ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: B. F, a. s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalované: U. S., narozená xxx bytem xxx, Praha - xxx xxx o 241 466,40 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. prosince 2024, č. j. 7 C 234/2024-33, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II.) ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 189 012 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem (III.), potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 189 012 Kč (I.), ohledně částky 52 454,40 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 850,01 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 241 466,40 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 9,99 % ročně z částky 233 407,70 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 9,99 % ročně z částky 5 958,70 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 137 Kč (III.). 2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 241 466,40 Kč, neboť její právní předchůdkyně (xxx xxx, a. s.) uzavřela s žalovanou dne xxx smlouvu o úvěru, jejíž nedílnou součástí byly xxx xxx xxx xxx xxx a. s. Žalované tak byl poskytnut úvěr ve výši 257 575 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úroky z úvěru ve výši 9,99 % a poplatky za úkony, související s poskytnutím a správou úvěru. Strany si též sjednaly právo banky prohlásit úvěr za okamžitě splatný, pokud se žalovaná, mimo jiné, dostane do prodlení se splacením splátky úvěru či jakéhokoli jejího peněžitého závazku ze smlouvy. Protože žalovaná sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky nesplácela řádně a včas, banka ji na uvedené upozornila, posléze využila své možnosti úvěr zesplatnit a ke dni 1. 11. 2023 jej zesplatnila a vzniklo jí tak právo požadovat po žalované okamžité splacení veškerých jejích závazků vyplývajících ze smlouvy. Ač žalovaná byla o zesplatnění vyrozuměna, ničeho neuhradila. xxx xxx posléze uvedenou pohledávku za žalovanou dne 23. 1. 2024 postoupila žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Postoupená pohledávka sestávala z částky 233 407,70 Kč jako neuhrazeného zůstatku úvěru, úroku z úvěru ve výši 5 958,70 Kč, úroku z prodlení ve výši 8 850,01 Kč a poplatku ve výši 2 100 Kč. 3. Žalovaná se v rámci procesního stanoviska k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala nečinná, soud prvního stupně proto rozhodoval v její nepřítomnosti. 4. Po provedeném řízení a dokazování uzavřel, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne xxx uzavřena smlouva o úvěru, kdy úvěr představoval částku 257 575 Kč, sjednaný úrok 9,99 % ročně a byly též sjednány další podmínky, práva a povinnosti stran. Žalobkyně však v průběhu řízení nepředložila dostatečné důkazy ke svému tvrzení o řádném prověření úvěruschopnosti žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Nevyplynulo tak, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně ověřila příjmy žalované, naopak spokojila se pouze s informací žalované, že její výdaje na nájem představují částku kolem 5 000 Kč měsíčně a vyšla též z interní metodiky stanovení výše výdajů klienta, která však nemohla dostatečně reflektovat současnou situaci žalované jako klienta. Konkrétní údaje žalované, jakožto dlužníka nebyly zjištěny a ověřeny, soud prvního stupně proto uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalované. Poukázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, z níž plyne, že s ohledem na uvedené je třeba nahlížet na smlouvu o spotřebitelském úvěru jako na absolutně neplatnou. Aplikoval následně § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dovodil, že žalovaná jako spotřebitel je pro daný případ (absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Uzavřel, že protože žalovaná se tak obohatila o částku 257 575 Kč, přičemž v řízení vyplynulo, že uhradila na splátky již 68 563 Kč, její celkové bezdůvodné obohacení představuje částku 189 012 Kč. S ohledem na skutečnost, že bezdůvodné obohacení je žalovaná povinna jako spotřebitel vrátit v době odpovídající jejím možnostem, soud prvního stupně dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) žalované stanovil delší lhůtu, a to 30 dnů. 5. Následně soud prvního stupně dospěl k závěru, že z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevzniklo právo na žádná další smluvní práva. Jedná-li se pak o zákonný úrok z prodlení z jistiny, soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který usměrnil dosavadní praxi v tom smyslu, že nárok na vrácení jistiny úvěru jako bezdůvodné obohacení je v režimu občanského zákoníku, přičemž právní úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje lex specialis, neboť teprve svým rozhodnutím soud určuje splatnost dluhu, která nastává v budoucnu. Za této situace není možno uvažovat o prodlení dlužníka, tj. žalované před uplynutím soudem stanovené lhůty, a tedy ani přiznat žalobkyni jakékoliv úroky z prodlení. Ohledně těchto nároků proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. 6. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž dovodil, že žalobkyně byla úspěšná ohledně 62,3 % předmětu sporu, žalovaná ohledně 37,7 % předmětu sporu, žalobkyni proto přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 24,6 %, což představuje částku ve výši 18 137 Kč. 7. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním, a to pouze výrok II., týkající se úroku z prodlení z částky 189 012 Kč ve výši 15 % ročně od 3. 3. 2024 do zaplacení, napadla žalobkyně. Nesprávnost napadeného rozsudku spatřovala v tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, či jí označeným důkazům, řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž soud prvního stupně skutkový stav věci zjistil neúplně, na podkladě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud pak se jedná o nárok žalobkyně na úroky z prodlení, konstatovala, že tento nárok vyplývá přímo ze zákona, a to § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Úroky z prodlení žalobkyně požaduje v zákonné výši stanovené nařízením vlády č. 351/2023 Sb. Žalobkyně dále poukázala na to, že dlužník je v prodlení, pokud svůj dluh řádně a včas nesplnil. Poukázala na to, že v dané věci žalovaná byla vyzvána k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni, a to v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 2. 2024. Toto oznámení bylo odesláno dne 16. 2. 2024, nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, se dne 3. 3. 2024 žalovaná dostala do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení z částky bezdůvodného obohacení. Nadto žalobkyně upomínala žalovanou o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 29. 4. 2024. Je proto zjevné, že žalovaná měla dostatečný prostor vrátit poskytnutou jistinu, což však neučinila. V průběhu řízení pak netvrdila a neprokázala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, ačkoli břemeno tvrzení a břemeno důkazní o možnostech žalované, jakožto spotřebitele, kdy a jak jistinu spotřebitelského úvěru vrátit, nese právě žalovaná. Bylo proto na ní, aby své poměry v tomto smyslu, tj. co do svých schopností a možností tvrdila a prokázala. Žalobkyně dále poukázala na hlavní funkci úroku z prodlení, a to, že se jedná o zákonem předpokládanou sankci za to, že dlužník nesplnil svůj závazek řádně a včas. Žalovaná byla žalobkyní vyzvána, avšak ničeho neuhradila, žalobkyně proto má nárok na zaplacení části nesplacené jistiny zápůjčky, tedy bezdůvodného obohacení ve výši 189 012 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky ode dne 3. 3. 2024 do zaplacení. Ohledně uvedeného pak poukázala na rozhodování Krajského soudu v Brně či v Ostravě. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil a úroky z prodlení jí přiznal, rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudem prvního stupně tak, že žalovaná je povinna je žalobkyni uhradit a přiznal jí též náklady odvolacího řízení. 8. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k jednání odvolacího soudu se nedostavila. 9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a to v mezích podaného odvolání, a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 10. Odvolací soud předně konstatuje, že předmětné řízení je řízení s cizím prvkem, který je dán tím, že žalovaná je státní příslušnicí Mongolska. Aniž se touto okolností soud prvního stupně zabýval, mlčky dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů, jež je dána dle článku 17 bod 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“), neboť z obsahu spisu plyne, že předmětná smlouva mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena se spotřebitelem. Bydliště žalované je v České republice a právní předchůdkyně žalobkyně pak svou podnikatelskou činnost provozuje rovněž v České republice, místně příslušným proto dle bydliště žalované je Obvodní soud pro Prahu 9. Rozhodným právem je v souladu s článkem 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 (dále jen „Řím I“) české právo. 11. Odvolací soud dále předesílá, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc posléze správně posoudil i po stránce právní. I odvolací soud se tak ztotožňuje s tím, že v dané věci, jde-li o smlouvu o úvěru uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně, a to xxx xxx, a. s. a žalovanou dne xxx, jedná se o smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v řízení žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalované. Zcela správně tak soud prvního stupně poukázal na to, že ve smyslu závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18 proto nezbývá než předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru považovat za absolutně neplatnou. Správně rovněž dovodil, že z tohoto důvodu je žalovaná jako spotřebitel povinna vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Protože žalovaná se obohatila o částku 257 575 Kč a v řízení bylo prokázáno, že na tuto částku uhradila již 68 563 Kč, je zjevné, že celkové bezdůvodné obohacení na straně žalované představuje částku 189 012 Kč. 12. Pokud pak v dané věci soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikla žádná smluvní práva, a proto jí nesvědčí nárok na úhradu jakéhokoli smluvního úroku, včetně zákonného úroku z prodlení z jistiny, rovněž nepochybil. Jak soud prvního stupně konstatoval, Nevyšší soud totiž usměrnil dosavadní soudní praxi v tom smyslu, že právní úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje úpravu lex specialis, kdy teprve rozhodnutím soudu je určena splatnost dluhu, jež nastává v budoucnu. Dospěl-li tak soud prvního stupně k závěru o tom, že za dané situace není možné uvažovat o prodlení žalované jako dlužníka před uplynutím soudem stanovené lhůty, a tedy není možné přiznat žalobkyni úrok z prodlení, nepochybil. Důvodová zpráva k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru totiž uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na podkladě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy, související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ tak míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele. V obecné rovině pak z uvedeného plyne, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Komentářová literatura pak uvádí, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele, a tedy soukromoprávní sankcí je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a též to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud jde o spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Soud tak jistinu uloží spotřebiteli vrátit ve splátkách, popřípadě v konkrétní lhůtě. V případě, že následně dojde ke změnám možností spotřebitele jistinu splácet, může soud na jeho návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím soudu nebo dohodou stran (srovnej Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Vachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Jinak řečeno, nárok na zákonné úroky z prodlení proto poskytovateli spotřebitelského úvěru ve smyslu § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (žalované s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Domáhá-li se proto žalobkyně při vypořádání nároku ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru aplikace obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož odvíjí i svůj nesprávný závěr o okamžiku vzniku nároku na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., nutno konstatovat, že k takovému nesprávnému výkladu přihlížet nelze. Takový výklad by totiž byl v rozporu se shora přijatým výkladem vypořádání nesplacené části jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. 13. Ze shora popsaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku o věci samé (II.), jakož i ohledně správného akcesorického výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (III.) jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 14. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v průběhu odvolacího řízení zcela úspěšná, měla by proto právo na náhradu nákladů řízení této fáze. Žalované však odvolací náklady řízení nevznikly, bylo proto rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 15. Protože vyhovující výrok o věci samé (I.), jakož i zamítavý výrok o věci samé, vyjma zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 189 012 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení, nebyl odvoláním účastníků dotčen, zůstal stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Praha dne 29. května 2025 JUDr. Blanka Kapitánová v.r. předsedkyně senátu