ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: B., a. s., IČO xxx sídlem L., Praha zastoupená advokátem K. G. sídlem L., Praha proti žalovanému: B. P., narozený xxx bytem C., Praha o 383 067,45 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. listopadu 2024, č. j. 24 C 263/2024-48, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II.) co do úroku z prodlení z částky 184 000 Kč ve výši 15 % ročně za dobu od 3. 3. 2024 do 30. 12. 2024 a co do úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně od 31. 12. 2024 do zaplacení, potvrzuje; co do zákonného úroku z prodlení z částky 184 000 Kč za dobu od 31. 12. 2024 do zaplacení se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 184 000 Kč ve výši 12,25 % ročně od 31. 12. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodnění 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 184 000 Kč (I.), ohledně částky 199 067,45 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 14 170,28 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 383 067,45 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení smluvního úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 373 722,55 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 7 544,09 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, žalobu zamítl (II.) a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III.). 2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 383 067,45 Kč s příslušenstvím, neboť její právní předchůdkyně (Č., a. s.) uzavřela s žalovaným dne 11. 10. 2024 smlouvu o úvěru, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky Č., a. s. Žalovanému tak byl poskytnut úvěr ve výši 568 720 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úroky z úvěru a poplatky za úkony související s poskytnutím a správou úvěru. Strany též sjednaly právo banky prohlásit úvěr za okamžitě splatný, pokud se žalovaný, mimo jiné, dostane do prodlení se splácením splátek úvěru, či jakéhokoliv jeho peněžitého závazku ze smlouvy. Protože žalovaný sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky nesplácel řádně a včas, banka jej na uvedené upozornila, posléze využila své možnosti úvěr zesplatnit a ke dni 1. 11. 2023 jej zesplatnila a vzniklo jí tak právo požadovat po žalovaném okamžité splacení veškerých jeho závazků vyplývajících ze smlouvy. Ač žalovaný byl o zesplatnění vyrozuměn, ničeho neuhradil. Č. posléze uvedenou pohledávku za žalovaným dne 23. 1. 2024 postoupila žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Postoupená pohledávka se stává jednak z jistiny ve výši 373 722,55 Kč, tj. neuhrazeného zůstatku úvěru, úroku z úvěru ve výši 7 544,90 Kč a poplatku ve výši 1 800 Kč. 3. Žalovaný se v rámci procesního stanoviska k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný, soud prvního stupně proto rozhodoval v jeho nepřítomnosti. 4. Po provedeném řízení a dokazování uzavřel, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 11. 10. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, kdy úvěr představoval částku 568 720 Kč, sjednaný úrok 7,9 % ročně a byly též sjednány další podmínky, práva a povinnosti stran. Žalobkyně však v průběhu řízení nepředložila dostatečné důkazy ke svým tvrzením o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Nevyplynulo tak, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně ověřila příjmy žalovaného, naopak se spokojila pouze s informacemi žalovaného a vyšla též z interní metodiky, která však nemohla dostatečně reflektovat současnou situaci žalovaného jako klienta. Konkrétní údaje žalovaného, jakožto dlužníka, pak nebyly zjištěny a ověřeny, soud prvního stupně proto uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného. Poukázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, z níž plyne, že s ohledem na uvedené je třeba nahlížet na smlouvu o spotřebitelském úvěru jako na absolutně neplatnou. Aplikoval následně § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dovodil, že žalovaný jako spotřebitel je pro daný případ (absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Uzavřel, že protože žalovaný se obohatil o částku 568 720 Kč, přičemž v řízení vyplynulo, že uhradil na splátky již 384 720 Kč, jeho celkové bezdůvodné obohacení představuje částku 184 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen jako spotřebitel vrátit v době odpovídající jeho možnostem, avšak žalovaný se v průběhu řízení nijak neprojevoval a neumožnil tak soudu zkoumat jeho možnosti, dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) žalovanému stanovil lhůtu tří dnů. 5. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru, že z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevzniklo právo na žádná další smluvní práva. Jedná-li se pak o zákonný úrok z prodlení z jistiny, soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který usměrnil dosavadní praxi v tom, že nárok na vrácení jistiny úvěru jako bezdůvodné obohacení je v režimu občanského zákoníku, přičemž právní úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje lex specialis, neboť teprve svým rozhodnutím soud určuje splatnost dluhu, která nastává v budoucnu. Za této situace není možno proto uvažovat o prodlení dlužníka, tj. žalovaného před uplynutím soudem stanovené lhůty (3 dny), a tedy ani přiznat žalobkyni jakékoliv úroky z prodlení. Ohledně těchto nároků proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. 6. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž dovodil, že dle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 7. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním, a to pouze výrok II., týkající se úroku z prodlení z částky 184 000 Kč ve výši 15 % ročně od 3. 3. 2024 do zaplacení napadla žalobkyně. Nesprávnost napadeného rozsudku spatřovala v tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem či jí označeným důkazům, řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž soud prvního stupně skutkový stav věci zjistil neúplně, na podkladě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud pak se jedná o nárok žalobkyně na úroky z prodlení, konstatovala, že tento nárok vyplývá přímo ze zákona, a to § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Úroky z prodlení žalobkyně požaduje v zákonné výši stanovené nařízením vlády č. 351/2023 Sb. Žalobkyně dále poukázala na to, že dlužník je v prodlení, pokud svůj dluh řádně a včas nesplnil. Poukázala i na to, že v dané věci byl žalovaný vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni, a to v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 2. 2024. Toto oznámení bylo odesláno dne 16. 2. 2024, nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se dne 3. 3. 2024 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky bezdůvodného obohacení. Nadto žalobkyně upomínala žalovaného o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 29. 4. 2024. Je proto zjevné, že žalovaný měl dostatečný prostor vrátit poskytnutou jistinu, což však neučinil. V průběhu řízení pak netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, ačkoliv břemeno tvrzení a břemeno důkazní o možnostech žalovaného, jakožto spotřebitele, kdy a jak jistinu spotřebitelského úvěru vrátit, nese právě žalovaný. Žalobkyně dále poukázala na hlavní funkci úroku z prodlení, a to, že se jedná o zákonem předpokládanou sankci za to, že dlužník nesplnil svůj závazek řádně a včas. Žalovaný byl žalobkyní vyzván, avšak ničeho neuhradil, žalobkyně proto má nárok na zaplacení části nesplacené jistiny zápůjčky, tedy bezdůvodného obohacení ve výši 184 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od dne 3. 3. 2024 do zaplacení. Ohledně uvedeného pak poukázala na rozhodování Krajského soudu v Brně či v Ostravě. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil a úroky z prodlení jí přiznal, rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudem prvního stupně tak, že žalovaný je povinen žalobkyni uhradit a přiznal žalobkyni též náklady odvolacího řízení. 8. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, k jednání odvolacího soudu se nedostavil. 9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a to v mezích podaného odvolání, a poté dospěl k závěru, že odvolání je dílem opodstatněné. 10. Odvolací soud předně konstatuje, že předmětné řízení je řízení s cizím prvkem, který je dán tím, že žalovaný je státním příslušníkem Mongolska. Aniž se touto okolností soud prvního stupně zabýval, mlčky dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů, jež je dána dle čl. 17 bod 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“), neboť z obsahu spisu plyne, že předmětná smlouva mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena se spotřebitelem. Bydliště žalovaného je v České republice a právní předchůdkyně žalobkyně pak svou podnikatelskou činnost provozuje rovněž v České republice, místně příslušným proto dle bydliště žalovaného je Obvodní soud pro Prahu 9. Rozhodným právem je v souladu s čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 (dále jen „Řím I“) české právo. 11. Odvolací soud předesílá, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc posléze správně posoudil i po stránce právní. I odvolací soud se proto ztotožňuje s tím, že v dané věci, jde-li o smlouvu o úvěru uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně, a to Českou spořitelnou, a. s. a žalovaným dne 11. 10. 2024, se jedná o smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v řízení žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Zcela správně tak soud prvního stupně poukázal na to, že dle závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 proto nezbývá než předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru považovat za absolutně neplatnou. Správně rovněž dovodil, že z tohoto důvodu je žalovaný jako spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na to, že žalovaný se v průběhu řízení před soudem prvního stupně, ale ani před soudem odvolacím tohoto neúčastnil, ve věci se nijak nevyjádřil, nebylo lze zjistit jeho případné možnosti a schopnosti jako spotřebitele poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Správně pak též soud prvního stupně z provedeného dokazování uzavřel, že žalovaný se obohatil o částku 568 720 Kč, protože však již na podkladě splátek uhradil 384 720 Kč, je zjevné, že celkové bezdůvodné obohacení na straně žalovaného představuje částku 184 000 Kč. 12. Pokud pak v dané věci soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikla žádná smluvní práva, a proto jí nesvědčí nárok na úhradu jakéhokoliv smluvního úroku, včetně zákonného úroku z prodlení z jistiny, rovněž nepochybil. Jak správně, konstatoval, Nejvyšší soud totiž usměrnil dosavadní soudní praxi v tom smyslu, že právní úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, představuje úpravu lex specialis, kdy teprve rozhodnutím soudu je určena splatnost dluhu, která nastává v budoucnu. Dospěl-li tak soud prvního stupně k závěru o tom, že za dané situace není možné uvažovat o prodlení žalovaného jako dlužníka před uplynutím soudem stanovené lhůty, a tedy není možné přiznat žalobkyni úrok z prodlení, nepochybil. Důvodová zpráva k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru totiž uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na podkladě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy, související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ proto míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele. V obecné rovině pak z uvedeného plyne, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Komentářová literatura pak uvádí, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele, a tedy soukromoprávní sankcí, je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a též to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud jde o spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Soud tak jistinu uloží spotřebiteli vrátit ve splátkách, popřípadě v konkrétní lhůtě. V případě, že následně dojde ke změnám možnosti spotřebitele jistinu splácet, může soud na jeho návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím soudu nebo dohodou stran (srovnej Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Pachtlová, L, Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C.H Beck, 2017, s. 436-440). Jinak řečeno, nárok na zákonné úroky z prodlení proto poskytovateli spotřebitelského úvěru ve smyslu § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (žalovaného s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 13. V dané věci je zjevné, že s ohledem na to, že, jak již shora konstatováno, žalovaný se řízení před soudem prvního stupně neúčastnil a ve věci se nijak nevyjádřil, soud prvního stupně ohledně něho jako spotřebitele neměl možnost zkoumat jeho možnosti a schopnosti spotřebitelský úvěr vrátit. Z tohoto důvodu žalovanému stanovil lhůtu pro splacení bezdůvodného obohacení 3 dny od právní moci rozsudku. Protože však vyhovující výrok (I.), jakož i část zamítavého výroku o věci samé (II.) nebyl odvoláním účastníků napaden, nabyl samostatně právní moci, a to dne 27. 12. 2024. Znamená to, že soudem stanovená splatnost nároku nastala dne 30. 12. 2024 (§ 607 o. z.). Počínaje dnem 31. 12. 2024 se proto žalovaný se zaplacením bezdůvodného obohacení ve výši 184 000 Kč ocitl v prodlení. V již zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 totiž Nejvyšší soud výslovně uvedl, že nová doba splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutá, či soudem určená, neodvisí od výzvy věřitele k plnění. Lze proto jednoznačně uzavřít, že žalovaný se dostal do prodlení dne 31. 12. 2024, a to na základě rozhodnutí soudu prvního stupně o určení doby splatnosti. 14. S ohledem na to, že nebylo prokázáno, že by žalovaný bezdůvodné obohacení ve výši 184 000 Kč ve lhůtě soudem určené žalobkyni vydal, ocitl se dne 31. 12. 2024 v prodlení a vznikla mu tak navíc povinnost zaplatit úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jež k uvedenému datu prodlení žalovaného činila 12,75 % ročně. 15. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé v napadeném rozsahu potvrdil postupem dle § 219 o. s. ř., co do požadovaného úroku z prodlení za dobu před 31. 12. 2024 a co do úroku z prodlení přesahujícího zákonnou výši úroku z prodlení; ve zbytku pak napadené rozhodnutí změnil postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. 16. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. V rámci řízení před soudem prvního stupně byl poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků stejný, žádnému z nich proto nebylo namístě přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Jedná-li se pak o náklady odvolacího řízení, vyplynulo, že převážně úspěšný byl žalovaný, protože mu však žádné náklady v této fázi řízení nevznikly, odvolací soud dospěl k závěru o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek stanovených § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Praha 19. června 2025 JUDr. Blanka Kapitánová v.r. předsedkyně senátu