ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové v právní věci žalobce: xxx xxx xxx, narozený xxx bytem xxx, xxx, xxx, Španělské království zastoupený advokátem žalované: xxx xxx s. r. o., IČO xxx sídlem xxx, xxx Praha - xxx zastoupená advokátem o zaplacení 93 450 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. června 2025, č. j. 5 C 345/2023-140, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 41 793,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám xxx advokáta. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně v záhlaví označeném rozsudku rozhodl tak, že žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 93 450 EUR s přísl., zamítl (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 295 905,50 Kč (výrok II.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení uvedené částky na základě tvrzení, že zakoupil v České republice od žalované vozidlo xxx xxx, barva červená na základě kupní smlouvy ze dne xxx. Žalobce byl se žalovanou dohodnut, že poté, co bude vozidlo registrováno ve Španělsku, požádá žalovaná o vrácení DPH při vývozu a DPH ve výši 93 450 EUR bude žalovanou v České republice žalobci vrácena. Žalobce nemohl registraci ve Španělsku provést, protože neměl technické osvědčení COC vozidla vydávané výrobcem, které je podle tamních předpisů k registraci nezbytné a které měla žalovaná žalobci při koupi vozidla předat. V důsledku nedodání potřebných dokladů k vozidlu, konkrétně technického osvědčení (COC), byl žalobce nucen za účelem registrace zaplatit znovu DPH ve Španělsku ve výši 93 450 EUR, přestože již DPH zaplatil v České republice v rámci kupní ceny. 3. S ohledem na přítomnost cizího prvku – státní příslušnosti žalobce –soud prvního stupně dovodil příslušnost českých soudů k projednání věci a rozhodnutí o jejím meritu z prorogační dohody účastníků uvedené v čl. 2.1. kupné smlouvy. Ta byla učiněna v souladu s čl. 25 bodem 1. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2019 (nařízení Brusel I bis). Rozhodné právo si účastníci platně [ve smyslu čl. 3 bodu 1. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 (nařízení Řím I)] sjednali v čl. 2.1. kupní smlouvy, a to právo české. 4. Při svém rozhodování soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dne 3. 12. 2020 objednal u žalované vozidlo xxx. Žalobce byl panem Š., zaměstnancem žalované, před samotnou objednávkou a následně i v objednávce a kupní smlouvě seznámen s tím, že kupní cena vozidla ve výši 538 450 EUR, kterou žalovaný zaplatí, obsahuje také DPH. Celou kupní cenu žalobce zaplatil ještě před podpisem kupní smlouvy. Při osobní schůzce proběhlé dne 8. 1. 2021 mezi žalobcem, panem Š. a jednatelem žalované panem V. si žalobce vozidlo prohléhl a měl k němu obvyklé dotazy. Současně byl dojednán také převoz vozidla do Španělska, dotaz ohledně DPH žalobce nevznesl. Žalovaná se při osobní schůzce nezavázala DPH žalobci vrátit či požádat českou finanční správu o její vrácení. Dne 22. 1. 2021 byla podepsána kupní smlouva, vystavena faktura na kupní cenu včetně DPH a žalovanou bylo vozidlo dopraveno do Španělska. Technický průkaz vozidla žalovaná zaslala žalobci dne 2. 2. 2021 poštou, a současně mu elektronicky zaslala kopii COC listu. Půl roku po prodeji vozidla žalobce vyzval žalovanou k vrácení DPH ve výši 93 450 EUR, neboť musel dne 11. 8. 2021 znovu zaplatit DPH ve Španělsku, jelikož by mu bez jejího zaplacení vozidlo nezaregistrovali. Pan Š. zaslal dne 22. 10. 2021 po několika dalších urgencích žalobci k podpisu hlášení podle § 19 zákona o DPH o dodání žalobcem zakoupeného vozidla do Španělska, které poté s podpisem žalobce předal účetnímu oddělení. Další kroky v této věci žalovaná nečinila a žalobci zaplacenou daň nevrátila. 5. Právně zjištěný skutkový stav soud prvního stupně soud prvního stupně posoudil podle §§ 1 odst. 1, 555 odst. 1, 556 a 2079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), a dospěl k závěru, že strany mezi sebou dne 22. 1. 2021 uzavřeli platnou kupní smlouvu, kterou bylo převedeno na žalobce vlastnické právo k vozidlu xxx, za což žalobce zaplatil žalované kupní cenu ve výši 538 450 EUR včetně DPH. O tom, že je DPH součástí kupní ceny a že tuto daň musí zaplatit, žalobce věděl, neboť nejen, že byl na tuto skutečnost upozorněn předem panem Š., ale také byla tato informace uvedena v závazné objednávce a kupní smlouvě. Žalobcem tvrzenou skutečnost, že se žalovaná k vratce částky ve výši zaplacené DPH zavázala, se nepodařilo v řízení prokázat. Ani tvrzení žalobce, že závazek k vratce DPH vyplynul ze samotné kupní smlouvy, resp. z významu doložky „VAT deductible“, nebylo lze přisvědčit. Z kupní smlouvy totiž takový závazek nevyplývá a doložka v tomto znění má v daňovém prostředí mezinárodně ustálený význam, a tedy, že lze od kupní ceny odečíst DPH v případě, že je osoba nabyvatele jeho plátcem. Pokud žalobci význam této doložky nebyl znám, měl povinnost jej zjistit. Tvrdil-li v závěrečném návrhu, že měl být o tomto významu jakožto spotřebitel poučen, jde o účelovou změnu tvrzení, ke které soud mj. po koncentraci řízení nesmí přihlížet. Sám žalobce v řízení zprvu tvrdil, že byl o DPH a jeho osudu žalovanou poučen, posléze pak konstatoval, že o placení daní dostatečně poučen nebyl. V tomto směru však došlo ke změně skutkových tvrzení, a to po koncentraci řízení. V rámci řízení pak bylo prokázáno, že žalobci byla kupní cena vozidla sdělena jasně a srozumitelně včetně zahrnutí DPH, kterou měl žalobce povinnost zaplatit. S ohledem na uvedené proto soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou. 6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítal, že soud prvního stupně nesprávně právně věc posoudil. V důsledku nesprávného zhodnocení procesní situace soud při ústním jednání pominul otázku spotřebitelské smlouvy, nedal možnost účastníkům argumentovat k jejímu výkladu, ačkoliv pak v písemném odůvodnění svého rozhodnutí na kupní smlouvu jako na spotřebitelskou nahlíží, provádí její výklad, řeší alternativy výkladů smluvních ustanovení. Soud prvního stupně také pochybil, když se odmítl zabývat daňovými předpisy. Žalobce žaloval stále stejný nárok, jehož vznikem byla skutečnost, že zaplatil DPH, ačkoliv k tomu nebyl povinen. Na takový skutek lze pohlížet různým právním pohledem, a to takovým, že se buď žalovaná zavázala vrátit žalobci DPH, kupní smlouva je v části zaplacení DPH v rozporu se zákonem či žalovaná způsobila žalobci škodu. 7. K odvolání žalobce se vyjádřila žalovaná tak, že nesouhlasí s názorem žalobce, že závěry soudu prvního stupně nejsou správné. Obě strany byly soudem prvního stupně poučeny o koncentraci řízení při jednání dne 23. 4. 2024 s tím, že žalobci byla poskytnuta lhůta 30dnů k doplnění překladu textových a audio zpráv z konverzace se žalovanou. Koncentrace byla prolomena dne 13. 11. 2024 poskytnutím lhůty podle § 118a odst. 3 o.s.ř., a to pouze co do prokázání tvrzení o tom, že se žalovaná zavázala požádat správce daně o vrácení DPH a tu následně vrátit žalobci. Tvrzení žalobce, že neměl být žalovanou v souladu s předpisy chránícími spotřebitele řádně poučen o DPH, jsou nepřípustnou novotou. Ze smyslu právní úpravy ochrany spotřebitele pak jistě nevyplývá, že by měli být chráněni lidé jako je žalobce, který je vrcholným manažerem a jedním z nejbohatších lidí ve Španělsku. Žalobce byl povinen uhradit DPH v České republice (tomu odpovídala odpovědnost i žalované jakožto plátce), neboť nebyly splněny podmínky pro osvobození od daně, zejména pak nebyl podepsán vyžadovaný formulář. Ujednání ve smlouvě, stejně tak jako objednávka a komunikace se žalobcem zcela jasně hovořilo o povinnosti žalobce daň uhradit, s čímž také po projednání věci se svým daňovým poradcem vyslovil souhlas. V řízení také nebylo postaveno najisto, zda žalobce vůbec DPH ve Španělsku zaplatil. 8. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), v záhlaví označený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 9. Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o pravomoci českých soudů o věci jednat a o věci rozhodnout, a s jeho závěrem o aplikaci českého práva jako práva rozhodného (z důvodu hospodárnosti odvolací soud odkazuje na v záhlaví označený rozsudek). 10. Při posuzování toho, co je vlastním předmětem civilního řízení, je třeba mít na zřeteli, na základě jakých skutkových tvrzení se svého nároku žalobce, coby pán sporu (tzv. dominus litis) domáhá. Ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Tím se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení (a na takovém skutkovém základě je věcí žalovaného, zda a případně v jakém rozsahu se konkrétně uplatněnému nároku bude bránit). Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Bez změny žaloby soud nemůže přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2385/2006, či jeho usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 754/2002, a ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3437/2023). 11. V souzené věci žalobce svůj nárok na zaplacení shora uvedené částky dovozoval na základě tvrzení, že žalovaná nesplnila svoji povinnost, k níž se zavázala, totiž vrátit žalobci částku odpovídající uhrazené DPH, a takto vymezeným skutkem pak byl soud vázán. Znamená to, že na základě rozhodujících skutečností obsažených v žalobě záviselo rozhodnutí na zjištění pravdivosti žalobcem předestřené skutkové verze, že žalovaná nesplnila své smluvní povinnosti, když mu nevrátila částku odpovídající výši jím uhrazené DPH. K této skutečnosti také soud prvního stupně provedl postupem podle § 120 o.s.ř. účastníky nabízené důkazy, a výsledku takto provedeného dokazování rovněž odpovídá skutkový závěr přijatý soudem prvního stupně, že žalovaná se nezavázala vrátit žalobci zaplacenou DPH. Z hlediska posouzení procesní korektnosti postupu soudu prvního stupně je třeba připomenout, že při jednání konaném dne 12. 6. 2025 byl žalobce vyzván v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř., aby ke svému tvrzení o závazku žalované požádat správce daně o vratku na DPH a tu pak vrátit žalobci, plnil svoji důkazní povinnost, neboť soud neměl tvrzení žalobce za prokázaná. Této výzvě soudu však žalobce nevyhověl, když soudu prvního soudu sdělil, že další důkazy nenavrhuje. 12. Podle § 555 odst. 1 o.z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. 13. Podle § 556 odst. 1 o.z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Podle odstavce 2 cit. ust. se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. 14. Současná právní úprava týkající se výkladu právního jednání klade důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021). Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020). 15. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k aplikaci výkladových pravidel podle § 556 a násl. o. z. dovozuje, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, § 419–654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024). 16. V poměrech souzené věci bylo zjištěno, že smluvní strany v kupní smlouvě ujednaly kupní cenu vozidla xxx xxx ve výši 538 450 EUR včetně DPH (VAT) spolu s doložkou „VAT deductible“, tedy odčitatelným DPH. V tomto ohledu odvolací soud pouze shodně se soudem prvního stupně opakuje, že tuto doložku nelze vykládat jakožto povinnost žalované navrátit žalobci zaplacenou daň. Soudě podle všech zjištěných okolností vztahujících se k vůli smluvních stran, jazykového vyjádření v kupní smlouvě a chování stran před a po jejím uzavřením byl obsah této doložky zcela zřejmý oběma stranám, tedy nejen žalované jakožto podnikateli, ale také žalobci (což v odvolacím řízení ani nenamítal – pozn. odvolacího soudu). Doložka, jak je jí mj. v běžném obchodním styku přiznávaný význam, představovala možnost pro potenciálního „kupujícího“ plátce daně využít nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za splnění dalších zákonných podmínek. Tato možnost však žalobci dána nebyla, neboť není registrovaným plátcem této daně. Ostatně žalobce nesporoval skutečnost, že předběžně vše komunikoval se svým daňovým poradce, a musel si tedy být nastalé situace z hlediska všech svých daňových věcí vědom. 17. Lze uzavřít, že provedeným důkazům odpovídá závěr soudu prvního stupně, že žalovaná se nezavázala (byť v rámci kupní smlouvy) k povinnosti požádat správce daně o osvobození od placení daně z přidané hodnoty a tu pak vrátit žalobci. O absenci takového závazku svědčí nejen předchozí souhlas žalobce se zaplacením daně v České republice, který učinil prostřednictvím aplikace WhatsApp, a také jeho chování po převzetí vozidla ve Španělském království. Poprvé se totiž vratky začal po žalované dožadovat až více než půl roku po převzetí vozidla a až poté, co, dle jeho tvrzení, musel DPH zaplatit ve Španělsku. Na uvedeném nemůže změnit nic fakt, že žalobce je v postavení vůči žalované spotřebitelem (byť žalovaná zastávala nesprávný postoj, že ochrana žalobce jakožto spotřebitele mu nenáleží). 18. K tvrzením žalobce, že nebyl žalovanou jakožto spotřebitel předem o daních dostatečně poučen či že se žalovaná bezdůvodně obohatila na jeho úkor, soud prvního stupně (stejně jako soud odvolací) správně nepřihlédl, neboť je žalobce nově uvedl až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. (§ 119a o.s.ř.). 19. Odvolací soud z uvedených důvodů uzavřel, že žaloba tak, jak v ní byl skutek vymezen, důvodná není, a postupem podle § 219 o.s.ř. proto rozsudek soudu prvního stupně jako věčně správný potvrdil včetně akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení. 20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich plnou náhradu zcela úspěšné žalované. Tyto náklady se sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 93 450 EUR (přepočtené na Koruny české podle kurzu devizového trhu vyhlášeného ČNB vždy ke dni učinění úkonu), a to za úkon podle § 11 odst. 1 a.t. vyjádření k odvolání ze dne 19. 9. 2025 [tarifní hodnota činila 2 270 367,75 Kč (1 EUR = 24,295 Kč)] ve výši 17 420 Kč a za úkon podle § 11 odst. 1 a.t. účasti na jednání odvolacího soudu dne 11. 12. 2025 [tarifní hodnota činila 2 263 359 Kč (1 EUR = 24,220 Kč)] ve výši 17 380 Kč. Advokátovi také náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a.t. za dva učiněné úkony v odvolacím řízení (á 450 Kč) 900 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 7 497 Kč. Celkem žalované vznikly náklady ve výši 43 197 Kč. Žalovaná však ve svém vyúčtování požádala o zaplacení nákladů odvolacího řízení pouze ve výši 41 793,40 Kč. Odvolací soud proto přiznal právo na náhradu v žalovanou žádané částce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Praha 11. prosince 2025 JUDr. Blanka Kapitánová v. r. předsedkyně senátu