobné odůvodnění odvolací soud odkazuje. Rozhodnutí o nákladech řízení nebylo ze strany žalobkyně podrobeno kritice a odvolací soud žádné pochybení v úvahách obvodního soudu neshledal. V odvolacím řízení pak byl převážně úspěšný žalovaný (dle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu), kterému však žádné náklady nevznikly. 26. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř., o místě k plnění náhrad nákladů řízení žalobce podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Poučení Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Proti výrokům o nákladech řízení není dovolání přípustné. Praha 12. června 2025 JUDr. Blanka Kapitánová v.r. předsedkyně senátu