ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobců: a) M. H., narozený xxx b) D. H., narozená xxx c) E. H., narozená xxx všichni bytem xxx, xxx xxx Praha - xxx všichni zastoupeni advokátkou xxx proti žalované: xxx xxx xxx sídlem xxx xxx, xxx xxx, xxx xxx, xxx, Spojené arabské emiráty jednající prostřednictvím odštěpného závodu zahraniční právnické osoby xxx, xxx, IČO xxx sídlem xxx xxx, xxx xxx Praha - xxx xxx zastoupená advokátem o 204 755,62 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. května 2025, č. j. 12 C 21/2018-471, takto:I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o věci samé (I – VII) mění tak, že žaloba žalobců a), b) a c) o zaplacení 204 755,62 Kč s příslušenstvím se zamítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 133 018,23 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám xxx advokáta. III. Žalovaná ad b) je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 133 018,23 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám xxx, advokáta. IV. Žalobkyně ad c) je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 133 018,23 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám xxx, advokáta. Odůvodnění1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům a), b) a c) společně a nerozdílně částku ve výši 65 957,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 30. 1. 2018 do zaplacení (I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci a), žalobci b) a žalobci c) náhradu každému ve výši 16 266 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 9. 7. 2015 do zaplacení (II, III, IV), žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci a), b), c) každému újmu ve výši 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 1. 2018 do zaplacení (V, VI, VII) a naposledy žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům a), b) a c) společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 1 179 330,14 Kč (VIII). 2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobci domáhali společně na žalované jednak zaplacení částky 65 957,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu náhrady majetkové újmy dle § 2894 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dále každý z žalobců zaplacení částky 16 266 Kč (odpovídající přepočtu částky 600 EUR) z titulu náhrady újmy dle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 261/2004 a též každý z žalobců zaplacení částky 30 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, vzniklé zásahem do osobnostních práv žalobců ve smyslu § 2956 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Uvedli, že dne xxx ze strany žalované došlo k neoprávněnému odmítnutí přepravy všech žalobců leteckým spojem z xxx do xxx, kdy odmítnutí vstupu na palubu žalobcům žalovaná odůvodnila tím, že nedoložili požadovanou dokumentaci, úředně ověřenou anglickou kopii rodného listu nezletilé žalobkyně c). Žalobcům uvedeným postupem žalované vznikly popsané újmy, které žalovaná odmítá nahradit, přičemž žalobci tyto požadují, včetně úroku z prodlení. 3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Vznesla námitku promlčení části nároku, který žalobci opírají o § 2894 o. z., respektive § 2956 o. z. s odkazem na čl. 35 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě, jak byla zveřejněna v rámci sdělení Ministerstva zahraničních věcí číslo 123/2003 Sb. m. s. (dále jen „Montrealská úmluva“) a posléze vznesla i námitku promlčení všech nároků žalobců s odkazem na § 2553 odst. 1 o. z. Současně namítla absenci porušení povinnosti žalované informovat žalobce o rozsahu nutné dokumentace pro cestu do Jihoafrické republiky, neboť takovou povinnost by měl pořadatel zájezdu, žalovaná však v dané věci byla pouhý dopravce žalobců. Doplnila, že požadavek ověřeného překladu rodného listu u žalobkyně c) byl požadavkem legitimním, v tomto smyslu odkázala na informace Ministerstva zahraničí, jakož i vyjádření pracovníků konzulárních úřadů. Současně doplnila, že nárok žalobců dle čl. 4 ve spojení s čl. 7 nařízení číslo 261/2004 není dán, neboť řešená situace jasně spadá do výjimky „nedostatečné cestovní doklady“ dle definičních znaků odepření nástupu na palubu uvedených v čl. 2 písm. i) tohoto nařízení. 4. Soud prvního stupně se v dané věci dovodil, že se jedná o věc s cizím prvkem, neboť v daném řízení je žalovaná zahraničním subjektem. Mezinárodní příslušnost českých soudů určil s ohledem na sídlo organizační složky žalované v České republice, a to v obvodu soudu prvního stupně s poukazem na čl. 7 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012, o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Jako rozhodné právo určil právo české, a to zejména pro řešení otázky promlčení, což plyne z čl. 12 písm. d) ve spojení s článkem 5 odst. 2 věta druhá nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), když přepravní smlouva byla uzavřena prostřednictvím pobočky žalované dle čl. 19 odst. 2. 5. Následně v dané věci soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování uzavřel, že žalobci si u žalované dne 7. 4. 2015 zakoupili zpáteční letenky z xxx (Česká republika) do xxx (Jihoafrická republika) s přestupem v xxx (Spojené arabské emiráty), přičemž k odletu mělo dojít dne xxx. Návrat byl stanoven na den xxx. V den odletu však došlo ze strany žalované k odepření přepravy všech žalobců leteckým spojem. Žalovaná vpuštění žalobců na palubu odmítla, což zdůvodnila tím, že tito nedoložili úředně ověřený překlad rodného listu nezletilé žalobkyně c) do anglického jazyka. Žalobci své nároky u žalované uplatnili písemně podáním ze dne 30. 6. 2017. 6. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě dle § 2550 a následující o. z. Aplikoval § 2553 odst. 1 o. z. a s ohledem na to, že posuzovaný let žalobců měl být uskutečněn dne xxx, přičemž nárok na úhradu újmy žalobci uplatnili u žalované poprvé dne 30. 6. 2017, téměř dva roky ode dne, kdy jim byl žalovanou nástup na palubu letadla odepřen, dospěl k závěru, že došlo k promlčení všech nároků žalobců, a to, jak nároků vyplývajících z občanského zákoníku jako takového (§ 2894, § 2956 o. z.), tak i nároku dle nařízení číslo 261/2004, neboť toto nařízení otázku promlčení neupravuje a ponechává její řešení na národním právu. Zkonstatoval, že § 2553 o. z. se týká, jak práv z opožděného provedení přepravy, tak i práv ze zrušené přepravy, včetně odepření nástupu na palubu letadla a v tomto smyslu odkázal na komentářovou literaturou k předmětnému ustanovení. Nad rámec uvedeného, kdy soud prvního stupně shledal veškeré nároky žalobců promlčené, poukázal na to, že žalobu by ohledně nároku, plynoucího z čl. 4 nařízení číslo 261/2004 bylo nutno zamítnout i proto, že nebyly naplněny podmínky nařízení, a to s odkazem na výjimku dle čl. 2 písm. j) tohoto nařízení. Důvodem přijetí uvedeného nařízení (číslo 261/2004), jak plyne i z jeho preambule, byl totiž tzv. overbooking, tj. praxe pravidelně létajících dopravních společností, které prodanými letenkami přesáhnout stanovenou kapacitu letadla s vědomím, že vždy existuje určité procento cestujících, kteří se k odbavení nedostaví. Logickým důsledkem takové situace posléze je, že pokud se všichni zaplativší cestující k odbavení dostaví, společnost jim není schopna nabídnout místo v letadle. Těmto cestujícím je proto odmítnut nástup do letadla. Čl. 2 písm. j) nařízení však definuje, že odepřením nástupu na palubu se rozumí odmítnutí přepravit cestující leteckou dopravou, přestože se přihlásili k nástupu na palubu za podmínek stanovených v čl. 3 odst. 2, avšak s výjimkou případu, kdy zde jsou přiměřené důvody odepřít jim nástup na palubu. Takovými důvody jsou například důvody zdravotní, důvody bezpečnosti nebo ochrany nebo nedostatečné cestovní doklady. Jestliže se tedy odepření vstupu na palubu týká situace, která nemá svůj původ v tzv. overbookingu, ale v jiném důvodu, na níž nařízení pamatuje ve své výjimce (zde nedostatečné cestovní doklady), soud prvního stupně uzavřel, že se práv dle nařízení, tedy paušalizované náhrady škody, nelze domáhat, a to, i kdyby bylo posléze, případně prokázáno, že k odepření nástupu na palubu došlo neoprávněně. Stran nároku žalobců z titulu náhrady majetkové a nemajetkové újmy dále zkonstatoval, že i zde by byl nucen žalobu zamítnout. Občanský zákoník totiž v § 2894 odst. 2 výslovně formuluje pravidlo, že právo na náhradu nemajetkové újmy náleží poškozenému jen, stanoví-li tak výslovně zákon. Pravidlo možného uplatnění práva na náhradu imateriální újmy jen v případech výslovně stanovených zákonem je totiž vedeno snahou vyvarovat se častého posuzování objektivně neměřitelných nemajetkových újem. Jedním z případů, kdy o. z. stanoví povinnost hradit nemajetkovou újmu výslovně, je odpovědnost pořadatele zájezdu pro případ újmy za narušení dovolené dle § 2543 o. z. Tento institut však nelze extenzivně rozšiřovat i na přepravce, veškeré nároky žalobců jsou proto nedůvodné. Žalobu proto v plném rozsahu, včetně požadovaného úroku z prodlení, zamítl. 7. Proti v pořadí prvému rozsudku soudu prvního stupně žalobci podali včasné a přípustné odvolání, o němž odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 19. 10. 2021, č. j. 25 Co 249/2021-259, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. V rámci tohoto zrušujícího usnesení odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci učinili předmětem žaloby tři nároky, a to jednak z titulu náhrady majetkové újmy (§ 2894 o. z.) ve výši 65 957,56 Kč, dále z titulu náhrady újmy dle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 264/2004 Sb., jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení EHS číslo 295/91, a to každý ve výši 16 266 Kč (odpovídající přepočtu částky 600 EUR na Kč), a též z titulu nemajetkové újmy, každý z žalobců ve výši 30 000 Kč, vzniklé jim zásahem do osobnostních práv. Zkonstatoval, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o přepravě dle § 2550 a následující o. z. , přičemž bylo prokázáno a mezi účastníky je nesporné, že k odletu žalobců dle smlouvy o přepravě dne xxx nedošlo, a to z důvodu odmítnutí vpuštění všech žalobců na palubu letadla. Žalovaná uvedené odůvodnila tím, že žalobci nedoložili úředně ověřený překlad rodného listu nezletilé žalobkyně c) do anglického jazyka. Odvolací soud následně zkonstatoval, že pokud námitku promlčení všech nároků žalobců vznesenou ze strany žalované soud prvního stupně posuzoval dle § 2553 odst. 3 o. z. a dospěl k závěru, že všechny nároky žalobců jsou promlčeny, neboť žalobci poprvé své nároky u žalované uplatnili až dne 30. 6. 2017, s tímto závěrem nelze souhlasit. Dovodil, že § 2553 odst. 3 o. z. se týká pouze práv z opožděného provedení přepravy, nikoliv však též práv ze zrušené přepravy, tedy jako v daném případě odepření nástupu na palubu letadla. Vyšel z toho, že v daném případě žalobců se jejich přeprava neuskutečnila vůbec, tedy nebyla nikoliv včasná, nýbrž došlo k odepření přepravy žalobců, neboť ti nebyli vpuštěni na palubu letadla, přičemž předmětný letecký spoj zrušen jako takový nebyl. Odvolací soud nesouhlasil s výkladem § 2553 o. z., tj. tak, že se týká nejen práv z opožděného provedení přepravy, ale též ze zrušené přepravy, respektive zejména z takové přepravy, kde cestujícímu byl odepřen nástup na tuto dopravu. Dovodil, že uvedené ustanovení se týká nároků z přepravy, která byla zpožděna z důvodu na straně dopravce, a to buď akceptovatelných či neakceptovatelných, se neuskutečnila vůbec. Uzavřel, že z jazykového znění ustanovení nelze jednoznačně dovodit, že se též týká přepravy, která byla cestujícímu odepřena, a to z konkrétních důvodů, neboť v tomto případě se jedná o odepření dopravy, nikoliv o její zpoždění. Poukázal pak na samotné znění nařízení číslo 261/2004 Sb. Protože pak žalobci se svých nároků domáhají z důvodu odepření vstupu na palubu letadla, nikoliv však z důvodu zpoždění leteckého spoje, dospěl k závěru, že otázka promlčení uplatnění těchto nároků se bude řídit občanským zákoníkem, avšak nikoliv dle § 2553 odst. 3 o. z., ale dle § 609 ve spojení s § 620 odst. 1 a § 629 tohoto zákona, přičemž promlčecí doba je tříletá. Protože k odletu žalobců mělo dojít dle smlouvy o přepravě dne xxx a žalobci své nároky uplatnili žalobou u soudu dne 30. 1. 2018, učinili tak v obecné tříleté promlčecí lhůtě a jejich nároky tak, jak je požadují, promlčeny nejsou. Závěrem soudu prvního stupně v rámci závazného právního názoru odvolací soud uložil, aby se těmito nároky znovu zabýval, z provedeného dokazování vyvodil skutkové závěry, vypořádal se se všemi návrhy na dokazování ze strany účastníků, jakož i námitkami stran a poté o věci znovu přezkoumatelným způsobem rozhodl, přičemž vyjde z toho, že žalobcům uplatněný nárok dle nařízení číslo 261/2004 nebrání v tom, aby se jako cestující vůči dopravci v souladu s vnitrostátním právem domáhali i náhrady škody jim způsobené, tedy i jiných nároků než předpokládá uvedené nařízení, a to včetně náhrady nemajetkové újmy. 8. Následně soud prvního stupně vázán shora uvedeným závazným právním názorem soudu odvolacího řízení doplnil dalším dokazováním, a posléze, byť žalovaná setrvala na své vznesené námitce promlčení, uzavřel, že stran této otázky je vázán právním názorem soudu odvolacího, a sice, že nároky žalobců promlčené nejsou. Poté se zabýval tím, zda odepření nástupu žalobců na palubu letadla dne xxx bylo či nebylo po právu. Otázku, zda příslušné orgány Jihoafrické republiky ke dni nástupu do letadla požadovaly pro vstup nezletilého cestujícího do země za doprovodu obou rodičů úplný rodný list úředně přeložený do anglického jazyka, vzal za zodpovězenou ze zpráv vyžádaných v rámci součinnosti s Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zahraničí. Vyšel z toho, že nové imigrační předpisy Jihoafrické republiky účinné od 1. 6. 2015 sice tento doklad vyžadovaly, avšak Česká republika již v dubnu 2015 notifikovala Jihoafrické republice, a to s potvrzením této notifikace ze strany Jihoafrické republiky dne 29. 4. 2015, vzor rodného listu. Soud prvního stupně tak uzavřel, že v době plánovaného vstupu všech žalobců na palubu letadla žalované dne xxx již požadavek na úřední překlad rodného listu nezletilé žalobkyně c) nebyl dán. Žalobci totiž neměli povinnost mít tuto listinu, jakožto cestovní dokument u sebe. Na straně žalované proto nenastala situace, která by ji opravňovala k odepření přepravy žalobců. Protože žalovaná odepřela přístup žalobců na palubu letadla dne xxx neoprávněně, je odpovědná za újmu, kterou tímto jednáním žalobcům způsobila, a to, ať se jedná o újmu majetkovou, způsobenou tímto postupem žalobcům dle § 2951 odst. 1 o. z., náhradu dle nařízení číslo 261/2004 (čl. 4 a čl. 7 odst. 1 písm. c), či nemajetkovou újmu ve smyslu § 2956 o. z. Žalovaná totiž jednala protiprávně, neboť neoprávněně odepřela žalobcům přepravu. Následně soud prvního stupně uzavřel, že, jde-li o majetkovou škodu celkem ve výši 65 957,56 Kč, tato sestává z žalobci prokázaných nákladů na změnu letenek u žalované ve výši 30 840 Kč, parkování na letišti v den odepření nástupu 50 Kč, ověřený překlad rodného listu ve výši 440 Kč, taxi na letiště při novém odletu ve výši 262 Kč, hotel v místě mezipřistání v xxx ve výši 7 152,56 Kč, prodloužení pobytu v Jihoafrické republice ve výši 3 092,06 Kč, změně organizace pobytu samotného ve výši 24 000 Kč a propadlém cestovní pojištění ve výši 120,94 Kč, přičemž tyto náklady nebylo lze považovat za nedůvodné, neúčelné či nepřiměřené ve vztahu k žalované. Protože pak žalovaná tyto nároky konkrétním způsobem ani nerozporovala, soud prvního stupně dle § 2894 odst. 1, § 2913 odst. 1 a § 2951 o. z. žalované uložil povinnost společný nárok žalobcům solidárně uhradit. 9. Jde-li o nárok žalobců na náhradu dle čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení číslo 261/2004, soud prvního stupně uzavřel, že rovněž tento nárok je důvodný. Dospěl k závěru, že každému z žalobců náleží částka 600 EUR, celkem 1 800 EUR, po přepočtu ve výši 16 266 Kč na každého z žalobců. Důvodnost této části nároku dovodil z protiprávnosti odepření nástupu na palubu letadla všech žalobců ze strany žalované. Pokud pak žalovaná v tomto smyslu vznesla námitku, že žalobci nesplnili podmínky čl. 3 odst. 2 písm. a) nařízení, tedy neměli platnou rezervaci a nepřihlásili se k přepravě včas, uzavřel, že tato tvrzení žalované z provedeného dokazování nevyplynula. Naopak vzal za prokázané, že žalobci provedli elektronické odbavení, dostavili se ve lhůtě tří hodin před odletem na letiště. I v tomto ohledu proto nároku žalobců vyhověl. 10. Pokud pak jde o nemajetkovou újmu tak, jak ji žalobci požadovali za částečně pokažený zážitek z pobytu v Jihoafrické republice, soud prvního stupně zkonstatoval, že pojem pokažený zážitek z dovolené, respektive ztráta radosti z dovolené, je pojmem související především s právní úpravou zájezdu dle § 2543 odst. 1 o. z., avšak jedná se o pojem známý nejen v evropském právním prostoru. Dovodil, že dovolená je důležitou součástí lidského života a její pokažení může mít dalekosáhlé důsledky nejen z pracovního hlediska. Obecným východiskem tedy je, že pokud je dovolená pokažená, nemajetková újma vzniká. Byť se posuzovaný nárok žalobců netýká přímo zájezdu jako takového, nepochybně judikaturu, týkající se pokažené dovolené, lze vztáhnout i na danou věc. Uzavřel, že v souvislosti s neoprávněným odepřením nástupu na palubu letadla žalovanou vznikla všem žalobcům nemajetková újma, spočívající v duševních útrapách žalobců ze ztráty radosti z části dovolené. Nepostačí tak mírnější forma zadostiučinění této újmy než právě v penězích. Porušení musí dosáhnout určité intenzity, aby bylo způsobilé objektivně znepříjemnit pobyt. Funkcí náhrady nemajetkové újmy je tak předně satisfakce, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu. Imateriální újma vzniká porušením osobnostních práv a v podstatě se nedá odškodnit. Rozsah vzniklé nemajetkové újmy není možné ani exaktně kvantifikovat, lze jen poskytnout případné zadostiučinění, tj. satisfakci. Dále soud prvního stupně vyšel z toho, že podstatou újmy za narušení dovolené je zklamání, strádání, podráždění, rozrušení, rozčarování či zmar z vadně poskytnutých služeb zahrnutých v zájezdu nebo utrpěné duševní útrapy. Rozumí se jí příkoří, které se projevuje i jinde než na majetku, typicky v osobní sféře. Soud prvního stupně následně dovodil, že judikatorní teoretické závěry, týkající se zájezdu lze uplatnit i na posouzení nemajetkové újmy žalobců v dané věci. Žalobci si totiž objednali od zprostředkovatele zážitkovou/odpočinkovou dovolenou v Jihoafrické republice, přičemž charakter tohoto zážitku byl unikátní. Intenzita zásahu do tohoto zážitku z dovolené jednáním žalované (odepření vstupu žalobců na palubu letadla) proto byla vysoká, neboť žalobci byli nuceni strávit první tři dny značně finančně nákladné dovolené obstaráváním dokladů a řešením nové dopravy do Jihoafrické republiky, ačkoliv tento čas již měli strávit rekreací. První tři dny proto z uvedeného důvodu fakticky byly zmařeny těmito starostmi žalobců a poslední dva dny byly naopak neplánované z důvodu nutnosti změny letenek na pozdější termín. Rozladění z uvedeného se nepochybně promítlo do způsobu, jakým žalobci strávili a vnímali uvedenou dovolenou. Zkušenost s žalovanou, jakožto leteckým přepravcem, tak, zejména na nezletilé žalobkyni c), mohla zanechat určité následky. Námitky žalované, že žalobcům ušla pouze nepodstatná část zážitku, soud prvního stupně neakceptoval, neboť žalobci v rámci uvedeného přišli o unikátní zážitky s místním průvodcem. Nárokovanou částku 30 000 Kč pro každého ze žalobců proto považoval za zcela přiměřenou. 11. Současně soud prvního stupně žalobcům ze všech nároků přiznal příslušenství, a to zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z., aniž by jeho počátek a trvání blíže odůvodnil. 12. Námitku žalované ohledně prolomení koncentrace řízení důkazními návrhy žalobců nepovažoval za důvodnou, neboť jednak důkazní návrh na výslech svědka byl obsažen již v původní žalobě, a to jako výslech organizátora zájezdu, pokud pak jde o provádění důkazu listinou, jednalo se o listinu, která byla ve shodě s listinami získanými soudem již prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, přičemž neobsahovala nové informace. 13. K námitkám žalované ohledně porušení prevenční povinnosti ze strany žalobců soud prvního stupně rovněž uvedl, že nejsou důvodné. Žalobci totiž prokázali dostatečné úsilí k zajištění potřebných dokladů, přičemž po nich jako spotřebitelích a právních laicích nebylo lze rozumně požadovat orientaci v zmatené a komplikované materii a novelizovaných imigračních předpisech Jihoafrické republiky. K námitkám žalované v tomto smyslu proto nepřisvědčil a považoval je za nedůvodné. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a žalobcům přiznal plnou náhradu nákladů řízení, představující zaplacení soudních poplatků a nákladů právního zastoupení, celkem ve výši 1 179 330,14 Kč. Předpoklady pro případnou aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal, neboť aplikace tohoto ustanovení je zcela výjimečná a je namístě pouze tam, kde jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. 15. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním napadla žalovaná. Připomněla, že soud prvního stupně o věci rozhodoval poté, co mu byla věc vrácena odvolacím soudem k dalšímu řízení po zrušení předchozího rozsudku, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Soud prvního stupně totiž původně dospěl k závěru o tom, že nárok žalobců je promlčen. Žalobci svůj nárok neuplatnili u žalované nejpozději do šesti měsíců a žalovaná tuto skutečnost namítla, nastala proto situace, upravená § 2553 o. z. Odvolací soud tento názor soudu prvního stupně a žalované však nesdílel, dospěl naopak k závěru, že k promlčení nároku žalobců nedošlo, a to ani dle § 2553 o. z., ani dle Montrealské úmluvy, jak variantně žalovaná argumentovala. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení dospěl k závěru, že mezi účastníky sporu byla uzavřena smlouva o přepravě a na řešený případ se neuplatní speciální promlčecí lhůta, kterou občanský zákoník zakotvuje v § 2553, neboť tato se týká jen práv cestujících, pokud jejich přeprava nebyla provedena včas, což znamená pouze pro případ, jedná-li se o zpoždění. V daném případě žalobců se přeprava ale neuskutečnila vůbec, neboť došlo k odepření jejich nástupu na palubu letadla. Žalovaná však s tímto náhledem na věc nesouhlasila, neboť vychází z toho, že důsledky v daných situacích, a to, jak pro případ zpoždění konkrétního letu, tak pro případ zrušení letu a jeho nahrazení jiným pozdějším letem, i pro případ odepření nástupu na palubu letadla jsou identické, neboť cestující do své cílové destinace dorazí později. Ve všech těchto případech je proto dána obdobná míra nepohodlí cestujícího, a proto se k nim nařízení číslo 261/2004 ve svém znění dle judikatury Soudního dvora Evropské unie chová obdobně a zakotvuje pro ně obdobnou možnost paušalizované náhrady újmy, jsou-li splněny požadavky daného nařízení. Ve všech těchto situacích totiž cestující v daný okamžik ví, zda mu vznikla v souvislosti s danou situací újma, o kom se případně může domnívat, že je za ni odpovědný, kdy dopravce je uveden na jeho letence, jakož i tom, zda je tu dána příčinná souvislost. Žalovaná proto nadále vychází z toho, že z logiky věci je neprovedení dopravy včas důsledkem všech tří situací, tedy jak zpoždění letu, tak zrušení letu a nutnost cestování náhradním spojem, tak odepření nástupu na palubu a posléze cestování jiným náhradním spojem. Stanovená šestiměsíční lhůta je zde pak zakotvena proto, aby dopravní organizace nebyly po neúměrně dlouhou dobu zatěžovány vyřizováním nároků z práv na náhradu újmy z dopravy, aby při větším časovém odstupu od události, z níž se právo na náhradu újmy dovozuje, nebylo znemožněno zjišťováním rozhodných skutečností. Odvolací soud však výše uvedenou argumentaci žalované oslyšel a s touto se blíže nevypořádal. V průběhu řízení dále vedeného před soudem prvního stupně žalovaná znovu apelovala na to, že vychází z toho, že námitka promlčení je důvodná. Upozorňovala na to, že i v daném případě žalobců je třeba použít § 2553 o. z., a zde stanovenou lhůtu, neboť v opačném případě by došlo v právním státě k nepřípustným důsledkům, a to že obdobné věci budou posuzovány rozdílně. Nadto v mezidobí od vydání zrušujícího usnesení odvolacího soudu došlo i k posunu vnímání dané otázky ze strany odvolacího soudu, neboť ten v několika následujících případech rozhodl tak, že lhůta dle § 2553 o. z. se uplatní mimo letu zpožděného i pro případ letu zrušeného. O uvedeném pak svědčí i judikatura Nejvyššího soudu, který posléze dovodil, že mezi práva, která musí cestující u dopravce uplatnit ve lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z., patří i práva cestujícího na odškodnění podle nařízení číslo 267/2004 jako taková, tedy i právo pojící se s odepřením nástupu na palubu letadla. Žalovaná dále poukázala na to, že na nutnost uplatnění § 2553 o. z. pro případ všech nároků dle čl. 7 nařízení, tedy i pro případ odepření nástupu na palubu letadla, upozorňuje nyní Úřad pro civilní letectví na svých stránkách v rámci formuláře pro vyřizování stížností. Soudu prvního stupně též vytkla, že v rámci napadeného rozhodnutí nesprávně rozhodl o příslušenství nároků žalobců, zejména pro případ nároku na náhradu dle nařízení, a to, pokud tak učinil ode dne, když došlo k odmítnutí přepravy. Dopravce se totiž může ocitnout v prodlení až v momentě, je-li nárok vůči němu cestujícím řádně uplatněn. Soud prvního stupně se pak v průběhu řízení dopustil i použití důkazního prostředku nezákonným způsobem, a to v rozporu se zásadou koncentrace řízení, a to zejména stran vyjádření xxx xxx. Nadto svým jednáním v tomto smyslu soud prvního stupně umožnil, aby do soudního řízení byl vnesen po více než sedmi letech vedení sporu a několikerých koncentracích řízení důkaz v podobě, v jaké nebyl před koncentrací navržen, který navíc mohl vzniknout jen díky iniciativě žalobců, tedy soud jej nezískal pouhou součinností, přičemž tuto iniciativu mohli žalobci projevit kdykoliv dříve, jelikož zákon o svobodném přístupu k informacím platil po celou dobu vedení předmětného soudního řízení, avšak žalobci tak neučinili. Současně došlo i k provedení nezákonného důkazu výslechem svědka pana xxx. Žalobci totiž v rámci žaloby označili jako důkaz pouze organizátora zájezdu, takové označení důkazu však nelze považovat za zárodek návrhu svědecké výpovědi konkrétní osoby až po sedmi letech od zahájení soudního řízení, respektive po deseti letech od sporné události. Nadto nesprávným právním posouzením věci ze strany soudu prvního stupně bylo i posouzení celé situace ohledně možnosti zjistit, zda potřeba mít k dispozici ověřený překlad rodného listu dítěte při nástupu na palubu letadla z pozice ex post, tedy s velkým časovým odstupem, když byly známy všechny důsledky místo ex ante, tedy, jak strany sporu prokázaly, že se jim situace jevila v dotčené době, tedy k datu xxx. Žalovaná soudu prvního stupně rovněž vytkla, že v rozporu s logickým ex ante přístupem v rámci odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že požadavek žalované na ověřený překlad rodného listu žalobkyně c) vyslovený dne xxx nebyl oprávněný, když tento svůj závěr opřel o to, že po několikerém marném vyžádání součinnosti Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitra mělo být soudem nakonec s odstupem téměř deseti let ex post zjištěno, že dne 29. 4. 2015 mělo být údajně ze strany Jihoafrické republiky potvrzeno, že vzor českého rodného listu byl orgánům této země doručen. Soud prvního stupně tak vůbec neřešil, že tato informace se poprvé objevila v řízení zhruba až deset let od sporné události a po celou tuto dobu se přes snahu a dotazy samotných žalobců, žalované i soudu na kompetentní orgány tuto skutečnost nepodařilo zjistit. Posléze však uzavřel, že tuto informaci měla žalovaná přesto znát a překlad rodného listu s odstupem po zhruba dvou měsících, které od dané skutečnosti uběhly, již nepožadovat, přestože nebylo možné informaci o datu předání vzoru rodného listu zjistit ani cestou oficiální součinnosti a dotazů soudu po dobu mnoha let od momentu, kdy k němu mělo dojít. Současně žalovaná nesouhlasila s odůvodněním jednotlivých nároků žalobců tak, jak je požadovali. Stran majetkové újmy má žalovaná za to, že žalobci dostatečně jednotlivá tvrzení o tom, co jejich majetková škoda představuje, neprokázali. Nadto důkazy, které předložili, jsou nevěrohodné, přičemž soud prvního stupně se s poukazy žalované na jejich nevěrohodnost nijak v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal. Pokud pak jde o nárok žalobců uplatněný jako náhrada dle čl. 7 předmětného nařízení soud prvního stupně vyšel z toho, že, jde-li o námitku žalované, že žalobci neprokázali, že splnili podmínku dle čl. 3 odst. 2 písm. a) nařízení, tedy, že neprokázali, že se k přepravě přihlásili včas, naopak vyšel z toho, že tato svá tvrzení o uvedené námitce neprokázala žalovaná. V tomto smyslu zcela nedůvodně obrátil důkazní břemeno. Namísto toho, aby po žalobcích požadoval, aby tito prokázali, že se k přepravě přihlásili včas, jelikož jinak by nebyla dána působnost předmětného nařízení, o něž svůj nárok opírali, v podstatě požadovali po žalované, aby prokázala, aniž ji však k tomuto vyzval, že je na ní, že žalobci se k přepravě včas nepřihlásili. Učinil tak v rozporu se zásadou, že kdo tvrdí, ten prokazuje, ale taktéž v rozporu se zásadou, že negativní skutečnosti se nedokazují. Není ani pravdou, že by se tato námitka žalované ohledně včasného přihlášení žalobců k přepravě mezi stranami vyjasnila. Žalovaná pak nesouhlasila ani s uplatněným nárokem žalobců na náhradu nemajetkové újmy. Aby se totiž jednalo o případ dle § 2956 o. z., musí jít skutečně o práva základní, neboť požadavek na odčinění nemajetkové újmy nelze spojovat s běžnými životními nepříjemnostmi a komplikacemi. Žalovaná proto nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, že žalobcům ušla posunem příletu o tři dny podstatná část jejich původně plánované patnáctidenní dovolené. V neposlední řadě žalovaná nemá zato, že by se soud prvního stupně řádně vypořádal s jejími dalšími námitkami, například stran porušení prevenční povinnosti – správně zakročovací povinnosti ze strany žalobců, kdy tito měli prokázat dostatečné úsilí k zajištění potřebných dokladů před daným letem. Žalobci totiž dle žalované nezachovali takový stupeň obezřetnosti, který bylo lze po nich vzhledem ke konkrétní situaci požadovat a který by byl způsobilý zabránit, či alespoň co nejvíce omezit, riziko vzniku újmy. Bylo totiž důvodné od žalobců požadovat, aby jednali v souladu s § 4 o. z., tj. s rozumem průměrného člověka. Pro eliminaci veškerých problémů proto bylo nepochybně na místě opatřit si překlad rodného listu nezletilé žalobkyně c), neboť tento krok vyžadoval minimální úsilí i náklady. Pokud soud prvního stupně nepřisvědčil porušení zakročovací povinnosti žalobců, měl alternativně vyjít z toho, že v daném případě vzniklou situaci bylo namístě posuzovat dle § 2918 o. z., tj., újmy, které žalobci tvrdí, že jim vznikly a uplatňují je v řízení, vznikly následkem okolností, které bylo možno přičíst právě jim jako poškozeným. Soud prvního stupně se pak nijak nevypořádal ani s argumentací žalované, že v jednání žalované, která za daných okolností odmítla přepravu žalobců, bylo lze shledat dodržení její prevenční povinnosti dle § 2900 o. z. Věcí se rovněž nezabýval ani optikou jednání v krajní nouzi ve smyslu § 2906 o. z., pouze lakonicky uzavřel, že ani tuto námitku žalované neshledal důvodnou, jelikož podle něj žalovaná žádnou újmu neodvracela. To vše učinil za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že praxe jednotlivých imigračních úřadů Jihoafrické republiky se s odstupem času lišila a postup toho kterého konkrétního úředníka nebylo možné v době dotčeného letu předem s jistotou předjímat. Žalovaná proto vychází z toho, že v daném případě popsaná podmínka, tedy nebezpečí, hrozilo přímo a bezprostředně, jelikož v daném časovém rámci žalovaná nemohla vyhledat či vyžádat pomoc státních orgánů, přičemž to, v jakých lhůtách a jak reagují státní orgány České republiky či Jihoafrické republiky v řízení jednoznačně vyplynulo. V neposlední řadě nesouhlasí ani s výrokem o nákladech řízení. Soud prvního stupně totiž předně vyšel při výpočtu nákladů řízení z nesprávné tarifní hodnoty předmětu sporu. Současně je velmi sporná uznatelnost některých úkonů, provedených právním zástupcem žalobců, neboť tyto v rámci řízení nebyly účelné. Jedná se předně o přiznané úkony v podobě porad s klienty. Zcela s podivem pak je, že účast na poradách s právním zástupcem je uváděna a zaúčtována i co se týká nezletilé žalobkyně c). Současně žalovaná namítla, že pokud by odvolací soud neshledal, že odvolání žalované je důvodné, mělo by dojít k separaci nákladů, neboť přiznání plné náhrady nákladů řízení žalobcům je nepřiměřená tvrdost vůči žalované a měl by být aplikován § 150 o. s. ř. Žalovaná totiž opakovaně svolila k tomu věc řešit mimosoudně s tím, že žalobcům uhradí určitou částku, a to přesto, že po celou dobu řízení byla přesvědčena, že nárok žalobců není po právu. Byť tedy žalovaná navrhovala smírné řešení, k dohodě mezi stranami nedošlo. Žalovaná se pak snažila s žalobci dohodnout i v rámci nařízené mediace, kde svou nabídku na finanční plnění ještě navýšila. Ani poté mezi stranami k dohodě nedošlo. Poslední pokus pak žalovaná učinila na počátku roku 2025, kdy navzdory svému přesvědčení opět nabídkou navýšila, takže činila více než polovinu žalované jistiny, avšak žalobci nebyli ochotni v rámci smírného řešení jít níže než pod částku, která více než 6 × převyšovala žalobní jistotou. Za důvody zvláštního zřetele hodné žalovaná považuje i procesní postup žalobců, kdy tito až po sedmi letech vedení sporu předložili v rozporu s koncentrací důkaz, a to vyjádření xxx xxx, aniž byl předtím navržen, a aniž by jim dříve v uvedeném předložení bránila jakákoliv skutečnost. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá a žalované se přizná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. 16. Žalobci se k odvolání žalované vyjádřili tak, že s ním nesouhlasí. Rozhodnutí soudu prvního stupně považují za věcně správné, přiléhavé a obsahující řádné odůvodnění, v rámci, něhož se soud prvního stupně vypořádal s uplatněnými tvrzeními obou stran. Nadále mají za to, že pokud jde o námitku promlčení jimi vznesených nároků, s touto se již odvolací soud vypořádal a nárok žalobců promlčený není. Judikatura, na níž odkazuje žalovaná, dle žalobců není na danou věc přiléhavá, týká se rozdílných případů, a to zrušení letu nebo jeho zpoždění. Předmět sporu je odlišný, neboť žalobci byli žalovanou vyloučeni z přepravy z důvodu tvrzeného, avšak neoprávněného požadavku na předložení překladu rodného listu nezletilé žalobkyně c). Ustanovení § 2553 o. z. se vztahuje výlučně na případy zpoždění přepravy, nikoliv na situace odmítnutí přepravy či jejího úplného neuskutečnění. Rozhodující tak pro daný případ je nařízení číslo 261/2004 Sb., nikoliv § 2553 o. z. Aplikace tohoto ustanovení by vedla k absurdní situaci, kdy by měl dopravce výhodu odepřít cestujícímu přepravu namísto toho, aby riskoval sankce za zpoždění či overbooking. Poukázali též na to, že v letecké dopravě neexistuje žádný přepravní řád ve smyslu zákona, takže § 2553 o. z. je prakticky neaplikovatelný. Šestiměsíční lhůta uvedená v § 2553 odst. 3 o. z. na projednávanou věc nedopadá. Současně považují za rozhodné stanovení počátku promlčecí lhůty a splnění povinnosti žalované plynoucí z nařízení číslo 261/2004. Z čl. 14 odst. 2 tohoto nařízení totiž plyne, že v případě odepření nástupu do letadla je dopravce povinen předat cestujícím písemné oznámení, ve kterém jsou uvedena pravidla pro náhradu škody a pomoc. Žádné takové oznámení však žalobci neobdrželi, žalovaná ani nikdy netvrdila, že by je žalobcům, kdy předala, či je o jejich právech informovala. Uplatněná námitka promlčení tedy nemůže být důvodná, a protože žalobci nebyli řádně poučeni o svých právech, je v rozporu s dobrými mravy. Dále žalobci poukázali na to, že v době uzavření smlouvy o přepravě obsahovaly přepravní smluvní podmínky čl. 16.3 lhůta pro všechny kroky v případě škod, který zněl, k náhradě škody nejste oprávnění, není-li žádost podána do dvou let, 1) ode dne vašeho příletu do cílové destinace, ode dne, kdy mělo letadlo dle letového řádu přiletět, nebo ode dne, kdy byla vaše přeprava zastavena. V souladu s § 630 o. z. je smluvním stranám dáno právo sjednat si kratší či delší promlčecí lhůtu, než stanoví zákon. Ustanovení § 2553 odst. 3 o. z. je speciální ustanovení derogující obecné ustanovení o promlčecích lhůtách. V žádném případě však neomezuje autonomii vůle stran postupovat dle § 630 o. z. a neomezuje právo smluvních stran sjednat si jiné promlčecí lhůty. V souvislosti s tím byla mezi účastníky sjednána delší promlčecí lhůta, a protože k odepření nástupu žalobců na palubu došlo dne xxx a žalobci uplatnili svá práva na náhradu škody dne 30. 6. 2017, uplatnili je před uplynutím sjednané promlčecí lhůty. Vznesená námitka promlčení není důvodná. Pokud jde o odvolací námitky stran běhu úroku z prodlení, žalobci poukázali na to, že doposud žalovaná v tomto smyslu žádné námitky nevznášela. Jedná se o tvrzení nová, s nimiž se nemohl soud prvního stupně vypořádat. Žalobci vycházejí z toho, že odepřením nástupu na palubu jim vzniklo právo na náhradu v určené výši, žalovaný byl povinen k úhradě dluhu bezodkladně, vznikl jim proto nárok na požadavek úhrady úroku z prodlení. Současně žalobci nemají za to, že by soud prvního stupně provedl důkaz odpovědí xxx xxx v rozporu s koncentrací řízení. Odmítají i polemiku žalované ohledně neznalosti, zda došlo v rámci vnitřní struktury veřejné správy Jihoafrické republiky k předání vzoru českého rodného listu tamním konkrétním orgánům či nikoliv. Nemají za to, že by soud prvního stupně provedl v řízení další nezákonný důkaz, a to výslechem svědka pana H. Ani námitky stran posouzení situace soudem prvního stupně ex post místo ex ante nemají za důvodné. Stran jednotlivých nároků mají zato, že veškeré nároky řádně prokázali a tyto vyplynuly z provedeného dokazování. Argumentace žalované o prevenční povinnosti a krajní nouzi nemůže před soudem obstát. Žalovaná měla předně povinnost předcházet vzniku škod tím, že měla dostatečně zjistit obsah práva Jihoafrické republiky, k čemuž měla dostatečný časový prostor, ekonomický aparát i aparát vlivu. Měla a mohla předem sdělit své nadstandardní požadavky jdoucí nad rámec právní úpravy cestujícím před termínem odletu. Mohla pak uvést jednotlivé liberační důvody, neboť k tomu byla i soudem prvního stupně vyzvána. Současně žalobci mají za to, že výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky je správný a v rámci stanovení výše nákladů řízení žalobců soud prvního stupně nepochybil. Žalobci považují za nemravné rozporovat potřebu porad s právním zástupcem, a i to, zda byly či nebyly některé úkony účelně vynaložené. Navrhli rozsudek soudu prvního stupně potvrdit a přiznat jim právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. 17. Žalovaná se posléze ještě k vyjádření ze strany žalobců obsáhle vyjádřila a setrvala na svých odvolacích námitkách. 18. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včas podaného a přípustného odvolání podaného legitimovanou osobou napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné. 19. V dané věci, v níž žalobci učinili předmětem žaloby celkem tři nároky, a to jednak z titulu náhrady nemajetkové újmy dle § 2894 o. z., z titulu náhrady újmy dle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 264/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a též z titulu nemajetkové újmy vzniklé jim zásahem do osobnostních práv, jde mezi účastníky předně o spor ohledně toho, zda je namístě aplikovat § 2553 o. z. či nikoliv. Odvolací soud konstatuje, že v rámci svého rozhodnutí ze dne 19. 10. 2021, č. j. 25 Co 249/2021-259, vyšel z právního náhledu na věc tak, že § 2553 odst. 3. o. z. se týká pouze práva cestujícího vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas, pro případ žalobců se však jednalo o skutečnost, že jejich přeprava se neuskutečnila vůbec, tedy nebyla nikoliv včasná, nýbrž došlo k odepření přepravy žalobců, neboť tito nebyli vpuštěni na palubu letadla, přičemž předmětný letecký spoj zrušený jako takový nebyl. Odvolací soud proto původně uzavřel, že s ohledem na to, že žalobci se svých nároků domáhají právě z důvodu odepření vstupu na palubu letadla, nikoliv z důvodu zpoždění leteckého spoje, se otázka promlčení uplatnění jejich nároků řídí o. z., avšak nikoliv dle § 2553 odst. 3 tohoto zákona, ale dle § 609 ve spojení s § 620 odst. 1 a § 629 tohoto zákona. Nutno konstatovat, že v průběhu doby se však této otázce věnoval rovněž Nejvyšší soud a zabýval se tím, zda právo na náhradu škody vzniklé tím, že přeprava osob nebyla provedena včas, nelze přiznat, protože právo nebylo uplatněno ve lhůtě stanovené dle § 2553 odst. 3 o. z. V rámci svého rozhodnutí, a to rozsudku ze dne 21. 2. 2023, č. j. 33 Cdo 3206/2022-73, pak dovodil, že odvolací soud nepochybil, pokud mezi práva, která musí cestující u dopravce uplatnit ve lhůtě podle § 2553 odst. 3 o. z., podřídil i právo na náhradu, kterou cestujícím, jejichž let byl významným způsobem zpožděn, garantuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 261/2004, jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a nařízení Rady číslo 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 889/2002, jakožto předpis upravující práva cestujících vůči leteckému dopravci. Vyšel z toho, že dané nařízení jako přímo použitelný unijní předpis stanoví, jaká práva cestujícímu při zpoždění letu vůči dopravci vznikají, a že při neexistenci právní úpravy unie přísluší každému členskému státu a jeho vnitrostátnímu právnímu řádu, aby určil pravidla pro uplatnění práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Tato pravidla musí být v souladu se zásadou efektivity a rovnocennosti, měla by být formulována nebo uplatňována způsobem, který nadměrně nezatěžuje či prakticky znemožňuje výkon práva na odškodnění zaručeného unijním předpisem, či být formulována nebo uplatňována méně příznivým způsobem než pravidla, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu. Lhůty, v nichž musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 nařízení se v jednotlivých členských státech mohou lišit a lhůta k uplatnění práva u přepravce (rozhodná i z hlediska následného uplatnění práva u soudu) stanovená v České republice občanským zákoníkem, je přiměřená a efektivní, neboť cestující je povinen své právo, které má směřovat k okamžitému a standardizovanému odčinění jeho újmy způsobené zpožděním letu, tedy újmy, která je pro něho jako i všechny ostatní dotčené cestující totožná a o nichž se dozvídá již od okamžiku zpoždění letu, uplatnit u dopravce bezodkladně, nejpozději však do šesti měsíců. Není pak žádného důvodu nařízení, jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě, a to pro případ odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, nějakým způsobem rozčleňovat pro případ, o jaké porušení práv cestujícího se jedná, zda o odepření nástupu na palubu, zrušení letu či významné zpoždění takového letu. Dle § 2553 odst. 3 věty prvé o. z. musí být právo na náhradu škody vzniklé cestujícímu tím, že pravidelná přeprava nebyla provedena včas, uplatněno u dopravce bez zbytečného odkladu. Pojem bez zbytečného odkladu pak v souladu se závěry judikatury Nejvyššího soudu znamená, že takto vymezená lhůta sice přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost splnit či, jinak konat, jde tak lhůtu, jejíž podstatou však je slovní vyjádření, kdy z časového určení „bez zbytečného odkladu“ plyne, že jde o lhůtu velmi krátkou, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či učinění právního úkonu (jednání) či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. Jedná se o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, tedy v co nejkratším časovém úseku. Uvedenou lhůtu pak nutno rovněž v souladu s ustálenou judikaturou posoudit jako lhůtu promlčecí, kdy v souladu s § 2580 o. z. právo na náhradu škody neprekluduje, ale promlčuje se. 20. Protože k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil opakovaně i ve své pozdější judikatuře (srovnej, například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3544/2021 či ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 679/2023, sp. zn. 23 Cdo 1387/2022, sp. zn. 33 Cdo 3206/2022, sp. zn. 33 Cdo 2327/2023), odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srovnej sp. zn. II. ÚS 3383/23) přehodnotit svůj předchozí vyslovený právní názor. Uzavřel proto, že s ohledem na to, že žalobci, byť posuzovaný let měl být uskutečněn dne xxx, žalovanou vyzvali k plnění poprvé až dne 30. 6. 2017, učinili tak po stanovené šestiměsíční lhůtě dle § 2553 o. z., a proto jsou jejich veškeré nároky promlčeny. Nutno totiž akceptovat právní náhled žalované v tom smyslu, že pro případ zpoždění konkrétního letu, tak pro případ zrušení letu a jeho nahrazení jiným pozdějším letem, tak i pro případ odepření nástupu na palubu a cestování pozdějším spojem, je cestující v situaci, kdy do své cílové destinace dorazí později. Ve všech případech se tak jedná o zpoždění letu a je zde dána obdobná míra nepohodlí cestujícího, proto se k nim i nařízení číslo 261/2004 ve svém znění dle judikatury Soudního dvora Evropské unie chová obdobně a zakotvuje pro ně obdobnou možnost paušalizované náhrady újmy, jsou-li požadavky nařízení splněny. Ve všech těchto situacích totiž cestující ví v daný okamžik, tj. hned, zda mu vznikla v souvislosti s danou situací škoda, respektive újma, o kom se případně může domnívat, že je za tuto odpovědný, jakož i to, zda je dána příčinná souvislost. 21. Námitky žalobců, že na jejich věc uvedená judikatura nepodá, proto nemohou být důvodné. Jde-li o jejich tvrzení, že v době uzavření smlouvy o přepravě mezi účastníky měly přepravní podmínky obsahovat v čl. 16.3 sdělení „lhůta pro všechny kroky v případě škod“ ve znění, že: „k náhradě škody nejste oprávněni, není-li žádost podána do dvou let ode dne vašeho příletu do cílové destinace, ode dne, kdy mělo letadlo dle letového řádu přiletět nebo ode dne, kdy byla vaše přeprava zastavena“, z čehož dovozují, že měla být mezi účastníky sjednána delší promlčecí lhůta, než lhůta dle § 2553 o. z., nutno konstatovat, že uvedené z obsahu podmínek neplyne. Uvedený článek se evidentně nevztahuje na situaci žalobců (odepření nástupu na palubu letadla), tj. na odepření nástupu na palubu dle nařízení č. 261/2004. Tento článek v kontextu s dalšímu články dopadá na případy škod dle Montrealské a Varšavské úmluvy, jež jsou unifikované, včetně lhůt a na nárok žalobců podle evropské či vnitrostátní úpravy nedopadají, netýkají se pak ani případných nemajetkových újem, nadto ve zde uvedené dvouleté lhůtě má být podána žaloba, nikoli jen vyzván dopravce. Za relevantní nelze považovat ani námitku, že rozhodný moment pro počátek promlčecí lhůty je předání písemného oznámení podle čl. 14 odst. 2 nařízení číslo 261/2004, když žalobci tvrdí, že toto od žalované nikdy neobdrželi, a proto promlčecí lhůta ani běžet nepočala. Nutno zkonstatovat, že žalovaná tuto povinnost vydat žalobcům oznámení dle čl. 14 uvedeného nařízení neměla, neboť situace žalobců nespadala pod vymezenou kategorii případů odepření nástupu na palubu letadla. Nadto by uvedené oznámení, jak kontruje žalovaná, neobsahovala poučení o délce a běhu promlčecích práv. Je totiž na cestujícím, kde svůj případný nárok uplatní, zda v místě odletu, či místě příletu nebo místě sídla dopravce. Právní úprava promlčení pak bude dle uvedeného aplikována dle lex fori soudu, který si cestující pro uplatnění nároku zvolil. 22. Ze shora popsaných důvodů proto odvolací soud dospěl k závěru v souvislosti s posléze přijatými judikatorními závěry soudu Nejvyššího, že je namístě rozsudek soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnit, a proto žalobu v plném rozsahu, v důsledku promlčení všech nároků, zamítl. 23. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v průběhu řízení plně úspěšná, bude proto na žalobcích, aby jí nahradili náklady řízení, představující náklady právního zastoupení, jakož i úhradu soudního poplatku z odvolání. Náklady řízení žalované tak sestávají z celkem z 33 účelných úkonů právní služby advokáta po 9 140 Kč (z punkta ve výši 204 755,56 Kč), a to dle § 11 odst. 1 písm. a), b), c), d), g), h), i), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 2. 10. 2018, účast na soudním jednání dne 27. 11. 2018, vyjádření ze dne 21. 12. 2018, vyjádření ze dne 29. 7. 2019, účast na jednání dne 3. 10. 2019, vyjádření ze dne 14. 10. 2019, vyjádření ze dne 19. 12. 2019, vyjádření ze dne 29. 7. 2020, účast na jednání dne 30. 7. 2020, vyjádření ze dne 9. 9. 2020, vyjádření ze dne 12. 10. 2020, vyjádření ze dne 21. 1. 2020, účast na jednání dne 2. 2. 2020, vyjádření k odvolání ze dne 21. 6. 2021, přípis ze dne 27. 3. 2023, účast na jednání dne 16. 1. 2024, porada s klientem dne 11. 3. 2024, účast na nařízeném jednání s mediátorem dne 13. 3. 2024, účast na jednání dne 8. 8. 2024, porada s klientem dne 12. 9. 2024, přípis ze dne 19. 9. 2024, účast na jednání dne 25. 10. 2024, přípis ze dne 26. 11. 2024, účast na jednání dne 20. 2. 2025, přípis ze dne 21. 3. 2025, vyjádření ze dne 7. 5. 2025, porada s klientem dne 9. 5. 2025, účast na jednání dne 12. 5. 2025, porada s klientem dne 7. 7. 2025, podání odvolání dne 15. 7. 2025, vyjádření ze dne 7. 11. 2025, účast na jednání dne 20. 11. 2025, dále z 24 paušálních náhrad dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč ve znění do 31. 12. 2024 a z 9 paušálních náhrad po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2025, včetně 21 % daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť právní zástupce žalované prokázal, že je jejím plátcem ve výši 47 577,60 Kč a ve výši 18 125,10 Kč a zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 20 472 Kč, celkem náklady žalované před soudy obou stupňů ve výši 399 054,70 Kč. Požadavek žalované na úhradu nákladů řízení představující dalších 20 úkonů právní služby advokáta, představující, zejména porady s klientem před každým úkonem, spočívajícím v písemném podání, odvolací soud nepovažoval za opodstatněný. Současně nepovažoval za důvodný návrh žalované, týkající se zvýšení mimosmluvní odměny advokáta na dvojnásobek dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť v dané věci se nejednalo o právní služby mimořádně obtížné, nebylo třeba použít ani cizího práva či cizího jazyka, žalovaná, jakožto cizí právnická osoba v řízení jednala prostřednictvím odštěpného závodu právnické osoby a v českém jazyce. Každému z žalobců byla uložena povinnost zaplatit žalované 1/3 nákladů řízení, tj. částku ve výši 133 018,23 Kč, neboť odvolací soud neshledal podmínky pro případnou aplikaci § 150 o. s. ř. Žalobci neuvedli žádné mimořádné okolnosti, které by pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované svědčily. Nadto to byla žalovaná, která, ač v průběhu řízení setrvala na své námitce promlčení všech nároků žalobců, opakovaně žalobcům navrhovala smírné řešení věci, aktivně se účastnila nařízené mediace, avšak žalobci její opakované smírné návrhy nepřijali. Nelze pak akceptovat ani skutečnost, že žalobci jsou spotřebitelé a žalovaná velká korporace. Žalobci byli v řízení po celou dobu právně zastoupeni, i oni tak v průběhu řízení mohli sledovat vývoj soudní judikatury a přijatých závěrů Nejvyššího soudu. Poučení:Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Praha 20. listopadu 2025 JUDr. Blanka Kapitánová v.r. předsedkyně senátu