USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: xxx xxx xxx xxx, IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalovanému: D. A., narozený xxx bytem xxx xxx xxx, xxx, Arménská republika zastoupený advokátem o 3 559 902,76 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. února 2025, č. j. 55 C 547/2021-287, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že řízení se zastavuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 315 190 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta. Odůvodnění 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky vznesenou žalovaným v podání ze dne 19. 2. 2024 (I), vyslovil svoji místní nepříslušnost (II), s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena místně příslušnému soudu, tj. Obvodnímu soudu pro Prahu 3 (III). 2. Rozhodl tak v řízení, v rámci, něhož se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení 3 559 902,76 Kč s příslušenstvím, a to z titulu poskytnutí specializovaných zdravotních služeb v období od 25. 4. 2021 do 15. 6. 2021 dle faktury vystavené na částku 4 417 057 Kč. Žalovaný byl po celou dobu poskytování zdravotní péče pojištěn, pojišťovna xxx vzhledem ke sjednaným limitům však z vyfakturované částky uznala a uhradila pouze 857 154,24 Kč, pohledávka žalobkyně proto představuje žalovanou částku. Žalovaný zbývající část přes upomínky nezaplatil. Pravomoc českých soudů žalobkyně odvozovala z § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, místní příslušnost soudu pak z § 87 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tj. dle místa, které založilo právo žalobkyně na náhradu újmy, jež jí jednáním žalovaného (nezaplacením) vznikla. 3. Žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů, kterou odůvodnil tím, že je státním občanem Arménské republiky a ke dni podání žaloby neměl v České republice bydliště. Není, proto dána mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci ve smyslu zákona o mezinárodním právu soukromém, a to § 6 odst. 1. Pokud pak žalobkyně vychází z toho, že ji žalovaný způsobil svým jednáním újmu a místní příslušnost soudu dovozovala s poukazem na § 87 o. s. ř., s tímto náhledem na věc ze strany žalobkyně žalovaný nesouhlasí. Nárok žalobkyně totiž není nárokem na náhradu újmy. Žalobkyně žalovanému poskytla zdravotní služby, za které požaduje finanční plnění na podkladě vystavené faktury. Místní příslušnost soudu proto není dána podle pravidel dle stanovení obecné místní příslušnosti, ale ani podle pravidel pro zvláštní tzv. fakultativní místní příslušnost. 4. Soud prvního stupně na podkladě vznesené námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů předně vyšel z toho, že žalovaný je státním občanem Arménské republiky. Z výpisu z informačního systému základních registrů zjistil, že žalovaný měl na území České republiky evidován trvalý pobyt v době od 12. 7. 2020 do 30. 6. 2021 na adrese xxx, Praha. Ze sdělení ministerstva vnitra ze dne 7. 3. 2022 dále seznal, že žalovaný dne 29. 6. 2021, tj. před vypršením jeho evidovaného trvalého pobytu, požádal o prodloužení dlouhodobého pobytu na území České republiky, přičemž toto řízení bylo pravomocně zastaveno dne 22. 2. 2022. Dle sdělení xxx xxx xxx ze dne 12. 1. 2024 pak soud prvního stupně zjistil, že žalovaný měl v době od 21. 12. 2023 do 28. 2. 2024 povolen vízový pobyt na území České republiky nad 90 dnů. Konečně ze zprávy ministerstva vnitra – odbor azylové a migrační politiky ze dne 15. 1. 2024 zjistil, že žalovaný podal dne 21. 12. 2023 žádost o dlouhodobý pobyt za účelem studia, přičemž o této žádosti nebylo ke dni 15. 1. 2024 rozhodnuto. Z výpisu z informačního systému základních registrů dále vyplynulo, že žalovaný má na území ČR evidován trvalý pobyt od 1. 3. 2023, respektive od 25. 1. 2024. 5. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný měl na území České republiky tzv. fikci pobytu, a to i přesto, že platnost jeho stávajícího povolení vypršela. Fikce pobytu totiž označuje situaci, kdy žadatel pobývá na území České republiky oprávněně, ačkoliv nemá fyzické povolení k pobytu či nemá vízum. Žalovaný proto měl v období podání žaloby, k němuž došlo dne 29. 12. 2021, až do pravomocného zastavení řízení o jeho žádosti o prodloužení pobytu, tj. do dne 22. 2. 2022, tzv. fikci pobytu. Nadto vyšel též z toho, že nebylo ke dni podání žaloby, ale ani posléze zjištěno či prokázáno, že by žalovaný skutečně bydlel mimo území České republiky. 6. Následně aplikoval Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“), aby zhodnotil pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Zkonstatoval, že mezi Českou republikou a Arménskou republikou není uzavřena žádná mezinárodní dvoustranná smlouva, která by měla před citovaným nařízením aplikační přednost. Vyšel proto z čl. 4 odst. 1 Brusel I bis a uzavřel, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný měl v době podání žaloby bydliště na území ČR, respektive vztahovala se na něho tzv. fikce pobytu. Ačkoliv se daný stav v průběhu řízení měnil, přičemž žalovaný opakovaně činil pokusy o to, aby mu byl pobyt na území ČR prodloužen, dovodil, že nic nenasvědčuje tomu, že by se v době podání žaloby žalovaný zdržoval na území Arménské republiky, popřípadě na území jiného státu. Uzavřel proto jednoznačně, že mezinárodní příslušnost českých soudů věc projednat a rozhodnout je dána. 7. Poté se soud prvního stupně zabýval námitkou žalovaného, týkající se nedostatku místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4. S ohledem na to, že nařízení Brusel I bis neupravuje místní příslušnost, ale stanoví, že při určení místní příslušnosti je třeba postupovat podle vnitrostátních právních předpisů, aplikoval § 105 o. s. ř. a vyšel z toho, že namítne-li účastník řízení včas a důvodně nedostatek místní příslušnosti, je namístě se jím zabývat. Dospěl k závěru, že v daném případě žalovaný uvedenou námitku uplatnil ve svém prvním procesním úkonu, a to vyjádření k žalobě. Vyšel dále z § 11 odst. 1 o. s. ř., jakož i § 84 a § 87 písm. b) o. s. ř. a poté dovodil, že z obsahu žaloby je zjevné, že žalobkyně žalovanému poskytovala zdravotní služby, a byť vyplynulo, že žalovaný byl do její péče předán zdravotnickou záchrannou službou, přičemž žalobkyně mu poskytovala péči k odvrácení život ohrožujícího stavu, nevyplynulo, že by, jak v daném okamžiku, tak následně po dobu dalšího poskytování zdravotních služeb, žalovaný nebyl schopen projevit svou vůli tyto zdravotní služby přijímat, naopak, lte proto uzavřít, že žalobkyně takto činila na smluvním základě ve smyslu § 2636 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a proto povaha žalobou uplatněného nároku vylučuje aplikaci § 87 písm. b) o. s. ř., neboť se nejedná o náhradu újmy. Protože pak ke dni podání žaloby soud prvního stupně zkonstatoval, že žalovaný měl bydliště v obvodu Prahy xxx, v souladu s nařízením Brusel I bis za použití o. s. ř. a přílohy číslo 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích dovodil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil místně příslušnému soudu, tj. Obvodnímu soudu pro Prahu 3. 8. Usnesení včas podaným a přípustným odvoláním napadl žalovaný. Soudu prvního stupně vytkl, že pokud vyšel z toho, že pravomoc soudů České republiky je dána, že toto jeho právní posouzení věci není správné. Připomněl, že je občanem Arménské republiky a v této má také své bydliště. Na území České republiky měl povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia v období od 12. 7. 2020 do 30. 6. 2021. Území České republiky však opustil dne 15. 6. 2021, tj. dne, kdy byl propuštěn z ošetřování žalobkyně a následně letecky přepraven do Arménské republiky do xxx. Zde strávil dobu až do podání žaloby dne 29. 12. 2021 a ještě mnoho měsíců poté se do České republiky nevrátil. V pokračování studia v České republice mu totiž bránil jeho vážný zdravotní stav, což vyplývá i ze zdravotní dokumentace žalobkyně, tj. propouštěcí zprávy. Nadto i sama žalobkyně v žalobě uvádí, že pokud žalovaného vyzývala k zaplacení žalobou požadovaného peněžního plnění, žalovaný byl na adrese v České republiky nekontaktní, respektive doručování zde bylo neúspěšné a předžalobní výzva mu byla žalobkyní doručena naopak úspěšně do Arménské republiky do xxx dne 25. 8. 2021. Jedná-li se pak o snahy žalovaného o prodloužení trvalého pobytu v České republice, je pravdou, že rodina žalovaného požádala dne 29. 6. 2021 o prodloužení platnosti stávajícího povolení. Následně však Ministerstvo vnitra vyrozuměla, že tuto žádost bere zpět, neboť žalovaný se nebude moci na území ČR vrátit a zde zdržovat. Pokud tedy soud prvního stupně vyšel z fikce pobytu žalovaného po dobu vyřizování jeho žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, učinil tak nesprávně, neboť žalovaný v tu dobu v České republice vůbec nepobýval. Nadto po datu 30. 6. 2021 do podání nové žádosti se do České republiky ani nemohl vrátit, a to, protože neměl ani platné vízum, ani povolení k pobytu. Pokud tedy soud prvního stupně uzavřel, že vše nasvědčovalo tomu, že ke dni podání žaloby (29. 12. 2021) se žalovaný na území České republiky zdržoval a nic nenasvědčuje tomu, že by pobýval v Arménské republice, respektive na území jiného státu, je zjevné, že je tomu přesně naopak. Nadto při posuzování sporné otázky pravomoci českých soudů žalovaný vychází z toho, že není namístě aplikace nařízení Brusel I bis. Pravomoc soudů v České republice by totiž dle názoru žalovaného mohla být dána ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, tedy pokud by podle procesních předpisů byl pro řízení místně příslušný soud na území České republiky. Takový předpoklad však nenastal, a to ani podle § 85 o. s. ř., jak tento z údajného bydliště žalovaného, resp. fikce pobytu dovozoval soud prvního stupně, ale ani dle § 87 písm. b) o. s. ř. Žalovaný dále poukázal na to, že v současné době probíhá na podkladě žaloby podané žalobkyně řízení o totožném nároku vůči žalovanému v Arménské republice. V tomto řízení pak již bylo na den 12. 3. 2025 nařízeno ústní jednání a žalovaný pravomoc tamního soudu, ani jeho příslušnost, jež je dána jeho bydlištěm, nezpochybňuje. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, či, aby sám rozhodl o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudů České republiky. 9. Žalobkyně se odvolání žalovaného vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí. Zrekapitulovala postup v daném řízení a těžkosti spojené s tím, že žalovanému bylo třeba doručovat na adresu jeho trvalého pobytu v Arménské republice. Protože hrozilo promlčení žalobou uplatněného nároku, žalobkyně byla z opatrnosti nucena podat žalobu vůči žalovanému též v Arménské republice. Přesto žalobkyně vychází z toho, že je namístě, aby věc projednaly a rozhodnuly české soudy. Poukázala na to, že dle judikatury Nejvyššího soudu z o. s. ř. plyne, že při určení věcné i místní příslušnosti soudu se vychází ze zásady perpetuatio fori, přičemž změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou, nestanoví-li zákon jinak, nerozhodné. Znamená to, že posouzení místní příslušnosti nemá být rigidní, na rozdíl, například od příslušnosti věcné a má zajišťovat, mimo jiné, hladký průběh řízení. Pro žalobkyni je tak zcela nerozhodné, zda v rámci místní příslušnosti bude věc rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 4 či Obvodní soud pro Prahu 3. Zásadní pro ni je, aby věc byla posouzena a byl jí umožněn přístup ke spravedlnosti. Stran určení místní příslušnosti pak vyšla z toho, že tato je dána dle § 87 písm. b) o. s. ř. Má totiž za to, že jednáním žalovaného jí vznikla újma v podobě nezaplacené péče poskytnuté žalobkyní žalovanému ve zdravotnickém zařízení. Újma totiž vzniká pojmově i v tom případě, jsou-li poskytovány zdravotní služby na základě smlouvy, neboť porušení smluvní povinnosti je porušení zákona, tj. porušení zákonem stanovené právní povinnosti, a proto v takovém případě vzniká povinnost k náhradě újmy přímo ze zákona. Pokud pak žalovaný zpochybňuje pravomoc českých soudů s tímto žalobkyně nesouhlasí. Závěrem navrhla, aby soudy ve věci učinily urgentní kroky k věcnému projednání žaloby a zabránily odepření přístupu spravedlnosti žalobkyni a dalším průtahům ve věci bránícím této ve vymáhání své nepochybné pohledávky. 10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí (§ 212 ve spojení s § 212a o. s. ř.), aniž k tomu nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je opodstatněné. 11. V posuzovaném případě se jedná o věc s cizím prvkem, jenž je představován cizím státním občanstvím žalovaného a jeho bydlištěm mimo území České republiky. Bylo proto v souladu s procesními pravidly, aby soud prvního stupně zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. 12. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém se zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“) a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Pro určení mezinárodní příslušnosti v posuzované věci je tedy rozhodné nařízení Brusel I bis, jak správně, konstatoval soud prvního stupně, neboť není žádných pochyb, že jsou zde naplněny podmínky jeho časové (řízení zahájeno po 10. 1. 2015) i věcné působnosti (čl. 1 Brusel I bis). V tomto řízení však nelze pravomoc českých soudů dovodit z čl. 26 Brusel I bis, neboť žalovaný včas namítl mezinárodní nepříslušnost soudu. Správně pak soud prvního stupně uzavřel, že mezi Českou republikou a Arménskou republikou není uzavřena žádná mezinárodní dvoustranná smlouva, která by měla před citovaným nařízením aplikační přednost. Vyšel-li však posléze soud prvního stupně z čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I bis, neboť měl za to, že žalovaný má bydliště v České republice, respektive platila, pro něj v době podání žaloby dne 29. 12. 2021 tzv. fikce pobytu, a to i přesto, že platnost jeho stávajícího povolení vypršela, přičemž v řízení dle jím provedeného dokazování nevyplynulo, že by skutečně v dané době bydlel mimo území České republiky, s touto aplikací a posléze přijatými závěry soudu prvního stupně odvolací soud nemůže souhlasit. Odvolací soud naopak vychází z toho, že v řízení vyplynulo a žalovaný prokázal, že v souvislosti s jeho propuštěním z ošetřování ve zdravotnickém zařízení žalobkyně, kde mu byly poskytovány zdravotní služby v době od 25. 4. 2021 do 15. 6. 2021, byl letecky přepraven do Arménské republiky do xxx, a to dopravcem specializovaným právě na přepravu pacientů, o čemž svědčí, jak propouštěcí zpráva žalobkyně ze dne 15. 6. 2021, tak i zpráva o přepravě pacienta (žalovaného ze dne 15. 6. 2021, jakož i záznam o letecké přepravě žalovaného jako pacienta do xxx dne 15. 6. 2021). Vyplynulo též, že žalovaný ode dne tohoto odletu dne 15. 6. 2021 nejen do podání žaloby dne 29. 12. 2021, ale ještě řadu měsíců poté, se do České republiky nevrátil, zde nepobýval, nadto je zjevné, že tak učinit ani nemohl, neboť po datu 30. 6. 2021 se do České republiky nemohl vrátit z důvodu neexistence povolení k pobytu, resp. neexistence platného víza. Uzavřel-li proto soud prvního stupně, že v době podání žaloby, tj. 29. 12. 2021, žalovaný v České republice pobýval, a to na základě tzv. fikce pobytu, přičemž nebylo zjištěno, ani prokázáno, že by bydlel mimo území České republiky, odvolací soud uzavírá, že v řízení byl prokázán opak. Žalovaný totiž v době podání žaloby v České republice nepobýval, a tudíž zde bydliště neměl. Z uvedeného plyne, že na danou věc je nutno aplikovat čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis, dle něhož, nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudu každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2, čl. 24 a čl. 25, když články 18 odst. 1, 21 odst. 2 a čl. 24 a čl. 25 se však v předmětné věci vůbec netýkají. Pravomoc soudů v České republice by tak mohla být dána dle § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, pokud by podle procesních předpisů byl pro řízení místně příslušný soud na území České republiky. Nutno konstatovat, že místně příslušný soud ve smyslu § 84 a § 85 o. s. ř. pro případ žalovaného nepřichází v úvahu, neboť žalovaný se prokazatelně v době podání žaloby v České republice nezdržoval, po tu dobu byl v Arménské republice. Místní příslušnost obecného soudu žalovaného pak není možno založit ani dle § 88 o. s. ř. V úvahu by tak, popřípadě přicházel pouze obecný soud žalovaného v České republice ve smyslu § 87 o. s. ř. Odvolací soud však vychází z toho, že místně příslušný soud žalovaného v daném případě není dán, jak žalobkyně tvrdí ani dle § 87 písm. b) o. s. ř., tedy dle místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. V daném případě je totiž zjevné, jak správně konstatoval soud prvního stupně, že žalobkyně poskytovala žalovanému zdravotní služby, přičemž žalovaný byl do její péče předán zdravotní záchrannou službou, neboť se nacházel v život ohrožujícím stavu. Ani z propouštěcí zprávy žalobkyně ze dne 15. 6. 2021 však nevyplynulo, že v době přijetí či v průběhu dalšího poskytování služeb byl žalovaný v takovém stavu (bezvědomí), že by nebyl schopen projevit svoji vůli, lze proto uzavřít, že ze strany žalobkyně vůči žalovanému šlo o smluvní poskytování zdravotních služeb, jež také posléze žalovaná žalobci vyfakturovala. Nelze proto vyjít z toho, že žalobní požadavek je uplatněním náhrady újmy. V daném řízení je totiž již ze žalobních tvrzení zřejmé, že žalobkyně se domáhá finanční úhrady za jí poskytované služby, nejedná se o náhradu újmy, neboť nelze akceptovat právní závěry žalobkyně v tom smyslu, že újma vzniká pojmově i v tom případě, že jsou poskytovány zdravotní služby na podkladě smlouvy. Protože žalobkyně zdravotní služby žalovanému evidentně poskytovala na smluvním základě ve smyslu § 2636 a následující o. z., povaha žalobou uplatněného nároku vylučuje aplikaci § 87 písm. b) o. s. ř. 13. Z výše vyloženého proto plyne závěr, že podle procesních předpisů České republiky pro řízení není dán žádný místně příslušný soud na území České republiky, není proto dána ani pravomoc českých soudů ve věci rozhodnout, což tvoří neodstranitelnou podmínku řízení (§ 104 o. s. ř). 14. Odvolací soud proto napadené usnesení dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že z důvodu nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů věc projednat a rozhodnout je nutno řízení dle § 104 odst. 1 o.s.ř., a to pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, zastavit. 15. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. V daném případě to byla žalobkyně, která žalobu podala, ačkoliv nebyla splněna jedna z podmínek řízení, a to mezinárodní příslušnost českých soudů věc projednat a rozhodnout. Je proto povinna zaplatit žalovanému náklady řízení, které mu v této souvislosti jako účelně vynaložené vznikly. Náklady řízení žalovaného představují náklady právního zastoupení, a to ve smyslu § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) 3×, g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. 6 úkonů právní služby advokáta po 22 540 Kč, dále 6 paušálních náhrad, a to 5 po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024) a 1 paušální náhradu po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2025) a soudní poplatek z odvolání ve výši 178 000 Kč, tj. celkem náklady řízení žalovaného před soudy obou stupňů ve výši 315 190 Kč, neboť právní zástupce žalovaného netvrdil a neprokázal, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Praha 10. dubna 2025 JUDr. Blanka Kapitánová v.r. předsedkyně senátu